Obec

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o základní územně samosprávné jednotce. Další významy jsou uvedeny v článku Obec (rozcestník).

Obec je veřejnoprávní korporace, tedy právnická osoba, která je základní jednotkou veřejné správy. V tomto smyslu je projevem samosprávy i, v různé míře podle typu obce, státní správy. V některých zemích je obcí téměř každé město či vesnice, v jiných zemích je obvyklé, že obec je tvořena větším množstvím vesnic nebo že některé obce mohou být součástí města.

Obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce.

– Parlament České republiky, Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení); §1; ve znění ze dne 2014-10-04, sbirkazakonu.cz

Obec v České republice[editovat | editovat zdroj]

Historie obcí v Česku[editovat | editovat zdroj]

Území bylo rozčleněno na osady neboli katastrální obce již v rámci zpracování josefinského katastru. Při zpracování map stabilního katastru kolem roku 1840 bylo na Moravě a ve Slezsku naměřeno 3724 osad (roku 1930 to bylo 3326 obcí). Rozdělení země se mělo v podstatě přidržovat obcí josefínského katastru, ale ve skutečnosti došlo k rozdělování některých větších obcí o několika osadách: osady, které měly větší rozlohu než 250 čtverečních jiter a tvořily uzavřený celek, se staly samostatnými katastrálními obcemi. Naopak ke slučování sousedních osad se přistupovalo, pokud v josefínském katastru katastrální obec měřila méně než 250 jiter nebo když pozemky obou vesnic byly příliš prostoupeny vzájemnými enklávami.[1]

Obce jako samosprávné jednotky vznikly v rámci reforem v roce 1850, kdy byla zákonem ze 17. března 1849 zrušena dosavadní panství a vrchnostenské zřízení a nejnižší jednotkou správy se staly obce.[2] Příslušnost obcí ke krajům, okresům a soudům byla však v českých zemích dořešena až nařízeními z roku 1854 (pro Moravu a Slezsko nařízení č. 103 a 104 z 21. dubna 1854, pro Čechy nařízení č. 274 z 19. října 1854). V těchto nařízeních se používají termíny místní obec (později označovány jen obec) a katastrální obec (později nazývány osada). V 60. a 70. letech 19. století se počet obcí zvyšoval.[1]

Československý zákon č. 405/1922 Sb. z. a n. ke slučování a rozlučování obcí a změnám hranic obcí a okresů zmocnil vládu.[1]

Obce v poválečném Československu[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce byl dekretem prezidenta republiky č. 121/1945 Sb. z. a n. z 27. října 1945 obnoven předválečný stav k 29. září 1938.

Za komunistického režimu v souvislosti se zřízením národních výborů obce ztratily faktickou právní subjektivitu, třebaže i nadále existovaly formálně volené obecní orgány. Postavení obcí definoval československý ústavní zákon o národních výborech (12/1954 Sb.) a zákon o národních výborech, 13/1954 Sb., později 65/1960 Sb. a 69/1967 Sb. Státní orgány (ministerstvo vnitra a národní výbory) mohly ve stanovených případech stanoveným způsobem zasahovat do územního uspořádání obcí. Od roku 1954 o obcích rozhodovaly krajské národní výbory, které si však musely předem zjistit stanovisko dotčených obcí. Celkově v poválečných letech převládala tendence ke slučování obcí. Metodický pokyn č. 33 z 27. září 1961 Sbírky směrnic pro národní výbory (částka 9) stanovil: „Provádět územní změny obcí nelze jen z hlediska zájmů části občanů nebo jen pro odstranění přechodných potíží, ale z důležitých zájmů, zejména pro další rozvoj výstavby obcí v souladu s plánovanou výstavbou okresu a důležitými zájmy obyvatelstva … K slučování obcí se zpravidla přistupuje tam, kde obce svou zástavbou tvoří ve skutečnosti jeden celek nebo kde došlo ke sloučení JZD, přispěje-li sloučení obcí k dalšímu rozvoji zemědělské výroby a hospodářské a kulturní výstavbě obcí“.[1]

Podle § 2 odst 4 zákona č. 13/1954 Sb., § 13 odst. 6 zákona č. 65/1960 Sb. a podle § 9 zákona č. 69/1967 Sb. mohl být rozhodnutím nadřízeného (zpočáku krajského, později okresního) národního výboru zřízen jeden společný MNV pro několik obcí. Podle zákona z roku 1954 rozhodoval krajský národní výbor, který byl povinen zjistit stanovisko zúčastněných obcí. Novější zákony umožňovaly takové rozhodnutí pouze na návrh dotčených MNV a „se souhlasem obyvatel“ (1960) či „se souhlasem občanů“ (1967). Obce sloučené pod společný MNV zůstávaly teoreticky i nadále obcemi, fakticky však později byl považován za obec celý správní obvod MNV, což však vzhledem k neexistenci právní subjektivity obcí byl pouze terminologický problém (po roce 1989 toho však některé místní části využily v žádosti o obnovení MNV). Tendence ke zřízování společných MNV pro více obcí i ke slučování obcí posílil zejména zákon č. 69/1967 Sb. Při sloučení MNV pak v nesídelní obci působil občanský výbor, který z pověření pléna MNV mohl zajišťovat i výkon celé správy kromě rozhodování ve věcech státní správy. Občanské výbory však byly zřizovány i pro místní části, které byly připojeny a nebyly již samostatnými obcemi. Předsedové občanských výborů byly členy rady MNV. Systematické slučování obcí pokračovalo až do konce 80. let.[1] Zákonem ČNR č. 49/1982 Sb. byl novelizován § 9 zákona o obcích tak, že krajský národní výbor mohl určit některé obce jako tzv. střediskové obce, tedy obce, jejichž místní národní výbor měl tzv. rozšířenou působnost, a to i pro blízké obce, které střediskovými obcemi nebyly.

Obnovení samosprávných obcí[editovat | editovat zdroj]

Po listopadu 1989 žádaly o obnovení samosprávného orgánu jak mnohé obce, které formálně nikdy nezanikly, ale jen v nich byl zrušen MNV, tak i mnohé části, které byly v předchozích desetiletích sloučeny. V první vlně o obnovení obcí rozhodovaly okresní národní výbory, o názvech obnovených obcí rozhodovaly rady krajských národních výborů.[1]

Zákonem České národní rady č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), byla ke dni voleb obnovena právní subjektivita obcí a byla rozlišena samostatná a přenesená působnost obcí. Obcemi jsou podle tohoto zákona územní celky, které byly obcemi ke dni nabytí jeho účinnosti, a obce nově vzniklé podle tohoto zákona; o zřízení obcí rozhodovalo na návrh obce ministerstvo vnitra. Práva a povinnosti místních a městských národních výborů přešly ke dni nabytí účinnosti zákona na obce, v nichž měly tyto národní výbory sídlo. Obcemi přidruženými pod společný MNV se sídlem v jiné obci se zákon č. 367/1990 Sb. speciálně nezabývá a nezmiňuje je.

Další změny přinesl nový zákon o obcích, 128/2000 Sb. Zatímco zákon z roku 1990 definoval obec jako územní celek, zákon z roku 2000 jako územní samosprávné společenství občanů, tvořící územní celek. Postavení Prahy jako obce je upraveno samostatným zákonem.

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam obcí v Česku.

Názvy obcí[editovat | editovat zdroj]

Do poloviny 19. století nebylo místopisné názvosloví úředně kodifikované ani ustálené. V nejstarších katastrech (berní ruly ze 17. století, tereziánský a josefinský katastr z 18. století) nejsou přesné a ustálené názvy míst.[1]

Zoficializovaná byla jména až zavedením obecního zřízení v roce 1850, kdy právo obce na jméno bylo jedním z práv, které obcím přiznávala praxe rakouského ministerstva vnitra. Za nejstarší všeobecnou oficiální úpravu místních jmen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou považována nařízení z roku 1854, která na základě obecního zákona stanovila politickou a soudní organizaci korunních zemí a byla zveřejněná jak v říšském zákoníku, tak v zemských věstnících. Tato nařízení byla považována za pramen pro posuzování autenticity místních jmen obcí. Z nich vycházelo i nařízení zemské organizační komise s názvem Zevrubný popis rozdělení země království Českého, vydaný č. 60 z 9. prosince 1854 odd. II. Věstníku vlády zemské pro království české. Vycházel z Palackého „Popisu království českého“ z roku 1848 a přidržel se mnoha v něm uvedených českých pojmenování. Na Moravě vyšel ve Věstníku vlády zemské v odd. II jako vyhláška č. 33 z 12. června 1854 tabelární přehled místních a katastrálních obcí dle okresů, avšak podoba některých názvů se lišila od podoby v zemském organizačním nařízení z téhož roku.[1] Místodržitelství a statistický úřad vydávaly opakovaně též různá repertoria, seznamy míst či lexikony obcí, ale v nich uváděné názvy nebyly považovány za autentické.[1]

Změna názvu obce byla povolována jen na žádost obce podložené usnesením obecního zastupitelstva, a rozhodovat o žádosti bylo oprávněno rakouské ministerstvo vnitra ve srozumění s ministerstvy spravedlnosti a financí po slyšení zemského výboru, vrchního zemského soudu a zemského finančního ředitelství. Obec nesla náklady na změny v pozemkových knihách, katastru daní a zveřejnění v úředních listech (zemských věstnících, resp. Pražských novinách). Změny názvu proti vůli obce nebyly prováděny.[1]

Do roku 1918 byly názvy stanoveny dvojjazyčně, česky i německy. Po roce 1918 vznikl tlak na revizi názvosloví měst, obcí a osad. Zpočátku byl úřední postup příliš zdlouhavý, proto byla 7. listopadu 1919 zřízena při ministerstvu vnitra Stálá komise pro stanovení úředních názvů v republice Československé, v niž byly zastoupeny všechny zainteresované instance, tj. zpočátku 23 členů. Dbala na hlediska správní, historická, filologická i národní. Ministerstvo zásadně nepostupovalo proti vůli obcí.[1] Ministerská komise využívala také výsledky práce Místopisné komise České akademie věd, která působila od roku 1912, kdy uspořádala mezi obcemi dotazníkovou akci, jejíž výsledek později předala ministerstvu vnitra.[1] V roce 1919 také okresní politické správy zhotovovaly seznamy míst pro sčítání lidu 15. února 1921.[1]

Právní základ pro revizi místopisného názvosloví položil zákon č. 266/1920 Sb. z 14. dubna 1920, o názvech měst, obcí, osad a ulic, jakož i označování obcí místními tabulkami a číslování domů, který byl historicky první legislativní úpravou názvů obcí. Podle § 1 tohoto zákona úřední jméno města, obce, osady či části osady stanovoval ministr vnitra. Nařízení vlády č. 324/1921 Sb. mimo jiné stanovilo, jakou podobu mají mít nové místní tabulky s názvy.[1] Na základě zákona č. 266/1920 Sb. a na základě výsledků sčítání lidu vydaly ministerstvo vnitra a státní úřad statistický Statistický lexikon obcí v Čechách a Statistický lexikon obcí na Moravě a ve Slezsku jako úřední seznamy míst (názvů obcí, osad a částí osad) stanovené výnosem ministra vnitra Jana Malypetra ze dne 23. června 1923, čís. 43 354 pro Čechy a ze dne 17. listopadu 1924, čís. 75 000 pro Moravu a Slezsko.[1]

V souvislosti s reformou územního členění a státní správy v roce 1960 byly obce, které měly názvy duplicitní v rámci okresu, vyzvány, si určily nový název s použitím přídomku. Pokud se však shodovaly názvy osad v různých obcích nebo název obce a osady, rozlišení názvu nebylo vyžadováno.[1] Podle § 17 zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, vydalo ministerstvo vnitra v roce 1960 Seznam obcí Československé socialistické republiky 1960 podle stavu ke dni 1. července 1960, v němž byly zveřejněny úřední názvy obcí a osad.[1]

Od 60. let až do počátku 90. let 20. století jména obcí a jejích místních částí podle vyhlášky č. 97/1961 Sb., o názvech obcí, označování ulic a číslování domů, po schválení plenárními zasedáními místních a okresních orgánů stanovovala rada krajského národního výboru, změny byly vyhlašovány ministerstvem vnitra v Ústředním věstníku ČSR a ČR.[1] Na základě § 27 zákona č. 425/1990 Sb., o okresních úřadech, přešlo rozhodování o změnách jmen na okresní úřady.[1]

Typy obcí[editovat | editovat zdroj]

Menší obce tvořené zpravidla jednou nebo několika vesnicemi a přilehlým územím se nazývají prostě obcemi.

Z hlediska státní správy se obce, které jsou pověřené širší působností státní správy, označují jako obec s pověřeným obecním úřadem (neoficiálně též obec II. stupně, často jde o města), obce s ještě větším rozsahem působnosti obec s rozšířenou působností (někdy se neoficiálně označuje jako obec III. stupně nebo jako malý okres, ve všech případech jde o města).

Historický titul městys (městec, městečko) souvisel původně s právem pořádat týdenní a dobytčí trhy. Kolem roku 1950 se přestal používat, od roku 2006 byl obnoven.

Město je zvláštní titul některých, zpravidla větších a významnějších obcí. Mnohá města mají tento titul nepřetržitě již z dob monarchie. Obce, které o status města přišly v době socialismu, mají nárok na jeho vrácení, pokud nárok doloží a o vrácení požádají, přičemž lhůta pro žádost není stanovena a neplatí ani další omezující podmínky, například počet obyvatel (město Výsluní má pouhých 200 obyvatel). Nově může být udělen za stanovených podmínek (například počet obyvatel alespoň 3000) předsedou Poslanecké sněmovny. V Česku je k roku 2013 celkem 602 měst. Město může sestávat z více původních měst nebo může zahrnovat i okolní vesnice, které nejsou samostatnými obcemi.

Statutární město je město, jemuž tento status přiznává zákon. Takové město může vlastní vyhláškou zvanou statut města zřídit městské části nebo městské obvody a přenést na ně části svých kompetencí. Občas se i jejich městské části a obvody označují chybně jako obce, přestože jimi nejsou. V České republice je 25 statutárních měst, ovšem jen část z nich využívá specifických práv z toho vyplývajících.

Krajské město je město, které je podle zákona sídlem kraje. Vzhledem k tomu, že v České republice souběžně existují dva druhy krajského členění (územní a samosprávné), existují i dva typy krajských měst, přičemž část těchto měst je krajským městem v obou významech. Obdobně okresní město je podle zákona sídlem okresu, třebaže okres již není korporací, ale pouze územím. Krajské město nebo okresní město mohou ležet i mimo území svého kraje či okresu, například Praha je krajským městem pro sousedící Středočeský kraj a Praha, Plzeň či Brno jsou okresními městy též pro sousedící okresy.

Hlavní město je status přiznaný zvláštním zákonem pouze Praze. De facto je Praha svého druhu statutárním městem. Praha je obcí, ale nevztahuje se na ni obecný zákon o obcích a zároveň má i postavení kraje. V minulosti v určitém období neměla Praha status ani obce ani kraje, ale byla zvláštní územní a správní jednotkou, přičemž některé okrajové části Prahy, připojené v letech 1968–1974, byly i po připojení k Praze označovány jako obce. Nyní jsou městskými částmi.

Vznik, zánik a území obce[editovat | editovat zdroj]

Území každé obce je vymezeno jedním nebo více katastrálními územími. Zpravidla tvoří území obce navzájem sousedící katastrální území, avšak existují i obce, jejichž území není souvislé a některá část obce nesousedí se zbylým územím obce.

Vznik a zánik obce[editovat | editovat zdroj]

Podle současné právní úpravy Zákonem o obcích (který se nevztahuje na hlavní město Prahu) může nová obec vzniknout několika způsoby:

  • sloučením dvou nebo více obcí, které spolu sousedí (§ 19 zákona 128/2000 Sb., o obcích), na základě jejich dohody; nová obec však nevzniká, pokud nejde o sloučení obcí, ale o připojení obce k jiné obci
  • oddělením části obce od obce (§ 20a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích)
  • zrušením nebo změnou vojenského újezdu (§ 20a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích)

Obvyklým způsobem zániku obce je její sloučení s jinou obcí.

Zánik obce z jiných důvodů, například v případě dlouhodobé neusnášeníschopnosti nebo neexistence zastupitelstva obce či vylidnění obce, zákon o obcích neupravuje. Pokud se volby v obci nekonají z důvodu nedostatečného počtu kandidujících, musí ministr vnitra vždy do 30 dnů po uveřejnění celkových výsledků voleb do zastupitelstev obcí vyhlásit dodatečné volby (§ 54 zák. 491/2001 Sb.). Termíny dodatečných voleb jsou koordinovány s termíny opakovaných hlasování a voleb a nových voleb (§ 3 odst. 4 zák. 491/2001 Sb.) a v posledních 6 měsících funkčního období se již nekonají (§ 58 odst. 2 zák. 491/2000 Sb.). Obec, která nemá zastupitelstvo, řídí správce určený ministrem vnitra (§ 98 zák. 128/2000 Sb.), avšak uzavírání dohod o sloučení nebo připojení obce nepatří mezi jeho zákonem vymezené pravomoci. Ani státu či jeho orgánům zákon nedává pravomoc správním rozhodnutím zrušit takovou obec. Známým příkladem obce řízené mnoho měsíců správcem jsou zadlužené Prameny, kde k dodatečným volbám k 12. prosinci 2009 po rezignaci zastupitelstva nebyla podána v obci žádná kandidátní listina a údajně šlo o první takový případ v České republice.[3]

Slučování a připojování obcí[editovat | editovat zdroj]

O sloučení obcí nebo o připojení jedné obce k jiné rozhoduje dohoda zastupitelstev obou obcí. Pokud do třiceti dnů od zveřejnění takového rozhodnutí je v některé z dotčených obcí podán platný návrh na konání místního referenda o této věci, je platnost dohody zastupitelstev podmíněna kladným výsledkem referenda v té obci, kde bylo jeho konání vyžádáno. Dohoda obcí musí obsahovat datum sloučení nebo připojení, výčet katastrálních území obce po sloučení nebo připojení, v případě sloučení název nově vznikající obce a sídlo jejích orgánů, v případě připojení obce výčet právních předpisů připojované obce, které po připojení budou platit pro celé území obce, v případě sloučení obcí výčet právních předpisů slučovaných obcí, které budou platit na celém území nové obce, výčet majetku, práv a závazků, právnických osob a organizačních složek připojované obce nebo slučovaných obcí. Dohoda o sloučení obcí nepodléhá souhlasu žádného státního orgánu; souhlasu ministerstvo vnitra však podléhá název sloučené obce, pokud je „jiný“ (zřejmě tím zákonodárce mínil jiný než název některé z dosavadních obcí). Sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž alespoň jedna je městem, je nově vzniklá obec městem. Sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž žádná není městem, ale alespoň jedna je městysem, je nově vzniklá obec městysem.

Sloučení nebo připojení lze provést jen k počátku kalendářního roku (§ 24 zák. 128/2000 Sb.).

Oddělení části obce[editovat | editovat zdroj]

O oddělení části obce rozhoduje krajský úřad v přenesené působnosti na návrh obce, který podá obec na základě kladného výsledku místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit. Krajský úřad musí vydat kladné rozhodnutí, pokud návrh obsahuje náležitosti dané zákonem. Pokud obec návrh nepodá do 30 dnů od vyhlášení výsledků referenda nebo pokud podá návrh, který je v rozporu s rozhodnutím přijatým v referendu, může návrh podat krajskému úřadu kterýkoliv občan obce (§ 21 a 22 zákona č. 128/2000 Sb.). Podmínkou pro možnost oddělení části obce je, že jak oddělená část, tak zbytek obce má samostatné katastrální území sousedící nejméně se dvěma jinými obcemi nebo jednou obcí a cizím státem a má nejméně 1000 obyvatel. Zastupitelstvo obce ani obyvatelé zbývající části obce nemají právo oddělení blokovat. Oddělovaná část obce musí utvořit jeden přípravný výbor tvořený lichým počtem nejméně tří členů, který navrhuje uspořádání místního referenda, podílí se na jeho přípravě a konání, připravuje návrh na oddělení obce, jedná za nově vznikající obec a je účastníkem řízení o oddělení, nesmí však podat krajskému úřadu samotný návrh na oddělení. Název nově vzniklé obce podléhá souhlasu ministerstva vnitra.

Pokud se obec a přípravný výbor nedohodnou na rozdělení majetku, nemovitosti ve vlastnictví obce včetně příslušenství a souvisejících práv a závazků se rozdělují podle toho, ve kterém katastrálním území leží ke dni konání referenda. Jiné movité věci, finanční prostředky, závazky, podíly na právnických osobách založených obcí a ostatní práva se rozdělují podle počtu obyvatel; konkrétního určení se v případě nedohody může nově vznikající obec domoci určovací žalobou u soudu. Majetek musí být nové obci předán do 3 měsíců po ustavujícím zasedání zastupitelstva nové obce. V nově vzniklé obci platí všechny právní předpisy původní obce, dokud je nová obec pro své území nezruší nebo nenahradí.

Oddělí-li se část města a vzniknou dvě nebo více obcí, pak obec, které zůstane název dosavadního města nebo část jeho názvu, je i nadále městem. Oddělí-li se část městyse a vzniknou dvě nebo více obcí, pak obec, které zůstane název dosavadního městyse nebo část jeho názvu, je i nadále městysem.

Oddělení části obce lze provést jen k počátku kalendářního roku, přičemž návrh na oddělení musí být krajskému úřadu podán do 30. června předchozího roku.

Změna hranic obce[editovat | editovat zdroj]

Způsob a podmínky změn hranic obce stanoví příslušné zákony. Ke změně hranic obce může teoreticky, nakolik to umožňují zákony, dojít některým z těchto způsobů:

  • připojením jiné obce
  • připojením části obce z jiné obce (taková část obce podle zákona musí mít vlastní katastrální území)
  • oddělením části obce od obce (oddělením části obce se v Zákoně o obcích rozumí pouze její osamostatnění)
  • převedením části obce z jedné obce do jiné
  • změnou hranic sousedících katastrálních území dotčené a sousední obce.

Změny hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce, se uskutečňují na základě dohody zúčastněných obcí po projednání s příslušným katastrálním úřadem.

Orgány obce[editovat | editovat zdroj]

Orgánem obce je zastupitelstvo obce a rada obce. Navenek obec reprezentuje starosta, který stojí v čele obecního úřadu. U měst se orgány nazývají zastupitelstvo města, rada města, starosta a městský úřad, v čele statutárních měst včetně hlavního města však stojí místo starosty primátor a úřad města se nazývá magistrát, v názvech dalších orgánů je před slovem „města“ příslušný přívlastek („hlavního“, „statutárního“). Orgány městysů jsou zastupitelstvo městyse, rada městyse, starosta a úřad městyse. Orgán obce je i Obecní či Městská policie.

Obec v rámci své samostatné působnosti spravuje sama záležitosti, které jsou v jejím zájmu a v zájmu jejích občanů, pokud je nespravuje kraj. Obecní úřad zároveň v rámci přenesené působnosti vykonává státní správu v rozsahu vyplývajícím ze zákonů, přičemž některé obce mají některé působnosti přenesené působnosti nejen pro vlastní území, ale i pro území širšího správního obvodu.

Zastupitelstvo obce[editovat | editovat zdroj]

V oblasti samosprávy je zastupitelstvo obce hlavním samosprávným orgánem, rozhoduje usnesením a může přijímat obecně závazné vyhlášky. Schvaluje např. územní plán obce a její rozpočet, zřizuje a ruší obecní policii, rozhoduje o vyhlášení místního referenda či volí nebo odvolává starostu. Rozhodnutí zastupitelstva vykonává rada obce. Obecní samospráva rozhoduje mj. např. o opravě chodníků, otevření mateřské školky, má možnost poskytnout nízký pronájem obecních prostor a tím umožní např. zavedení soukromé lékařské ordinace v obci, zajišťuje osvětlení, dopravu do dalších obcí, zřizuje hřiště, autobusové zastávky, podporuje kulturní život v obci tím, že spolupracuje se spolky, pořádá výstavy, plesy.

Rada obce[editovat | editovat zdroj]

Rada obce je výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti obce. Při výkonu samostatné působnosti se odpovídá obecnímu zastupitelstvu. Obecní radě nepřísluší rozhodovat v oblasti přenesené působnosti obce tj. není orgánem státní správy, s výjimkou vydávání obecně závazných vyhlášek. Při tomto výkonu přenesené působnosti je odpovědna krajskému úřadu. Obecní rada je složena ze starosty, jeho zástupce či zástupců dalších radních, kteří jsou voleni obecním zastupitelstvem z řad jeho členů. Počet členů obecní rady musí být vždy lichý, při čemž nejméně má 5 a nejvýše 11 členů. Tento počet nesmí být vyšší než činí jedna třetina členů obecního zastupitelstva. V obcích, kde obecní zastupitelstvo má méně než 15 členů se obecní rada nevolí a úkoly, které by jinak plnila, zabezpečuje starosta. Zasedání obecní rady jsou na rozdíl od zasedání obecního zastupitelstva neveřejná. Obecní rada se schází podle potřeby a usnáší se většinou hlasů svých členů.

Správce obce[editovat | editovat zdroj]

Správce obce je jmenován ministrem vnitra v některých případech, kdy volené orgány obce neexistují. Na tuto dobu má omezené pravomoci starosty, zastupitelstva a rady obce.

Obecní úřad[editovat | editovat zdroj]

Obecní úřad plní úkoly, které mu uloží obecní rada nebo zastupitelstvo a pomáhá jednotlivým komisím a výborům obecního zastupitelstva v jejich činnosti. V obcích s rozšířenou působností a obcích s pověřeným obecním úřadem musí a v ostatních obcích může (§ 110 odst. 1 zákona 128/2000 Sb.) být jmenován tajemník obecního úřadu, který je zaměstnancem obce a jehož jmenování i odvolání podléhá souhlasu ředitele krajského úřadu. V hlavním městě se obdobná funkce jmenuje ředitel magistrátu. Tajemník podle zákona fakticky řídí obecní úřad a je přímo podřízený starostovi či primátorovi, který stojí v čele úřadu.

Zákony[editovat | editovat zdroj]

V České republice je problematika obcí a měst upravena zákonem č. 128/2000 Sb., o obecním zřízení, a zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze.

Obec v USA[editovat | editovat zdroj]

V různých amerických státech je chápán pojem obec různě a je i různě označován.

Stát New York[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku New York (stát)#Administrativní členění.

Ve státě New York se obec označuje slovem town a představuje správní oblast s vlastní samosprávou, která má na starost komunity bez vlastní samosprávy (hamlets) a městečka (villages) v ní začleněné. Obce mají blíže k okrsku, než ke klasickému městu nebo obci. Tyto obce mají většinou velmi velké rozlohy (desítky až stovky km²) a obsahují několik výše zmíněných osad a malých měst. Příkladem takové obce je např. obec Chester, v okrese Warren, na severu státu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Slučování a rozlučování obcí od roku 1850 - Tiscali.cz, anonymní nedatovaný odborný text, Moravský zemský archiv v Brně – státní okresní archiv Žďár nad Sázavou (v metadatech souboru DOC je jako autor uvedena „fuksova, MZA v Brně“ a datum vytvoření 18. listopadu 2010)
  2. Slučování a rozlučování obcí od roku 1850
  3. Zadluženou obec Prameny už nechce nikdo řídit, ČT24, 7. 10. 2009

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]