Socialismus

Socialismus (z latinského socialis družný, společenský) je ucelený myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci. Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. Oxfordský slovník světové politiky ho dělí na sociálně-demokratický, marxistický a utopický (komunistický).

V širším smyslu jde zaprvé o ekonomický systém charakterizovaný společným vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, intervencionismem a v tzv. reálně socialistických státech, vycházejících z totalitního pojetí řízení hospodářství, i v některých demokratických zemích určitou mírou plánovaného hospodářství. V ekonomickém smyslu je protiváhou kapitalismu. Zadruhé o politickou ideologii, kdy je tradičně spolu s liberalismem a konzervatismem považován za jednu ze tří nejvýznamnějších ideologií. Pojem poté zahrnuje různé levicové myšlenkové směry jako Demokratický socialismus, Křesťanský socialismus, Komunální socialismus, Národní socialismus nebo Sociální demokracie.

Historický vývoj socialismu

Původ slova socialismus je datován do počátku 19. století a spojován se jmény myslitelů, jako byly Pierre Leroux, Marie Roch Louis Reybaud a Robert Owen. Za autora termínu je považován Henri de Saint-Simon, který ho měl použít jako protiváhu k tehdejšímu pojetí liberalismu.

Raný socialismus

Kořeny socialismu jsou však mnohem starší, jisté náznaky se objevují již v Antice, například u peršana jménem Mazdak. Ve starověkém Řecku poté v části učení filozofů Platóna a Aristotela. Platón například věřil ve společné vlastnictví, a to majetku, ale i žen a dětí.

Již Platón psal své pohledy jako ideje ideálního státu, ve stejném duchu v období raného novověku pokračovali, později pojmenovaní, utopičtí socialisté. Prvním byl angličan Thomas More, renesanční humanista, který sepsal dílo Utopie. Za základní buňku svobodného státu považoval rodinu. V jeho ideálním pojetí práce trvá pouze šest hodin, zbylý čas je věnován vědám a umění.

Brzy ho následoval Ital Tommaso Campanella, který ve své knize „Sluneční stát“ (1602) zveřejňuje utopii o ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví, kde společná práce je zárukou hojnosti, kde však existuje přísná reglementace způsobu života a autokratická vláda kněží, která je v podstatě teokratická.

Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých “kacířů” (bogomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení “království božího na zemi”). Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa - šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století, usilující o “Republiku rovných” - jednotnou, z jednoho centra řízenou celonárodní komunu, v roce 1796 hnutí zorganizovalo “Spiknutí rovných”, které však bylo odhaleno.

Prvním moderním obhájcem socialismu byl francouzský hrabě Henri de Saint-Simon, který navíc obhajoval formu vlády zvanou meritokracie a kladl důraz na byrokracii a industrializaci. Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun. Sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat. Dále pak Pierre-Joseph Proudhon, Louis Blanc nebo Charles Hall.

K předchůdcům socialismu se rovněž řadí Jean Jacques Rousseau a frakce zběsilých velké francouzské revoluce, která také přinesla nový pohled na lidská práva.

Vědecký socialismus

V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu. Pojem vědecký socialismus pochází od starých anglických a francouzských socialistů. Pierre-Joseph Proudhon považoval svou podobu socialismu (tzv. mutualismus) za vědecký socialismus. K vědeckému socialismu se hlásili také svým učením Karl Marx a Friedrich Engels. Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navržené Ferdinandem Lassallem) či anarchistická filosofie. Tyto prvky ovšem socialismus také silně ovlivnily.

Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivých (následně Svazu komunistů). Mezinárodní význam měla Internacionála.

V 80. letech došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana s tzv. Gothajským programem.

V 90. letech začíná další štěpení sociální demokracie.

1. ortodoxní marxismus: Karl Kautsky
2. revizionismus: Eduard Bernstein. Poukazoval na to, že ekonomické a politické předpovědi marxismu se nepotvrdily. Požadoval dosáhnout cíle socialismu parlamentní cestou.
3. revoluční (marxismus)
   1. demokratický: Rosa Luxemburgová
   2. komunistický: Vladimir Iljič Lenin. Revoluci musí zorganizovat malá hrstka předvoje dělnické třídy.

Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí. Zatímco radikální socialistická platforma dala vzniknout komunistickým stranám, z umírněného sociálnědemokratického směru se vytvořily strany blízké levostředové orientaci.

Historické formy socialismu

• Raný socialismus - družstevní (svépomocná družstva) a utopický socialismus
• Marxismus
  • Leninismus
  • Stalinismus
  • Trockismus
  • Maoismus
• Reformní socialismus - viz Revizionismus, Sociální demokracie, Fabiánský socialismus (Fabiánská společnost)
• Křesťanský socialismus
• Národní socialismus (demokratický)- viz Česká strana národně sociální, Česká strana národně socialistická
  • Africký socialismus, Arabský socialismus, Guevarismus, Castrismus
• Anarchismus
• Neomarxismus (Frankfurtská škola, Skupina Praxis…)
• Nová levice
• Socialismus 21. století

Sporná otázka nacismu

Sporná je otázka nacismu. Nacismus je tradičně řazen mezi ultrapravicové směry, což zastával například i Hitlerův současník Konrád Heiden, v druhé polovině 20. století ho však někteří neoliberálové, začali řadit na levici jako radikální vyústění socialismu, a to pro jeho komunitarismus a intervencionismus. Prvně tak, ale učinil obhájce klasického liberalismu Friedrich August von Hayek v roce 1944, . Hayek odmítal názor, že nacionální socialismus je pouhou reakcí na vzestup socialismu. A mínil, že konflikt mezi nacionálními socialisty a ostatními socialistickými silami v Německu byl bojem mezi soupeřícími socialistickými frakcemi. Tento názor ale vycházel z neznalosti^[zdroj?] Hitlerových počátků, neboť budoucí diktátor levicové prostředí monitoroval a rozbíjel jako agent armády, usilující o potlačení levicových hnutí. S armádou Hitler udržel velmi slušné vztahy i v následujících letech, vyústilo to i účastí vojenského hrdiny Ludendorfa na puči. Ludendorf však později od podpory Hitlera ustoupil. Hayek dále také uváděl, že řada bývalých komunistů a socialistů se stala v Německu stoupenci nacionálního socialismu a v Itálii se socialista Benito Mussolini stal vůdcem fašistického hnutí. Dle Hayeka také socialisté pokud mluví o socialismu, nepožadují světový internacionální socialismus a neuvažují o rovnoměrném rozdělení kapitálových zdrojů mezi všechny lidi světa. Socialisté dle něho zůstávali zpravidla v hranicích svých států a socialismus slouží partikulárním zájmům a není pro cizince. Socialisté byli dle něho více či méně nacionalističtí Většina Hayekovy argumentace se neopírá o ideologii, ale o lidi, což je přístup, jako by někdo mezi zásady liberalismu automaticky řadil diktaturu, a státní teror vůči jednotlivci, protože Pinochet byl ekonomický liberál. Hayekův pokus o přeřazení nacismu na levici není všeobecně uznávaný.

Občas se argumentuje postojem některých francouzských, britských a zejména německých socialistů, kteří dali přednost zemi před třídou v čase vypuknutí první světové války. Například v Německu: "...sociální demokracie 4. srpna 1914 hlasovala v Reichstagu za válečné úvěry..". Ale jiní, jako například v Německu svaz Spartakovců nebo členové České strany národně sociální, byli ostře protiváleční a antiimperialističtí a byli za to i souzeni - například Václav Klofáč nebo Rosa Luxemburgová.

Dle Hitlerova Mein Kampfu: "V rudé vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka." Roku 1923 prohlásil na druhou stranu Hitler v interwiev s Georgem Sylvesterem Viereckem, že: "Komunismus není Socialismus. Marxismus není socialismus. ...Socialismus je antický Aryan, germánská instituce. Naši germánští předci drželi jistou půdu dohromady. Oni kultivovali ideu veřejného blaha....Socialismus narozdíl od marxismu nezavrhuje soukromé vlastnictví. Na rozdíl od marxismu nezahrnuje popření osobnosti a na rozdíl od marxismu je patriotický.". Prohlašoval, že klidně by svou stranu mohl nazvat i Liberální strana. Marxismus však nepožaduje zrušení soukromého vlastnictví spotřebních statků, ale zrušení soukromého vlastnictví výrobních statků. Roku 1934 Hitler naopak připustil, že: "Národní socialismus převzal od každého z obou táborů samotnou myšlenku, která ho charakterizuje, národní odhodlání z buržoazní tradice, a vitální, tvůrčí socialismus z marxistického učení." Hitler také říkal, že plně podporuje soukromé vlastnictví a že základem je soukromá iniciativa, kterou je nutno podporovat .

Po uchopení moci zůstala velká část hospodářství v soukromých rukou, ale pod státní kontrolou v podobě čtyřletých plánů (občas se uvádí, že šlo o napodobeninu pětiletek ze SSSR, ale to není možné, protože ty byly v plně zestátněné ekonomice, které fungovala úplně jinak). Hitler sám razil heslo, že rasy jsou si nerovné, rovnost liberálního stylu je židovským vynálezem a že rovnost Němců spočívá "ve formě, jakou jednotlivec plní své povinnosti." Byla zavedena sociální opatření a podporován socialistický a rovnostářský národní étos s výjimkou těch, kteří byli neárijské krve. Hitler sám razil heslo: rovnost všech rasových Němců. Legální rozdíl mezi dělníkem a úředním stavem byl zrušen a docházelo ke glorifikaci dělníka. Ve skutečnosti po nástupu nacismu dělníkům byla omezována jejich práva a informovanost a byla posilována práva zaměstnavatelů . Podobné tendence se vyskytly i ve fašistické Itálii, kde došlo k zákazu stávek veřejných zaměstnanců a stávek s politickými cíli a fašistické odborové svazy byly prohlášeny za jediné legální zástupce zaměstnanců, a v Sovětském svazu: "Uvážíme-li pramálo dobrovolný charakter práce kolchozníků a omezení, jakým byli vystaveni sovětští dělníci, lze vyslovit pochybnosti o tom, že se tu rodil nový, nejsvobodnější společenský řád na světě. Logika modernizace ... musela vést k státně monopolistickému zacházení s pracovními silami a s jejich sociálními podmínkami."

Dle Jiřího Hájka Hitler: "...sociální složku svého učení (vytvoření zdravých sociálních poměrů) převzal tak, jak stojí a leží od zakladatele křesťanskosociálního hnutí dr. Luegera, přičemž však Luegera "zdokonalil" tím, že z jeho koncepce sociální otázky důsledně vymýtil všechny křesťanské motivace. Ty nahradil nacionalisticko-antisemitským programem další jím uznávané autority, George von Schönerera, zakladatele "Všeněmeckého hnutí" a hnutí "Pryč od Říma"."

Ekonomické hledisko sporné otázky nacismu

V Německu došlo k: "...politice plné zaměstnanosti od roku 1933 a k hospodářské politice centrálního řízení hospodářského procesu po roce 1936.". Přičemž rozdíl například oproti Sovětskému svazu byl: "Centrálně administrativní řízení hospodářského procesu může sice být spojeno s kolektivním vlastnictvím, jak je tomu v Rusku od roku 1928, toto spojení však není nutné. V Německu ...převládalo dále soukromé vlastnictví výrobních prostředků, zemědělské a průmyslové podniky nadále patřily převážně soukromým osobám a společnostem. Soukromí vlastníci ale mohli s výrobními prostředky nakládat jen v omezeném rozsahu.". V Německu: "Hospodářské mocenské organizace, soukromé i veřejnoprávní, se navzájem prolnuly...Německý i ruský hospodářský řád z roku 1942 by potom byl řádem, v němž dominovaly monopoly ve všech výrobních odvětvích." Nacismus nerušil soukromé vlastnictví a byl od začátku podporován německými velkoprůmyslníky. Soukromé firmy čerpaly velké zisky i z de facto zavedeného otrokářství. To je ekonomickým systémem mnohem starším než liberalismus či socialismus ^[zdroj?]. S nacismem spolupracovali a sympatizovali také zahraniční multimilionáři, jako například Henry Ford, kteří mu vyjadřovali dlouhou dobu otevřenou podporu. Mnoho dnešních velmi známých soukromých firem (Siemens, Krupp, AEG, I. G. Farben atd.) získalo svou velkou pozici soukromým podnikáním v nacistickém Německu.

Na druhou nástup maoismu v Číně byl podporován do určité míry i kapitalisty a v Komunistické straně Číny působili z počátku kapitalisté s nimi spjatí: „Během let 1949-50 se politika vůči městům zaměřila na obnovu pořádku a obnovu hospodářství. Aby splnila tyto úkoly, snažila se KS Číny ukáznit pracovní síly, zvítězit nad důvěrou v kapitalisty a zavést drastickou finanční politiku, jež by snížila inflaci. Tato politika měla tak značný úspěch, že na konci roku 1950 mnoho obyvatel měst považovalo komunistické vedení za potřebné reformátory. Dokonce i četní kapitalisté je považovali za „prospěšné“. Avšak od roku 1951 začala města pociťovat revoluční činnost komunistů.…Další politické kampaně na konci roku 1951 a začátku roku 1952 byly zaměřeny proti komunistickým kádrům příliš úzce spojených s čínskými kapitalisty, proti kapitalistům samotným…“ V době vlády nacionálních socialistů v Bavorsku pak: "Hospodářský rozmach nepřinášel jen pozitivní nálady, neboť státní úřady také svévolně likvidovaly soukormý majetek. Před vypuknutím války tak naprsotá většina bavorských průmyslníků vlastnila jen podílová práva svých továren, již však neovládala výrobu. Také průkopník socialismu Robert Owen byl průmyslníkem a průkopník marxismu, Friedrich Engels vlastnil podíl v průmyslových podnicích. Nacionální socialisté také některé průmyslníky německé národnosti pronásledovaly, například některým byly továrny znárodněny. Dále posudky o přijetí do NSDAP braly také v potaz postoje k dělnictvu. Někteří podnikatelé se také podíleli na odboji proti nacismu.

Ottova encyklopedie uvádí pro heslo nacismus (národní socialismus), že jde o totalitní ideologii založenou na vypjatém nacionalismu, rasismu, prvcích socialismu, militarismu a antisemitismu.

Teorie socialismu

Od 19. století se slovo socialismus široce rozšířilo a bylo používáno různě na různých místech a v různých dobách jak jedinci a skupinami, kteří se považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, téměř všechny se shodují na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně-spravedlivou rovnostářskou společnost s centrálně řízenou ekonomikou, která se vyznačuje upřednostňováním kolektivních práv a zájmů před individuálními a společenským pojetím práce - socialisté usilují o zespolečenštění výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. Dle jejich názoru bude takový model řízení společnosti přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině.

Podle marxismu-leninismu je socialismus první fáze komunistické společenské formace; společnost, která vznikne, když socialistická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace.

Hledisko ekonomie

Socialismus je proud, který usiluje o vytvoření rovnostářské společnosti na základě společného (družstevního) nebo společenského vlastnictví, případně centrálního řízení se zachováním soukromého vlastnictví. V pojetí Karla Marxe byl kapitalismus založen na soukromém vlastnictví, zatímco komunismus se měl opírat o společenské vlastnictví.

Citáty

• Skutečným účelem socialismu je překonat predátorskou fázi lidského vývoje. Albert Einstein

• Socialismus je ze všech ideologií nejrozsáhlejší a zahrnuje širokou škálu teorií a tradic. Když se mluví o společném ideologickém dědictví komunistických revolucionářů, afrických nacionalistů, západních sociálních demokratů i některých fašistů, jmenovitě nacionálních socialistů, je asi lépe hovořit o „socialismech“ než o „socialismu“. Nebylo nic neobvyklého, když ve snaze o „pravý“ socialismus se tyto tradice a proudy socialismu k sobě chovaly mnohem nepřátelštěji, než k jiným ideologiím. Andrew Heywood: Politické ideologie

• Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. Humanita, to není bývalá filantropie; filantropie jenom pomáhá tu a tam, ale humanita hledí opravit poměry zákonem a řádem. Je-li toto socialismus tož dobrá. TGM [1]

• … neblahé dědictví selektivních a tendenčních přístupů předlistopadové éry - vnesly do výuky dějepisu spíše než otevřenou korektní informaci postmodernistické relativizující přístupy a z nich plynoucí hodnotové zmatení. A tak i dnes jsme často svědky, že mnozí příslušníci zmíněných generací mimoděčně směšují pojmy socialismus, komunismus a stalinismus, boj za sociální a politická práva dělnictva s úsilím o nastolení „diktatury proletariátu“ … Josef Tomeš: Historie ČSSD

• Kapitalismu je vlastní jedna vada: nerovnoměrné rozdělení bohatství. Socialismu je naproti tomu vlastní jedna ctnost: rovnoměrné rozdělení bídy. Winston Churchill [2][3]

Odkazy

Související články

• První internacionála
• Druhá internacionála

Literatura

• Josef Macek: Socialismus, 1925
• ŠIK, Ota. Socialismus dnes?. Praha : Academia, 1990. 206 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0265-0. (česky) 

Externí odkazy

• Pojem „socialismus“ – Ota Šik
• Český ideál – Tomáš Garrigue Masaryk
• ROMAN, Joch. Socialismus a komunismus: styčné body a rozdíly [online]. Občanský institut, 2006-05-26, [cit. 2010-02-09]. Dostupné online. (česky) 
• ČERMÁK, Jindřich. Socialismus a jeho pozitiva [online]. Internetový politologický časopis, 2003-11-10, [cit. 2010-02-09]. Dostupné online. (česky) 
• Základní charakteristika socialismu – literatura.kvalitne.cz