Jihlava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o městu Jihlavě. O řece Jihlavě pojednává článek Jihlava (řeka).
statutární město Jihlava
Masarykovo náměstí s kostelem sv. Ignáce a radnicí

Masarykovo náměstí s kostelem sv. Ignáce a radnicí

NUTS 5: CZ0632 586846
kraj (NUTS 3): Vysočina (CZ063)
okres (NUTS 4): Jihlava (CZ0632)
historická země: Morava + Čechy
katastrální výměra: 78,85 km²
počet obyvatel: 50 598  (1. 1. 2013[1])
nadmořská výška: 525 m
PSČ: 586 01
zákl. sídelní jednotky: 45
části obce: 16
městské části / obvody: 0
katastrální území: 18
adresa magistrátu: Magistrát města Jihlavy
Masarykovo nám. 1
586 01 Jihlava
primator@jihlava-city.cz
primátor(ka): Ing. Jaroslav Vymazal (ODS)
www.jihlava.cz
Jihlava
Red pog.png
Jihlava
Jihlava, Česko

Jihlava (německy Iglau),[2] je statutární město, původně pouze moravské, dnes po obou stranách česko-moravské zemské hranice (tvořené zčásti řekou Jihlavou). Historické město, založené ve 13. století jako hornické s těžbou stříbra, je od roku 1982 městskou památkovou rezervací.

Město je od roku 2000 centrem Kraje Vysočina. Žije v něm přes 50 tisíc obyvatel a nachází se zde Vysoká škola polytechnická, významný průmysl (Bosch Diesel, Jihlavan), zoologická zahrada a vaří se zde pivo Ježek.

Historie města[editovat | editovat zdroj]

První zmínka o osadě jménem Jihlava pochází z roku 1233, kdy olomoucký biskup Robert potvrdil převod zboží (kde figuroval i název Gyglaua – Jihlava) řádu německých rytířů do vlastnictví želivského kláštera. V roce 1234 vyměnil markrabě Přemysl a královna Konstancie s klášterem Porta Coeli v Předklášteří mimo jiné i statek Jihlava s okolními vesnicemi a mýtem za jiný majetek. Po roce 1240 se Jihlava vrátila zpět do držby Václava I. a brzy poté (někdy mezi lety 12401243) bylo založeno horní město. Do nového města přicházelo pravděpodobně množství lidí, ochotných se účastnit na těžbě a zpracování stříbra. Už k roku 1249 se zmiňují mince ražené v Jihlavě, jisté ovšem není, zda zde už tak brzy fungovala mincovna. Již před rokem 1253 vznikla i zakládající listina Jihlavy, která město charakterizovala i z právního hlediska, dodnes se však nedochovala.

V roce 1270 Jihlava obdržela od Přemysla Otakara II. stavební řád, pravděpodobně v tomto roce také došlo ke stavbě opevnění s parkánem a příkopem (i když se v listině mluví o znovuvýstavbě zřícených věží, což by nasvědčovalo, že nějaké opevnění existovalo již i dříve). V 70. a 80. letech 13. století byla těžba stříbra nejživější.

Iniciála S se znakem Jihlavy (Gelnhausenův kodex)

Za husitských válek nebylo katolické město Jihlava husity nikdy dobyto. Již roku 1420 se přidalo na stranu katolíků, což bylo pravděpodobně způsobeno německou národností většiny obyvatelstva (tzv. německý jazykový ostrov). V roce 1422 se Jihlava stala přímým svědkem ústupu zbídačených Zikmundových vojsk, která prchala po prohrané bitvě u Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod). Přímé ohrožení husitskými vojsky zažila Jihlava v letech 1423, 1425 a 1427, kdy je načas obléhal i např. Jan Žižka či Jan Roháč z Dubé. Pevnost však vždy odolala. Přesto však došlo k velkým hospodářským ztrátám, široké okolí města bylo zpustošeno, těžba se zastavila. V roce 1436 byla na jihlavském náměstí (dnes Masarykovo) vyhlášena Basilejská kompaktáta. Roku 1441 měl nastat klid uzavřením smíru mezi Jihlavou a Táborem.

Za vlády Jiřího z Poděbrad se opět rozhořely boje. Převážně německá Jihlava odmítla uznat jeho korunovaci a volbu, a tak ji musel husitský král dobýt. Stalo se na podzim 1458 po čtyřměsíčním obléhání. Tuhý odpor byl způsoben zakořeněným katolictvím a odporem proti husitům. Tyto boje měly za následek dlouhé období, kdy se Jihlava nemohla dostat z krize. Oživení nastalo až na přelomu 15. a 16. století.

Léta 15261619 jsou roky velkého rozkvětu města. Po velkých požárech došlo k rekonstrukci s výraznými renesančními rysy. Po roce 1522 se ve městě prosadilo luteránství. Kvetla řemesla a obchod – oborem středoevropského významu se stalo soukenictví. Došlo opětovně k řadě průzkumů, těžaři obnovili řadu štol a zarazili řadu nových. To vše i přesto, že se Jihlava jako jediné moravské město účastnila prvního stavovského odboje 1546/47 a vyvázla pouze s 25 000 tolary pokuty a tzv. dědičnou pivní daní.

V období třicetileté války v březnu 1645 se města zmocnili Švédové pod velením Lennart Torstensona (16031651). Město přestavěli na barokní pevnost s předsunutým opevněním – bastionem. Po jejich odchodu v roce 1647 zůstalo ve zničeném městě pouhých 1000 obyvatel.

Velký rozvoj město zažilo v 18. a 19. století, když se stalo druhým největším producentem sukna v tehdejší habsburské monarchii. V 19. století docházelo k rozvoji průmyslu a také k bourání částí hradeb a bran s úzkými průjezdy. Roku 1850 zde byl zřízen krajský soud. V letech 18641928[3] byla Jihlava poprvé statutárním městem. Roku 1923 byla k Jihlavě připojena obec Dřevěné mlýny.[4]

Do roku 1945 tvořila Jihlava se svým okolím druhou největší německou jazykovou enklávu na území českých zemí. Ve třicátých letech obohatil město o díla české moderní architektury její čelní představitel, mezinárodně uznávaný architekt Bohuslav Fuchs.

Druhá světová válka zasáhla také Jihlavu. Několik dnů po obsazení Němci byla vypálena synagoga. V noci z 10. na 11. dubna 1945 byl partyzány poškozen most u Helenína a při přejezdu vlaku se převrátil. Akce je podle amatérského historika Jiřího Vybíhala hodnocena jako jedna z největších železničních diverzních akcí partyzánů v období Protektorátu Čechy a Morava.[5] Německá hlášení mluví o smrti 65 a zranění 124 vojáků.

V roce 1969 se v Jihlavě na náměstí na protest proti normalizaci upálil Evžen Plocek. Jeho pamětní deska se nachází u morového sloupu v horní části Masarykova náměstí.

K 1. lednu 1951 se Jihlava dočkala rozšíření svého území o Bedřichov, Helenín, Hruškové Dvory, Staré Hory a Pančavu, přičemž Bedřichov a Staré Hory patří do Čech. Tím vznikla tzv. „Velká Jihlava“. K 17. květnu 1954[6] byly Hruškové Dvory od Jihlavy odděleny a naopak byla k Jihlavě připojena osada Sasov. V roce 1960 se Jihlava stala okresním městem Jihomoravského kraje s krajským městem Brnem. K 1. lednu 1968 byla Jihlava rozšířena o obec Pávov. Další rozšíření proběhlo k 1. srpnu 1976, kdy byly k Jihlavě připojeny Antonínův Důl, Červený Kříž, Henčov, Heroltice, Hruškové Dvory, Hybrálec, Pístov, Popice, Rančířov, Smrčná, Vysoká a Zborná. K 1. dubnu 1980 byly k Jihlavě připojeny Horní Kosov, Hosov, Malý Beranov a Kosov. V historickém jádru města (od roku 1982 vyhlášeno městskou památkovou rezervací) lze najít domy mnoha historických slohů a velké zbytky městských hradeb ze 14. a 15. století.
K 1. lednu 1989 došlo k zatím poslednímu rozšíření města, při němž k němu byly připojeny Rantířov, Měšín, Cerekvička, Loučky, Vílanec, Čížov, Rosice. V létě 1990 se naopak řada částí Jihlavy osamostatnila.

Významné památky[editovat | editovat zdroj]

Kostel sv. Jakuba od jihozápadu
Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Jihlavě.

Kostelík sv. Jana Křtitele[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Jana Křtitele (Jihlava).

Malý jednolodní kostelík na Jánském vršku severovýchodně od centra, který je zasvěcen sv. Janu Křtiteli, je nejstarší dochovanou kamennou stavbou na Českomoravské vrchovině. Jeho stavba byla dokončena krátce před rokem 1200. Pod dnešním pozdně gotickým kněžištěm byly nalezeny základy původního románského presbytáře. Románské jsou z větší části i obvodové zdi.

Kostel sv. Jakuba Většího[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Jakuba Staršího (Jihlava).

Hlavní kostel města, založený patrně roku 1243, je mohutná gotická trojlodní stavba se dvěma věžemi. Po požáru byl roku 1257 znovu vysvěcen, ale na stavbě se dále pracovalo. Koncem 14. století vznikla hudební kruchta, v 15. století byla postavena jižní – zvonová věž. Ta musela být kvůli statickým poruchám v roce 1548 snížena na současnou výšku.[7] Po roce 1500 snad přistavěny severní kaple. Roku 1702 byla k severní stěně přistavěna barokní osmiboká kaple P. Marie bolestné a upraveno západní průčelí. V letech 1898–1906 byl kostel novogoticky upraven a zvenčí dostal místo omítky vyspárované zdivo. Z vnitřního zařízení je zvláště cenná pozlacená křtitelnice z roku 1599, dřevěná socha Madony s dítětem (kolem 1370), kamenná socha sv. Kateřiny (kolem 1400) a varhany z roku 1740. Na jižní věži je veliký zvon (asi 7 400 kg), ulitý na místě pražským zvonařem Brikcím z Cimperka roku 1564.[8]

Kostel Nanebevzetí P. Marie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel Nanebevzetí Panny Marie (Jihlava).

Minoritský klášter s kostelem v ulici Matky Boží blízko brány byl patrně založen v polovině 13. století, kostel ještě před 1240. Gotické trojlodí s velmi dlouhým presbytářem a křížovými klenbami, k němuž byl roku 1508 ještě přistavěn polygonální závěr. Na stěnách se zachovaly zbytky fresek z 13. až 15. století, v kostele je řada gotických kamenných soch a barokní dřevěné zařízení. Z přilehlé budovy kláštera se zachovala tři křídla, v barokní době přestavěná.[8]

Kostel sv. Ignáce s bývalou jezuitskou kolejí

Radnice[editovat | editovat zdroj]

Radnice na dnešním Masarykově náměstí vznikla spojením několika měšťanských domů s podloubím z 13. století, z nichž se zachovaly gotické oblouky do náměstí. V 16. století byla rozšířena jižním směrem a velký sál v 1. poschodí byl roku 1561 zaklenut na střední sloup křížovou klenbou s cihlovými žebry. Roku 1734 byla dále rozšířena, 1786 zvýšena o další patro a opatřena jednotnou fasádou. Za ní je však do značné míry zachována středověká dispozice a různé kamenné detaily.[8]

Měšťanské domy[editovat | editovat zdroj]

V Jihlavě je zachováno neobvyklé množství dobře zachovaných a cenných měšťanských domů z 13.–16. století, často s novější fasádou, ale zachovaným historickým vnitřkem – zejména charakteristickou schodišťovou síní nebo mázhauzem v přízemí. Mezi ně patří téměř všechny domy na náměstí, další jsou v ulicích Brněnská, Havířská, Komenského, Matky Boží a dalších.

V minulosti stával uprostřed náměstí soubor historických středověkých domů Krecl, který byl zničen při výstavbě obchodního domu Prior.

Kostel sv. Ignáce s kolejí[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Ignáce z Loyoly (Jihlava).

Jezuitská kolej s kostelem sv. Ignáce na Masarykově náměstí vedle radnice byla založena roku 1625 a vybudována pod vedením italského architekta Giacomo Braschy v letech 1680–1727. Kostel je podlouhlá stavba se dvěma věžemi, uvnitř jednolodní s plochými bočními kaplemi a oratořemi po obou stranách v typickém jezuitském slohu. Na oltáři v západní kapli byl až do roku 1994 Přemyslovský krucifix z let kolem 1330, v kapli P. Marie je gotická Pieta (kolem 1400) a na kruchtě jsou cenné varhany z roku 1732.[8]

Kaple sv. Ducha

Kostel sv. Kříže[editovat | editovat zdroj]

Původně dominikánský kostel s konventem v Křížové ulici (blízko Masarykova náměstí) byl založen roku 1247 a dokončen kolem roku 1385. Od roku 1781 byla ve zrušeném klášteře vojenská správa, nepoužívaný kostel byl v letech 1947–1948 opraven a předán CČH (ta jej má na 99 let v pronájmu). Kostel v dražbě v roce 2005 koupilo město Jihlava. Klášter byl několikrát přestavěn a zachovává už jen původní půdorys s ambity. Kostel je gotické halové trojlodí s dlouhým presbytářem s barokní klenbou ze 17. století. V lodi jsou dobře zachované gotické klenby a v západním průčelí je bohatý gotický portál.[8]

Kaple sv. Ducha[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostel svatého Ducha (Jihlava).

Původně hřbitovní kaple v parku B. Smetany na severozápadním okraji historického města byla postavena roku 1661 (podle údaje na místě 1572) v manýristickém slohu a romanticky přestavěna roku 1892.

Opevnění[editovat | editovat zdroj]

U Brány Matky Boží se zachovala část hradby i s příkopem a vnějším valem

Palisádové hradby byly budovány kolem vznikajícího města krátce po jeho založení před polovinou 13. století, ve 14. století nahrazeny kamennými, které se z velké části zachovaly. Vedle hlavní hospodářské funkce mělo město i vojenský význam z důvodu strategické polohy na samotné západní hranici Moravy. Několikakilometrové opevnění tvořila vnitřní hradební zeď vysoká 6 metrů, parkán s parkánovou zdí a příkop hluboký až 7 metrů. Hradební zeď zpevňovaly věže, v parkánovém pásu bašty. Hradby byly přerušeny pěti branami, které disponovaly mnoha bezpečnostními prvky. Severně od brány Matky Boží se zachoval kus hradby s příkopem a valem.

Postupem doby byla pevnostní soustava neustále zdokonalována. V 15. století byla vybudována řada předsunutých stanovišť a opevnění, za švédské okupace 1645–1647 byly před ní vybudovány mohutné bastiony. V roce 1755 byla jihlavská pevnost zrušena – díky vývoji techniky byla již tato koncepce opevnění překonána. V první polovině 19. století byly bourány brány, protože bránily narůstající dopravě. Z pěti bran zůstala zachována jen jediná – brána Matky Boží. Dnes zachovaný pás hradeb je rekonstruován podle barokní podoby ze 17. století včetně parkové úpravy parkánu. V Březinových sadech stojí velitelský bunkr ze studené války K 9.

Brána Matky Boží[editovat | editovat zdroj]

Brána Matky Boží

Je typickým symbolem města a jedinou branou, která se zachovala z pěti středověkých městských bran. Vznik se datuje spolu s výstavbou opevnění – na počátku 2. poloviny 13. století. V šestnáctém století prošla brána gotickými i renesančními úpravami, až se vyvinula do dnešní podoby. Specifická podoba je dána rozsáhlou atikou na vrcholu věže. V roce 1853 byla brána renovována a opatřena hodinami. Složité předbraní s obranými systémy bylo v roce 1862 zbouráno.

V lednu 1995 musela být brána staticky zajištěna z důvodu poklesu základů. Její koruna však byla značně porušená, takže v roce 1996 došlo k její kompletní rekonstrukci. V současnosti je brána zpřístupněna veřejnosti jako vyhlídková věž a malé muzeum jihlavského podzemí a dolování. Na bráně rovněž sídlí Jihlavská astronomická společnost a každé pondělí po setmění zde probíhají veřejná pozorování oblohy.

Katakomby[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Jihlavské katakomby.

Jihlavské podzemí tvoří další významnou památku města. Jeho celková rozloha je 50 000 m² a délka přibližně 25 km, což jej činí druhým největším podzemním labyrintem v ČR hned po Znojmu. Chodby jsou raženy ve skále pod celým městem ve dvou až třech podlažích pod sebou v hloubce od 2 do 14 metrů. Praktická stavba začala ve 14. století, kdy měšťané začali ve velkém rozšiřovat svoje sklepy. Ražbu prováděli místní zkušení havíři. Hlubší prostory se hloubily v pozdějších dobách (16.17. století). Za druhé světové války sloužila část chodeb jako protiletecký kryt. Dnes je většina tunelů odborně zpevněna a veřejnosti je přístupno několik set metrů podzemních chodeb.

Známá je tzv. svítící chodba, krátký úsek katakomb, jehož stěny ve tmě svítí slabě nazelenalým světlem. Příčiny tohoto jevu dosud nebyly uspokojivě objasněny. V současnosti je svítící chodba populární turistická atrakce, někteří lidé však věří, že se v jejím okolí odehrávají paranormální jevy. V roce 2008 oznámili správci podzemí existenci druhé svítící chodby pod ulicí Čajkovského.[9]

Hraniční kameny, kámen přísahy[editovat | editovat zdroj]

Památník královské přísahy, Královská louka

Hraniční kameny pocházejí z poloviny 18. století, kdy byly vystavěny na příkaz Marie Terezie, aby opticky oddělovaly a znázorňovaly hranice mezi Čechami a Moravou. Nazývají se také hraničníky. Nacházejí se v Jihlavě a v těsném okolí, nevedou k nim žádné turistické značky. Jsou to čtyři zachovalé čtyřboké jehlany, mají stejnou výzdobu i tvar, vybíhají z hranolových soklů, na protilehlých stranách mají dva výrazné reliéfy heraldických znaků Čech (český lev) a Moravy (moravská orlice). V roce 1750 je nařídila vystavět Marie Terezie, čímž rozřešila spory o přesné vymezení česko-moravské hranice severně od řeky Jihlavy.[10] Na jehlanech jsou vyryté nápisy LIMITES BOHEMIAM INTER ET MORAVIAM – MARIA THERESIA AUGUSTA REGNI BOHEMIA SCEPTRA TENENTE – POSITI ANNO MDCCL. Ovšem samotné památníky dokončil až v roce 1752 polenský sochař Václav Viktor Morávek. První z hraničníků se vypíná těsně za severním okrajem města vpravo při silnici do Heroltic. Druhý se nachází v Sokolovské ulici u zastávky Jihlavské dřevařské závody. Třetí kámen stojí u nákupního centra na nároží ulic Sokolovská a Jiřího z Poděbrad (nedaleká komunikace se nazývá U Hraničníků). Poslední je umístěn na rozhraní ulic Polenské a U Skály.

Pouze hraniční kámen u silnice do Heroltic stojí na poslední zemské hranici; ostatní jsou umístěné v různé vzdálenosti od ní. Tyto odchylky od zemské hranice jsou patrné i ze zakreslení těchto kamenů na mapách císařských otisků stabilního katastru, které pocházejí z roku 1835.

Pomník královské přísahy vznikl v roce 1565, nechali jej vybudovat představitelé města jako připomínku slavnostní přísahy rakouského arcivévody a českého krále Ferdinanda I. Habsburského, která se konala na někdejší Císařské louce u Dlouhého mostu na česko-moravské hranici 30. ledna 1527.[10] Vysochal jej nepříliš známý kameník Štěpán Tettelmayer. V současnosti se tyčí nedaleko Pražského mostu na levém břehu Jihlavy. Návrší i ulice nad řekou pojmenovali Královský vršek. Tento čtyřboký monument s trojúhelníkovým štítem, římsou a pilastry má na přední stěně výklenek, který chrání kovová mříž a který je vyplněn pozdně renesanční mramorovou deskou, na reliéfech je možné najít říšské jablko mezi dvěma korunami na horní římse a pod ním vykrajovaný štít s českým a uherským erbem a menším rakouským znakem ve středu. Dole stojí latinský nápis, připomínající přísahu krále. Povodně tuto pamětihodnost několikráte poškodily, neboť se pro hodnověrnost nacházela přímo v záplavovém území. Opravy proběhly v letech 1640 a 1830. Generální revize stavbu postihla v roce 1859, restaurátoři ji rozebrali, vyčistili a znovu sestavili. Pro ochranu byl vybudován nový, vyšší podstavec z přitesaných žulových kamenů a čtyři patníky, které pomník chrání před naplaveninami. Přidali desku s německý nápisem o renovaci a doplnění pomníku.

Členění města[editovat | editovat zdroj]

Katastrální území Jihlavy
Část mapy z 2. vojenského mapování, na níž je zakreslen průběh zemské hranice Čech a Moravy na území Jihlavy

Katastrální území a místní části[editovat | editovat zdroj]

Město se v současnosti skládá z 18 katastrálních území, na kterých leží 16 místních částí.

Součástí města byly dříve i dnes samostatné obce Cerekvička-Rosice, Čížov, Hybrálec, Malý Beranov, Měšín, Rančířov, Rantířov, Smrčná a Vílanec.[11]

Rozdělení katastrálních území mezi Čechy a Moravu[editovat | editovat zdroj]

  • Morava: Bedřichov u Jihlavy (nepatrná část katastru), Helenín, Henčov (téměř celý katastr), Horní Kosov, Hosov, Hruškové Dvory (téměř celý katastr), Jihlava (většina katastru), Kosov u Jihlavy, Pančava, Pístov u Jihlavy, Popice u Jihlavy, Sasov, Staré Hory (nepatrná část katastru), Vysoká u Jihlavy, Heroltice u Jihlavy (pouze několik pozemků na jihu a východě katastru)
  • Čechy: Antonínův Důl, Bedřichov u Jihlavy (téměř celý katastr), Heroltice u Jihlavy (téměř celý katastr), Hruškové Dvory (malá část katastru), Pávov, Staré Hory (téměř celý katastr), Zborná, Jihlava (menší část katastru především v oblasti Jihlavských dřevařských závodů), Henčov (nepatrná část katastru).

Správní území[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Okres Jihlava.

Jihlava je krajským a okresním městem a také obcí s rozšířenou působností a pověřeným obecním úřadem. Okres Jihlava se skládá ze 123 obcí, ORP ze 79 obcí.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

  • Jihlava má 50 598 obyvatel (stav v roce 2013).
  • Největším jihlavským obytným celkem je sídliště Březinova („Březinky“) ležící na východ od historického centra.

Instituce[editovat | editovat zdroj]

Regionální noviny[editovat | editovat zdroj]

Regionální rozhlas[editovat | editovat zdroj]

Vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Katastrem probíhá asi 8 km severně od města dálnice D1 s exitem 112. Exit s městem spojuje čtyřpruhový přivaděč silnice I/38, která vede ze Štok a dále z Jihlavy pokračuje směrem na Moravské Budějovice. Vzhledem k výhodnému silničnímu spojení má Jihlava množství autobusových spojů do blízkého okolí i do celé republiky. Silnice II. třídy na území města jsou:

  • II/352 v úseku Pávov - Polná
  • II/405 v úseku Jihlava - Brtnice
  • II/406 ze silnice II/602 směrem na Třešť
  • II/523 v úseku Rančířov - Jihlava - Větrný Jeníkov
  • II/602 v úseku Velký Beranov - Jihlava - Vyskytná

Silnice III. třídy jsou:

  • III/0024 ze silnice II/602 na Malý Beranov
  • III/01945 JIhlava - Rantířov
  • III/03824 Jihlava - I/38 - Hybrálec
  • III/1311 Smrčná - Lesnov (I/38)
  • III/13112 ze silnice II/523 na Plandry
  • III/4062 Jilava - Pístov (I/38) - Popice - Salavice

Železniční spojení Jihlava získala až v roce 1871 (Rakouská severozápadní dráha z Vídně přes Znojmo a Nymburk do Děčína). Dnes Jihlava leží na železniční trati 240 Brno – Jihlava a na trati 225 Havlíčkův Brod – Veselí nad Lužnicí, na níž leží také druhé nádraží Jihlava město a zastávky Staré Hory a Bosch Diesel. Jihlava má i vlastní letiště. Nachází se v místní části Henčov. Jedná se o veřejné vnitrostátní letiště s nezpevněným povrchem.

Městská hromadná doprava[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Tramvajová doprava v Jihlavě, Trolejbusová doprava v Jihlavě a Městská autobusová doprava v Jihlavě.

První tramvaje vyjely do jihlavských ulic v roce 1909. Jediná, 2,7 km dlouhá trať spojovala dnešní Masarykovo náměstí s nádražím. Provoz tramvají byl zastaven v roce 1948.

Právě moderní trolejbusy měly nahradit zastaralou tramvajovou dopravu. Jejich první trať vedla po trase té tramvajové. V 50. a v první polovině 60. let se trolejbusová síť úspěšně rozrůstala, poté ale přišla stagnace. Opětovný rozvoj je datován od poloviny 70. let. Trolejbusové linky jsou označeny písmeny (A, B, BI, C a E), což v jiných městech v České republice není u povrchové dopravy obvyklé.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Významné osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Jihlava v roce 1899

Největší zaměstnavatelé[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2013 [online]. Český statistický úřad, 30.4.2013, [cit. 2013-07-22]. Dostupné online.  
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha : Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 3.  
  3. Stará Jihlava, kronika
  4. Stará Jihlava, kronika
  5. VYBÍHAL, Jiří. Jihlava pod hákovým křížem. Jihlava : [s.n.], 2009 (?).  
  6. Úřední list Československé republiky, ročník 1954, částka 123, str 1114
  7. Z historie farního kostela sv. Jakuba Většího – národní kulturní památky
  8. a b c d e SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska. Svazek 2. (J/N). Praha : Academia, 1999. 780 s. ISBN 80-200-0695-8. S. 85-91.  
  9. Otázkou není co v jihlavském podzemí svítí, ale kde se fosforeskující látka bere – oficiální web města Jihlavy.
  10. a b MUDROVÁ, Ivana. Kam značky nevedou III. a další podivuhodné cesty. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-891-4. Kapitola Jihlavské hraničníky a kámen přísahy, s. 136-139.  
  11. Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005. II. díl [online]. Praha: Český statistický úřad, 2006. Dostupné online.  
  12. WODÁK, Vilém. Školní atlasy od jihlavského rodáka kartografa V. H. von Hartenthurna. Jihlavské listy. 03. 09 2013, roč. 24, čís. 69, s. 10. ISSN 1804-7610.  
  13. Osobnosti: Metelka, Bohuslav, Duchcov, Jihlava [online]. Databáze českého amatérského divadla, 2010?, [cit. 2013-04-21]. Dostupné online.  
  14. KÁBOVÁ, Hana. Rodové kořeny, životní osudy a dílo Arnošta Káby (1909-1989). In Vlastivědný sborník Vysočiny oddíl věd společenských XVI.. Jihlava : Muzeum Vysočiny Jihlava a Moravský zemský archiv - Státní okresní archiv v Jihlavě, 2008. ISBN 978-80-86382-29-6. S. 161-198.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný, heslo Jihlava (Iglau). Sv. 13, str. 353n.
  • B. Samek (red.), Umělecké památky Moravy a Slezska 2. Praha: Academia 1999
  • R. Pisková a kol., Jihlava. Praha: Lidové noviny 2009
  • J. Huňáček, Jihlavská radnice. Jihlava: 2006
  • Häuser-Verzeichniss der königlichen Kreis- und Bergstadt Iglau mit den Namen ihrer Besitzer, Benennung der öffentlichen Plätze und Gassen sammt historischen Bemerkungen über die Ableitung derselben und einigen statistischen Notizen. 6. Aufl. Iglau: J. Ripp, 1847, [58] s. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online.
  • Kundt, Johann, 18./19. stol. Verzeichniß deren in der königl. Kreis- und Bergstadt Iglau befindlichen Gassen, Hausinhabern, und numerirten Häuser. / Iglau : gedruckt bey Fabian Beynhauer, bürgerl. Buchdrucker, 1800–72 s., [1] příl.; Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu