Feminismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Feminismus (z lat. femina, žena) je název pro komplex filosofií, sociálních teorií, politických hnutí a ideologií, jejichž cílem je výzkum a potírání jevů, které jsou feministkami považovány za projevy a součást utlačování ženského pohlaví. Přesná definice feminismu je díky obsáhlosti problematická.[1]

Pojem feminismus je relativně mladý, jelikož sahá do druhé poloviny 20. století, kdy se dostal do popředí všeobecného zájmu. Předtím se používalo označení ženské hnutí. Feministické hnutí je velice různorodé a štěpí se na mnoho křídel a směrů - od umírněných hnutí prosazujících základní lidská práva pro ženy např. v radikálních muslimských zemích, či dříve v oblastech Západního světa až po nejradikálnější směry feminismu, které jdou až k popírání jakýchkoliv rozdílů v dispozicích pohlaví[zdroj?] nebo propagují vyloženě nepřátelský přístup k mužům.[zdroj?]

Úvod[editovat | editovat zdroj]

Na akademické půdě se některé feministky zaměřují na zkoumání nerovnosti pohlaví a změny v sociálním postavení žen. Jiné argumentují, že rody (gender) jsou sociálními konstrukty a studiem těchto vztahů uvnitř společnosti se snaží dojít ke kořenům jejich nerovnosti a pracovat na jejich odstranění.

Politické vystupování feministek je zaměřeno především na kampaně o právo na děti, násilí na ženách (násilí v partnerském svazku), mateřství, rovné platové podmínky, sexuální obtěžování, diskriminaci pohlaví a sexuální násilí. Témata, která feminismus pojímá jako stěžejní jsou patriarchát, stereotypy (zvláště genderové), rovný přístup (zvláště v souvislosti s pohlavím) a útlak.

V 60. a 70. letech se začaly feminismus a feministické teorie široce prezentovat. Byl zaměřen na problémy, se kterými se potýká západní, bílá žena ze střední třídy, ale zároveň se snažil odpovídat na problémy všech žen. Od té chvíle se musely řady feministických teorií vypořádat s problémem „ženství“, který pokrývá mnoho individualit se stejným zájmem. Aktivistky pocházely z různých prostředí a feministické teorie se začaly zaměřovat na souvislost mezi rodem a sexualitou s dalšími společenskými atributy jako jsou rasa nebo sociální třída. Mnoho dnešních feministek tvrdí, že feminismus je pevně zakořeněné hnutí, které se snaží bořit hranice sestávající ze sociálních tříd, rasy, kultury a náboženství; odpovídá kultuře a reflektuje problémy žen té které společnosti: například ženská obřízka v Súdánu či dvojí metr pro posuzování pracovního ohodnocení pohlaví na západě; debaty na témata znásilnění, incestu a mateřství jsou srozumitelné a důležité pro každého (nehledě na geografii nebo náboženství).

Dnešní mladé ženy pojímají feminismus jako něco radikálního a rodově uvědomělého[zdroj?]. To mnoho z nich odvádí od myšlenky aktivně se do feministického hnutí zapojit.[zdroj?] Základní hodnoty feminismu (rovnost pohlaví před zákonem či rovnost příležitostí) jsou přesto hluboce vštípeny do současné západní kultury a také většinově přijímány za správné. V praktickém životě však nedochází vždy k jejich naplňování (zejména v oblasti rovných příležitostí)[2][3][4].

Historie[editovat | editovat zdroj]

Feminismus má své dějiny nové, počínající zhruba v šedesátých letech 20. století[zdroj?], i prehistorii, sahající do Anglie a Francie přelomu 17. a 18. století. Samotný termín pocházející z francouzštiny původně skutečně označoval „ženské hnutí“ usilující o zlepšení postavení žen ve všech oblastech společenského života.

Historie feminismu (či ženského hnutí) bývá dělena na tři vlny, podle převažujících snah a témat. První vlnu feminismu (zhruba 19. století až počátek 20. století) lze charakterizovat jako kritiku nerovností de iure, a tedy boj za základní lidská práva i pro ženy a jejich zakotvení v legislativě. Druhá vlna (zhruba 60.-80. léta 20. století) se soustřeďovala především na boj s nerovnostmi, které i přes oficiální rovnost mužů a žen dále přetrvávaly de facto. Třetí vlna feminismu (od 90. let 20. století) kritizuje předchozí esencialistickou a monolitickou definici femininity a rozbíjí jednolitý feminismus na mnoho dalších směrů, které zohledňují různost žen (podle věku, barvy pleti, sexuální orientace, původu apod.). Do třetí vlny feminismu se také řadí hnutí Riot Grrrl vyjadřující své názory se pomocí punkové hudby (viz Bikini Kill, Hole, Pussy Riot)

Do historie feminismu lze řadit i předchůdce/-kyně feminismu (viz první vlna) a postfeminismus, tedy myšlenkový proud tvrdící, že cílů feministického hnutí již bylo dosaženo a další aktivity již nejsou potřebné.

Poprvé vystoupila s požadavkem rovnosti mužů a žen Mary Wollstonecraftové, zabývající se výchovou a vzděláváním děvčat a její nejznámější dílo nese titul „Obrana ženských práv“, které vyšlo v roce 1792.[1] Zde jsou již v podstatě definovány hlavní cíle a složky emancipačního hnutí.

V Evropě se začal feminismus vyvíjet souběžně s osvícenstvím v 18. století. Myšlení se na konci 18. století začíná dynamicky proměňovat a začíná výrazněji akcentovat individuální svobody a vymaňovat se z těsného sepětí s náboženstvím.

V USA se feministické hnutí rozvíjelo v souvislosti s hnutím abolicionistickým (hnutí proti otrokářství).[5] Ženy vytvářely vlastní struktury a poprvé se účastnily formálních politických aktivit. V počátcích amerického ženského hnutí sehrály významnou roli černošky, přestože musely čelit rasovému nepřátelství.

V Evropě došlo k významné emancipaci žen během Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789. Myšlenky provázející vznik a průběh revoluce oslovily mnoho žen a vzbudily u nich živý zájem o rovnoprávnost. Jednou z největších bojovnic této doby byla Olympe de Gougesová, která již od 80. let 18. století vystupovala s předzvěstí velké společenské revoluce, jejímž úkolem bude osvobodit ženy od nadvlády mužů. Jako odpověď na slavnou Deklarace lidských práv (Deklarace práv muže a občana), hlavní dokument revoluce, vydala v roce 1791 Deklaraci práv ženy a občanky.[6]

Tato deklarace nebyla pouhým přepisem původní Deklarace, ale hlásala, že ženy se rodí svobodné a jsou si rovné s muži a zároveň se dožadovala garance rovných práv ve všech oblastech života. Ideologického vedení revoluce se však postupně ujali muži ovlivnění myšlenkami Jeana Jacquese Rousseaua, který trval na striktním oddělením rolí muže a ženy.[5] Bojovnost Olympe de Gougesové, která ve své Deklaraci práv ženy žádala rovnoprávnost jak na řečnické tribuně, tak na popravišti, dráždila revolucionáře různých směrů, protože politická angažovanost žen byla považována za zhoubnou pro „dobré mravy“ nové společnosti. Nakonec byla na podzim 1793 popravena gilotinou.[7] Byla obviněna z touhy po státnické moci a z opomenutí ctností přináležejících jejímu pohlaví. V první fázi revoluce se vůdcům revoluce hodil revoluční potenciál žen a jejich emancipace. Již během revoluce se však rozpoutala zuřivá protiženská kampaň. Po jejím skončení byl vydán dekret, jímž se zakazovala ženám účast na jakémkoli politickém hnutí. Pod hrozbou rozehnání vojskem se na ulici nesměla shromáždit větší skupina žen než pěti.

Další významnou osobností pro rozvoj feministického myšlení byla Mary Wollstonecraftové (1759-1797), která byla ovlivněna myšlenkami anarchismu a zároveň se stala inspirací pro anarchofeministické myšlení 20. století.[8] Její kniha Obhajoba ženských práv (Vindication of the rights of woman, 1792) poukazuje na skutečnost, že ženy jsou do své role tlačeny prostřednictvím společenských tradic a výchovy. K problému společenské nerovnosti žen přistupuje jako k otázce morálky a kulturní úrovně společnosti.

Pro feminismus bylo důležité 19. století, které se zaměřilo především na získání volebního práva. První zemí, kde bylo toto právo přiznáno ženám na jejich nátlak, byl Nový Zéland v roce 1893,[9] ale například Švýcarsko až v roce 1971.[10] Hnutí žen v 19. a na počátku 20. století bylo vedeno pojmy práva a rovnosti. Většina tehdejších historiků poukazuje na souvislost s rozvojem průmyslu a kapitálu provázeným hlubokými změnami ve společenských a politických systémech. Vznikála zde příležitost a v určitých vrstvách a systémech i nutnost placené práce žen a tím možnost ekonomické nezávislosti na muži a rodině.[zdroj?]

S nebývalou razancí se začíná prosazovat feminismus na přelomu padesátých a šedesátých let po druhé světové válce mezi bílými vzdělanými ženami v Evropě a Americe.[5] Klíčovým heslem této poválečné vlny je „osvobození z útlaku“. Právě v šedesátých letech vzniká významná vrstva žen, kterým dosažené vysoké a kvalitní vzdělání poskytuje značný duchovní kapitál, ale relativně prosperující společnost o něj neprojevuje zájem. Ženy se touží uplatnit i mimo vlastní dům, pociťují potřebu konfrontace zkušeností… To je vede na veřejná prostranství. Spolčují se na živelných i organizovaných hromadných setkáních a otevřeně vstupují do veřejného politického života.

Pozdní sedmdesátá léta proměňují hospodářskou a kulturní situaci. Do popředí se dostávají konzervativní vlády podporující hodnoty domova a domácnosti. Tradičně chápané ženství je považováno za jejich záruku. Současně se zvedá levicová kritika feminismu. Zřetelně se v tomto období formulují východiska feministické teorie: nerovnost mezi mužem a ženou není ani biologická danost, ani boží soud, ale je kulturně a společensky vytvořena.

americká feministka Betty Friedanová

K označení tradičně vytvořených stereotypů chování, vztahů a přístupů ke světu, jež se spojovaly s obrazem muže a ženy, si feministky vypůjčily z gramatiky pojem rod. Zdůraznily tak, že ustrojení lidského těla, tj. pohlaví, není samo o sobě určující pro postavení muže a ženy. V dosavadních dějinách lidstva měla většina společností jeden společný rys – ženě bylo vyčleněno podřízené místo „druhého pohlaví“ ve vztahu k muži bez ohledu na to, jaká míra moci, odpovědnosti a úcty jí byla přiznána. Feministické učení chce tedy zkoumat rozdílné způsoby sociální a kulturní konstrukce mužství a ženství, aby odhalilo mechanismy útlaku, dominance a moci. Bojovnější směry zdůrazňují, že žena je vystavena dvojímu útlaku – první vyplývá z hmotných omezeních v daném společenském systému. Druhý souvisí s nerovným postavením mužů a žen ve všech oblastech života.

Myšlenková povaha feminismu a jeho společenské zázemí se opět proměňuje v osmdesátých letech, zejména v jejich druhé polovině. Důležité je zakládání kateder „ženských studií“ na předních zejména amerických univerzitách, kde se zabydluje tzv. akademický feminismus. Současně se v právních systémech a organizaci společnosti uskutečňuje velká část požadavků raného feministického hnutí. Tudíž úspěch, který umožní další posun. Feministky už nenutí ženu, aby se prosazovala v mužském světě tím, že se přestane líčit, odhodí sukni, zesílí, stane se nekompromisní, racionální a bezohlednou. Právě tradičně opovrhované „ženské slabiny“ se mají stát váženou hodnotou, citový a citlivý přístup ke světu nemá být podřízen rozumovému.

Proudy feminismu[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější[zdroj?] rozdělení pohledů na současný feminismus vytvořila socioložka Judith Lorberová (1998). Rozlišuje tři typy feministické teorie:

1) Genderové reformní feministické teorie: sem patří směry, které zdůrazňují podobnosti mezi ženami a muži a usilují o poskytnutí stejných možností účasti (mužům i ženám) na společenském dění. Tato skupina zahrnuje směry liberální feminismus, marxistický (socialistický) feminismus a rozvojový feminismus.

liberální feminismus – nejsilnější proud podporující rovnoprávnost žen, bojuje za jejich možnost prosazovat se jako muži podle individuálních předpokladů a zájmů. Dlouho byl jediným převládajícím feministickým proudem, v jehož znamení probíhala první vlna. Domnívá se, že na začátku jsou všechny osoby stejné a jejich pozdější rozdělení je především důsledkem vlivu odlišného prostředí a výchovy. Východisko vidí především v postupné změně nahlížení jedinců na daný problém a v odmítání rozdílných sociálních rolí žen a mužů. Obě pohlaví by měla tyto stereotypy prolamovat, sociální role zbavit jejich protikladnosti a naopak brát v úvahu společné prvky. Tyto stereotypy představují neviditelné překážky, které brání ženám postoupit v kariéře. Říká se jim skleněné fenomény. Dialog či spolupráci s muži proto považuje za důležitý a přínosný. Preferuje plynulé postupné reformy před radikální revolucí a věnuje se zejména změnám zákonů. Mezi hlavní představitelky patří např. Elizabeth Janewayová, Cynthia F. Epstainová, atd.

marxistický (socialistický) feminismus – transformuje Marxovu kritiku kapitalistického útlaku a aplikuje ji na postavení žen. Zaměřuje se na ekonomické aspekty života a prosazuje zejména rovné přístupy žen k zaměstnání a k finančním zdrojům obecně – pouze na základě ekonomické nezávislosti se žena může stát nezávislou a rovnoprávnou i v dalších rovinách. Východisko vidí pouze ve změně struktury společnosti jako takové, v odstranění sociální nespravedlnosti, k čemuž je možné dospět nikoli na základě reforem, ale pouze revoluční cestou. Významnými marxistickými myslitelkami jsou např. Sheila Rowbothamová, Nancy M. Hartsocková, atd.

rozvojový feminismus - zaměřuje se na specifické problémy a potřeby žen v hospodářsky rozvojových zemích

2) Feministické teorie genderově motivovaného odporu: směry v této skupině zdůrazňují že zajištění formálních zákonných práv je ovlivněno reálnou nadvládou mužů ve všech sférách společnosti (veřejné i soukromé části). Tyto směry zkoumají rozdíly v myšlení a prožívání mezi ženami a muži a vyzývají ženy aby se vymanily z nadvlády zakládáním samostatných, výlučně ženských organizací a komunit.

radikální feminismus – vychází z přesvědčení, že ženy jsou na všech rovinách utlačovány muži, což je důsledkem patriarchálního uspořádání naší společnosti, společenské nadřazenosti mužů. Zaměřuje se především na otázku sexuálního vykořisťování a zneužívání žen muži. Zásadně se dívá na realitu z hlediska žen a dialog s muži odmítá. V důsledku tak převrací a radikalizuje dosavadní dualistický model. Budoucnost spatřuje v režii žen, v nastolení matriarchátu. Charakteristickým znakem je také prolomení hranic mezi soukromým a veřejným (politickým), neboť útlak se primárně projevuje v rodině. Jednoznačně se kloní k radikálním formám politického boje za osvobození žen.

Mezi významné osobnosti tohoto proudu patří např. Mary Dalyová, Ti-Grace Atkinsonová, Sulamit Firestonová, atd.

  • lesbický feminismus
  • psychoanalytický feminismus
  • hlediskový (stand-point)feminismus

3) Feministické teorie genderově motivované vzpoury: směry věnují pozornost vzájemným vztahům mezi nerovnostmi založenými na genderu, rase, etnické příslušnosti, společenské třídě, sexuální orientaci.

  • multirasový feminismus - řeší problém diskriminace žen v kombinaci s řešením pozice různých etnických skupin
  • mužský feminismus
  • feminismus sociální konstrukce
  • postmoderní feminismus
  • queer theory

Další směry: ekofeminismus - odkazuje na souvislost nadvlády mužů a porobení jak síly a energie žen, tak přírody

spirituální (náboženský) feminismus - věnuje se různým duchovním směrům a odmítá patriarchální náboženství a jejich nařízení, která diskriminují ženy

poststrukturální feminismus - rozebírá mužství a ženství jako proměnlivé kategorie a odkazuje tak k teoriím genderových studií

anarchofeminismus - zastává rovnost žen a mužů v souvislosti s kritikou kapitalistického systému

kyberfeminismus - poukazuje na význam informačních a komunikačních technologií v dnešním světě a řeší jejich úlohu při řešení i posilování nerovnosti žen a mužů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b differentlife.cz - FEMINISMUS [online]. [cit. 2008-07-19]. Dostupné online.  
  2. http://www.tyden.cz/rubriky/byznys/cesko/platy-v-cr-muzi-berou-v-prumeru-27-942-kc-zeny-21-302-kc_227554.html
  3. http://epp.eurostat.ec.europa.eu/statistics_explained/index.php/Gender_pay_gap_statistics
  4. http://www.mpsv.cz/files/clanky/12200/5_zprava-o-rovnosti_priority_15-9-2011.pdf
  5. a b c feminismus.cz - STRUČNÁ HISTORIE FEMINISMU [online]. [cit. 2008-07-19]. Dostupné online.  
  6. DE GOUGES, Olympe. Sunshine for Women - The Rights of Women [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. LEWIS, Jone Johnson. Olympe de Gouges and the Rights of Woman [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. JONES, Louis Worth. www25.uua.org - Mary Wollstonecraft [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. New Zealand first in women's vote [online]. [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Switzerland's Long Way to - Women's Right to Vote [online]. GESCHICHTE-SCHWEIZ.CH, [cit. 2008-07-28]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HORSKÁ, Pavla. Tři století evropského feminismu. Historický obzor, 1995, 6 (2), s. 36-40.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]