Romeo a Julie
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Romeo a Julie (Romeo and Juliet) je divadelní hra, kterou napsal William Shakespeare a premiéru měla v roce 1595. Jedná se o milostnou tragédii, patrně jeden z nejznámějších milostných příběhů v historii světového dramatu. Při psaní příběhu vycházel Shakespeare z básně anglického básníka Arthura Brookea a také všeobecně známé látky o dvou milencích, která byla zpracována již ve starém Řecku.
Obsah |
[editovat] Děj
Celý příběh se odehrává v italském městě Verona, kde žily dva slavné rody – Kapuleti a Montekové. Mezi nimi se již léta táhl dávný spor. Děj příběhu začíná popisem střetu mezi Monteky a Kapulety na náměstí ve Veroně, který ukončí až vévoda Eskalus. Těmito vyhrocenými spory mezi oběma rody je naplněno první jednání tragédie. Nyní se však po celé Veroně šíří zpráva, že u Kapuletů bude velký maškarní ples a při této příležitosti má být oznámeno zasnoubení Julie s Paridem. Toto se dozví i Romeo a se svými dvěma věrnými druhy Merkuciem a Benvoliem se rozhodne navštívit tento ples, přestože se koná v domě úhlavních nepřátel. Romeo tam se svými druhy pod rouškou masky skutečně pronikne a ocitne se na plese, kde jsou všichni příbuzní a známí rodiny Kapuletů. Tybalt však Romea pozná a chce ho zostudit tím, že vyprovokuje bitku za to, že si dovolil vstoupit na ples Kapuletů. Starý Kapulet ale jeho počínání zastaví s tím, že nechce skandál po celé Veroně. Romeo tedy se svými přáteli zůstává na plese a spatří zde Julii. Ta se mu zdá překrásná a říká, že doposud nepoznal lásku, dokud nespatřil tuto ženu. Láska na první pohled. Ples pomalu končí, ale oba milenci na sebe musí pořád myslet, a tak Romeo v noci tajně navštíví zahradu Kapuletů a pěje milostné ody u Juliiny ložnice, ačkoliv tím značně riskuje a Julie pozná, že jeho láska je opravdová. Druhý den oba milence tajně oddá otec Vavřinec, který mladou dvojici podporuje i přes nenávist obou jejich rodičů. Jenže Tybalt, Juliin bratranec, nenávidí Romea. Odpoledne v den svatby zabil Tybalt Romeova přítele Merkucia a Romeo pak zabil Tybalta, za což byl vyhoštěn z města Verony a odchází do Mantovy. Ještě před odjezdem Romea z Verony se odehraje scéna,kdy Romeo vyznává Julii svou lásku. Ale druhý den má Kapulet pro nyní vdanou Julii zprávu, že již zítra bude mít svatbu s Paridem. Julie s tím ovšem nesouhlasila, ale otec jí dal jen dvě možnosti: buď svatba s Paridem, nebo ať táhne z jeho domu. Proto zoufalá Julie s pomocí chůvy požádá otce Vavřince o pomoc. Ten zajistí nápoj, po kterém bude Julie po den vypadat jako mrtvá a Romeo si pro ni přijde do hrobky Kapuletů a oba milenci budou žít navěky spolu. Nápoj ji uspal a Julie vypadala jako mrtvá. Když ji viděl Paris a myslel si, že je mrtvá, přichystal pro ni pohřeb. Ovšem toto se dozvěděl i Romeo, ke kterému shodou náhod nedorazil posel Bratr Jan od otce Vavřince se zprávou, že Julie není mrtvá. Posel nedorazil, protože byl uvězněn v domě, kde se vyskytl mor. Romeo si koupil jed u lékarníka v Mantově, vrátil se zpět z vyhnanství do Verony a šel naposledy políbit Julii. Romeo se ocitne před hrobkou Kapuletů a zde se ho Paris snaží s ostatními mrtvými Kapulety vlákat do říše stínů, ale Romeo je přemůže, Paris je zabit a vstoupí ke své milované Julii. Romeo vstoupí do hrobky a spatří spící Julii. Doufá nad osudem a její smrtí. Vyznává jí svoji lásku. Po monolozích a rozloučení se světem se Romeo probodá, Julie se probouzí, ale vedle ní leží již mrtvý Romeo. Vezme Romeovu dýku a probodne se. Takto skončil věčný spor mezi rodinami Kapuletů a Monteků, rodiny se usmířily a vystavěly zlaté sochy Romea a Julie, které stojí dodnes ve Veroně.
[editovat] Kompozice
Kompozice díla je chronologická a člení se na prolog a pět dějství. Celý příběh je psán Shakespearovým oblíbeným jazykovým stylem - pětistopým jambickým veršem (takzvaným blankversem). Blankvers je v Shakespearových dílech typickým jazykovým prostředkem, díky němuž jsou jasně rozpoznatelná. Problém nastává s překladem díla do českého jazyka. Jambický verš se v češtině nedá příliš využít, protože po zvukové stránce nejsou shodné; proto je také jambická stopa v českých písemných dílech velmi vzácná. Přesto ji ale využil například Karel Hynek Mácha v díle Máj
[editovat] Styl a jazyk
V díle je využita próza i poezie, metafory, figury a použit vytříbený a vznešený styl, který je tak typický pro Shakespearova díla. Často se objevují jmenné tvary přídavných jmen, citově zabarvené výrazy, inverze. Vzorem pro Shakespera byla řecká tragédie Phiramus a Thisbé. Dílo bylo vzorem pro pozdější generaci spisovatelů,jak českých, tak zahraničních. Mezi překladateli díla do češtiny prosluli Martin Hilský (přeložil největší počet Shakespearových děl, včetně sonetů), Jiří Josek, Alois Bejblík, E. A. Saudek, Josef Topol a Josef Václav Sládek.
[editovat] Postavy
Hlavními postavami milostného dramatu jsou samozřejmě Romeo a Julie, kteří tvoří ústřední mileneckou dvojici. Julii je v době, kdy pozná Romea, pouhých čtrnáct let a představuje typ mladé a naivní dívky, která propadne romantickým představám o lásce a bláznivě se zamiluje do Romea, který je věkově výrazně starší, ale přesto k Julii také zahoří láskou. Romeo je zpočátku kurtoazním milencem (zde se ukazuje, že Shakespeare byl stále ještě ovlivněn názory středověké literatury, kde byla láska k ženě prokazována formou kurtoazní – platonické lásky), ale v průběhu příběhu se Romeo i Julie vlivem okolností a tvrdé reality světa mění v reálně uvažující osoby, které jsou do sebe vášnivě zamilovány. Obě postavy v příběhu mentálně dozrávají. Postava františkána Lorenza (Vavřince) je výrazně středověkou postavou, a to svým smýšlením, ale postupem děje se stává svými názory a myšlenkami více renesančním člověkem, který se staví proti nesmyslnosti řádů a cítí s oběma milenci. Jeho postava však není dějem nikterak zasažena. Postava chůvy představuje symbol mateřské lásky k Julii, která přestože není jejím dítětem, nemůže vidět její utrpení z vůle rodičů.
[editovat] Přehled postav
- Eskalus – vévoda veronský
- Parid – mladý šlechtic, příbuzný vévodův
- Montek a Kapulet – hlavy dvou znepřátelených rodů
- Stařec – z rodu Kapuletů
- Romeo – syn Montekův
- Merkucio – příbuzný vévodův a přítel Romeův
- Benvolio – synovec Montekův a přítel Romeův
- Tybalt – synovec paní Kapuletové
- Bratr (otec) Vavřinec (Lorenzo) – františkán
- Bratr Jan – z téhož řádu
- Baltazar – sluha Romeův
- Samson a Řehoř – sluhové Kapuletovi
- Petr – sluha Juliiny chůvy
- Abraham – sluha Montekův
- Lékárník
- Tři hudebníci
- Panoš Parisův
- Jiný Panoš
- paní Monteková – manželka Montekova a matka Romeova
- paní Kapuletová – manželka Kapuletova a matka Juliina
- Julie – dcera Kapuletova
- Juliina chůva
- Veronští měšťané, příbuzní obou rodů, masky, stráže, hlídky a družiny, Chorus
[editovat] Inspirace pro dílo
Někteří shakespearologové kladou vznik tragédie Romeo a Julie do začátků Shakespearova působení v herecké skupině lorda komořího. Námět, nešťastný osud dvou milenců, pocházejích ze znepřátelených rodin, je snad starý jako lidstvo samo. S motivem uspávajícího léku se setkáváme již u Xenofonta z Efesu ve 2. stol. n. l., přímé inspirace však existovaly i v Anglii . Především to byla epická báseň " Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě " , napsaný italským mnichem Bondellem a anglicky Arthurem Brookem v roce 1562. Brookeův příběh má 3000 veršů a Romeus je z rodiny Montagew a Julietta z rodiny Capiletů. Dalším spisovatelem píšícím podobný příběh byl William Painter, který popisoval ve druhém svazku svého díla Letohrad lásku milenců Rhomea a Julietty. Dílo bylo vydáno v roce 1567. Přestože tito i další autoři psali podobná témata, Shakespeare je dokázal zpracovat nejlepší formou a právem dodnes náleží k pokladnici světové literatury.
[editovat] Zdroj
- Appelbaum, Robert (1997). "“Standing to the Wall”: The Pressures of Masculinity in Romeo and Juliet". Shakespeare Quarterly 48 (3). Folger Shakespeare Library. doi:. ISSN 00373222.
- Arafay, Mireia (2005). Books in Motion: Adaptation, Adaptability, Authorship. Editions Rodopi BV. ISBN 9789042019577.
- Bloom, Harold (1998). Shakespeare: The Invention of the Human. New York: Riverhead Books. ISBN 1573221201.
- Bly, Mary (2001). "The Legacy of Juliet's Desire in Comedies of the Early 1600s", in Margaret M. S. Alexander; Wells, Stanley: Shakespeare and Sexuality. Cambridge: Cambridge University Press, 52–71. ISBN 0521804752.
- Bonnard, Georges A. (1951). "Romeo and Juliet: A Possible Significance?". Review of English Studies II (5): 319–327. doi:.
- Bowling, Lawrence Edward (1949). "The Thematic Framework of Romeo and Juliet". PMLA 64 (1): 208–220. doi:.
- Branam, George C. (1984). "The Genesis of David Garrick's Romeo and Juliet". Shakespeare Quarterly 35 (2): 170–179. doi:.
- Brode, Douglas (2001). Shakespeare in the Movies: From the Silent Era to Today. New York: Berkley Boulevard Books. ISBN 0425181766.
- Buhler, Stephen M. (2007). "Musical Shakespeares: attending to Ophelia, Juliet, and Desdemona", in Shaughnessy, Robert (ed.): The Cambridge Companion to Shakespeare and Popular Culture. Cambridge: Cambridge University Press, 150–174. ISBN 9780521605809.
- Collins, Michael (1982). "The Literary Background of Bellini's ‘I Capuleti ed i Montecchi’". Journal of the American Musicological Society 35 (3): 532–538. doi:.
- Dawson, Anthony B. (2002). "International Shakespeare", in Wells, Stanley; Stanton, Sarah: The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Cambridge: Cambridge University Press, 174–193. ISBN 9780521797115.
- Draper, John W. (1939). "Shakespeare's ‘Star-Crossed Lovers’". Review of English Studies os-XV (57): 16–34. doi:.
- Driver, Tom F. (1964). "The Shakespearian Clock: Time and the Vision of Reality in Romeo and Juliet and The Tempest". Shakespeare Quarterly 15 (4): 363–370. doi:.
- Edgar, David (1982). The Life and Adventures of Nicholas Nickleby. New York: Dramatists' Play Service. ISBN 0822208172.
- Sweet Sorrow: Mann-Korman's Romeo and Juliet Closes Sept. 5 at MN's Ordway [online]. Playbill. Dostupné: <[1]>.
- Evans, Bertrand (1950). "The Brevity of Friar Laurence". PMLA 65 (5): 841–865. doi:.
- Fowler, James (1996). "Picturing Romeo and Juliet". Shakespeare Survey 49: 111–129. Cambridge University Press.
- Gay, Penny (2002). "Women and Shakespearean Performance", in Wells, Stanley; Stanton, Sarah: The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Cambridge: Cambridge University Press, 155–173. ISBN 9780521797115.
- Gibbons, Brian (ed.) (1980). Romeo and Juliet, The Arden Shakespeare Second Series. London: Thomson Learning. ISBN 9781903436417.
- Goldberg, Jonathan (1994). Queering the Renaissance. Durham: Duke University Press. ISBN 0822313855.
- Groves, Beatrice (2007). Texts and Traditions: Religion in Shakespeare, 1592-1604. Oxford, England: Oxford University Press. ISBN 0199208980.
- Halio, Jay (1998). Romeo and Juliet: A Guide to the Play. Westport: Greenwood Press. ISBN 0313300895.
- Halliday, F.E. (1964). A Shakespeare Companion 1564–1964. Baltimore: Penguin.
- Holden, Amanda (Ed.) et al (1993). The Viking Opera Guide. London: Viking. ISBN 0670812927.
- Holland, Peter (2001). "Shakespeare in the Twentieth-Century Theatre", in Wells, Stanley; deGrazia Margreta: The Cambridge Companion to Shakespeare. Cambridge: Cambridge University Press, 199–215. ISBN 0521658810.
- Holland, Peter (2002). "Touring Shakespeare", in Wells, Stanley; Stanton, Sarah: The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Cambridge: Cambridge University Press, 194–211. ISBN 9780521797115.
- Honegger, Thomas (2006). "‘Wouldst thou withdraw love's faithful vow?’: The negotiation of love in the orchard scene (Romeo and Juliet Act II)". Journal of Historical Pragmatics 7 (1): 73–88. doi:.
- Hosley, Richard (1965). Romeo and Juliet. New Haven: Yale University Press.
- Howard, Tony (2000). "Shakespeare's Cinematic Offshoots", in Jackson, Russell (ed.): The Cambridge Companion to Shakespeare on Film. Cambridge: Cambridge University Press, 295–313. ISBN 0521639751.
- Kahn, Coppélia (1977). "Coming of Age in Verona". Modern Language Studies 8 (1): 5–22. ISSN 00477729.
- Keeble, N.H. (1980). Romeo and Juliet: Study Notes, York Notes. Longman. ISBN 0582781019.
- Lanier, Douglas (2007). "Shakespeare™: myth and biographical fiction", in Shaughnessy, Robert (ed.): The Cambridge Companion to Shakespeare and Popular Culture. Cambridge University Press, 93–113. ISBN 9780521605809.
- Levenson (ed.), Jill L. (2000). Romeo and Juliet, The Oxford Shakespeare (Oxford World's Classics). Oxford: Oxford University Press. ISBN 0192814966.
- Levin, Harry (1960). "Form and Formality in Romeo and Juliet". Shakespeare Quarterly 11 (1): 3–11. doi:.
- Lucking, David (2001). "Uncomfortable Time In Romeo And Juliet". English Studies 82 (2): 115–126. doi:.
- Lujan, James (2005). "A Museum of the Indian, Not for the Indian". The American Indian Quarterly 29 (3–4): 510–516. ISSN 0095182X.
- MacKenzie, Clayton G. (2007). "Love, sex and death in Romeo and Juliet". English Studies 88 (1): 22–42. doi:.
- McKernan, Luke; Terris, Olwen (1994). Walking Shadows: Shakespeare in the National Film and Television Archive. London: British Film Institute. ISBN 0851704867.
- Juliet of the Five O'Clock Shadow, and Other Wonders [online]. [s.n.]. Dostupné: <[2]>.
- Marsden, Jean I. (2002). "Shakespeare from the Restoration to Garrick", The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Cambridge: Cambridge University Press, 21–36. ISBN 9780521797115.
- Meyer, Eve R. (1968). "Measure for Measure: Shakespeare and Music". Music Educators Journal 54 (7): 36–38, 139–143. ISSN 00274321.
- Moore, Olin H. (1930). "The Origins of the Legend of Romeo and Juliet in Italy". Speculum 5 (3): 264–277. ISSN 00387134.
- Moore, Olin H. (1937). "Bandello and “Clizia”". Modern Language Notes 52 (1): 38–44. Johns Hopkins University Press. ISSN 01496611.
- Morrison, Michael A. (2007). "Shakespeare in North America", in Shaughnessy, Robert (ed.): The Cambridge Companion to Shakespeare and Popular Culture. Cambridge: Cambridge University Press, 230–258. ISBN 9780521605809.
- Muir, Kenneth (2005). Shakespeare's Tragic Sequence. New York: Routledge. ISBN 9780415353250.
- Nestyev, Israel (1960). Prokofiev. Stanford: Stanford University Press.
- Nevo, Ruth (1972). Tragic Form in Shakespeare. Princeton, NJ: Princeton University Press. ISBN 069106217X.
- "Shakespeare on the Drive", The New York Times, 19 August 1977.
- Orgel, Stephen (2007). "Shakespeare Illustrated", in Shaughnessy, Robert (Ed.): The Cambridge Companion to Shakespeare and Popular Culture. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 9780521605809.
- Parker, D.H. (1968). "Light and Dark Imagery in Romeo and Juliet". Queen's Quarterly 75 (4).
- Pedicord, Harry William (1954). The Theatrical Public in the Time of David Garrick. New York: King's Crown Press.
- Potter, Lois (2001). "Shakespeare in the Theatre, 1660-1900", in Wells, Stanley; deGrazia Margreta: The Cambridge Companion to Shakespeare. Cambridge: Cambridge University Press, 183–198. ISBN 0521658810.
- Quince, Rohan (2000). Shakespeare in South Africa: Stage Productions During the Apartheid Era. New York: Peter Lang. ISBN 9780820440613.
- Roberts, Arthur J. (1902). "The Sources of Romeo and Juliet". Modern Language Notes 17 (2): 41–44. ISSN 01496611.
- Romeo — Definition from the Merriam–Webster Online Dictionary [online]. Merriam–Webster. Dostupné: <[3]>.
- Rosenthal, Daniel (2007). BFI Screen Guides: 100 Shakespeare Films. London: British Film Institute. ISBN 9781844571703.
- Rubinstein, Frankie (1989). A Dictionary of Shakespeare's Sexual Puns and their Significance (Second Edition). London: Macmillan. ISBN 0333488660.
- Sadie, Stanley (1992). The New Grove Dictionary of Opera. Oxford: Oxford University Press. ISBN 9781561592289.
- Sanders, Julie (2007). Shakespeare and Music: Afterlives and Borrowings. Cambridge: Polity Press. ISBN 9780745632971.
- Schoch, Richard W. (2002). "Pictorial Shakespeare", in Wells, Stanley; Stanton, Sarah: The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Cambridge: Cambridge University Press, 62–63. ISBN 9780521797115.
- Scott, Mark W. (Ed.); Schoenbaum, S. (Ed.) (1987). Shakespearean Criticism 5. Detroit: Gale Research Inc.. ISBN 0810361299.
- Shapiro, Stephen A. (1964). "Romeo and Juliet: Reversals, Contraries, Transformations, and Ambivalence". College English 25 (7): 498–501. doi:.
- Siegel, Paul N. (1961). "Christianity and the Religion of Love in Romeo and Juliet". Shakespeare Quarterly 12 (4): 371–392. doi:.
- Smallwood, Robert (2002). "Twentieth-century Performance: the Stratford and London companies", in Wells, Stanley; Stanton, Sarah: The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Cambridge: Cambridge University Press, 98–117. ISBN 9780521797115.
- Spencer (ed.), T.J.B. (1967). Romeo and Juliet, The New Penguin Shakespeare. London: Penguin. ISBN 9780140707014.
- Stites, Richard (Ed.) (1995). Culture and Entertainment in Wartime Russia. Bloomington: Indiana University Press. ISBN 9780253209498.
- Stone, George Winchester Jr (1964). "Romeo and Juliet: The Source of its Modern Stage Career". Shakespeare Quarterly 15 (2): 191–206. doi:.
- Tanselle, G. Thomas (1964). "Time in Romeo and Juliet". Shakespeare Quarterly 15 (4): 349–361. doi:.
- Tatspaugh, Patricia (2000). "The tragedies of love on film", in Jackson, Russell: The Cambridge Companion to Shakespeare on Film. Cambridge: Cambridge University Press, 135–159. ISBN 0521639751.
- Taylor, Gary (2002). "Shakespeare plays on Renaissance Stages", in Wells, Stanley; Stanton, Sarah: The Cambridge Companion to Shakespeare on Stage. Cambridge: Cambridge University Press, 1–20. ISBN 9780521797115.
- Van Lennep, William (Ed.); Avery, Emmett L.; Scouten, Arthur H. (1965). The London Stage, 1660–1800. Carbondale: Southern Illinois University Press. Retrieved on August 2008.
- Wells, Stanley (2004). Looking for Sex in Shakespeare. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 0521540399.
- Winter, William (1893). The Life and Art of Edwin Booth. London: MacMillan and Co. Retrieved on August 2008.
[editovat] Literatura
- MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 2/ M-Ž. Praha : Oden, 1989. ISBN 80-207-0960-6. s. 459.
[editovat] Související články
