Wolfgang Amadeus Mozart

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Mozart. Tento článek pojednává o skladateli W. A. Mozartovi. Další významy jsou uvedeny v článku Mozart (rozcestník).
Wolfgang Amadeus Mozart
Wolfgang Amadeus MozartJohann Nepomuk della Croce, kolem roku 1780
Wolfgang Amadeus Mozart
Johann Nepomuk della Croce, kolem roku 1780
Narození 27. ledna 1756
Salzburg,
Salzburské arcibiskupství
Úmrtí 5. prosince 1791
Vídeň,
Habsburská monarchie
Občanství Rakousko
Povolání hudební skladatel
Zaměstnavatel Hieronymus von Colloredo
Ocenění rytíř Řádu zlaté ostruhy
Nábož. vyznání katolická církev
Manželka Constanze Mozartová
Děti Franz Xaver Wolfgang Mozart a Karl Thomas Mozart
Rodiče Leopold Mozart a Anna Maria Mozartová
Podpis
Wolfgang Amadeus - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
otec Leopold Mozart
matka Anna Maria Mozart roz. Pertl
sestra Maria Anna Berchtold von Sonnenburg roz. Mozart (Nannerl)
manželka Constanze Mozart roz. Weber
syn Carl Thomas Mozart
syn Franz Xaver Wolfgang Mozart

Wolfgang Amadeus Mozart, jméno podle křestního záznamu Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus Mozart (27. ledna 1756, Salzburg5. prosince 1791, Vídeň) byl klasicistní hudební skladatel a klavírní virtuos; geniální hudebník, který za svého života vytvořil 626 děl světského i duchovního charakteru – opery, symfonie, koncerty, komorní hudbu, mšechorály.

Ve svém dětství koncertoval po celé Evropě. Poté, co opustil pozici dvorního skladatele v Salzburgu, nenalezl již přes svou proslulost stálé placené místo pro zajištění existence své rodiny. Nechtěl sloužit jako lokaj aristokratické společnosti a přál si zůstat svobodným umělcem. Mezi jeho nejproslulejší díla se řadí opery Figarova svatba a Don Giovanni a jeho poslední monumentální, i když nedokončený opus, zádušní mše Requiem d moll (KV 626).

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Portrét Mozarta v době dětství. Již tehdy byl považován za velký hudební talent a objel se svými rodiči půlku Evropy.

Narodil se 27. ledna 1756 v Salzburgu jako nejmladší ze sedmi dětí LeopoldaAnny Marie Mozartových. Ze všech sedmi sourozenců se však dospělosti dožili jen Wolfgang a jeho o čtyři a půl roku starší sestra Maria Anna, přezdívaná Nannerl.

Rodiče mu dali následující křestní jména: Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus.

  • Jméno Joannes Chrysostomus (= sv. Jan Zlatoústý), „chrysos“ je řecky „zlato“, „stoma“ jsou ústa;
  • jméno Wolfgangus (německy Wolfgang zdědil po dědovi z matčiny strany, který se jmenoval Wolfgang Nikolaus Pertl);
  • jméno Theophilus (německy Gottlieb) dostal při křtu po kmotrovi, který se jmenoval Johann Theophilius Pergmayr.

Theophilius/Theofilus, také Gottlieb či Amadeus jsou překlady téhož jména, které v češtině známe jako Bohumil. Není doloženo, že by Mozart sám kdy používal své nyní běžné druhé (v původním pořadí ovšem čtvrté) křestní jméno ve formě Amadeus. Původní jména Wolfgangus a Theophilus si sám upravil na Wolfgang Amadé a tak se i podepisoval. Během cest po Itálii se nazýval Wolfgango Amadeo. Jako Amadeus se sám označil jen v žertu ve třech dopisech.[1]

V dětství cestoval s celou rodinou na dlouhých hudebních turné po metropolích celé Evropy. Při tehdy tři roky trvajícím turné po západní Evropě navštívili severní Německo, Nizozemí, Paříž, dále Londýn, Haag a znovu Paříž, jižní Francii a Švýcarsko. Jeden koncert odehrál i v Bratislavě. V Anglii se seznámil s Johannem Christianem Bachem, který mu pomáhal dále se zdokonalovat ve hře na klavír, a poznal z blízka prostředí italské opery. Wolfgang (rodiče jej nazývali Wolferl, v překladu „vlček“) a jeho sestra Nannerl byli na turné představováni jako zázračné děti.

Mozartova sestra Maria Anna jako mladé děvče

Později podnikl, tentokrát už pouze se svým otcem, studijní cesty po Itálii. Pomocí otcových známostí získával od šlechtických příznivců objednávky na nové opery. V Itálii poznal italský hudební styl, jež byl tehdy uznáván za jediný a dokonalý, a zkomponoval dvě typicky italské opery: Mithridates, král pontský (Mitridate, re di Ponto) a Lucio Silla; dále serenádu Ascanius v Albě (Ascanio in Alba). Během italské cesty se zhoršil jeho vztah k otci. Po návratu z Itálie navštívil Vídeň a Mnichov, kde se konala premiéra jeho opery Zahradnice z lásky (La finta giardiniera).

Leopold, Nannerl a malý Mozart při koncertu v Paříži, akvarel z roku 1763

Mozart se vyznačoval fenomenálními schopnostmi od svého útlého dětství. Skládal již v pěti letech. Hrál na klavír a na housle. Spolu s otcem a sestrou koncertoval a předváděl svá raná díla před evropskou šlechtou. V 17 letech byl zaměstnán jako dvorní skladatel v Salzburgu, sídelním městě Salzburského arcibiskupství. Stal se však brzy nesoustředěným a hledal lepší místo.

Pobyt v Brně a Olomouci roku 1767–1768[editovat | editovat zdroj]

Od května roku 1767 ve Vídni vypukla epidemie černých neštovic, která se nevyhnula ani císařské rodině. Mozartovi se v té době ve Vídni nacházeli, otec Leopold Mozart chtěl u příležitosti svatby v císařské rodině uplatnit nadání své i svých dětí a vydělat peníze. Když se místo svatby konal v císařské rodině pohřeb, otec Leopold Mozart, spolu s dcerou Nannerl a jedenáctiletým synem Wolfgangem, se rozhodl odjet nejprve do Brna, kam přijeli 24. října 1767, ale protože moravská šlechta byla v té době na svých venkovských statcích, odjeli do Olomouce. Tam se 26. října ubytovali v tehdejším hostinci „U Černého orla“ (dnes Hauenschildův palác), kde ještě téhož večera u malého Wolfganga propukly příznaky choroby. Avšak již 28. října nabídl kapitulní děkan hrabě Leopold Antonín Podstatský Leopoldu Mozartovi svého lékaře a ubytování rodiny v paláci, kde jim vyčlenil dva pokoje ve své rezidenci v kapitulním děkanství. Na kapitulním děkanství se kolem Mozartových vytvořil přátelský okruh zejména církevních hodnostářů: rodinu navštěvovali například tehdejší biskupský ceremoniář Jan Leopold Hay, olomoucký kanovník Matyáš František Chorinský a kroměřížský probošt Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (všichni pozdější biskupové), kanovníci Jan Leopold Post, Johann Baptist Grimm nebo student teologie Josef Tonsern. Mladý Wolfgang se v příjemném prostředí paláce poměrně rychle natolik zotavil, že mohl opět komponovat (složil zde mj. 6. symfonii F dur). Poté odjeli Mozartovi 23. prosince 1767 do Brna, kde byli ubytováni ve Schrattenbachově palácikoncertovali dne 30. prosince v tehdejší Taverně (dnešní Redutě). Z Brna odjela rodina 9. ledna 1768 zpět do Vídně.

Skladatelská dráha[editovat | editovat zdroj]

Svou první skladbu složil ve svých 5 letech. Nějakou dobu strávil Mozart v rodném Salzburgu, ale brzy byl propuštěn z arcibiskupské služby a odjel na podzim roku 1777 s matkou na další turné po Evropě. Projel několik německých metropolí, a když se mu nepodařilo získat místo v Mannheimu, tehdejším hudebním centru, odcestoval i se svou matkou do Paříže. Mozartova matka Anna Maria se však v Paříži nakazila tyfoidní horečkou a za čtrnáct dní zemřela.

Mozart v roce 1777

Do Salzburgu se Mozart vrátil v lednu 1779 na místo varhaníka. Během dvou let působení v Salzburgu zkomponoval kromě obvyklých skladeb souvisejících se službou u dvora také několik oper pro kočovné divadelní společnosti a divadlo v Mnichově. Mozart život v Salzburgu špatně snášel. Jako poddaný suverénního vládce Salzburského arcibiskupství (Fürsterzbistum Salzburg) usiloval o propuštění ze služby. Této žádosti však arcibiskup Hieronymus von Colloredo nevyhověl, takže do Vídně Mozart uprchl ilegálně.

Leopold Mozart se svými dětmi Wolfgangem a Marií Annou, na zdi portrét zemřelé manželky a matky Anny Marie Mozartové. Obraz od Johanna Nepomuka della Croce, kolem 1780

Během návštěvy Vídně v roce 1781 opustil Mozart o své vůli pozici dvorního skladatele v Salzburgu, což vedlo k téměř definitivní roztržce s otcem Leopoldem. Rozhodl se zůstat v hlavním městě, kde se rychle proslavil. Mozart obvykle pracoval dlouho a tvrdě, dokázal skladby dokončit závratnou rychlostí s blížící se dobou termínu. Během následujících roků ve Vídni složil velký počet symfonií, koncerty pro různé sólové nástroje (především pro klavír a housle), mše a několik oper.

Ve Vídni se Mozart zapojil do pokrokářských kruhů. Jeho tvorba byla součástí tehdejších pokusů o vytvoření původní německé opery, včetně zpěvu v jazyku země, tedy němčině. Německá opera měla nahradit italské umění, považované za elitářské. Tak vznikla zpěvohra Zaide a dnes velmi oceňovaná opera Únos ze serailu (Die Entführung aus dem Serail).

V roce 1782 se Mozart oženil s dcerou své bývalé bytné Constanze (Konstancií), rozenou Weberovou. Sňatek se setkal s odporem otce Leopolda a sestry Marie Anny. Dovršila se tím roztržka, která vznikla již při Mozartově konfliktu s arcibiskupem Colloredem a jeho odchodu do Vídně. Leopoldu Mozartovi se také naprosto nezamlouval synův rozmařilý způsob života a neschopnost dobře hospodařit s často značnými příjmy.

Během prvních dvou let dosáhl Mozart ve Vídni vrcholu své tvorby, což se projevilo i na jeho příjmech. Po porodu prvního dítěte Raimunda, jenž však zemřel dva měsíce po narození, odjeli Mozart a jeho manželka do Salzburgu. Mozart zamýšlel představit Constanzi otci a sestře. K usmíření v rodině však nedošlo.

Dva roky po narození druhého syna Carla Thomase (* 21. září 1784), který se dožil poměrně vysokého věku, porodila Konstance dalšího syna Johanna Thomase. Ten však zemřel velmi záhy. Dcera Theresia zemřela jako půlletá a Anna Maria ještě v den porodu. Teprve v pořadí šesté dítě, syn Franz Xaver, narozený krátce před Mozartovou smrtí (* 26. července 1791), se dožil dospělosti (zemřel však dříve než jeho starší bratr Carl Thomas).

Vila Bertramka na Smíchově

V roce 1785 Mozart vstoupil do vídeňské zednářské lóže „Dobročinnost“ (Zur Wohltätigkeit). Mezi lety 17861791 vznikly Mozartovy čtyři nejslavnější opery. Nejprve to byla Figarova svatba (1786) a rok poté Don Giovanni. Figarova svatba je zhudebněním politicky kontroverzní komedie francouzského dramatika Beaumarchaise, k jejímuž prvnímu uvedení ve Vídni dal svolení sám císař Josef II. Autorem libret obou slavných oper byl Ital Lorenzo da Ponte a obě byly s velkým úspěchem uvedeny v Praze. Operu Don Giovanni Mozart v Praze dokončil a dostalo se jí zde ve Stavovském divadle dne 29. října 1787 prvního provedení, kterému byl Mozart osobně přítomen. Mozartův tehdejší triumf v Praze pomohl ke zmírnění jeho finančních problémů.

Programový sešit opery Figarova svatba pro inscenaci v Praze, 1786
Wolfgang Amadeus Mozart, kresba od Doris Stock, 1789

V Praze se Mozart ubytoval u manželů Duškových, skladatele Františka Xavera Duška a jeho manželky, pěvkyně Josefíny Duškové. Místem jeho pobytu jak v říjnu 1787 tak opět v roce 1791 byla Duškových vila Bertramka na Smíchově, který tehdy ještě nepatřil mezi pražská města. Manželé Duškovi zůstali spřáteleni s Constanzí Mozartovou i po smrti jejího muže.

Po prvním návratu z Prahy (1787) byl Mozart přijat do služby u dvora, což mu zvýšilo příjmy, ale přesto se pro svůj nákladný způsob života nadále potýkal s finančními obtížemi, které musel překlenovat půjčkami. V roce 1789 podnikl tříměsíční turné po severním Německu, ale ani to nebylo příliš výnosné. Po smrti císaře Josefa II. v roce 1790 zreorganizoval jeho bratr a nástupce Leopold II. dvorní život, to se však Mozarta finančně příliš nedotklo. Velmi náročné bylo tehdy uhrazení nákladů na léčení manželky Constanze v lázních Baden u Vídně. Doposud prodělané porody a nervové otřesy způsobené ztrátou čtyř dětí jí značně podlomily zdraví.

Dne 6. září 1791 měla opět ve Stavovském divadle v Praze premiéru Mozartova další opera La clemenza di Tito, složená pro slavnostní korunovaci Leopolda II. na českého krále.

V téže době Mozart získal objednávku na novou italskou operu, jejíž libreto původně odmítl Antonio Salieri, Mozartův konkurent, s názvem Così fan tutte („Takové jsou všechny“). Podle romantické fabulace 19. století byl Salieri Mozartovým protivníkem, údajně na něho žárlil, záviděl mu jeho genialitu a měl dokonce zavinit jeho smrt. Historická pravda je odlišná. Přestože byl Mozart bezesporu mnohem nadanější hudebník, měl Salieri větší úspěch u současníků. Zastával také velmi prestižní a výnosnou funkci ředitele divadla a dvorního kapelníka, protože jako Ital se těšil přízni dobové módy, která upřednostňovala Italy a italský styl opery. Za takové situace mohl spíš Mozart žárlit na svého protežovaného italského soka, zejména když Antonio Salieri často dostával přednost před Mozartem při objednávkách nové opery pro císařský dvůr. Přesto mezi nimi nebylo nijak silné nepřátelství.

V září roku 1790 uvedl Mozart operu Così fan tutte ve Frankfurtu nad Mohanem a podnikl další koncertní turné. Rovněž složil několik menších komorních děl a také zpěvohru (či operu) Kouzelná flétna (Die Zauberflöte) na libreto svého přítele Emanuela Schikanedera v německém jazyce. Toto okamžitě velmi populární dílo bylo poprvé provedeno 30. září roku 1791 v tehdy předměstském Divadle Na Vídeňce (Theater an der Wien), jehož ředitelem byl Schikaneder. Ačkoli se Kouzelná flétna na první pohled jeví jako pouhá pohádka, obsahuje řadu zednářských a společensky radikálních motivů.

Wolfgang Amadeus Mozart, obraz od Barbary Krafft z roku 1819

Krátce před svou smrtí započal Mozart kompozici slavného Requiem, které však napsal sám jen asi ze dvou třetin. Po jeho smrti oslovila vdova Constanze Mozartová postupně několik hudebníků, kteří však přispěli k dokončení díla minimálně, až se Requiem dostalo do rukou skladatele Franze Xavera Süssmayra. Süssmayr použil všechny Mozartovy originální partitury, které se dochovaly. Sám zkomponoval nový materiál pro další části (jako např. zbytek „Lacrimosa“). Zopakoval, resp. znovu použil Mozartovy motivy z „Introitus“ a „Kyrie“ a Requiem dovedl do finálního, dnes známého pojetí. Později ovšem byla jeho práce mnoha odborníky kritizována. V roce 1971 předložil hudebník Franz Beyer kompletně přepracovanou verzi Rekviem, ve které upravil Süssmayrovy nástrojové hlasy (instrumentaci) a opravil některá problematická místa Süssmayrova zpracování, zvláště v části „Lacrimosa“. Jeho verze celého díla byla uznána mnoha znalci jako kongeniální a uvedena a nahrána význačnými dirigenty Leonardem Bernsteinem, Nikolausem HarnoncourtemNevillem Marrinerem.

Mozart složil během svého krátkého života neuvěřitelných 626 děl: symfonie, komorní hry, opery a sborové skladby. Je dlouhodobě jedním z nejpopulárnějších klasických skladatelů a jeho vliv na vývoj hudebního umění je hluboký. Ludwig van Beethoven skládal své vlastní rané práce ve stínu Mozarta a Joseph Haydn napsal, že „potomci neuvidí takový talent znovu za 100 let.“

Mozartova smrt a jeho pohřeb[editovat | editovat zdroj]

Portrét Mozarta od jeho švagra Josepha Lange (1782/1783, nedokončeno)

Na podzim roku 1791 se Mozart nakazil infekční nemocí a 5. prosince 1791 ve Vídni zemřel. Své poslední dílo Requiem již nemohl dokončit. To učinil až jeho žák, Franz Xaver Süssmayr, na výzvu Mozartovy ženy Constanze. Brzo se objevily spekulace, podle nichž byl Mozart otráven a jako nepohodlný odstraněn. Z tohoto domnělého zločinu byl často obviňován Antonio Salieri, domněnky však nebyly nikdy potvrzeny a neexistují pro ně absolutně žádné důkazy ani indicie.

Mozartův památník na hřbitově Sankt Marx ve Vídni těsně před opravou, 2005

Pro nedostatek peněz bylo Mozartovo mrtvé tělo pohřbeno do „všeobecného jednoduchého hrobu“ (nikoliv do hromadného hrobu pro chudé), který se však nedochoval. Na vídeňském hřbitově Sankt Marx (Sankt Marxer Friedhof) v dnešním 3. městském okrese Landstrasse (je součástí Vídně teprve od roku 1850), kde byl Mozart pohřben, byl však pro něho postaven památník.

Také okolnosti Mozartova pohřbu jsou dodnes předmětem zkoumání a dohadů. Mozartovo mrtvola zůstala do druhého dne v bytě. Pak byla v rakvi přepravena do postranní kaple vídeňské katedrály Svatého Štěpána, kde se 6. nebo 7. prosince 1791 konal smuteční obřad. Poté se pohřební průvod vydal směrem ke hřbitovu. Na tehdejší hranici města (dnes pouze 1. okres Vnitřní město) průvod skončil, jak tehdy bylo zvykem. Podle některých zpráv jen hudební skladatel Johann Georg Albrechtsberger a jeho rodina rakev doprovodili až přímo ke hřbitovu.[2] Poté byla rakev s mrtvým Mozartem ponechána v márnici. Samotný pohřeb se konal beze svědků asi až po 48 hodinách, tedy snad 8. prosince 1791, což byla předepsaná lhůta, aby se zamezilo pochování zdánlivě mrtvých zaživa. Mozartovým hrobníkem byl jistý Simon Preuschl,[3] který rakev uložil do hrobu nijak neoznačeného, ani křížem ani jinak.[4]

Mozartova vdova Constanze zůstala po jeho předčasné smrti krátce bez finanční podpory. Dluhy, které po Mozartovi zůstaly, a náklady na živobytí své a dvou synů mohla pak nějakou dobu krýt díky penzi, kterou jí udělil císař Leopold II. Ten také velkoryse přispěl na výtěžek benefičního koncertu ve prospěch Mozartových pozůstalých. Později se Constanze Mozart podruhé provdala za dánského diplomata a spisovatele Georga Nissena.

Mozartův vzhled a osobnost[editovat | editovat zdroj]

Mozartův fyzický vzhled popsal jeho přítel, tenorista Michael Kelly: „Wolfgang byl pozoruhodně malý muž, velmi hubený a bledý, s až přespříliš velkým množstvím pěkných světlých vlasů.“ Jeden z prvních Mozartových životopisců Niemetschek napsal: „Nebylo na jeho fyzickém vzhledu nic zajímavého, byl malý a jeho tvář kromě jeho obrovských, pronikavých očí neznačila žádné známky geniality.“ Jeho pleť na obličeji byla zjizvená z dětství od neštovic. Miloval elegantní oblečení. Kelly si vybavoval vzpomínky na něj při zkoušce: „Byl na pódiu se svým sytě červeným frakem a zlatým krajkovaným kloboukem, udával tón hudby orchestru.“ O jeho hlasu později jeho žena Constanze napsala: „Měl tenor, spíše tlumený když hovořil a jemný ve zpěvu, ale když ho něco rozčílilo, nebo bylo nutné být přísný, zněl energicky a silně.“

Potomstvo[editovat | editovat zdroj]

  • Raimund Leopold Mozart (* 17. června 1783 Vídeň, † 19. srpna 1783 Vídeň)
  • Carl Thomas Mozart (* 21. září 1784 Vídeň, † 31. října 1858 Milán)
  • Johann Thomas Leopold Mozart (* 18. října 1786 Vídeň, † 15. listopadu 1786 Vídeň)
  • Theresia Maria Anna Mozart (* 27. prosince 1787 Vídeň, † 29. června 1788 Vídeň)
  • Anna Maria Mozart (* 16. listopadu 1789 Vídeň, † 16. listopadu 1789 Vídeň)
  • Franz Xaver Wolfgang Mozart (* 26. července 1791 Vídeň; † 19. července 1844 Karlovy Vary)

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Wolfgang Amadeus Mozart je považován za jednoho z největších skladatelů klasické hudby všech dob. Dílo W. A. Mozarta je katalogizováno a každá skladba nese označení katalogu KV a pořadové číslo.

Seznamy děl[editovat | editovat zdroj]

Opery[editovat | editovat zdroj]

Árie[editovat | editovat zdroj]

  • Or che il dover… Tali e cotanti sono KV 36;
  • Se al labbro mio non credi… Il cor dolente, KV 295;
  • Per pietà, non ricercate KV 420;
  • Misero! o sogno!… Aura, che intorno KV 431;
  • Non più, tutto ascoltai… Non temer, amato bene KV 490

Náboženské skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Misero me… Misero pargoletto, KV 77;
  • Se ardire, e speranza KV 82;
  • Se tutti mali miei, KV 83;
  • Fra cento affanni KV 88;
  • Der Liebe himmlisches Gefühl KV 119;
  • Ah, lo previdi… Ah, t'invola agl'occhi miei mV 272;
  • Alcandro, lo confesso… Non sò d'onde viene KV 294;
  • Popoli di Tessaglia… Io non chiedo, eterni Dei KV 316;
  • Ma che vi fece, o stelle… Sperai vicino il lido KV 368;
  • Misera, dove son!… Ah, non son io che parlo KV 369;
  • A questo seno deh vieni… Or che il cielo a me ti rende KV 374;
  • Nehmt meinen Dank, ihr holden Gönner KV 383;
  • Mia speranza dorata… Ah, non sai qual pena, KV 416;
  • Vorrei spiegarvi, oh Dio KV 418;
  • No, no, che non sei capace KV 419;
  • In te spero, o sposo amato KV 440;
  • Basta, vincesti… Ah, non lasciarmi KV 486a;
  • Ch'io mi scordi di te… Non temer, amato bene KV 505;
  • Bella mia fiamma… Resta, o cara KV 528;
  • Ah se in ciel, benigne stelle KV 538;
  • Alma grande e nobil cuore KV 578;
  • Schon lacht der holde Frühling KV 580;
  • Chi sà, chi sà qual sia K. 582, Vado, ma dove? KV 583

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Eine kleine Nachtmusik
  • O heiliges Band KV 148,
  • Oiseaux, si tous les ans KV 307,
  • Dans un bois solitaire KV 308,
  • Die Zufriedenheit KV 349,
  • Komm, liebe Zither KV 351,
  • Warnung KV 433,
  • Gesellenreise KV 468,
  • Der Zauberer KV 472,
  • Das Veilchen KV 476,
  • Die Alte KV 517,
  • Die Verschweigung KV 518,
  • Das Lied der Trennung KV 519,
  • Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Liebhabers verbrannte KV 520,
  • Abendempfindung KV 523,
  • An Chloe KV 524,
  • Des kleinen Friedrichs Geburtstag KV 529,
  • Das Traumbild KV 530,
  • Grazie agl'inganni tuoi KV 532,
  • Sehnsucht nach dem Frühlinge KV 596,
  • Im Frühlingsanfang KV 597,
  • Das Kinderspiel KV 598

Interpretace, nahrávky[editovat | editovat zdroj]

Nejlepší nahrávka díla W. A. Mozarta je jednou za dva roky oceněna cenou Wiener Flötenuhr.

Zajímavosti a souvislosti[editovat | editovat zdroj]

  • Mozart byl člověk velmi malé tělesné výšky, s velkou hlavou, modrooký, světlých vlasů, obličej pouze slabě poďobaný od neštovic;[5] v žádném případě se prý nejednalo o nějakého výrazně atraktivního krasavce.
  • Mozart byl nicméně člověk nesmírně společenský a ve společnosti (zejména v dámské) byl velice oblíbený pro svoji zvláštní povahu. Ovšem zajímavé je také to, že se dokázal pohybovat a být oblíbený prakticky ve všech společenských vrstvách bez rozdílu.
  • Mozart měl fenomenální hudební paměť, většinu tehdejších hudebních skladeb si dokázal kompletně zapamatovat (a to prý už od raného dětství) na jediný poslech, tuto skladbu pak dokázal velice rychle i zaznamenat v notách.
  • Již jako dítě choval jako domácí zvířata kanárka, špačka, psa a později měl i koně, na kterém se rád projížděl.
  • Měl rád kulečník a tanec.
  • Mozart byl člověk také dosti náruživý, je známo, že byl vynikajícím karetním hráčem a ovládal prý velmi nadprůměrně až několik desítek různých karetních her, vedle samotné hudby prý byly karty jeho další velkou osobní vášní.
  • Mozart mluvil plynně několika světovými jazyky, kromě němčiny ovládal výborně italštinu a francouzštinu.
  • Mozartův kult je jak v Rakousku tak v Německu stále velmi živý, jsou po něm pojmenovány nejen hudební festivaly, ale i výrobky naprosto nehudebního charakteru, kupř. cukrovinky jako jsou Mozartovy koule z pistáciového marcipánu, obalené čokoládou.
  • Mozart miloval smažené kuřecí kousky a potřeboval je prý ke své tvorbě.

Ohlasy v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Maria Publig: Mozart, ein unbeirrbares Leben
  2. Hans Veigl: Der Friedhof zu St. Marx (Hřbitov u Sv. Marxe), str. 158.
  3. Gustav Gugitz: "Die Frage um Mozarts Schädel und Dr. Gall" (Otázka Mozartovy lebky a Dr. Gall), Zeitschrift für Musikwissenschaft (Časopis pro hudební vědu), Lipsko, 16. ročník (1934), str. 32–39
  4. Hans Veigl: Der Friedhof zu St. Marx, str. 158.
  5. LEONHARTOVÁ, Dorothea. Mozart, zamlčená tvář. Praha : Albatros, 2005. 267 s. ISBN 80-00-01721-0. S. 19.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CASINI, Claudio. Amadeus. Život Mozartův (Amadeus, Vita di Mozarta). Academia, Praha 1995, ISBN 80-200-0862-4
  • DEUTSCH, O. E. Mozart: Die Dokumente seines Lebens. Kassel : [s.n.], 1961.  
  • EIBL, Joseph Heinz. Mozart: Briefe und Aufzeichnungen. Kassel : [s.n.].  
  • FIALA, Jiří a KREJČOVÁ, Jana (eds.). Mozart a Olomouc. Sborník studií k 200. výročí úmrtí Wolfganga Amadea Mozarta, Olomouc, UP 1991. ISBN 80-7067-023-1
  • FREEMAN, Daniel E. Mozart in Prague. Minneapolis: Bearclaw, 2013. ISBN 978-0-9794223-1-7
  • LEONHARTOVÁ, Dorothea. Mozart, zamlčená tvář. Praha : Albatros, 2005. 267 s. ISBN 80-00-01721-0.  
  • Magazín Haló sobota, čtvrtletník vyd. Florenc, zima 1990; INDEX 46864
  • MELOGRANI, Piero. Mozart : život a dílo Wolfganga Amadea Mozarta. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2010. 296 s. ISBN 978-80-7432-062-0.  
  • VEIGL, Hans. Der Friedhof zu St. Marx. Eine letzte biedermeierliche Begräbnisstätte in Wien. Vídeň : Böhlau, 2006. ISBN 3-205-77389-6.  
  • WEISS, David. Mozart – Člověk a génius. Překlad Alena Jindrová-Špilarová. 3. vyd. Praha : BB art, 2006. 480 s. ISBN 80-7341-773-1.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu