Jiří Antonín Benda
Jiří Antonín Benda (30. června 1722, Staré Benátky – 6. listopadu 1795, Bad Köstritz, Sasko) byl významný český skladatel období klasicismu.
Obsah |
Životopis [editovat]
Studoval u piaristů v Kosmonosích a u jezuitů v Jičíně. V obou kolejích se tradičně pěstovala hudba a Benda si odtud odnesl též znalost působivého řečnického projevu a zásad správné deklamace, což velmi ovlivnilo jeho hudební zaměření. V roce 1742 se odstěhoval do Berlína, kam byl pozván i s rodiči pruským králem Friedrichem II., jenž byl obdivovatelem jeho bratra, skladatele a houslového virtuóza Františka Bendy. Roku 1750 se Jiří Antonín stal rovněž kapelníkem a to u durynského vévody Friedricha v Gotě. Krátce byl ředitelem hudby hamburského divadla. V roce 1781 navštívil Paříž, kde měla premiéru jeho opera Romeo a Julie. V Německu pobýval až do roku 1778, kdy se pokusil získat ve Vídni místo kapelníka u německé opery, kterou chtěl zřídit Josef II. Vkusu vídeňského publika však nevyhověl a roztrpčen neúspěchem rezignoval na skladatelskou dráhu a zbytek života strávil putováním z místa na místo a věnoval se plně filosofickým úvahám.[1]. Není bez zajímavosti, že byl členem zednářské lóže.
Charakteristika díla [editovat]
Význam Jiřího Antonína Bendy spočívá především v oboru melodramu, kterého byl zakladatelem. Zvláště jeho první díla Ariadna na Naxu a Medea reprezentují tuto hudební formu. Myšlenku střídání hudby a mluveného slova přejal od J. J. Rousseaua, prakticky i umělecky ji však uvedl v život. Rousseau chtěl ovšem hudbou vytvářet podklad pro pohybovou stránku hercova projevu, Bendovým základním požadavkem byla dramatická pravdivost – chtěl vytvořit nové hudební drama. V nejrozšířenější hudebně dramatické formaci té doby – italské opeře – dominovala hudba a všechny ostatní složky se jí podřizovaly. Průkopníci nových uměleckých snah usilovali o vývoj směrem k větší životnosti, k realismu. Benda vykonal na této cestě nejradikálnější krok. Spojil hudbu a slovo takovým způsobem, aby byla slovu v největší možné míře uchována jeho sdělovací schopnost. Hudba se tím ovšem ocitla v postavení podřízené složky, jejímž hlavním úkolem bylo podporovat dramatický účin textu. Své kompoziční zkušenosti z dramatické oblasti přenášel Benda i do děl instrumentálních, skládal především symfonie (30), cembalové koncerty, kantáty (přes 100), komorní skladby, opery, klavírní sonáty a scénickou hudbu.
Ohlasy díla [editovat]
Přes zmíněný vídeňský neúspěch se však Benda dočkal ocenění u mnoha význačných osobností uměleckého života, jeho skladby výrazně zapůsobily např, na Mozarta, který obě výše uvedené skladby zbožňoval natolik, že je neustále vozil s sebou. Rovněž básník Friedrich Schiller uvádí, že Bendova Ariadna je výjimečné dílo, které se ho zcela zmocnilo. Benda zpracoval též Shakespearovu tragédii Romeo a Julie.
Jméno skladatele Jiřího Antonína Bendy nese český Bendův komorní orchestr.
| bratr | František Benda |
|---|
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc : ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Benda Jiří Antonín, s. 16.
Literatura [editovat]
- Josef Hutter, Zdeněk Chalabala: České umění dramatické, Část II. – zpěvohra, Šolc a Šimáček, Praha, 1941, str. 33–5
- Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. s. 33–34.
- Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. s. 43.
- VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas–Bend. Praha : Libri, 2005. 264–375 s. ISBN 80-7277-287-2. s. 368.
