Veselé paničky windsorské

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Faksimile první strany Veselých paniček windsorských z vydání z roku 1623.

Veselé paničky windsorské (Anglicky The Merry Wives of Windsor) je divadelní komedie o pěti dějstvích, jejíž autorem je renesanční dramatik anglického původu William Shakespeare. Do češtiny přeložili: Erik Adolf Saudek, Jiří Josek a Martin Hilský.

O díle[editovat | editovat zdroj]

Vznik komedie ze Shakespearova středního období je zajímavý už jen tím, že se o něj údajně zasloužila sama královna Alžběta I., která si přála vidět Falstaffa, komickou postavu prostopášného šlechtice z historických her o Jindřichovi IV., v roli zamilovaného. Hra byla napsána a její inscenace připravena k příležitosti udílení Podvazkového řádu na královském letním sídle Windsoru v květnu 1597. Traduje se, že autor měl na tvorbu komedie jen čtrnáct dní[zdroj?] a že současně pracoval na druhém dílu Jindřicha IV., odkud převzal některé postavy pro Veselé paničky windsorské. Královna se měla účastnit premiéry, proto hra obsahovala v textu i poklony pro Alžbětu, ta ale nakonec nedorazila. Komedie prodělávala drobné úpravy při změnách obecenstva a existuje i několik písemných verzí různého rázu (tak je tomu i u dalších Shakespearových her, například Zkrocení zlé ženy) z doby 15971601.

Veselohra je umístěna do Shakespearovy současnosti (ačkoliv děj her o Jindřichovi IV., kde jinak Falstaff vystupuje, se odehrává o zhruba dvě stě let dříve) a městečka Windsor nedaleko Londýna, což je spíše výjimečné. Vystupují zde obyčejní měšťané, jejich sloužící i zchudlí šlechtici, žádný velmož nebo významný šlechtic. Svou pointou a některými příhodami (celkový děj je protkán mnoha příběhy) hra připomíná zábavné středověké historky o tom, jak potrestat někoho, kdo se chová namyšleně a chce odloudit ženu jinému. Přitom nikomu nehrozí poprava, ale veřejná ostuda a zesměšnění.

Dílo zahrnuje mnohé aktuální narážky a komediální atmosféru.

Postavy[editovat | editovat zdroj]

Každý překlad obsahuje některá jména pozměněna, a tedy se s těmito nemusí shodovat:

  • Rytíř John Falstaff starý chlípník a sukničkář, který však je za své počínání ztrestán, protože „skočil na špek“ paní Vodičkové, která s ním nechtěla nic mít, ale s jeho nedobrovolnou pomocí vytrestala svého žárlivého manžela a zároveň ho jako záletníka potrestala.
  • Manželé Hoškovi (nebo také Pikolovi, v originále Pageovi) George a Margita, oba zcela nezávisle na sobě, domlouvají nápadníky své dceři Aničce.
  • Anna Hošková (nebo také Pikolová, v originále Pageová) dcera manželů Hoškových, rodiči vybrané nápadníky odmítá, na konci se provdá za mladého šlechtice Fentona
  • Manželé Vodičkovi (nebo také Brodovi, v originále Fordovi) manžel paní Vodičkové (Frank) je neoprávněně velmi žárlivý, a tak na něj jeho žena (Alice) přichystá malou lest, aby si uvědomil, že nemá důvod žárlit.
  • Cajus (v originále Gaius) francouzský lékař, neumí příliš anglicky, a tak angličtinu vtipně komolí. Jeden z nápadníků Aničky, favorit paní Hoškové.
  • David Veleba (v originále Hugo Evans) velšský pastor, také neumí příliš dobře anglicky, a tak angličtinu vtipně komolí.
  • Abraham Tintik synovec Šalby (smírčího soudce), druhý z nápadníků Aničky, favorit pana Hoška.

Děj[editovat | editovat zdroj]

Henry Fuseli: "Falstaff v koši na prádlo", 1792

Rytíř John Falstaff, starý „Don Juan“, poslal dva totožné milostné dopisy paní Vodičkové a paní Hoškové. Obě měšťanky jsou dobrými přítelkyněmi, a tak se dohodnou na pomstě, aby ztrestaly Falstaffa. Johnovi bývalí posluhovači však povědí o milostných dopisech jejich manželům.

Pan Vodička se setká s Falstaffem, v přestrojení a pod jménem Patočka, Falstaff mu vypráví o tom, že stráví noc s paní Vodičkovou. Paní Vodičková spolu se svou přítelkyní paní Hoškovou poví Falstaffovi, že ho miluje, při první schůzce ho pak schovají před manželem do koše se špinavým prádlem a koš hodí i s rytířem do řeky. Pan Vodička, tak neodhalí nevěru své ženy, a je zesměšněn. Falstaff se později před panem Vodičkou, který ovšem opět vystupuje v převleku a pod jménem Patočka, vychloubá, jak od paní Vodičkové uprchl v koši na prádlo.

Při své druhé schůzce je Falstaff zesměšněn, když se vrátí manžel, který tentokrát dobře překontroluje koš s prádlem, je převlečen za starou babu z Brainfordu, pan Vodička ho/ji zbije holí a vyžene, jelikož onu starou dámu nechová v lásce. Později se opět setkává s Patočkou a vypráví mu jak od jeho manželky uprchl v převleku.

Při třetí schůzce se paní Vodičková s Johnem setká v lese a John se měl převléci za Hernova ducha. Když tam rozmlouvají, objeví se tam skřítci, elfové, rarášci se svíčkami, kterými „připalují“ Johna, což podle legendy vypovídá o jeho nedobrém srdci. Nakonec pan Vodička zjišťuje skutečnou pravdu o své „nevěrné“ ženě a omluví se ji za svou zbytečnou žárlivost.

Na závěr vyvrcholí i vedlejší linie. Manželé Hoškovi chtěli provdat svou dceru Aničku. Pan Hošek ji chtěl provdat za irského kněze Věchýtka (Evans), paní Hošková ji chtěla dát francouzskému doktoru Cajusovi (Gaius). Anička ale byla zamilovaná do mladého šlechtice Fentona. Pan a paní Hoškovi, každý sám za sebe, plánovali, že určený nápadník Aničku ten večer, v převleku za vílu, unese a ožení se s ní. Anička ale utekla s Fentonem a provdala se za něj.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Merry Wives of Windsor ve Wikimedia Commons

Veselé paničky windsorské v archivu Národního divadla