Osvícenství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Osvícenství je intelektuální hnutí, životní postoj a filozofický směr 18. století, který znamenal převrat ve vývoji evropského myšlení. Osvícenství je odmítavou reakcí na barokní religiozitu, proti níž staví vlastní prostředky a možnosti člověka: racionalismus, logiku a humanismus. Vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ mj. dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.

Poznámky k charakteristice[editovat | editovat zdroj]

Kromě antiky, humanismu a renesance bylo osvícenství silně ovlivněno i vědou 17. století. Mezi výchozí zdroje osvícenství patřila vědecká díla Blaise Pascala, Reného Descarta, Pierra Baylea, Galilea Galileiho, Francise Bacona či Isaaca Newtona.

Nejvýznamnější dějinné události ovlivněné osvícenstvím byly Velká francouzská revoluce a boj amerických kolonií za nezávislost.

V umění odpovídá časově a mnohdy i duchovně ve střední Evropě zejména klasicismu a v západní Evropě stylům pojmenovaným po Ludvíku XV. (tzv. Louis-quinze) a Ludvíku XVI. (tzv. Louis-seize)

O osvícenství můžeme hovořit jako o myšlenkové epoše, či jako o společenském proudu.

Samostatné fenomény tohoto období jsou osvícenství v Americe, osvícenský absolutismus a Josefinismus.

V druhé polovině 20. století prošlo osvícenství a jeho přínos ostrou kritikou postmoderní filozofie.

Osvícenství jako myšlenková epocha[editovat | editovat zdroj]

Jean-Jacques Rousseau, jeden z významných představitelů osvícenství

Podle některých výkladů spadá počátek osvícenství již do 16. století, do období renesance, jež znovu odhalila hodnoty skryté v dílech antických literátů a zákonech antického umění. Reformace přispěla ke kritickému pohledu na církev a zbožnost. Protireformace v některých zemích (zejména ve střední Evropě, např. i v Českých zemích) tento proud odklonila jiným směrem, více k náboženské zbožnosti a prožitku, ovšem v západní Evropě (především ve Francii a v Anglii) byl tento duchovní proud takřka nepřerušen až do francouzské revoluce a napoleonských válek. Právě v těchto zemích dosáhlo v 18. století osvícenství největšího rozmachu a nejvíce se rozšířilo.

Právě od konce 17. století a v 18. století dosáhlo osvícenské myšlení největší popularity. Ve Francii či v Anglii se stalo prakticky jediným uznávaným myšlenkovým východiskem. Pro duchovní tvorbu znamenalo odpoutání se od dosavadního stavovství (mezi filosofy a literáty začali pronikat ve velké míře i měšťané, viz níže), zbožnosti (odklon od absolutní důvěry v Boha) a tradičních představ o hierarchii společnosti (panovník dán z vůle lidu, ne Boha). Pojem tradice a prožitek byly ve filosofickém diskursu potlačeny a na přední místo byly postaveny pojmy jako rozum, vzdělanost, právo či člověk (18. století je často nazýváno věkem rozumu).

Osvícenství objevilo pro euroamerickou společnost řadu pojmů, které jsou dodnes hojně používané v odborném jazyce i běžné komunikaci, přestože se jejich význam mnohdy částečně změnil. Mezi tyto pojmy patří např. přirozené právo, občan, občanská společnost, lidská práva atd.

Ve střední Evropě se na šíření myšlenek osvícenství významně podílela první učená společnost na území ovládaném rakouskými Habsburky, olomoucká Societas eruditorum incognitorum in terris Austriacis, která vydávala první vědecký časopis v monarchii Monatliche auszüge. Na její činnost později navázal Josef Vratislav Monse, profesor právnické fakulty olomoucké univerzity.

Konec osvícenství po faktické stránce znamenaly konzervativní tendence nastolené po napoleonských válkách a v rovině duchovní nástup romantismu, který částečně vznikl jako negace osvícenství a částečně jako plynulý vývoj osvícenského sentimentu.

Vznik a šíření osvícenství[editovat | editovat zdroj]

Osvícenství se objevuje již ve druhé polovině 17. století. Vzniká v Holandsku a Anglii. Po Anglii se nejvýrazněji prosazuje v absolutistické Francii a začíná expandovat do všech stran, včetně Ruska za Kateřiny Veliké. Kateřina Veliká se alespoň pokouší o osvícenský absolutismus. V Německu tento myšlenkový proud získává svůj název osvícenství (Aufklärung). Název osvícenství vystihuje střet světla rozumu a víry v pokrok a vědění s temnotou nevědomosti a předsudků. Lidé začínají věřit v lepší budoucnost. Náboženství začíná být odmítáno kvůli nepodloženým dogmatům a vyhlašuje se doktrína obsahující přirozené právo člověka na svobodný život a na svobodu myšlení. Myšlenky osvícenství proudily do světa pomocí publikací. Publikační činnost provozovaly formální i neformální společnosti, kavárenskými počínaje a akademiemi konče. Encyklopedie byla považována za nástroj propagandy myšlenek filozofů.

Požadavky osvícenců[editovat | editovat zdroj]

Osvícenci požadovali růst vzdělanosti ve všech oborech vědění. Dále uplatňování práva na osobní svobodu člověka, svobodné myšlení a jednání (například svoboda projevu a tisku). Lidé si mají být rovni před zákonem. K odstranění absolutismu a nastolení demokratické formy vlády měly vést společenské reformy. Občanský stát má být v demokratické formě vlády řízen volenými zastupitelskými orgány. Také požadovali zbavení církve politické moci a odloučení církve od státu. Církev již není podle osvícenců nedotknutelná. Trestní právo chtěli humanizovat a daňový systém má být spravedlivý. Politické poměry musejí být nově konstituovány jak zevnitř, tak i na poli mezinárodním. To se týká celonárodního trhu a ekonomické propojenosti mezi státy.

Osvícenství jako životní postoj[editovat | editovat zdroj]

Osvícenství jako sociální fenomén prostoupilo zejména buržoazii, aristokracii a částečně klérus obzvláště v západní Evropě (jak dalece proniklo na venkov, není jednoznačně vyřešeno). V Českých zemích zasáhlo především vzdělanostní elitu a rovněž habsburský panovnický dvůr. Zatímco v západní Evropě mělo daleko plošnější charakter a ve vědecké rovině bylo dosaženo daleko hlubších výsledků, ve střední Evropě a v Rusku ovlivnilo zásadně panovnický systém, tzv. osvícenský absolutismus, díky němuž byla státem zavedena řada modernizačních reforem, jež významně přispěly k industrializaci těchto zemí.

Pro osvícenství je typický vstup buržoy (měšťana) do veřejného života. Tento jev začíná nejprve jejich zájmem o vzdělání, vlastní filozofickou a literární tvorbu a končí snahou o vlastní participaci na politickém životě, jejímž vyústěním se stala francouzská revoluce.

Touha po vzdělání vedla ke zvýšené literární produkci (co do kvality i kvantity) a také ke zvýšené konzumaci tiskovin (knih a novin). Tomu především ve Francii přispělo jednak založení Francouzské akademie (již v roce 1635), ale i zdokonalení sítě silnic a dopravy, která přispěla k rychlejšímu šíření informací. V městském prostředí přispěly ke zvýšenému zájmu o filozofii a kulturu tzv. salóny, společnosti scházející se buď v měšťanských domácnostech nebo v kavárnách, kde se rozebíraly jednak novinky literární tvorby, jednak širší duchovní koncepty, jako např. lidská práva či svoboda jednotlivce.

Jedním z důležitých rysů osvícenství byla vzrůstající vlna deismu (Bůh chápán pouze jako prvotní hybatel) a ateismu (bezvěří). Jiným je tzv. libertinství, jež mělo dva možné významy: tzv. volnomyšlenkářství, tedy odmítání dogmat a tradic, nebo uvolnění mravů, jak je zobrazeno např. v románu Nebezpečné známosti francouzského spisovatele Pierra Choderlose de Laclos.

Osvícenství ve filozofii[editovat | editovat zdroj]

Významnou úlohu hrálo osvícenství v rámci filozofie, do níž vstoupily mj. racionalismus či etika, studium a pozdější obrana lidských práv a boj proti despotismu.

Ideálním představitelem osvícenství se stal filozof, vzdělaný člověk, který však plnil svou funkci jak ve vědě, tak ve společnosti. Jeho hlavním duchovním východiskem byl rozum, který jej vedl ve všech oblastech uvažování i praktického života, definoval pojmy a určoval hodnoty. Podmínkou osvícenského filozofa byla občanská angažovanost (tu často zaručoval už výběr témat, kterými se zabýval). Jeho hlavním úkolem bylo kultivovat svůj rozum (jak vyjádřil Voltaire ve svém románu Candide - „starat se o svou zahradu“) a jím prosvětlovat životy ostatních.

Krom Voltaira, salónního filozofa a kritika náboženství, dosáhl velkého vlivu i zastánce přirozeného řádu, Jean-Jacques Rousseau.

Osvícenství v politice[editovat | editovat zdroj]

Starý politický i hospodářský řád se postupně rozkládá. V této době je kritizována absolutní monarchie. Ideální společnost byla pro osvícence ta, která odpovídala přírodě, tj. přirozenosti člověka. Jedná se o společnost lidí, kteří si byli rovni před zákonem a nezastávali nesmyslná feudální privilegia. S rozvojem manufaktur se opouští od některých feudálních omezení. V roce 1776 se například ve Francii ruší cechy. Avšak absolutistická vláda mnoho feudálních omezení zachovává, včetně daňového břemena třetího stavu. Šlechta a duchovenstvo daně neplatily. Politika byla postavena na toleranci a vládě zákona. Legitimně ustanovené mocenské orgány měly vydávat zákonná opatření. Všichni si měli být rovni před zákonem, ale sociální nerovnost se neřešila. Sociální nerovnost a rozdělení společnosti na jednotlivé třídy se pokládalo za přirozenou a správnou věc. Intelektuálové se snažili ovlivnit vládní politiku. Praxe moderní demokratické politiky jako jsou volby, shromáždění a politické strany bychom v té době mohli najít jen v některých částech Evropy. Politika měla spoustu úrovní v různých částech světa. Již existovala idea veřejného mínění. Ale pojem veřejnost byl brán velmi úzce a zasahovat do skutečné politiky mohla jen malá část obyvatel. Ale existovaly i výjimky, kde veřejná politika byla zastoupena velkou částí obyvatelstva. Jedná se o země se silnými reprezentativními institucemi – Velká Británie, Spojené provincie, Švédsko a Polsko. Některé země dokonce zakazovaly politické debaty a shromažďování se na veřejnosti. Místa kde byly vyslovovány politické názory, byla pod dozorem a velmi významnou metodou byla cenzura. Cenzurou prošly protináboženské a pobuřující spisy. V každé zemi byl rozsah cenzury odlišný. Vlády šířily přípustné nové myšlenky a tím dosahovaly cílenější politické propagandy. Při změnách politických přístupů, například regulace obchodu či nové daně se vláda setkala s veřejným míněním, které bylo v opozici vůči záměrům politické ústřední vlády.

Osvícenství ve vědě[editovat | editovat zdroj]

Denis Diderot

Řada věd zaznamenala v 18. století nebývalý rozmach. Zvýšený zájem o přírodu pomohl k rozvoji fyziky, chemie či biologie a vzniku mnoha jejich odvětví. Při vědeckém bádání se rozšířila metoda pokusu (hojně používaná již od renesance) a objev mikroskopu. Ve společenských vědách vznikla zcela nová odvětví, např. politická ekonomie či filosofie dějin.

Ve vědě znamenalo velký průlom vydání Encyklopedie, aneb Racionálního slovníku věd, umění a řemesel. Jednalo se o na svou dobu grandiózní projekt několika učenců nazývaných encyklopedisté, kteří pod vedením filozofa Denise Diderota a matematika Jeana le Rond d'Alembert vytvořili naučný obrázkový slovník, jenž vycházel v letech 1751 až 1772. Tento projekt měl ve své době pokrýt veškeré lidské znalosti a dovednosti. Dobře dokumentuje jinou osvícenskou hodnotu - snahu po univerzálnosti.

Osvícenství v umění[editovat | editovat zdroj]

Z umění se osvícenství nejvíce (a téměř výhradně) projevilo v literatuře. Vyšší zájem byl zaznamenán o románovou tvorbu a tato poptávka pak dala vzniknout tzv. sentimentálnímu románu. Zvláště oblíbená byla epistulární forma románu.

V hudbě se osvícenské prvky projevily například v díle Wolfganga Amadea Mozarta, a to zejména v jeho operách (Únos ze Serailu jako odkrývání mimoevropských kultur; fenomén tolerance a odpuštění, Figarova svatba a motiv občanských práv; Kouzelná flétna a pojem absolutního dobra).

Hlavní představitelé osvícenství[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Black, Jeremy: Evropa XVIII. století. Nakladatelství Vyšehrad, spol. s. r. o., Praha 2003.
  • Dorotíková, Soňa a kol.: Naše dědictví. K evropským myšlenkovým tradicím. Univerzita Karlova, Praha 2000.
  • Holzbachová, Ivana: Dějiny společenských teorií. Masarykova univerzita, Brno 1996.
  • Im Hof, Ulrich: Evropa a osvícenství. Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2001. ISBN 80-7106-394-0.
  • Kroupa, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770-1810. Era, Brno 2006. ISBN 80-7366-063-6. (2. vydání)
  • Veverková, Kamila: K problematice studia osvícenství u nás a pramenů týkajících se některých Bolzanových žáků in: R. Svoboda, M. Weis, P. Zubko (ed.), Duchovní a myšlenkové proměny druhé poloviny 19. století, Studie TF JČU sv. 40, České Budějovice 2006, str. 25-47. ISBN 80-7040-900-2
  • Volný, Zdeněk ed. a kol.: Toulky minulostí světa. Nakladatelství Via Facti, Praha 2005.

Související články[editovat | editovat zdroj]