Město

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Město je sídelní geograficky vymezený útvar, pro který je charakteristický soubor znaků, jenž jej odlišuje od vesnice. Jsou to především relativní velikost ve srovnání s vesnicemi, vysoká hustota osídlení, kompaktnost a koncentrace zástavby, typická demografická, sociální a profesní struktura obyvatel (obvykle nepracují v zemědělství, ale naopak v obchodu, průmyslu, službách) a poskytování správních, vzdělávacích, obchodních a kulturních funkcí pro širší okolí.

Bombaj (Mumbaí) – jedno z nejlidnatějších měst světa

Pro město je také specifický městský způsob života, který je na rozdíl od venkovského více neosobní, anonymní a účelový. Obyvatelům měst klesá počet osobních vztahů a sociálních kontaktů, naopak roste počet profesionálních vztahů a fyzických kontaktů. Ve městech se také proto koncentrují sociálně patologické jevy jako zločinnost, prostituce, závislosti nebo rozpady manželství.

V České republice se v současnosti za město pokládá obec, které byl udělen status města. V Česku je celkem 592 měst, z toho 23 měst se statutem statutárního města.

Filosoficky se otázkou města a jeho vztahu k vesnici velmi přínosně zabýval Jan Sokol. Soubor esejů s myšlenkami o vztahu města a vesnice napsal v době druhé světové války esejista Petr Den (Ladislav Radimský) a nazval je Pětkrát Kolín. Později vyšly knižně i pod názvem Město.

Vznik středověkých měst – kontinuita antických měst[editovat | editovat zdroj]

Konstantinova bazilika v Trevíru v raném středověku sloužila jako královský palác. Se zánikem západořímské říše došlo k náhlému civilizačnímu poklesu nejen ve Středomoří, ale společenské změny se dotkly všech oblastí, kam v Evropě zasahovala moc Římanů. S tímto trendem souvisel i částečný nebo úplný zánik antických měst na území římských provincií. Během doby stěhování národů došlo k opuštění velkého množství z nich, z mnohých se stala pouze nevelká sídliště osídlená nově příchozími barbary. Mezi historiky se uvažuje o určité kontinuitě antických měst hlavně v Porýní během raného středověku.

Je pravda, že část těchto kdysi měst zůstala osídlena, ale jednalo se spíše o utilistické užití antických monumentálních budov elitou, hlavně církví. Nejednalo se o pokračování města v jeho antické podobě a jeho centrálních funkcích. Je také pravdou, že se tato trvale osídlená místa (většinou s hiátem v 5. století) stala základem pro mnohá raně středověká centra, z kterých se během vrcholného středověku vyvinula města.

Příkladem takového sídla může být Trevír (Augusta Treverorum), který „přežil“ pád západořímské říše, byl osídlen Franky, kteří užívali některé antické budovy: z baziliky se stal královský palác, císařské lázně byly přeměněny na soudní dvůr. Celek ovšem fungoval jinak a neplnil již ony funkce, které zastával dříve Trevír i např. jako císařské sídlo a křesťanské centrum s populací 60 – 80 tisíc (nyní pokleslé na 2 – 4 tisíce). Dalšími pokračujícími antickými městy byly Kolín nad Rýnem (Colonia Claudia Ara Agrippinensis), Mohuč (Mogontiacum) nebo Štrasburk (Argentorate)

Vznik raně středověkých center[editovat | editovat zdroj]

Během raného středověku (konkrétní doba se lišila region od regionu) začala vznikat polyfunkční centrální místa, zpravidla hustěji osídlená obyvatelstvem, které se živilo jinak než zemědělskou výrobou. Jednalo se většinou o místa v blízkosti hradů, hradišť či šlechtických nebo biskupských sídel, kde se v řemeslnicko-trhových osadách kumulovali řemeslníci a obchodníci zásobující elitu, ale také vojáci nutní k politické kontrole oblasti. Typickým příkladem může být Praha nebo Litoměřice. Jako další přirozené centrum sloužila církevní sídla, hlavně kláštery, kde bylo nutné obhospodařovat jejich hospodářské zázemí. Takovým typickým klášterem s centrálními funkcemi se stal např. St. Gallen. Dále se takto osídlovaly i výhodné pozice při obchodních cestách a na křižovatkách cest, u brodů apod.

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam významných raně středověkých center střední Evropy. K poznání těchto některých sídlišť s centrální funkcí přispěly systematické archeologické výzkumy v Dublinu, Yorku, Dorestadu, Haithabu, Birce, Wolině, Kolobřehu, Trusu nebo Novgorodu.

Znaky vrcholně středověkého města[editovat | editovat zdroj]

Haarlem okolo 1550, město obehnané hradbami a s pravidelnou zástavbou. Některá tato centra se mezi 11. a 13. stoletím přerodila ve vrcholně středověká města. Historikové dodnes vedou živou diskuzi, jaké přesně byly rozdíly mezi raně středověkými centry a vrcholně středověkými městy, tj. kdy můžeme o určité lokalitě říct, že to už je město. Někteří argumentují, že město vzniká až tehdy, když získá právní status města. Je nutné si ovšem i uvědomit, že dlouhou dobu existovala sídliště, plnící funkce města (netýká se jen hmotných a prostorových stránek, ale i institucí, ekonomie, sociální struktury, myšlení, způsobu života, hodnot a celé kultury), která status získala až mnohem později (např. Štětín, Gdaňsk, v Českých zemích Lovosice), pokud vůbec. Zároveň je nutné vzít na vědomí, že existovala sídliště, která status města získala, ale vlivem jiných faktorů tuto funkci ve skutečnosti nikdy neplnila a časem zanikla nebo zůstala vesnicí. Seznam měst definovaných právně se tedy nekryje se seznamem měst fungujících společensko-ekonomicky. Proto se historikové snaží najít sadu typických znaků, podle kterých definovat středověké město:

  • stanovení hranic města (hradby) – hradby nejen chránily obyvatelstvo, ale také vyznačovaly místo nadané městskými právy a privilegii a demonstrovaly samostatnost obce a připravenost k obraně. Nutno dodat, že známe i města bez hradeb a naopak opevněné vesnice (v Česku Žumberk).
  • utvoření nového, polyfunkčního centra – většinou bylo spojeno s obchodními aktivitami, pro které bylo vymezeno speciální místo – tržiště, ale zároveň toto místo sloužilo i jako středisko městské samosprávy a manifestace moci a zámožnosti. Konaly se zde veřejné exekuce, slavnosti a zábavy, stála zde budova radnice a farní kostel.
  • zahuštění struktury města (ať už pravidelného nebo nepravidelného půdorysu)
  • parcelace – souvisela s hustotou zástavby, nutností toto osídlení organizovat a tedy i s organickou zástavbou rozčleněnou pravidelnými systémy ulic.
  • sociální diferenciace obyvatelstva – příliv obyvatelstva z venkova vedl ke společenskému rozrůznění, zároveň ve městech existovaly i speciální skupiny jako např. cizí kupci nebo Židé.
  • rozrůzněná ekonomická základna – město bylo nejen centrem řemeslnické výroby a obchodu, ale svůj podíl zde mělo i specializované zemědělství. Zároveň města vytvářela vlastní závislé zemědělské oblasti, ze kterých také ekonomicky těžila.
  • soubor církevních organizací – existovalo zde více kostelů i další církevní instituce. Podle Le Goffa je dokonce na vzniku měst závislý i příchod žebravých řádů do střední Evropy (hlavně dominikáni a minorité). S církevními institucemi souvisí i kulturní rozvoj, existence škol, umělecké a literární činnosti.
  • soudní středisko (tj. existence městských soudů)

Problémem zůstává, že i raně středověká centra mohla mít jeden nebo více z těchto rysů, dále že vlastně u žádného centra neznáme přesně ten bod, kdy se mění ve vrcholně středověké město. Navíc se seznam základních rysů středověkého města mezi jednotlivými historiky liší.

Vznik vrcholně středověkých měst[editovat | editovat zdroj]

Vznik vrcholně středověkých měst se váže k 11.–13. století a souvisel s příhodnými ekonomickými podmínkami. Zdokonalení technik obdělávání pole v 11.–12. století vedlo ke zvýšení produkce a také zvýšené možnosti živit i osoby, které stály mimo bezprostřední zemědělskou produkci. Zároveň došlo ke stabilizaci státu, která souvisela s existencí plošné správní organizace (v Českých zemích se jednalo o hradskou organizaci) a ve svém důsledku vedla ke zvýšení hustoty obyvatelstva a opět i produktivity. Vlivem přebytků se rozvíjel obchod nejen se zemědělskými potravinami, ale s výrobky řemeslníků.

Pro vznik měst musely existovat i příhodné politické podmínky. Jejich existence souvisela s upevněním královské moci (ne náhodou nejvíc měst v Českých zemích vzniklo za vlády Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého). V Čechách a na Moravě měl jediné právo udělit městský status panovník (jednalo se o regál) a tedy i šlechta musela mít jeho souhlas při zakládání vlastních poddanských měst.

Německá kolonizace východní Evropy[editovat | editovat zdroj]

Silným podnětem pro rozvoj východoevropských a středoevropských středověkých měst jak v právním slova smyslu, tak i na ekonomické rovině, se stala německá kolonizace východní Evropy. Tento příliv kolonistů se zároveň postaral o nekončící kontroverze ohledně jejich podílu na vzniku vrcholně středověké společnosti (potažmo společnosti moderní), kteréžto s politickým podtextem dodnes ovlivňují asi nejvíce, ale nejen polskou historiografickou obec. Někteří historikové považují představu, že se ze západu na východ šířila města, za zastaralou.

Podle nich se nešířila města, ale městské zřízení s jeho svobodami. Ovšem toto převzetí práv urychlilo rozvoj měst na východě. Němečtí osadníci k nám s sebou přivedli dva systémy městských práv, které se staly vzorem pro právní řády prakticky všech českých měst. Kolonisté proudící ze severu si s sebou přinášeli právo magdeburské neboli právo saské a jižní větev většinou právo švábské.

Akt založení města[editovat | editovat zdroj]

Založením města byla obvykle pověřena zvláštní osoba – lokátor. Ten měl za povinnost vyměřit panovníkem určené místo, najít a usídlit zde obyvatelstvo, zajistit právní i faktickou existenci sídliště. Samozřejmě, že město jako organismus nevzniklo během několika měsíců či dokonce let a to i přesto, že nová osada měla několikaleté úlevy na daních. Tato sídliště se po určitou dobu nacházela v provizorním stádiu, o jehož délce trvání nemáme jistoty. Archeologicky bylo na českém území prozkoumáno jedno takové provizorní sídliště Hradišťko u Davle, které zaniklo ještě než se mohlo vyvinout do vrcholně středověkého města a i v ostatních městech se nachází pozůstatky této přechodné etapy v podobě polozahloubených objektů o jejichž přesném účelu se vedou hojné diskuze.

Královská a věnná města[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam královských měst v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Královská města spolu s královskými hrady byla důležitou součástí přímého královského majetku. Tato královská doména měla být nezcizitelná a neměla být panovníkem zastavována, ale praxe řady králů na to nebrala ohled. Měst královských a věnných (z nich měla příjem královna) bylo v 16. století v českých zemích kolem 40. Privilegované postavení značně rozšiřovalo, jak práva města jako celku (královská města tvořila v pohusitském období třetí (městský) stav) ale i osobní práva a postavení měšťanů.

Do přímého majetku krále (královské komory) patřila i města kamerální (též někdy komorní), která však neměla výsady a postavení královských měst. Tato města musela plnit poddanské povinnosti vůči královské komoře a král je mohl kdykoli prodat. V praxi se však rozdíl mezi královskými a kamerálními městy stíral.

Měšťanství bylo především sociálním statusem, jehož bylo nabýváno právním aktem přijetí. Jeho podmínkou bylo zakoupení domu, uplynutí příslušné doby, po kterou žadatel s městem „trpěl“, a v neposlední řadě předložení listu dokazujícího řádný manželský původ, případně listu výhostního, pokud žadatel přicházel z poddanského prostředí. Bylo také možno si měšťanství koupit nebo se přiženit do domu měšťanské rodiny. Města někdy také nabízela zadarmo měšťanství vzdělaným lidem.

Práva a povinnosti měšťanů se mohly v jednotlivých městech výrazně lišit, což bylo dáno i postavením samotného města. I v rámci skupiny plnoprávných měšťanů existovala určitá hierarchie osob. Postavení jednotlivých osob bylo vyjádřeno celou řadou vnějších projevů – například pořadím, v němž měšťané přistupovali k přijímání, místem, kde seděli v kostele apod.

V 19. století, až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918, se centralistická habsburská Vídeň bránila konkurenci rozkvétající Prahy zakládáním samostatných měst místo jejich spojení s ní – jako např. Královské Vinohrady.[zdroj?]

Věnná města do počátku 15. století[editovat | editovat zdroj]

Poddanská města[editovat | editovat zdroj]

Poddanská města byla součástí panství a jejich obyvatelé byli poddanými vrchnosti stejně jako vesničtí sedláci. V principu by od nich vrchnost mohla vyžadovat robotu a jiné poddanské povinnosti, ale v praxi jim udělovala různá privilegia. Žádné z těchto privilegií nesmělo porušovat práva či finanční zisky vrchnosti. Nejvýznamnější poddanská města měla práva blížící se královským městům (např. Rožmberkové některým městům na svém panství dali královské právo přenesené z Písku).

Přestože o právech poddanského města rozhodovala vrchnost, musel povýšení osady na město vždy potvrdit panovník. Vedle toho potvrzoval i právo trhu. Podle vrchnosti se poddanská města mohou dělit na:

  • církevní (biskupství, arcibiskupství, kláštery, kapituly)
  • šlechtická
  • komorní královská

V českých zemích začala církevní poddanská města vznikat již v 1. polovině 13. století, šlechta se do tohoto podnikání pouštěla mnohem váhavěji a největší počet šlechtických poddanských měst vznikl až v 2. polovině 13. století. Na počátku 15. století bylo v Čechách na 290 poddanských měst, významem a rozsahem hospodářských aktivit však hluboce zaostávala za královskými městy. Zdá se, že hlavním zdrojem obživy se zde staly aktivity spojené s existencí obchodních tras, které skrze tato města vedly.

Horní města[editovat | editovat zdroj]

Horní města náležela také panovníkovi a nacházela se u bohatých nalezišť nerostných surovin (Jihlava, Kutná Hora, České Budějovice, Jáchymov) často na jednotném čtvercovém půdorysu (Měděnec, Hora Svatého Šebestiána, Boží Dar, Výsluní, Nové Město pod Smrkem, Horní Blatná, Horní Benešov).

Současnost[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je dle zákona o obcích městem stanovena taková obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, pokud tak (na žádost obce) stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády.

Podle blíže neurčeného článku v MF DNES by měla mít taková obec centrum s náměstím a asfaltovými chodníky, školu a lékařskou ordinaci,[1] zákon však takovou podmínku nestanoví a kritéria, podle nichž by vláda měla přijímat své stanovisko, nebyla žádným obecně závazným předpisem vyhlášena.

Obec může získat status města též nezávisle na těchto kritériích, pokud věrohodným způsobem prokáže, že tento status již v minulosti měla.

Největší města v Česku[editovat | editovat zdroj]

Nejmenší města v Česku[editovat | editovat zdroj]

Družebními městy jsou dvě města ve dvou různých státech, která se dohodla na zvláštním partnerství v kulturní, někdy také v ekonomické oblasti.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c MF DNES, 17.1.2011, str. A5

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]