Levice

Tento článek pojednává o části politického spektra. Další významy jsou uvedeny v článku Levice (rozcestník).

Levice je poměrně vágní označení používané pro popis celé řady politických pozic a ideologií. Obvykle je levice používaná pro popis skupin podporujících změnu tradičního sociálního pořádku nebo zastánců více rovnostářského rozdělování bohatství a privilegií. Obsah pojmů levice a pravice se v různých společnostech a v různých dobách může různě vyvíjet.

Pojmy levice a pravice vznikly na konci 18. století v období Velké francouzské revoluce, kde v Generálních stavech zasedali přívrženci nového řádu, třetí stav a radikálové (Montagnardi) nalevo a zastánci starého řádu, reakční a monarchističtí aristokraté (Feuillanti) napravo.^[1] V zásadě se levicové uskupení řídí heslem francouzské republiky Liberté, égalité, fraternité (Svoboda, rovnost, bratrství). Zřetelně se politická levice vyvinula během Červnovém povstání dělnictva roku 1848 ve Francii. Organizátoři První internacionály se považovali za nástupce levice z Velké Francouzské revoluce. Pojem je používán na řadu revolučních hnutí v Evropě, zejména socialismu, anarchismu a komunismu. Za levici je taktéž považována sociální demokracie. V současném politickém diskurzu znamená levice většinou sociální liberalismus.

Tradiční rysy levice a pravice^[2]
	Levice	Pravice
Priority	sociální politika, sociální jistoty	výroba, umožnění podnikatelské aktivity
Stát	sociálně odpovědný silný stát	minimalizace kompetencí státu
Spravedlnost	rozdělovací	vyrovnávací
Rovnost	výsledků	příležitostí
Svoboda	reálná	formální
Demokracie	zastupitelská, důraz na přímou demokracii	zastupitelská
Člověk	kolektiv	jednotlivec
Stát a společnost	tendence ke splynutí	důsledné oddělení
Společenský vývoj	rychlá změna - revoluce nebo reforma	postupný vývoj - evoluce
Stát a ekonomie	státní ochranářství	liberalizace
Ekonomické priority	snížení nezaměstnanosti	snížení inflace

Obsah

Vyznačuje se sympatiemi pro takové principy, jakými jsou svoboda, rovnost, bratrství,^[3] pokrok, reforma a internacionalismus.^[4]

Hájí práva a zájmy nižších a středních vrstev společnosti, zvlášť zájmy zaměstnanců proti vlastníkům výrobních prostředků. Vyžaduje, aby se tyto vrstvy účastnily na uskutečňování politiky (např. prostřednictvím odborových organizací, dělnické samosprávy).

Prosazuje politickou rovnost, sociální rovnost a rovnost příležitostí prostřednictvím ochrany sociálně slabých vrstev. Dále rovnost forem vlastnictví, přičemž upřednostňuje státní, družstevní nebo jinou společnou formu vlastnictví před vlastnictvím soukromým. Je pro náboženskou rovnost, případně se staví proti náboženství.

Přiklání se spíše ke kolektivním formám podnikání, staví se za vyšší míru zásahů státu do ekonomiky. Snaží se zavést rozsáhlé sociální zabezpečení, které vede k vysokému zdanění příjmů.

Prosazuje decentralizaci moci,^[5] spíše kolektivismus před individuální iniciativou.

Od konce 19. století až po osmdesátá léta dvacátého století bylo pro většinu komunistických stran typické také třídní pojetí společnosti s třídním bojem mezi pracujícími a „vykořisťovateli“, tedy vlastníky výrobních prostředků.

Za levicové se považují sociálně-demokratické, socialistické, eurokomunistické a radikální politické strany, většinou i strany zelených. Za krajní levici se označují komunistické strany, především nereformované. Výjimečně se k levici řadí i nacionalistické subjekty, většinou se separatistickým programem.

Související články obsahuje
Portál Politika

↑ PLECITÁ-VLACHOVÁ, Klára. Levice a pravice [online]. Revue Politika, 2001-9-20, [cit. 2009-09-11]. Dostupné online. (čeština)
↑ DAVID, Roman. Politologie : základy společenských věd. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2003. ISBN 80-7182-162-4. Kapitola Levice a pravice, s. 73.
↑ HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. s. 452.
↑ HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. s. 270.
↑ ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha : Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3. s. 228.