Nacionalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Nacionalismus (národovectví) coby moderní (kulturní) kolektivní ideologie vznikla v 18. století a rozvinula se především ve století následujícím. Částečně navazuje na patriotismus, čili vlastenectví vztažené spíše k územnímu či politickému celku nežli k národu. Je založen na pojmu národ (lat. natio) a pracuje dále s pojmy jako například etnikum, etnická příslušnost či národní identita. Nacionalismus staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu, což často souvisí s vymezením vůči národu jinému. Od samého počátku byl nedílnou součástí politického i společenského diskurzu, politických doktrín i argumentací, včetně doby předmoderní, připustíme-li, že nacionalismus svého druhu existoval i před 18. stoletím.

Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol, neboť v dějinách prošel řadou podob, a proto je vždy vhodné přesně označit souvislost s určitým regionem a obdobím. Na vědecké úrovni, zejména ve společenských vědách, byla a je vedena řada diskusí o podstatě a definici nacionalismu. Mnozí vědci zabývajících se sociologií, politologií či historií přišli se svými vlastními koncepty nacionalismu, které se často radikálně liší. Proto vždy prospěje vzájemné komunikaci na odborné úrovni, když jsou uváděny výchozí koncepce pro jednotlivá tvrzení.

Historie[editovat | editovat zdroj]

V porevoluční Francii byl nacionalismus spojen s levicí a republikány. Po éře boulangerismu a Dreyfusově aféře se však nacionalismus stal hodnotou vyznávanou i pravicí. Ti to pojali jako ochranu tradičních hodnot spojených s historickým dědictvím národa.[1] Někteří dokonce podporovali etnický nacionalismus stavějící na idejích sociálního darwinismu o přežití nejsilnějších, které aplikovali na národ či rasu. Pravicový nacionalismus má romantický charakter.

Podrobnější charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Nacionalismus je kolektivní ideologie, týká se tedy v první řadě celých společenských skupin.

V nacionalistickém pojetí jsou národy definovány na základě různých kritérií, podle nichž se rozlišují společenské skupiny, které rysy národa vykazují a které nikoliv, a jak se jednotlivé národy od sebe liší. Tato kritéria byla často značně oportunistická a mohla být zneužívána pro politické účely, jež s kategorií národa neměly nic společného. Mezi nejčastější charakteristiky národa patří společný jazyk, kultura, dějiny a v neposlední řadě území, které jeho členové trvale obývají, a někdy také náboženství (Severní Irsko, bývalá Jugoslávie). Tato charakteristika vznikla v Evropě19. století, a proto působí značné obtíže, pokud se ji snažíme aplikovat v jiných částech světa.

Nacionalisté - jako všichni ostatní - pohlíží na vývoj a rozvoj svého státu, ale také na své životní hodnoty, úkoly a cíle prizmatem své ideologie. V krajních polohách upřednostňují zájmy svého národa před celkovým rozvojem širšího společenství států. Typický byl tento stav v 19. století v době kolonialismu, ačkoli tento přístup není ani zdaleka vázán jen na nacionalismus, na rozdíl od protekcionismu a merkantilismu.

Nacionalismu se však obecně přiznává i veskrze kladné působení, jako je soutěživost mezi národy, vedoucí zpravidla k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně, schopnost jedince nezištně napnout své síly na zušlechťování různých stránek svého společenství a činný vztah k širší komunitě vůbec. Nacionalismus je také úzce spjat se vznikem národních států, mimo něž by klasická občanská společnost evropského typu a s ní související starodemokracie v podstatě nebyly možny. V prostředí Evropy, například v bývalém rakouském mocnářství, proto národní hnutí zpravidla šla ruku v ruce s hnutími za politickou a sociální emancipaci a za demokratické uspořádání společnosti (revoluce 1848, ústava, parlamentarismus, reformy školství, spolkový život po r. 1860, dělnické hnutí a podobně).

Nacionalismus měl výrazný vliv na evropské a světové dějiny od 19. století. Dříve je velmi obtížné o nacionalismu hovořit (řada odborníků dokonce odmítá použít tento termín pro období před francouzskou revolucí, neboť i slovo národ mohl mít často značné odlišný obsah od dnešního). Kritici tohoto názoru namítají, že nacionalismus je daleko staršího data, což například v českých podmínkách dokládá Dalimilova kronika nebo některé texty husitské epochy, nejhojnější jsou ovšem doklady českého jazykového nacionalismu z období baroka (obzvláště pozoruhodný je jazykový zákon z r. 1615 nebo Okřik Pavla Stránského ze Zap z r. 1618, dokonce i v "temném" 18. století např. anonymní Země dobrá, to jest země česká).

Moderní nacionalismus se šířil v souvislosti s formováním národního uvědomění a snahami o národní nezávislost u nesamostatných etnik (Češi, Poláci, Italové, Němci, Baskové a jiné evropské národy, mimo Evropu např. Indové a Brazilci). U již existujících národů, obývajících autonomní území (Francouzi, Britové, Japonci, Američané - USA) posiloval vnitřní politické a ekonomické úsilí uvnitř jednotlivých států v zájmu hospodářsky předstihnout ostatní soupeřící státy (koloniální expanze, rozvoj průmyslu, vědy a dopravy).

Specifický je židovský nacionalismus, jenž se ve své politické rovině projevuje tzv. sionismem.

Později byly některé aspekty nacionalismu využity k formování a obhajobě řady totalitních či diktátorských ideologií a doktrín (nacismus, perónismus, frankismus).

Nacionalismus dal vzniknout řadě novodobých národních mýtů, které měly či mají podpořit národní soudržnost či národní uvědomění uvnitř skupiny. Mýty či výklad vlastních dějin ovšem hrály důležitou roli při formování vědomí pospolitosti u všech lidských společenství od nejstarších dob, tedy dávno před vznikem moderního nacionalismu, a svou dvojznačnou funkci plní i nadále.

Nacionalismus dle Ernesta Gellnera[editovat | editovat zdroj]

Gellner odmítá všeobecně rozšířené pojetí, že nacionalismus je projevem probouzení se spících národů. Národnost není součástí lidské přirozenosti, národnost byla zkonstruována až jako požadavek nacionalismu.

Základní myšlenka Gellnerova pojetí nacionalismu bývá vyjadřována heslem: Nacionalismus vytváří národ, a ne naopak.

Vznik nacionalismu Gellner spojuje s průmyslovou epochou. Podle Gellnera je moderní svět průmyslu nejen prostředím, kde se nacionalismus mohl objevit a prosadit, tedy předpokladem jeho vzniku, ale také naopak nacionalismus je nutným projevem a požadavkem moderní doby.

Klíčovými rysy průmyslové éry a nacionalismu jsou dle Gellnera stejnorodost, gramotnost a anonymita.

Nacionalismus je speciálním typem patriotismu uskutečňovaným v kulturně homogenních jednotkách. Tyto jednotky musí být dostatečně velké, aby mohly mít naději na udržování vzdělávací soustavy.

Další podmínkou vzniku nacionalismu je totiž vysoká vzdělaná kultura (tj. kultura opírající se o písmo), která ke své existenci potřebuje právě vzdělávací soustavu.

Třetí podmínkou nacionalismu je anonymita obyvatelstva. Pro jednotlivce už není stěžejní členství v podskupině (komunita, církev, široká rodina, obec, cech), ale je přímo jednotkou „národa“.

Proudy nacionalismu[editovat | editovat zdroj]

Liberální nacionalismus

V liberálním nacionalismu, který patří k nejstarším proudům nacionalismu, lze spatřovat klasickou formu evropského liberalismu. Jeho vznik se datuje do 2. pol. 19. století, kdy probíhala Velká francouzská revoluce. Tento směr se rychle šířil na evropském kontinentu, ideje nejzřetelněji formuloval Giuseppe Mazzini, o kterém se často hovoří jako o "proroku" sjednocení Itálie. Další významnou osobností liberálního nacionalismu byl Simón Bolívar, Sunjatsen, Woodrow Wilson nebo první indický premiér Džavárharlál Néhrú.

Liberální nacionalismus vychází z předpokladu, že se společnost přirozeně dělí na národy a každý národ má svoji identitu. Hlavním tématem je věrnost zásadě sebeurčení národa, což vede k vytvoření národního státu.

Konzervativní nacionalismus

Konzervativci nekladou takový důraz na principiální nacionalismus projevující se všeobecným sebeurčením, ale jde především o sociální soudržnost a veřejný pořádek ztělesněný v pocitech národního vlastenectví. Hlavním cílem konzervativního nacionalismu je zachování jednoty národa. Nacionalismus se tím stává jednou z forem tradicionalismu, což se projevuje neustálým ohlížením se do minulosti (např. v USA, neustálé zdůrazňování Otců poutníků a Války za nezávislost). Mezi představitele tohoto proudu patří Charles de Gaulle.

Rozpínavý nacionalismus

Rozpínavý nacionalismus je pravým opakem zásadové míry sebeurčení národa (liberální nacionalismus) a projevuje se především agresivitou a militarismem. Je výrazně spojován s koloniální expanzí v Africe a evropským imperialismem. Ve Spojeném království se začalo používat nové slovo jingoism, hurávlastenectví, kterým se měla popsat tato nálada – lidový nacionalismus. Tradiční německý nacionalismus vykazoval znaky šovinismu, který se nejvýrazněji projevil v rasistických a antisemitských teoriích rozvíjených nacisty.

Protikoloniální nacionalismus

Zážitek koloniální nadvlády pomáhal probouzet v lidu Asie a Afriky vědomí přináležitosti k národu a touhu po národním osvobození a vedl tak ke specifickému protikoloniálnímu nacionalismu. Až příliš velká impéria Británie, Francie, Nizozemska a Portugalska se pod tlakem sílícího nacionalismu nakonec zhroutila. Tento antikolonialismus výrazně ovlivnil podobu nacionalismu v rozvojovém světě. Většina vůdců antikoloniálních hnutí byla přitahována určitou podobou socialismu – počínaje mírumilovnými představami Gándhího a Néhrua a revolučním marxismem vyznávaným Mao Ce-tungem v Číně konče. Důsledkem toho v těchto zemích hnutí znárodnila ekonomické zdroje, cizí majetek a založila plánovaná hospodářství sovětského typu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KNAPP, Andrew. The Government and Politics of France. [s.l.] : Routledge, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0415357326. S. 560. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Andrew HEYWOOD: Politologie. Praha : Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5.
  • Andrew HEYWOOD: Politologické ideologie. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Alex Čeněk, 2008. ISBN 978-80-7380-137-3
  • Ernest/Arnošt GELLNER: Nations and nationalism, 1983 (česky Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal, 1993).
  • Miroslav HROCH: Na prahu národní existence. Praha: MF 1999.
  • MIROSLAV HROCH: Evropská národní hnutí v 19.století. Praha: Svoboda 1986.
  • MIROSLAV HROCH (ed.). Pohled na národ a nacionalismus. Praha: SLON 2003.
  • František KUTNAR: Obrozenecké vlastenectví a nacionalismus. Praha: Karolinum 2003.
  • Vladimír MACURA: Český sen. Praha: NLN 1998.
  • Vladimír MACURA: Znamení zrodu. Praha: ČS 1983, 2. vyd. 1995.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]