William Shakespeare

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
William Shakespeare
Shakespeare.jpg
Narození pokřtěn 26. dubna 1564
Stratford nad Avonou
Úmrtí 23. dubna 1616
Stratford nad Avonou
Národnost Angličan
Stát Anglie Anglie
Období 15911612
Významná díla Hamlet
Romeo a Julie
Zkrocení zlé ženy
Macbeth
Manželka Anne Hathaway
Děti Susanna, Hamnet a Judith
Vlivy Publius Ovidius Naso
Vliv na nesčetné množství umělců
Podpis
Podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Gutenberg.jpg Plné texty děl na Projektu Gutenberg
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

William Shakespeare (pokřtěn 26. dubna 1564 – zemřel 23. dubna 1616) byl významný anglický básník a dramatik, klíčová postava evropského dramatu. Obvykle je považován za anglického národního básníka neboli barda. Dochovalo se jemu připsaných 37 divadelních her, 154 sonetů, dvě dlouhé epické básně a několik dalších děl. Jeho hry byly přeloženy do všech významnějších jazyků. Kromě tvorby dramat se věnoval i herectví.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a dospělost[editovat | editovat zdroj]

Shakespearův rodný dům ve Stratfordu

William Shakespeare se narodil a vyrůstal v městečku Stratfordu nad Avonou. Byl synem Johna Shakespeara, úspěšného rukavičkáře a později i radního města Stratfordu, pocházejícího ze Snitterfieldu, a Mary Ardenové, dcery bohatého velkostatkáře.[1] Ve Stratfordu bydlela rodina v Henley Street. Shakespeare se narodil ve Stratfordu a byl pokřtěn 26. dubna 1564. Za jeho datum narození je některými autory považován 23. duben, den Svatého Jiří, neboť bylo v té době zvykem křtít chlapce tři dny po jejich narození. Existují však spekulace, že badatel z 18. století, který toto datum uvedl jako první, se mohl zmýlit. Shakespeare se narodil jako třetí dítě z osmi a byl nejstarším synem, který přežil do dospělosti.

Přestože se z tohoto období nedochovaly žádné záznamy, většina životopisců se domnívá, že Shakespeare navštěvoval ve svém rodném městě gymnázium (King Edward VI Grammar School) založené roku 1553.[2] Za vlády královny Alžběty I. měla gymnázia různou kvalitu, ale osnovy v celé Anglii určoval zákon a školy měly poskytovat intenzivní výuku latiny a klasického umění.

V 18 letech se Shakespeare oženil s 26letou Anne Hathaway. Povolení k jejich sňatku vydal církevní soud diecéze ve Worcesteru dne 27. listopadu 1582. Obřad byl pravděpodobně připraven ve spěchu, protože kancléř diecéze povolil, aby se ohlášky četly pouze jednou namísto třikrát, jak bylo zvykem. Důvodem spěšné svatby mohlo být těhotenství Anne, neboť šest měsíců poté se narodila dcera Susanna, která byla pokřtěna 26. května 1583. Další dvě děti byla dvojčata, syn Hamnet a dcera Judith, která se narodila necelé dva roky poté a byla pokřtěna dne 2. února 1585. Hamnet však zemřel z neznámých příčin ve věku jedenácti let, což možná poznamenalo Shakespearovu tvorbu. Hamnetův pohřeb se konal 11. srpna 1596.

Ztvárnění Shakespearova erbu

Po narození dvojčat Hamneta a Judithy následuje období, ze kterého o Shakespearovi nemáme prakticky žádné ověřené informace. V literatuře je toto období Shakespearova života mezi roky 1585 a 1592 označováno jako "ztracená léta". Životopisci se snaží vysvětlit toto období mnoha spornými příběhy. Nicholas Rowe, první životopisec zabývající se Shakespearem,[3] popsal zhruba v roce 1709 stratfordskou pověst, podle které Shakespeare uprchl ze Stratfordu do Londýna, aby se vyhnul stíhání kvůli pytláctví. Podle jiného příběhu sepsaného v 18. století začal Shakespeare svou divadelní kariéru hlídáním koní návštěvníků londýnského divadla. John Aubrey tvrdil, že Shakespeare byl učitelem na venkově. Několik vědců ve 20. století přišlo s teorií, že Shakespeare mohl být zaměstnán jako učitel Alexandrem Hoghtonem z Lancashire, katolickým statkářem, který jmenoval jistého "Williama Shakeshafte" ve své závěti. Kromě pověstí shromážděných po jeho smrti není žádný důkaz, který by podkládal tyto příběhy.

Divadelní kariéra[editovat | editovat zdroj]

Shakespeare byl již za svého života významný dramatik a básník, byl tehdy údajně známý dokonce i na českém území.[4] K prvnímu českému překladu (adaptaci) Shakespearova díla došlo v roce 1786 zásluhou Karla Ignáce Tháma, který přeložil Macbetha.[5] Světovou slávu získala jeho díla v 18. století, také zásluhou francouzských, italských a německých překladů. I v dnešní době jsou jeho hry velmi oblíbené a jsou stále hrány po celém světě.

Není známo, kdy přesně se Shakespeare dostal do Londýna a kdy zde začala jeho divadelní kariéra. O jeho životě se dochovalo málo informací a bylo vyřčeno mnoho spekulací, dokonce o skutečném autorství jeho her. Neví se ani, kdy přesně Shakespeare začal psát, ale dobové odkazy a záznamy vystoupení ukazují, že několik jeho her bylo na londýnské scéně od roku 1592. Tehdy se objevila kritika vyslovená dramatikem Robertem Greenem, která se nachází v tiskovině vydané po jeho smrti:[6]

…there is an upstart Crow, beautified with our feathers, that with his Tiger's heart wrapped in a Player's hide, supposes he is as well able to bombast out a blank verse as the best of you: and being an absolute Johannes factotum, is in his own conceit the only shake-scene in a country.

Literární badatelé se velmi liší v názorech, jaký byl přesný smysl znění Greenových slov, ale většina z nich se shoduje, že Greene vyčítal Shakespearovi snahu být považován za autora stejné úrovně jako spisovatelé s univerzitním vzděláním, kterými byli například Christopher Marlowe, Thomas Nashe a sám Greene. Fráze zapsaná kurzívou paroduje řádek "Oh, tiger's heart wrapped in a woman's hide" ve hře zvané The True Tragedie of Richard, Duke of York, &c., kterou Shakespeare převzal do své hry Jindřich VI., třetí část.[7] Tato fráze, společně se slovní hříčkou "shake-scene", je považována za důkaz, že cílem Greenových narážek byl Shakespeare.

Greenův útok je první zmínkou o Shakespearově divadelní kariéře. Životopisci se dohadují, že jeho kariéra mohla začít kdykoliv od poloviny osmdesátých let 16. století do Greenovy zmínky. V letech 15931594 byla londýnská divadla zavřená kvůli epidemii moru, a tehdy Shakespeare psal poezii pod ochranou hraběte Southamptonského. Po této epidemii se stal členem nové divadelní společnosti Služebníci lorda komořího (Lord Chamberlain's Men), kde působil jako herec a dramatik. Brzy se stali přední dramatickou společností Londýna. Po smrti královny Alžběty I. roku 1603 skupina získala královské privilegium od nového krále, Jakuba I., a název společnosti byl změněn na Královská společnost (King's Men).[8][zdroj?]

Titulní strana prvního vydání Sonetů z roku 1609

Většinu her jemu připisovaných napsal Shakespeare asi v letech 1590-1604. Zpočátku psal hlavně komedie, později také historické hry, což byly žánry, které Shakespeare vyzdvihl na vrchol tehdejšího umění. Od roku 1598 byly v rychlém sledu uveřejňovány v tištěné podobě převážně jeho tragédie, včetně slavných her jako jsou Hamlet, Král Lear a Macbeth. Avšak až v roce 1623, sedm let po smrti Williama Shakespeara ze Stratfordu, vydali dva jeho divadelní přátelé s finanční a morální podporou příbuzných Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, takzvané První Folio, slavnou kolekci všech Shakespearových her včetně zhruba 20 děl do té doby nepublikovaných.

V roce 1599 se společnost Lord Chamberlain's Men přemístila do divadla Globe a Shakespeare se stal vlastníkem jedné její desetiny.[9] Díky tomu byl výrazně lépe zajištěn — předtím údajně dostával za hru asi 6 liber. Když roku 1613 divadlo Globe vyhořelo, přesunula se společnost do divadla Blackfriars.

Některé Shakespearovy hry byly vydány v roce 1594 v knižních edicích. Po roce 1598 jeho jméno získalo značné renomé a začalo se objevovat na titulních stranách vydání her, většinou však pod formou jména „Shake-Speare“. Tato forma se objevila také na prvním vydání slavných Sonetů z roku 1609. Absence Shakespearova jména v seznamu účinkujících ve hře Bena Jonsona Volpone z roku 1605 je podle některých badatelů náznakem, že se již tehdy jeho herecká kariéra blížila ke konci. Ve svém úmrtním roce 1616 byl však Shakespeare jmenován v seznamu účinkujících Jonsonových her Every Man in His Humour a Sejanus, His Fall při souhrném vydání díla tohoto dramatika. I když souhrné vydání jeho vlastních her, tzv. První Folio z roku 1623, jmenuje Shakespeara jako jednoho z hlavních účinkujících při představeních, byly některé ze Shakespearových her poprvé hrány až po Jonsonově dramatu Volpone. Nemůžeme tedy přesně určit, které role Shakespeare vlastně hrál. V roce 1610 John Davies z Herefordu napsal, že „dobrý Will“ hrál „královské“ role. Roku 1709 se Rowe domníval, že Shakespeare hrál ducha Hamletova otce. Podle pozdějšího názoru hrál také Adama ve hře Jak se vám líbí. Badatelé mají určité pochyby o správnosti těchto informací.

Shakespeare během své kariéry pobýval v Londýně a ve Stratfordu. Roku 1596, tedy rok před tím, než koupil New Place, nový domov pro jeho rodinu ve Stratfordu, žil Shakespeare na farnosti Svaté Heleny v ulici Bishopsgate, severně od Temže. Roku 1599 se přestěhoval na druhý břeh řeky do Southwarku. Tehdy jeho společnost postavila divadlo Globe. Roku 1604 se přestěhoval nazpět na severní břeh řeky. Tam si pronajal byt od francouzského hugenota jménem Christopher Mountjoy, který byl výrobcem dámských paruk a jiných pokrývek hlavy.

Podle Shakespearových nákupů a investic můžeme usoudit, že se z něj stal vcelku bohatý muž. Již v roce 1597 koupil druhý největší dům ve Stratfordu, tzv. New Place, a z roku 1613 se dochovala smlouva s jeho dvěma podpisy na koupi domu v londýnském předměstí Blackfriars. Shakespearova dramatická tvorba však skončila kolem roku 1613 a on se vrátil za manželkou a dcerami do svého rodného městečka, kde zůstal až do smrti.

Poslední roky a smrt[editovat | editovat zdroj]

Památník ve Stratfordu

Po letech 1606-1607 napsal Shakespeare podle některých badatelů jen málo svých her a žádná hra napsaná po roce 1613 mu již není připisována. Poslední tři jemu připisované hry asi nenapsal sám, spolupracoval na nich pravděpodobně s Johnem Fletcherem. Asi už v roce 1613 se vrátil do svého rodného městečka. Nicholas Rowe byl první životopisec, který uvedl, že Shakespeare několik let před svou smrtí odešel zpět do Stratfordu.[10] Nicméně Shakespeare nadále sporadicky navštěvoval Londýn. V dubnu 1613 koupil strážní domek v Blackfriarském převorství a v listopadu 1614 byl několik týdnů v Londýně se svým zetěm Johnem Hallem.

Shakespearův hrob

Je známo, že Shakespearova starší dcera Susanna se v roce 1607 provdala za lékaře Johna Halla. Mladší dcera Judith, která se nikdy nenaučila číst a psát, se dva měsíce před Shakespearovou smrtí vdala za Thomase Quineyho, obchodníka s vínem.

Shakespeare zemřel 23. dubna 1616. Ve své poslední vůli zanechal své starší dceři Susanně značné množství majetku. Podmínkou bylo, aby jej předala nedotčený svému prvnímu synovi. Shakespearova manželka, v literatuře většinou zvaná Anne Hathaway, je v jeho dochované závěti zmíněna jen jako dědička "druhé nejlepší postele". Manželé Hallovi měli jen jedno dítě, dceru Alžbětu, která se dvakrát provdala, ale zemřela bezdětná v roce 1670. Quineyovi měli tři děti, ale všechny zemřely bez potomků. Tak v roce 1670 Shakespearův rod zanikl.

Shakespeare byl pohřben před oltářem v kostele "Holy Trinity Church" ve Stratfordu dva dny po smrti. Možná již před rokem 1623 byl pořízen jeho památník, na kterém byl Shakespeare pravděpodobně až později vyobrazen v gestu psaní. Plaketa na něm jej srovnává s postavou řecké mytologie Nestorem, filozofem Sokratem a básníkem Vergiliem, tedy se žádným tehdy známým slavným dramatikem. Shakespearovi je věnováno mnoho jiných památníků po celém světě.

Spekulace[editovat | editovat zdroj]

Autorství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Spor o Shakespearovo autorství.

Vícekrát bylo zpochybněno autorství děl připisovaných Williamu Shakespearovi. Podle prvních hypotéz se jednalo například o pseudonym filozofa a státníka Francise Bacona, později byl jako možný autor jmenován dramatik Christopher Marlowe. Nejvíce hlasů mezi literárními badateli novější doby však připadá na "oxfordskou teorii", podle níž byl pravým autorem Shakespearových děl příslušník nejvyšší šlechty Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu.[11] Podle této teorie byl Oxford dobovou konvencí a možná i z vůle královny Alžběty I. donucen se při své literární činnosti skrýt a použít vykonstruovaný pseudonym "William Shakespeare", zpočátku spíše "Shake-Speare", což je znění tohoto jména mj. ještě na titulní stránce prvního vydání Sonetů z roku 1609. Will Shakspere, podle těchto výzkumů skutečné jméno muže ze Stratfordu, není "oxfordskými" badateli považován za pravého básníka a dramatika Williama Shakespeara.

Autorství Edwarda de Vere pod pseudonymem "William Shakespeare" je uznáváno mnoha badateli ve Velké Británii, v USA a jinde ve světě. Prvním z nich byl Angličan John Thomas Looney v roce 1920.[12] Německý literární vědec a publicista Kurt Kreiler uvedl ve své knize z roku 2009 na základě rozboru textů Shakespearových děl (exegéze) a dobových okolností mnoho nových závažných indicií pro tuto teorii. Původní tzv. "stratfordskou" teorií se Kreiler téměř vůbec nezabýval, protože ji považuje za zcestnou.

Kreiler a jiní badatelé píší mj. o velmi značné podobnosti biografických podrobností ze života Edwarda de Vere (1550-1604) s dějem a zápletkami Shakespearových her. V tomto smyslu jsou uváděny mj. hry Hamlet - postava Polonius je považována za Oxfordova tchána, jímž byl státník a poradce královny Alžběty I. William Cecil, 1. baron Burghley, a postava Poloniovy dcery Ofélie by mohla být obrazem Oxfordovy první manželky Anne Cecil; Romeo a Julie - Oxfordův milostný vztah k mladičké dvorní dámě Anne Vavasour a pouliční bitky s následovníky jejího strýce Thomase Knyveta, při kterých byl Edward de Vere zraněn; Othello - dočasné zavržení jeho první manželky Anne Cecil ze žárlivosti na základě pomluv falešných přátel; též další hry.

"Oxfordští" badatelé také vyzdvihují skutečnost, že vysoce vzdělaný hrabě z Oxfordu strávil více než jeden rok v Itálii a ve Francii (v letech 1575-1576), kam se obchodník s obilím a příležitostný herec Will Shakspere podle nich nikdy nedostal a již jen z finančních důvodů na tak dlouhou dobu dostat nemohl. První ze 14 Shakespearových her se starořímskými a především italskými motivy mohla podle Kreilera vzniknout už v roce 1574 (Titus Andronicus), další pak v letech 15761579, tedy těsně po nákladném pobytu hraběte z Oxfordu v Itálii. To je zásadní rozdíl proti dosavadní chronologii podle tradiční "stratfordské" teorie. Kreiler uvádí pro toto rané období tvorby Shakespearovy hry Dva kavalíři z Verony, Komedie plná omylů a Kupec benátský. Další badatelé, kteří považují Edwarda de Vere, 17. hraběte z Oxfordu, za autora Shakespearovi připisovaných děl, jsou mimo mnoha jiných také Charlton Ogburn,[13] Mark Anderson v USA[14]Robert Detobel[15] v Německu.

Sexuální orientace[editovat | editovat zdroj]

Na základě některých pasáží v jeho hrách a hlavně v Sonetech, jejichž část podle některých autorů popisuje přátelský nebo milostný vztah autora k jinému nejmenovanému muži, se spekuluje také o Shakespearově homosexualitě, resp. bisexualitě. Tyto spekulace nebyly nikdy definitivně potvrzeny ani vyvráceny. Jejich odpůrci však mimo jiné argumentují tím, že psát o příteli v termínech milostné poezie patřilo k dobové literární konvenci. Jiný významný argument uvedl Martin Hilský s poukazem na strukturu angličtiny ve svých poznámkách k vydání Shakespearových Sonetů z roku 2009 (s jeho překladem do češtiny). Podle Hilského je „velká většina Shakespearových sonetů dvojznačná či ambivalentní, pokud jde o rod“.[16] A dále je zde s odvoláním na autorku Margretu de Grazia uvedeno: „Skutečným ‚skandálem Sonetů‘ je vztah mluvčího k černé dámě, nikoli k mladému aristokratovi.“[17] Tato ambivalentnost textu sonetů a mnohé další okolnosti vedou k tomu, že výklady jejich smyslu se naprosto diametrálně rozcházejí. Tyto rozpory jsou jedním z důležitých prvků současných bouřlivých diskusí o autorství a o výklad celého Shakespearova díla (kánonu).

Z těchto důvodů nebyla pravá identita anonymních postav, které se dají rozeznat v Shakespearových sonetech a jsou adresáty úvah v jejich skvělých verších obsažených, ani jejich vztah k autorovi sonetů přes velké množství různých dohadů doposud zcela objasněna. Kurt Kreiler a mnozí jiní autoři shledali, že „krásným mladíkem“ (Fair Youth) ze Sonetů mohl být Henry Wriothesley, 3. hrabě ze Southamptonu. Důležité a pro pochopení Sonetů stejně tak klíčové části, například Sonet 130, však líčí básníkův horoucí vztah k nejmenované ženě, takzvané černé dámě (Dark Lady). Podle výkladu Kurta Kreilera mohla být černou dámou několika sonetů Elizabeth Trentham, druhá žena hraběte z Oxfordu, jejíž nevěru manželovi - právě s hrabětem ze Southamptonu - Kreiler dovozuje z některých okolností. Jako další postava se v sonetech vyskytuje také "básnický sok" (Rival Poet), který byl mnoha autory identifikován jako Robert Devereux, 2. hrabě z Essexu. Robert Devereux byl v roce 1601 popraven po nezdařeném povstání proti královně Alžbětě I. Důležitý pro výklad Sonetů může být také Kreilerův nález, že nebyly napsány podle pořadí v jejich obvyklém číslování, nýbrž spíše paralelně nebo dokonce v úplně jiném, zčásti libovolném, pořadí.[18]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

William Shakespeare je nejskvělejším autorem vrcholného období renesance. Jeho dílo je zcela světské, bez zjevných náboženských motivů. Pro jeho dramata je typický tzv. blankvers — nerýmovaný verš, sestávající z pěti jambických stop. Své "Sonety" napsal Shakespeare formou anglického sonetu, tj. podle rýmového schématu ababcdcdefefgg či abbacddceffegg apod. Přelomový byl nejenom jeho styl psaní, ale také to, že postavy jeho her již nejsou tak středověké, jako byly u jeho předchůdců a některých současníků. Nedodržoval trojí jednotu času, místa a děje.

Ve svých dílech zobrazuje Shakespeare ženy jako emancipované osobnosti, které si dovolují odporovat mužům a mít vlastní názor. To nebylo v tehdejší době ještě zcela obvyklé. Autor musel mít odvahu a nebát se porušení konvencí, i když mu v tom "hrála do noty" skutečnost, že působil v Anglii za vlády velmi inteligentní, vzdělané a energické královny Alžběty I. Ženy v Shakespearových hrách také vynikají čestností, hrdostí a půvabem.

Shakespearova díla obsahují řadu faktických omylů, někdy zřejmě záměrných, někdy možná jen zdánlivých. Tak například ve hře Zimní pohádka se část děje odehrává kromě v Itálii také v „Čechách (Bohemia) – pusté zemi u moře“.[19]

Jeho tvorba bývá dělena do tří období:

  • 1591-1600: Psal především komedie a historická dramata, často zpracovával staré náměty z anglické minulosti a z antiky.
  • 1601-1608: Přichází zklamání a rozčarování nad vývojem společnosti, do jeho tvorby vniká pesimismus a píše tragédie a sonety.
  • 1608-1612: Smiřuje se s životem a píše hry, mající charakter tzv. romance, tj. obsahující jak prvky tragédie, tak prvky komedie.

Historické hry[editovat | editovat zdroj]

Komedie[editovat | editovat zdroj]

Tragédie[editovat | editovat zdroj]

Pohádkové hry (romance)[editovat | editovat zdroj]

Básně[editovat | editovat zdroj]

Připisovaná díla[editovat | editovat zdroj]

Ukázka z díla[editovat | editovat zdroj]

Překlad Sonetu 146: Martin Hilský.[21]
Sonet 146 je zvláštní tím, že je to rozhovor s vlastní duší, připomínající středověké debaty duše a těla. Takové téma je v knize Shakespearových sonetů zcela výjimečné, vlastně ojedinělé.
— Martin Hilský, Máš před sebou všechny mé cesty. (nakl. Lidové noviny, Praha 2008, s.118-119)

Sonet 146
Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,
tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,
proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele,
tvůj zevnějšek však nádherou jen září?
K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?
Proč pouhá schránka má tě tolik stát?
Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?
Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?
Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,
čím ono schází, v tom zkus najít lék,
pozemskou bídu vyměň za věčnost,
bohatá uvnitř, chudá navenek.
Ze Smrti žij, co ze života žije,
smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje.

Překlad Sonetu 146: Jiří Josek [22]

Sonet 146
Ubohá duše v hříšném těle skrytá,
které tě svírá jako okovy,
proč na fasádě rozmařile plýtváš
a sama uvnitř krutě hladovíš?
Proč s náklady, jež se ti nevyplatí,
udržuješ svůj chátrající byt,
když červi, jeho příští adresáti,
ho nenechají ani v klidu shnít?
Radši žij, duše, tělu na úkor,
ať tělo strádá pro tvé potěšení.
Na věčnost hleď, jež sahá za obzor
všech vnějších strastí. Nitro má víc ceny.
Tím smrti zabráníš, jež žití brání,
vždyť smrtí smrti končí umírání.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku William Shakespeare na anglické Wikipedii.

  1. Schoenbaum (1987), William Shakespeare: A Compact Documentary Life, Revised edition, Oxford: Oxford University Press. ISBN 0-19-505161-0.
  2. Greenblatt, Stephen (2007), William Shakespeare: velký příběh neznámého muže, Albatros. ISBN 8000019302.
  3. Nicholas Rowe: Works of William Shakespear, Jacob Tonson, Londýn 1709, a Some Account of the Life &c. of Mr. William Shakespear (nevydáno).
  4. Odmaturuj z literatury 1 (2004), Didaktis. ISBN 80-7358-016-0.
  5. Jaroslav Pokorný, Doslov ke knize William Shakespeare, Hry; Praha, 1963
  6. Převzato z Encyclopedia Britannica, 11th Ed., vol. XII., Cambridge: Cambridge University Press, 1910, str. 541. Dostupné online: http://www.luminarium.org/renlit/greenebio.htm
  7. Zdroj jako v předchozí poznámce.
  8. Oxford University Press (1994), Oxford Encyklopedie: Slavné osobnosti, překlad Jirásek, Jan (2001). ISBN 80-7237-138-X.
  9. Prokop, Vladimír (2006), Dějiny literatury od starověku do počátku 19. století, O. K. Soft.
  10. Encyklopedie CoJeCo
  11. Kreiler, Kurt, Edward de Vere. Der Mann, der Shakespeare erfand., Insel Verlag, Frankfurt nad Mohanem a Lipsko 2009.
  12. Looney, J. Thomas, Shakespeare Identified in Edward de Vere, Seventeenth Earl of Oxford (http://www.shakespearefellowship.org/etexts/si/00.htm), Frederick A. Stokes, New York 1920.
  13. Ogburn, Charlton (1984), The Mysterious William Shakespeare: The Man Behind the Mask. Dodd, Mead & Co., New York.
  14. Anderson, Mark (2005), „Shakespeare“ by Another Name. The Life of Edward de Vere, Earl of Oxford, the Man Who Was Shakespeare. Gotham, New York.
  15. Robert Detobel, Indizien gegen Shakespeare, 2000.
  16. Viz William Shakespeare: The Sonnets - Sonety, překlad Martin Hilský, Brno, Atlantis 2009, str. 69.
  17. Margreta de Grazia, The Scandal of Shakespeare´s Sonnets, Shakespeare Survey 46, 1993.
  18. Kreiler, Kurt (2009), Der Mann, der Shakespeare erfand, str. 377-400.
  19. http://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2010041619
  20. http://www.mckellen.com/stage/00027.htm
  21. Máš před sebou všechny mé cesty. Sborník k 60. narozeninám Tomáše Halíka, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, s.118-119.
  22. http://www.jirijosek.com

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ANDERSON, Mark. „Shakespeare“ by Another Name. The Life of Edward de Vere, Earl of Oxford, the Man Who Was Shakespeare. New York : Gotham, 2005. ISBN 1-59240-103-1. (anglicky) 
  • CRAIG, Hardin, a kol. Dějiny anglické literatury I. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963. 422 s.  
  • DUNTON-DOWNEROVÁ, Leslie; RIDING, Alan. Shakespeare a jeho svět. Praha : Ikar, 2006. 480 s. ISBN 80-249-0738-0.  
  • HILSKÝ, Martin. Shakespeare a jeviště svět. Praha : Academia, 2010. 912 s. ISBN 978-80-200-1857-1.  
  • HODEK, Břetislav. Smutný monolog o překládání Shakespeara. Praha : Lyra Pragensis, 1993. 17 s. Dostupné online.  
  • CHUDOBA, František. Kniha o Shakespearovi. Díl I, Prostředí a život. Praha : Jan Laichter, 1941. 815 s.  
  • CHUDOBA, František. Kniha o Shakespearovi. Díl II, Dílo. Praha : Jan Laichter, 1943. 854 s.  
  • JIŘÍK, Richard. Stručné výklady nejlepších dramat Shakespearových. Vyškov : Hanácké knihkupectví Jaroslava Pátka, 1907. 140 s. Dostupné online.  
  • KREILER, Kurt. Der Mann, der Shakespeare erfand. Edward de Vere, Earl of Oxford. Frankfurt nad Mohanem : Insel, 2009. 595 s. ISBN 9783458174523. (německy) 
  • LOONEY, J. Thomas. Shakespeare Identified in Edward de Vere, Seventeenth Earl of Oxford. New York : Frederick A. Stokes, 1920. (anglicky) 
  • LYNE, Charlotte. Shakespeare a jeho svět. Praha : Brána, 2009. 236 s. ISBN 978-80-7243-420-6.  
  • OGBURN, Charlton. The Mysterious William Shakespeare: The Man Behind the Mask. New York : Dodd, Mead & Co., 1984. (anglicky) 
  • ZEMANOVÁ, Michaela. William Shakespeare - doba, život, mýtus. Historický obzor. 2010, roč. 21, čís. 5/6, s. 98-105. ISSN 1210-6097.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]