Sociální darwinismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Sociální darwinismus znamená snahu rozšířit Darwinovy úvahy o přírodním výběru (selekci) a „přežití schopnějšího“ (survival of the fittest) na lidské společnosti, vrstvy a jednotlivce. Tak jako v přírodě i ve společnosti lidé soutěží o přežití, silnější nebo lépe adaptovaní vítězí a slabší prohrávají. Termín užívali spíše Darwinovi kritici, Darwin sám důsledky této úvahy (např. eugeniku) výslovně odmítl.
Obsah |
[editovat] Původ
Myšlenka soutěže jako hlavního motoru lidského a společenského vývoje se objevuje hlavně u britských myslitelů od 17. století (např. Thomas Hobbes, Adam Smith), nesmírný vliv měl spis anglického duchovního T. Malthuse o nebezpečí přelidnění (An Essay on the Principles of Population, 1798). Malthus nebyl sociální darwinista, poskytl však myšlenkový základ pro bezohledný raný kapitalismus: neúspěšným lidem nemá smysl pomáhat, naopak se tím ještě zhoršují sociální problémy. Spencer, Darwin i Galton jeho knihu četli.
Myšlenky sociálního darwinismu poprvé vyjádřil britský filosof a teoretik liberalismu Herbert Spencer v knize o „zákonu a příčině pokroku“ (Progress: its Law and Cause, 1857). Tam také vytvořil pojem „přežití nejschopnějšího“. O dva roky později vyšel Darwinův spis „O původu druhů“ a Darwinův synovec Francis Galton vyvodil ze Spencerova učení společenské důsledky: dobročinnost a sociální péče udržují naživu méně schopné, umožňují jim, aby se dále množili, a protože lidské schopnosti jsou přísně dědičné, zhoršují kvalitu populace. Tomu by měla bránit eugenika.
[editovat] Rozšíření
Na evropském kontinentě tyto myšlenky zpopularizoval německý biolog Ernst Haeckel svým bestselerem „Záhady světa“ (Welträtsel) z roku 1899, brzy přeloženým do mnoha jazyků (česky vyšlo 1905). Haeckel byl militantní ateista a materialista („monista“) a Galtonovy myšlenky spojil s myšlenkou francouzského spisovatele A. de Gobineau a zavedl pojem rasové hygieny, s nímž pak pracoval německý nacismus.
Pojem sociální darwinismus poprvé použil E. Gautier (1880) a rozšířil americký historik R. Hofstadter (1944), oba v kritickém smyslu. Přes rané kritiky byl sociální darwinismus velice rozšířen, zejména v Británii a v Německu na přelomu 19. a 20. století. Byli jím ovlivněni i lidé jako biolog T. H. Huxley, dramatik August Strindberg, H. G. Wells, Jack London nebo Charles Lindbergh.
[editovat] Kritika
Mezi prvními kritiky byl Darwin sám, který upozornil na význam solidarity a mravnosti, a pak zejména křesťanští myslitelé jako John Henry Newman, Maurice Blondel nebo Jacques Maritain. Nietzsche proti němu namítal, že právě lidé nějak postižení mohou mít pro společnost velký význam.[1] Také levicoví a socialističtí myslitelé jej odmítali, z liberálů například Karl Popper a Ludwig von Mises. Po zkušenosti s nacismem, válkou a vyvražděním evropských Židů byl sociální darwinismus a zejména rasové teorie ostře odsouzeny, objevují se však znovu v USA i v Evropě, často v souvislosti s extrémní politickou pravicí.
[editovat] Odkazy
[editovat] Poznámky
- ↑ Např. Nietzsche, Menschliches, allzumenschliches, § 224
[editovat] Viz také
[editovat] Na internetu
- Stanford Enc., heslo Spencer – en
- In the name of Darwin – kritika sociálního darwinismu - en
- Heslo Sociální darwinismus na MSN Encarta - en
- Sociální darwinismus a ústavní práva - en
[editovat] Literatura
- S. J. Gould, Jak neměřit člověka. Praha 1993
