Brtnice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o městě na Jihlavsku. Další významy jsou uvedeny v článku Brtnice (rozcestník).
Brtnice
Pohled na Brtnici ze zámeckých zahrad směrem k náměstí

Pohled na Brtnici ze zámeckých zahrad směrem k náměstí

znak obce Brtnicevlajka obce Brtniceznakvlajka

status: město
NUTS 5 (obec): CZ0632 586943
kraj (NUTS 3): Vysočina (CZ063)
okres (NUTS 4): Jihlava (CZ0632)
obec s rozšířenou působností: Jihlava
pověřená obec:
historická země: Morava
katastrální výměra: 74,17 km²
počet obyvatel: 3 724 (1. 1. 2012[1])
nadmořská výška: 515 m
PSČ: 588 32
zákl. sídelní jednotky: 10
části obce: 10
katastrální území: 9
adresa městského úřadu: nám. Svobody 379
58832 Brtnice
starosta / starostka: Stanislav Jirků
Oficiální web: http://www.brtnice.cz
E-mail: meu@brtnice.cz

Brtnice
Red pog.png
Brtnice
Brtnice, Česko
Zdroje k infoboxu a částem obce

Brtnice (též Trhová Brtnice, německy Pirnitz)[2] je město na východě okresu Jihlavakraji Vysočina. Leží na silnici druhé třídy č. 405 14 km od Jihlavy a 21 km od Třebíče v průměrné výšce 515 m n. m. Je součástí Mikroregionu Černé lesy. Brtnice byla městysem a 27. března 2000 získala status města.[3] V roce 2012 zde žilo přes 3 700 obyvatel. Městem protéká řeka Brtnice a jeho historické jádro je městskou památkovou zónou.

První písemná zmínka pochází z roku 1234, vesnice ale byla pravděpodobně založena již ve 12. století. Po několikeré změně majitele se Brtnice na dalších více než 200 let stává majetkem lomnické větve Valdštejnů. Po Bílé hoře získává panství benátský rod Collaltů a drží jej až do roku 1947, kdy je zkonfiskováno státem. Další etapa rozvoje následuje od roku 1980, kdy se Brtnice stává střediskovou obcí a je zahájena výstavba místní části Nová čtvrť. Po roce 1989 je postavena čistička odpadních vod, rekonstruována kanalizace, dochází k opravě historických památek a městského majetku celkově, a také vzniká nová obytná lokalita Niva.

Název[editovat | editovat zdroj]

Název Brtnice souvisí s lesním včelařstvím a mohl vzniknout dvěma způsoby:[4]

  1. název se skládá z adjektiva „brtná“, což označuje ves, ve které stávali brti (dutiny stromů, ve kterých žily včely a shromažďovaly med) a přípony ‑ice.
  2. jde o hydronymum, Brtnice tedy byla pojmenována jako „řeka tekoucí brťovým lesem“ a osada převzala její jméno.

Do němčiny bylo jméno Brtnice přejato v podobě Pürnitz (později Pirnitz) a odtud také do latiny Purnicz nebo Pirnicz.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Osídlení[editovat | editovat zdroj]

Brtnice a kraj kolem ní nepatřil k území obývanému člověkem v mladší době kamenné, hlavně z důvodů drsných klimatických podmínek (roční srážky v rozmezí 600–700 mm, průměrná lednová teplota −4 °C a červencová 16 °C[5]) a velmi hustého zalesnění. Přestože oblast nebyla trvale obydlená, pravěký člověk do ní občas pronikl, jak o tom svědčí nález broušených kamenných nástrojů z mladší doby kamenné v oblasti Jestřebí a Luk nad Jihlavou. Kamenný provrtaný mlat o délce 11 cm a průměru provrtu 5 cm byl nalezen u obce Jestřebí v roce 1935.[6] Stejný nástroj byl nalezen také v lese u Luk nad Jihlavou,[7] nelze ovšem vyloučit, že se oba nástroje do oblasti dostaly jako tzv. hromové hlíny. V období laténském a římském vede pravděpodobně přes les mezi Čechami a Moravou komunikace, která spojuje oblasti Vindobony a Polabí, což dokumentují nálezy mincí z této doby.[8] Tyto ojedinělé nálezy nemají velkou vypovídací hodnotu, ale jejich výskyt odpovídá předpokládané středověké trase Haberské stezky. Trasa samotná patrně vedla od Moravských Budějovic přes Heraltice a Brtnici k Lukám, kde se nacházel brod přes řeku Jihlavu, a dále k Polné.[8] V Brtnici samotné byla v roce 1892 nalezena zlatem plátovaná keltská mince, která patří k nejstarším keltským mincím, a její používání spadá do 3.–1. století př. n. l.[9][10]

V období zániku římské říše a tzv. stěhování národů se tato trasa přestává užívat a upadá. Další zprávu o ní pravděpodobně přináší až Kosmova kronika česká v popisech událostí kolem boje o pražský knížecí stolec z roku 1101.[11] V 11.–12. století Brtnicko náleží Bítovskému panství. Prvotní osídlování oblasti začíná od soutoku řek Rokytné a Rokytky směrem na sever a severovýchod, rovněž lze prokázat staré spojení mezi Brtnicí a Jihlavou Haberskou stezkou. Druhá vlna kolonizace probíhala podél řeky Jihlavy, hlavně na jejím levém břehu. Kdy přesně před rokem 1200 zdejší osídlení vzniklo určit nelze, ale patrně to příliš hluboko nebylo.[12] Brtnice samotná vznikla na březích řeky Brtnice v místech, kde se údolí zhruba v délce dvou kilometrů rozšiřuje. První písemné zprávy o osídlení oblasti pocházejí z první poloviny dvacátých let třináctého století ze zpráv přibyslavického faráře, ale tyto dokumenty se zachovaly pouze ve formě opisů.[13] Za první doložitelný dokument, ve kterém je Brtnice zmíněna, je pokládána listina vydaná markrabětem Přemyslem a potvrzená olomouckým biskupem Robertem i králem Václavem I.31. října roku 1234. V té dává Přemysl na prosbu své matky Konstancie Uherské nově založenému řádu cisterciačekPředklášteří u Tišnova mimo jiné Trhovou Brtnici, Bransouze, Číchov, Jestřebí, Uhřínovice, Příseku, Malé a Smrčné se Lhotou, a také dnes již zaniklé Ostejkovice a Doubkov.[14] Platnost listiny potvrdil o rok později papež Řehoř IX. a znovu jsou zde ony vesnice vyjmenovány.

13.–14. století[editovat | editovat zdroj]

O pár let později je objeveno v Jihlavě stříbro, takže mezi roky 12381240 vyměňuje král Václav I. Jihlavu a Brtnici s okolními obcemi klášteru za jiné statky. Brtnice se díky výhodné poloze stává centrem oblasti a vyrůstají v ní významnější stavby: nejprve hospoda pro kupce a cestující nebo komenda johanitů, později kostel sv. Jakuba a farní obvod.[15] Rozvoj zemědělství, rozšíření řemeslné výroby a směna za peníze vedly k expanzi vesnice, rozvíjí se textilní výroba a zpracování kůží, potravinářství, hrnčířství a ostatní obory. Koncem 13. století roste pnutí v zemi díky feudálním sporům a tím pádem i nebezpečí pro Brtnici, která se nachází na klíčové Haberské stezce. Za zmínku stojí dvě události této doby: 18. listopadu 1280 zde táboří římský král Rudolf Habsburský,[16] 27. října 1304 jeho syn Albrecht I. Habsburský na ústupu z Čech.[17] Velmi pravděpodobně tudy směřovala další vojenská tažení, ale o těch se písemné záznamy nedochovaly.

V první polovině 13. století mění Brtnice několikrát majitele, protože se dostává do zástavy. Janu Jindřichovi, bratrovi Karla IV., se daří získat zastavené statky zpátky pod svou kontrolu a připojuje k nim i hrad Rokštejn.[18] Ten staví rod Střížovců (Hrutovici) v sedmdesátých a osmdesátých letech na pravém břehu řeky Brtnice nedaleko obce Střížov. Hrad mění několikrát majitele, až se ho ujímá Hynek z Valdštejna a v roce 1399 k němu skupuje okolní vesnice.[19]

15. století – Bílá hora[editovat | editovat zdroj]

Není známo přesné datum, kdy se Valdštejnové ujímají samotného brtnického panství, ale dá se předpokládat, že ve stejném roce jako Rokštejna nebo krátce poté. Oficiálně se udává rok 1410. Během husitských válek podporují Valdštejnové a okolní šlechta husity, což se samozřejmě nelíbí protihusitské Jihlavě. Hlavním centrem odporu v kraji je hrad Rokštejn, což vede k útoku na něj a jeho následnému rozboření někdy mezi roky 14231436.[20] Hrad ještě v době fungování přestával vojensky i ekonomicky stačit nový požadavkům, takže byl rozbořený ponechán svému osudu. Zdeněk z Valdštejna začíná se stavbou nového hradu přímo v Brtnici, což se nelíbí Jihlavě, která se snaží stavbu u moravského markraběte zastavit, ale již v roce 1444 se mluví o brtnickém hradu v rozhodčí výpovědi mezi Zdeňkem a Jindřichem z Valdštejna.

Brtnický zámek, ulice Pod zámkem a řeka Brtnice z pohledu z mostu na Legionářské ulici

V následujících letech zažívá Brtnice hospodářský vzestup a roku 1486 je na žádost Hynka Brtnického z Valdštejna a rozhodnutím Matyáše Korvína povýšena na městečko a je mu uděleno právo dvou trhů (jeden na sv. Filipa a Jakuba a druhý na sv. Václava).[21] Po roce 1425 se v Brtnici usazují Židé vyhnaní z Jihlavy. Panství i nadále prosperuje, ale stále jsou vidět následky Česko‑uherských válek, o nichž informuje urbář z roku 1533–38:[21] opuštěných zůstalo 15 vsí a 39 gruntů. Brtnice má v té době 500–550 obyvatel, masný krám, lázně a 2 pivovary. Probíhá také přestavba gotického hradu na renesanční zámek pod vedením italského architekta Baltazara Maggi de Ronio, která je ukončena v roce 1593. Hynek také staví kolem roku 1588 v sousedství zámeckého areálu kostel sv. Matouše. Po Hynkově smrti roku 1596 přebírá vládu nad panstvím syn jeho bratra Jindřicha, Zdeněk. Ten byl, stejně jako Hynek protestant. Ale na rozdíl od něj byl mnohem razantnější v politice a tak se stal jedním z moravských direktorů (správců), kteří roku 1619 vyhlásili povstání na českých zemích. Po porážce byl Zdeněk Brtnický z Valdštejna odsouzen ke ztrátě cti, majetku i hrdla, ale rozsudek byl změněn na doživotí na Špilberku.[22] Umírá 24. června 1623, brtnické panství mezitím 2. dubna 1623[21] získává z rukou císaře Ferdinanda II. hrabě Rombaldo XIII. Collalto et San Salvatore.

Panování rodu Collaltů[editovat | editovat zdroj]

Události třicetileté války měly na Brtnicko katastrofální dopad. Dochází ke konfiskacím majetku a jeho přesunu do rukou cizinců. Kraj ničí přesuny vojska, rabování vojáků, násilná rekatolizace a morové epidemie. Roku 1637 řádí v Brtnici požár, kterému podlehne 59 domů, kostel a fara. V březnu 1645 městečko ovládají Švédové, několikrát ho přepadají, 1. října 1646 vyhazují do vzduchu hradby a zapalují městské brány.[21] V prosinci 1647 odcházejí,[23] ale náprava škod trvá další desítky let.

Panství sice postihuje v letech 1679–80 a 1715 morová epidemie, při které zemře přes 200 obyvatel, ale obnova stále pokračuje. Roku 1685 je postavena kaple, ve čtyřicátých letech 18. století jsou vyzdobeny oba mosty barokními sochami. Rozvíjí se kultura i služby: rozšiřuje se zámecká knihovna, vznikají hudební spolky, od roku 1706 působí v Brtnici lékař,[24] roku 1792 je postavena budova školy. Roste také počet židovských obyvatel i jejich vliv na hospodářství oblasti. Stále se daří řemeslnictví a hrnčířství, roku 1733 jsou potvrzena městečku privilegia císařem Karlem VI.[25] Další velký požár vypuká v roce 1760 v pivovaru a postupně mu podlehne téměř celé městečko, včetně zhruba 200 budov, část zámku, klášter, oba kostely a fara s archivem.[26]

V druhé polovině 18. století se začínají projevovat tereziánské a josefínské reformy: je zaveden toleranční a robotní patent, zrušeno nevolnictví, zavedena nová právní a hospodářská agenda. Více prostoru dostává lesní hospodářství a pěstování brambor, zvyšuje se produkce obilí a hrachu.[27] Ve 40. letech 19. století žije v Brtnici 3 563 obyvatel, ale postupem času se jejich počet snižuje až na 3 tisíce v roce 1910. V důsledku toho zaniká soukenictví, tkalcovská výroba, papírna a mlýn na výrobu střelného prachu.

Památník obětem první světové války

Po první světové válce vzniká mnoho občanských sdružení např. Sokol, Orel nebo Junák včetně hudebních a kulturních spolků. I přes hospodářskou krizi je toto období klidné, charakterizované vznikem malých a středních podniků v tradičních oborech jako koželužství, obuvnictví, dřevozpracování a dalších. Před i po druhé světové válce pokračuje úbytek obyvatelstva z důvodů válečných útrap a nedostatku zaměstnání, protože v Brtnici chybí těžký průmysl. Postupný odchod židovského obyvatelstva do nedaleké Třebíče od roku 1848 a jejich deportace do koncentračních táborů snižuje počet obyvatel v městečku až na 1 996 v roce 1980.[28]

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

V roce 1947 je státem zkonfiskován velkostatek a zámek rodu Collaltů, a je provedena kolektivizace, což znamená zánik soukromého podnikání a zemědělství, tak typického pro Brtnici a okolí.[3] Roku 1980 se Brtnice stává střediskovou obcí, a v souvislosti s tím je rozhodnuto o stavbě nového sídliště podél silnice směrem na Jihlavu, mateřské a základní školy, nákupního střediska, kina a průmyslových provozů. Na druhou stranu většina historických památek chátrá, židovská synagoga je v roce 1988 zbourána a na jejím místě dnes stojí obchodní středisko.[29] Zdaleka nejhůře dopadá zámek, který v době socialismu nemá žádné využití a chátrá.

Po roce 1989 se do obce vrací drobné podnikání, pokračuje výstavba nových domů a počet obyvatel se zvyšuje až na 2 410 v roce 2006. Začíná obnova památek, opravy vodovodních a kanalizačních potrubí, výstavba čističky odpadních vod a celkové zkrášlení vzhledu obce. Na druhou stranu téměř úplně mizí kožedělný průmysl. Rozhodnutím předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Václava Klause ze dne 27. října 2000 se Brtnice stává městem.[3] Bohužel nevyjasněné majetkové vztahy a dlouhotrvající soudní spor jsou příčinnou stále se horšícího stavu dominanty města, Brtnického zámku.[30]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Brtnice se nachází na západě Moravy ve východní části okresu Jihlava blízko hranic okresu Třebíčkraji Vysočina. Leží na silnici II. třídy č. 405 zhruba ve dvou pětinách vzdálenosti mezi Jihlavou a Třebíčí.

Střed města leží na březích řeky Brtnice v nadmořské výšce 510–515 metrů v místě, kde se údolí v délce přibližně dvou kilometrů rozevírá.[31] Zbytek města se rozkládá podél cest na přilehlých kopích a návrších Brtnické vrchoviny, z nichž stojí za zmínku Strážka (610 metrů nad mořem) na jihovýchodě, Strážnice (602 m n. m.) na severovýchodě nebo Brtnický vrch (646 m n. m.) na západě. Směrem na sever se krajina otevírá a nejvyšším vrcholem je až Katova hora (635 m n. m.) nad Komárovicemi. Hlavní řekou je Brtnice, do které se před městem v oblasti Rychlovského rybníka vlévá Rychlovský potok, ve městě samotném Rokštejnský potok (od roku 1982 zaklenutý) a Špitálský potok v oblasti Šamonín. Protože se v minulosti provozovalo v oblasti rybníkářství a znovu se rozmáhá, nachází se zde množství vodních ploch. Největší je již zmíněný Rychlovský rybník o rozloze 7 hektarů,[32] dále systém tří rybníků Fluska, Zámecký rybník, Štičí rybník, a na Špitalském potoku rybník Obora a nově vybudovaná revitalizační nádrž Šamonín.

Kopcovitý povrch Brtnické vrchoviny byl až téměř do středověku pokryt hustým pomezním hvozdem mezi Čechami a Moravou. Ten tehdy tvořily převážně buky, které přecházely v lesy jedlo‑bukové a pouze vrcholky okolních kopců byly zalesněny smrkovo‑bukovým porostem. Bříz bylo celkem málo a byly spíše na stráních u potoků ve směsi s vrbami a olšemi. Z tohoto lesa se do dnešních dob zachovaly pouze zlomky, především je to oblast Černých lesů na východě a stromy v údolí řeky Brtnice na severu a severovýchodě.[31] Údolí Brtnice je dnes přírodní rezervací, důvodem ochrany je zachování a udržení vysokých přírodních a krajinářských hodnot jako ojedinělého geomorfologického fenoménu s velkou diverzitou a zabezpečení podmínek pro trvalou existenci populací ohrožených taxonů.[33]

Samospráva[editovat | editovat zdroj]

Městský úřad města Brtnice tvoří starosta, místostarosta, Rada města a Zastupitelstvo, pod které patří 2 Výbory zastupitelstva města a 7 Komisí rady města. Nynějším starostou je od roku 2010 Stanislav Jirků, zastupitelstvo města tvoří 21 lidí.[34] V rámci zastupitelstva v Brtnici působí i městská rada. Do roku 1990 bylo vedení města v rukou místního národního výboru a úřad starosty města tak byl nazván „předseda národního výboru“. Prvním starostou Brtnice byl v roce 1850 zvolen hostinský Josef Kment.[35]

Znak a vlajka[editovat | editovat zdroj]

První znak Brtnice

Prvním znakem, který se používal hlavně jako gotická pečeť, byla trůnící královna (zřejmě zakladatelka tišnovského kláštera Konstancie) se štítkem s českým lvem. Současný znak a prapor města navrhl heraldik Jiří Louda v roce 1977, oficiálního schválení se ovšem dočkal až po projednání místním zastupitelstvem 6. října 1999.[36] Samotný znak je horizontálně rozdělen na dvě poloviny, zlato-modře dělená horní část s dvojicí přivrácených lvů opačných barev s červenou zbrojí byla převzata z erbu Valdštejnů. Lvi mezi sebou drží symbol kožedělného průmyslu – červenou useň. V dolním modrém poli je nad stříbrno-modře třikrát vlnitě dělenou patou k dělící linii přiléhající stříbrný most se dvěma oblouky, připomínka tzv. Židovského mostu přes řeku Brtnici.

Předsedové osadních výborů[editovat | editovat zdroj]

K 30. lednu 2007:

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Věková struktura obyvatel obce Brtnice roku 2011

Složení obyvatel[editovat | editovat zdroj]

Podle Sčítání lidu, domů a bytů 2001 v České republice žilo v Brtnici a připojených obcích celkem 3 656 obyvatel, z nichž se k české národnosti hlásilo 3 394, moravské 117, slovenské 27, ukrajinské 3 a po jedné romské, polské a německé.[37] Vývoj počtu obyvatel od poloviny 19. století:[38]

Rok 1843 1869 1880 1900 1910 1921 1930 1961 1980 2000 2006
Počet obyvatel (bez připojených obcí) 3563 3048 3162 3003 3007 2785 2551 2045 1996 2325 2410

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Jako první zde měli pravděpodobně opevněné rytířské sídlo Johanité.[39] Farní kostel sv. Jakuba v gotickém stylu již stál ve 13. století, mezi roky 17761784 byl po požáru přestavěn do barokní podoby a zasvěcen též svatému Jakubovi Většímu.[3]

Fara

O historii brtnické Fary se toho mnoho neví. V 16. století zde působila Jednota českých bratří, poté Matyáš Chytraeus,[40] který hlásal učení Lutherovo a Melanchthonovo. Prvním katolickým farářem byl Jan Chytraeus, poté přicházejí do Brtnice jezuité z Jihlavy. Ti konají mise až do roku 1634, ve kterém katolicismus v Brtnici definitivně vítězí. Stavba zámeckého kostela začala v roce 1588 a původně šlo o evangelickou modlitebnu zasvěcenou sv. Matoušovi. Rekonstrukce na zámecký kostel Nanebevzetí Panny Marie začala v roce 1629, k vysvěcení kostela a jeho předání mnichům Pavlánům došlo 19. srpna 1641.[3] Ty přivedl do Brtnice hrabě Rombald XIII. z Itálie a založil pro ně také klášter, který v roce 1727 vyhořel, takže byl dostavěn až po jeho smrti. Pavláni byli v Brtnici až do roku 1784, kdy byl klášter „vyzdvižen“ a přeměněn na továrnu.[3]

Kaple Panny Marie Pomocné

Kaple byla původně kostelem Panny Marie Pomocné, který založil roku 1672 Antonín František Collalto. Kostelík byl roce 1784 odsvěcen a přeměněn ve špitál, kterému sloužili i dvě přilehlé budovy. Po zrušení špitálu byl kostelík přeměněn na kapli a okolní domy na byty.[3]

Jak už bylo několikrát řečeno, významnou částí brtnického obyvatelstva byli Židé. Židovské osídlení existovalo v Brtnici údajně už ve 14. stol., spolehlivě doložené je však až od poloviny 17. stol.[41] Od konce 18. do poloviny 19. stol. zde smělo bydlet 61 povolených židovských rodin. Roku 1834 tu žilo 418 osob židovského vyznání (12 % obyvatel), maximum v roce 1857 540 osob. Roku 1900 už jen 123 osob (4 %), v roce 1930 pouze 33 osob (1 %).[42] Malé ghetto se synagogou za severní stranou náměstí existovalo už v 1. polovině 17. století, zbořeno bylo v letech 1987–88.[29] V 18. a v 1. polovině 19. stol. přibývaly další židovské domy západně a severním směrem odtud v oblasti „Za špitálem“. Nová synagoga v původním ghettu za severní stranou náměstí byla postavena v 17. století a zvětšena roku 1888. Bohoslužby se v ní konaly do druhé světové války, zbořena byla roku 1988. První židovský hřbitov se patrně nacházel na severní stráni za kaplí Panny Marie Pomocné, na prvním poli na levé straně.[29] Tuto domněnku podpírá okolnost, že na prvním poli vlevo za Kaplí byla nalezena kostra se zbytkem židovského pohřebního roucha. Na příkaz vrchnosti byl však před rokem 1600 zrušen, takže nový hřbitov vznikl ve druhé polovině 19. století po pravé straně silnice na Panskou Lhotu, kde se pohřbívalo až do druhé světové války.[29]

Podle Sčítání lidu, domů a bytů 20011 186 (tedy 32,44 %) obyvatel Brtnice a pod ní spadajících obcí zapsalo jako bez vyznání, 1 945 (53,2 %) jako věřící a 525 (14,36 %) se k otázce nevyjádřilo.[43] Z tohoto počtu se drtivá většina, 1 808 věřících, přihlásila k římskokatolické církvi. Druhou nejzastoupenější církví je Českobratrská církev evangelická, k níž se přihlásilo 55 obyvatel. Poté následuje Svědkové Jehovovi (10 obyvatel), Církev československá husitská s 8 věřícími a Slezská církev evangelická augsburského vyznání s jedním člověkem.[44]

Školství, kultura a sport[editovat | editovat zdroj]

Školství[editovat | editovat zdroj]

První školní vyučování zřídil v letech 1535 nebo 1536 Burian z Valdštejnů na místní faře, protože sám byl vzdělaný, hlavně v hudbě a literatuře. První školní budova vznikla ze zabaveného gruntu Tomeše Mrazů (dnes dům č.53 naproti faře) před rokem 1585 a inspekci nad ní převzal kněz Matyáš Chytreus.[40] V roce 1792 byla kaple sv. Jana Nepomuckého na Horním městě zbourána a na jejím místě postavena nová školní budova. Vyučovalo se v němčině a češtině. V roce 1887 rozhodl obecní výbor o přestavbě školní budovy. Původní zdivo školy bylo opraveno a budova navýšena o jedno poschodí. Touto přestavbou v ní mohlo být 7 učeben, 2 byty pro mladší učitele a kabinet se sborovnou. V roce 1900 se po dlouhém vyjednávání podařilo zahájit vyučování v nově zřízené Průmyslové pokračovací škole. Ta byla spojena s národní školou a skládala se z přípravného kurzu a dvou ročníků. Tato škola byla zrušena až těsně před okupací. 16. září 1908 byla otevřena první třída měšťanské školy (dnes Dům s pečovatelskou službou č. 203) a svému účelu sloužila až do roku 1984.[45] V červnu 1981 došlo k položení základního kamene nové školy v místní části Nová čtvrť a slavnostní otevření se uskutečnilo 30. srpna 1984.[46] Od té doby škola stále slouží svému účelu, jedinou zásadní rekonstrukcí včetně zateplení a výměny oken prošla v roce 2010.

Dne 1. září 1979 vzniklo v Brtnici odloučené pracoviště střediska odborného učiliště Polná pro obor kožešnictví.[47] K dalšímu rozšíření byla využita budova staré školy v čísle 203, kde se vyučovala praktická výuka. S postupným útlumem kožedělného průmyslu v Brtnici po roce 1989 došlo k zániku i této školy.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Když byla v Brtnici roku 1896 založena Jednota katolických tovaryšů, vzešla ze studentských řad kolem Knihovního a zábavního spolku myšlenka na založení Sokola. K její realizaci došlo hned v roce 1897 za pomoci Sokolů z Třebíče a Jihlavy.[48] Sokol měl své spolkové místnosti v hostinci Arnošta Káby, odkud však byl vypovězen. Podařilo se mu však zakoupit od továrníka Löwyho za 80 000 Kč továrnu na obuv a po přebudování ji při okrskovém veřejném cvičení 6. června 1926 otevřít jako novou sokolovnu.[48] V roce 1922 se podařilo založit v Brtnici Orel a v polovině 30. let vznikl Sportovní klub Brtnice pod předsednictvím Hynka Tůny. Roku 1938 si Sportovní klub zbudoval vlastní hřiště, hrála se kopaná a házená a každým rokem se pořádal kulturní a sportovní den s průvodem. Dělnická tělocvičná jednota byla obnovena v roce 1937, původně byla založena 30. listopadu 1919. Byl také zřízen fotbalový klub Rudá hvězda, který ovšem působil hlavně v kulturní oblasti a jeho činnost byla celostátně zastavena roku 1933. Roku 1935 byl založen chlapecký oddíl skautů-junáků a roku 1936 i dívčí oddíl. Oba oddíly měly roku 1937 celkem 82 členů a provozovaly tábornictví, turistiku, a poznávaly přírodu. Všechny tyto organizace byly po vytvoření protektorátu v roce 1939 zrušeny.[49]

Za komunismu existoval pouze Sokol, jehož další rozvoj nastal až na začátku 70. let, kdy měl zhruba 350 členů. Pořádají se fotbalové a hokejové turnaje, místní spartakiády a kromě toho existují také oddíly volejbalu a stolního tenisu.[50] Poslední rozšíření prostor probíhalo od roku 1989. Hlavní budova byla rekonstruována a rozšířena, nově se v ní nachází ubytovna a restaurace. Původně hliněné hřiště dostalo trvalé dřevěné mantinely a betonový povrch, před hlavní budovou vzniklo antukové hřiště se dvěma tenisovými kurty, jedním volejbalovým a jedním nohejbalovým. Malé venkovní hřiště s umělým povrchem stojí vedle tenisových kurtů a zhruba o sto metrů dál fotbalové hřiště na místě bývalé skládky. Stavba nového Sportovního zařízení volnočasových aktivit vedle fotbalového hřiště v ceně téměř 10 milionů korun začala v červnu 2009. Cílem projektu bylo vybudování vyhovujícího zázemí sportovních oddílů na místo bývalých UNIMO buněk, které byly jen dočasným řešením a vlivem času se staly z hlediska kvality občanské vybavenosti nevyhovující. Stavba byla předána k užívání 25. června 2010.[51] V zimních měsících je u prostředního rybníku v soustavě Fluska k dispozici také lyžařský vlek v délce 360 metrů s bufetem, parkovištěm, dráhou pro snowboard a umělým zasněžováním.

Kultura a spolky[editovat | editovat zdroj]

Nepočítáme-li pořádání pravidelných trhů jako svým způsobem společenské akce, tak k jejich rozvoji a zakládání místních spolků dochází až v době národního obrození. Postupem času vznikají pěvecký spolek Sušil, čtenářský Svatopluk, Brtnický divadelní spolek, Knihovní a zábavný spolek a Včelařský spolek v Brtnici. Jako nejstarší jednotka v Jihlavském okrese a jako jedna z prvních na Moravě vůbec vznikl již v roce 1874 Sbor dobrovolných hasičů v Brtnici. V témže roce obecní výbor schválil Hasičský pořádek a na náměstí byla postavena hasičská zbrojnice[52]

V současnosti slouží k pořádání kulturních akcí a společenskému vyžití občanů několik budov, především ale Společensko-kulturní centrum na kraji náměstí. Špatný technický stav budovy a řádění orkánu Kyril si vynutilo rekonstrukci spolufinancovanou Evropskou unií v letech 2008–2010. Slavnostní otevření centra proběhlo 20. srpna 2010, konají se zde konference, přednášky, zábavy, plesy, divadelní vystoupení a další společenské akce.[53] Dalšími využívanými prostory pro kulturu jsou budova bývalého kina (divadelní představení a besedy), stodola v Muzeu Josefa Hoffmanna, Dům Valdštejnů naproti kostelu a také Brtnický zámek. Na něm se nepravidelně, přibližně každý druhý rok v červenci konají Brtnické kovadliny, mezinárodní setkání uměleckých kovářů. Každý rok poslední víkend v srpnu patří tradiční pouti, jejíž součásti je nepravidelně pořádaný historický průvod. V rámci něj probíhá celá řada kulturních akcí, výstav, koncertů, mše v kostele nebo morový průvod k soše sv. Rocha. 28. října je Dnem pro starou Brtnici, pro návštěvníky jsou připraveny výstavy, hudební vystoupení, promítání filmů o Brtnici a řemeslný jarmark.[3]

Zásluhou především studentů a doktora Tomáše Peňáze vznikl v Brtnici v roce 1897 Knihovní a zábavní spolek, jeho účelem byla péče o knihovnu a pořádání zábav.[54] V roce 1920 odkoupila knihovnu od spolku obec za 6000 Kč, a tím byl položen základ obecní knihovny. Ve třicátých letech měla knihovna na 1400 svazků a 239 registrovaných čtenářů.[55] Po druhé světové válce se lidová knihovna přesunula do budovy Místního národního výboru a v roce 1959 do Osvětového domu, kde byla otevřena také čítárna. V roce 1968 nastává další stěhování, tentokrát na náměstí do Hoffmannova domu, v němž je knihovně vyhrazena jedna místnost v prvním patře. Postupem času se nabídka knih rozšiřuje až na devět tisíc svazků.[55] Špatný technický stav budovy vedl v roce 1998 k vytvoření projektu rekonstrukce rodného domu Josefa Hoffmanna. Po jejím provedení se městská knihovna usídlila v přízemí, v bývalém hospodářském traktu.[56] Od roku 2005 je knihovna plně automatizovaná v systému LANius.

Doprava a hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Brtnice několikrát usilovala o napojení na železniční síť. Už v roce 1870 s udělením koncese na stavbu tratě z Rosic do Jihlavy pověřil obecní výbor starostu vyjednáváním, aby trasa vedla přes Brtnici.[57] Obec se zavázala dát na stavbu zdarma pozemky a kámen. I přes prosbu z roku 1871 k císaři, k ministrovy obchodu a živnostenské komoře v Brně byly snahy neúspěšné. Pravděpodobně značnou roli zde sehrál zamítavý postoj hraběte Collalta, který se proti železnici postavil z obavy, že by železničním spojením s Jihlavou ztratil levnou pracovní sílu. Nepomohla ani pozdější jednání při projektované stavbě transverzální dráhy Okříšky – Kněžice – Brtnice – Jihlava, která nebyla nikdy realizována.[57] Město spojují s okolím především tři silnice 2. třídy. Č. 403 mezi Brtnicí a Bransouzemi pokračuje dále ještě přes Jestřebí a napojuje se na č. 402. Z této komunikace odbočují silnice 3. třídy do Kněžic (4025), Malého (4034) a Panské Lhoty (4033).[58] Těsně za městem začíná č. 404 spojující Brtnici a Luka nad Jihlavou procházející také Komárovicemi a Svatoslaví. Nejdůležitější a nejfrekventovanější je silnice č. 405 spojující Jihlavu a Třebíč. Tato komunikace spojuje dvě největší města v kraji Vysočina a od roku 2006 se průběžně v jednotlivých etapách rekonstruuje. První část, úsek Jihlava-Příseka v ceně 180 milionů korun, byl předán do užívání v létě 2007. Celkové náklady se mají vyšplhat na 1,75 miliardy korun, nicméně o konečné podobě některých problematických úseků stále nebylo rozhodnuto. Jde především o obchvaty Okříšek a zejména Brtnice: původní návrh počítal s průtahem městem, což se nelíbilo části místních občanů, kteří upřednostňují obchvat. Tato varianta by nicméně byla finančně velmi nákladná a konečné rozhodnutí bylo odloženo na neurčito.[59] Dopravní obslužnost zajišťuje autobusový dopravce ICOM Transport Jihlava. Hlavními cíli jsou téměř výhradně Jihlava a Třebíč a obce ležící na těchto trasách, v malé míře potom Třešť, Praha, Znojmo a okolní obce.

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Od svého vzniku až do současnosti je dominantní sférou hospodaření v Brtnici zemědělství. Během staletí se objevilo mnoho pokusů o zavedení rozsáhlé řemeslné výroby nebo později průmyslu, ale žádný neměl delšího trvání. Důvodů bylo několik, od naprosté absence kovů a přírodních zdrojů všeobecně, přes nevyhovující podnebí až po neexistující železniční spojení a odpor vrchnosti. Obchod a zejména řemeslná výroba zde existovaly, ale jednalo se o podniky obecního nebo lokálního významu. Patřili sem bednáři, tkalci, kováři, tesaři, řezníci, koželuzi, pekaři, mlynáři a mnoho dalších. Za zmínku stojí jedna výjimka, soukenictví. Soukeníci dostali privilegium od hraběte Claudia III již v roce 1656, jímž se jim poskytla zvláštní vrchnostenská ochrana.[60] V polovině 18. století hrabě Collalto údajně povolal do Brtnice holandského soukeníka jako pokus rozšířit výrobu na jemná sukna.[61] I přes tento pravděpodobný neúspěch se počet soukeníků stále zvyšoval, v první polovině 19. století však nastal úpadek, protože drobná výroba nestačila konkurovat továrním podnikům a pro soukenickou továrnu nebyly v Brtnici podmínky.[62] V druhé polovině 19. století tento obor v Brtnici definitivně zaniká.[63]

I po vzniku Československé republiky bylo pro Brtnici a přilehlé obce stále typické drobné a nanejvýš středně velké výrobní podnikání. Patřily sem pivovar, brusírna, pletárna, lihovar, jirchárna (dokonce několik), mlýn, truhlářství, koželužna a další. Všechny tyto firmy nejpozději do roku 1948 zanikly, jedinou výjimkou bylo kožešnictví. Snaha Brtnice jako pobočný závod Snahy Jihlava vznikl v roce 1950[64] na levém břehu řeky Brtnice v místě bývalé koželužny firmy Figar-Mareš směrem na Bransouze. Rozšiřování výroby vedlo v roce 1961 ke stavbě provozní haly a o dva roky později převzala Snaha dům č. 259 na náměstí, kde zřídila dílny a prodejnu.[65] Tato výroba zde vydržela až do současnosti, ale kvůli otevření trhu po roce 1989 se výrazně snížila poptávka a nynější výrobní kapacity jsou již jen zlomkem bývalé slávy.

Turistika[editovat | editovat zdroj]

Dobrým výchozím bodem pro poznávání Brtnice a okolí může být Informační centrum Brtnice nacházející se na náměstí Svobody v Domě Valdštejnů č. 74, který má otevřeno od června do září.[66] Kromě informací zde lze zakoupit informační materiály, suvenýry a knihy vztahující se k Brtnici, nebo využít připojení k internetu. K ubytování a občerstvení je možné využít místní soukromé podniky.

Přes Brtnici nebo jejím okolí vedou čtyři značené turistické stezky a dvě cyklotrasy: Modrá stezka vede z Číchova přes rekreační středisko na Jalovci a přes Radonín do Brtnice. Odtud pokračuje přírodovědně vzácným údolím řeky Brtnice, které opustí za zříceninou hradu Rokštejn a pokračuje do Dolního Smrčného a dále. Žlutá stezka vede přes Sokolíčko u Stonařova, Brtnický vrch, Brtnici, kolem vrchu Malín lesem do Bransouz. Zelená stezka vede do Nové Brtnice přes Černé lesy, kolem vrchu Malín do Panské Lhoty, přes Rokštejn a pak údolím řeky Brtnice téměř až k jejímu soutoku s řekou Jihlavou a končí v Přímělkově u zastávky. Červená stezka se oblasti jen dotýká, vede údolím řeky Jihlavy z Jihlavy do Třebíče.[3]

Cyklotrasa číslo 162 vede z Jihlavy do Třebíče jako součást dálkové trasy Jihlava – Český Těšín. Vede z Luk nad Jihlavou přes Svatoslav a Střížov. Na rovince za Přímělkovem odbočuje vpravo a přetíná údolí řeky Brtnice, probíhá Panskou Lhotou a vede přes Dolní Smrčné do Bransouz a dále do Třebíče. Cyklotrasa číslo 5111 odbočuje v Číchově z trasy číslo 162 a velkým obloukem se na ní v Přibyslavicích zase vrací. Celkem je dlouhá 25 km a přibližně polovina trasy vede po polních a lesních cestách. Z Číchova vede přes Radonín, Černé lesy, Brtnici, Brtnický vrch, Jestřebí, Aleje, Opatov, Heraltice a Okříšky do již zmíněných Přibyslavic.[3]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Brtnici.
  • Brtnický zámek je dominantní stavbou města. Původně gotický hrad založili Valdštejnové kolem roku 1430 místo zbořeného a nefunkčního Rokštejna. Svou současnou podobu se třemi nádvořími dostal v období renesance. Po Bílé hoře se stal majetkem italského rodu Collaltů, kteří pokračovali v jeho úpravách. 3. dubna 1958 byl prohlášen kulturní památkou,[67] ale již v té době nebyl využíván a chátral. Tato situace i kvůli nevyjasněným majetkovým vztahům pokračovala po roce 1989 a zámek je v současnosti v havarijním stavu.
  • Rodný dům Josefa Hoffmanna
    Rodný dům Josefa Hoffmanna z čelního pohledu
    – dům, ve kterém se v roce 1870 narodil architekt Josef Hoffmann. Stavba nejspíš vznikla spojením dvou menších domů. Pozdně gotické jádro je patrné dodnes, po požáru v roce 1760 byly oba domy sjednoceny barokní přestavbou. Poslední rekonstrukce proběhla v roce 2003 a v domě bylo zřízeno Muzeum Josefa Hoffmanna: podle dobových fotografií byla v přízemí zařízena architektova pracovna. Rekonstruována byla také stodola v zadní části komplexu, ve které se konají kulturní akce a výstavy. Knihovna původně sídlící v prvním patře byla přesunuta do nové části domu.[3]
  • Kaple Panny Marie Pomocné (Pasovské) byla postavena na kopci proti zámku v letech 1672–1673 hrabětem Antonínem Františkem z Collalta jako poděkování za uzdravení. Původně byla obklopena čtvercem ohradních zdí se čtyřmi kapličkami v rozích. Kaple byla zrušena roku 1784 a dnes slouží jako byt. Na přelomu 18. a 19. století byla zbourána zeď i všechny kapličky a podél kaple vznikly dva dlouhé domy, které sloužily jako špitály.[3]
  • Radnice na horní části náměstí Svobody byla zbudována v roce 1580. Původně renesanční stavba měla vysoký atikový štít a věž. Ta byla po požáru v roce 1760 zrušena a do dnešní doby z ní zbyla věžice se zvonkem. Při poslední rekonstrukci z let 2003–2005 byly opraveny krovy, střešní krytina byla nahrazena šindelem a byl obnoven původní vstup z mázhauzu do prvního patra. Uvnitř se v přízemí vlevo nachází zrekonstruovaná restaurace, vzadu dvorní trakt a vpravo administrativní prostory města.[3]
  • Bývalý paulánský klášter založil Rombaldo Collalto během třicetileté války v roce 1626. Stavba samotná začala až za jeho syna Claudia v roce 1639 dole ve městě, avšak pro špatné základy se stavba začal hroutit, a proto byla přenesena nahoru k zámeckému kostelu. Po zrušení v roce 1784 sloužil různým účelům, jeden čas zde byla i bavlnářská manufaktura, od rekonstrukce v roce 2002 se v něm nachází byty.[3]
  • Kostel svatého Jakuba Většího stojí na místě bývalého gotického kostela zbořeného po požáru. Ten současný byl postaven v letech 1727–1747 a byl téměř zničen při dalším požáru v roce 1760, jeho obnova se pak protáhla až do roku 1784. Jde o jednolodní stavbu s věží a barokní výzdobou, barevné vitráže v oknech pochází z roku 1894. Nejcennější předměty, křtitelnice, ciborium a věčné světlo pochází ještě od Hynka Brtnického a jeho manželky, tedy přibližně z konce 16. století.[3]
Kostel svatého Jakuba Většího z předního pohledu
  • Zámecký kostel svatého Bartoloměje stavěli Valdštejni na konci 16. století jako evangelickou modlitebnu zasvěcenou svatému Matoušovi. Původní goticko-renesanční podobu kostela se rozhodl změnit Rombald Collalto, nakonec byla jednolodní stavba doplněna dvěma bočními kaplemi do podoby řeckého kříže. Po smrti Rombalda se kontroly prací ujala jeho manželka Banka Polyxena a po dokončení v roce 1641 ji zasvětila Nanebevzetí Panny Marie.[3]
  • Hřbitov – horní a dolní
  • Starý a nový židovský hřbitov
  • Výklenková kaplička svatého Františka Serafinského u rybníka
  • Boží muka, na cestě směr Panská Lhota
  • Boží muka, cestou směrem na Stonařov
  • Barokní sloupy s postavami světců (socha svatého Antonína u cesty do Stonařova; socha svatého Leopolda za městem; socha svatého Rocha; socha sv. Josefa; socha sv. Tomáše Aquinského; socha Madony)
  • Židovský most pod zámkem na Legionářské ulici z počátku 18. století.
    Židovský most v ulici Legionářská (dříve Židovská) směrem na Jihlavu.
    Autorem soch je David Lipart.
  • Barokní most z počátku 18. století naproti radnici[68]
  • Renesanční cihlový most ze 16. století u zámku[69]
  • Fara
  • Dům Valdštejnů
  • Památník obětem první světové války
  • Hrad Rokštejn (cca 7,5 km od Brtnice) – poprvé je připomínán v roce 1289. Na pravém břehu řeky Brtnice stával tzv. dvojhrad a mohutná hranolová věž. Prošel několika rekonstrukcemi, poslední okolo roku 1400, ale během husitských válek byl pobořen a ponechán svému osudu.

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

  • Josef Hoffmann (1870 Brtnice – 1956 Vídeň) byl secesní architekt a designér nábytku, látek a ozdobných předmětů, který působil ve Vídni.
  • David Lipart (?–1720) – působil v Brtnici počátkem 18. století. Je autorem soch na mostě v Legionářské ulici (17151718), autorství soch na mostě na náměstí není doložené, ale je velmi pravděpodobné. Ve farním kostele nalezneme jeho sousoší Pieta (1718) a sochu Anděla Strážce (1715). Mimo Brtnici je jeho nejznámější práce na Mariánském sloupu v Telči (1716–1720).[70]
  • Silvestr Weltz (17091774), kapelník a hudební skladatel
  • Matěj Procházka (4. 2. 1811 – 26. 11. 1889) – vystudoval v Brně teologii a filozofii, učil na německém gymnáziu v Brně náboženství a češtinu. Pracoval také jako básník, překladatel a autor učebnic, byl spoluzakladatelem nakladatelství Dědictví sv. Cyrila a Metoděje.[71]
  • Alois Josef Pátek (18501927) – působil v Brtnici jako učitel mezi roky 18801898. Roku 1887 napsal monografii „Brtnice Trhová a zboží brtnické“, první topografický popis Brtnice a brtnického panství a jeho dějiny. Založil ochotnický spolek, dvakrát stál v čele školy, v roce 1984 byl zvolen do obecního zastupitelstva. Pro vlastenecké smýšlení byl přeložen do Luk nad Jihlavou.[71]
  • Alois Karel Hoffmann (8. 11. 1886 – 22. 1. 1935) – bratranec architekta Josefa Hoffmana. Působil v obecní samosprávě a místních spolcích, roku 1925 založil tradici historického „morového“ průvodu jako vzpomínku na morovou epidemii z roku 1715. V roce 1926 začal vydávat časopis Brtnický kraj, knihu „Městys Brtnice na Moravě“ vydal roku 1925.[71]
  • Alois Toufar (28. 4. 1919 – 17. 11. 1978) – od roku 1945 působil v Brtnici jako učitel. Založil výtvarný kroužek „Brtnické děti“, který dosáhl mnoha úspěchu doma i v zahraničí. Později působil jako pedagog v Jihlavě, Třebíči a Boskovicích.[71]
  • Gustav Haloun (1898 Brtnice – 1951 Cambridge) – sinolog, profesor na UK v Praze a v Cambridge.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Partnerská města[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Počet obyvatel v obcích České republiky k 1. 1. 2012 [online]. Český statistický úřad, 19.8.2012. Dostupné online.  
  2. HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha : Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. S. 40. (čeština) 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p Brtnice rodiště Josefa Hoffmanna. Brtnice : Město Brtnice, 2006. ISBN 80-254-1426-4. S. 67. (čeština) 
  4. VLČEK, V. Zeměpisný Lexikon ČSR. Vodní toky a nádrže. Praha : [s.n.], 1984. 69 s. S. 69. (čeština) 
  5. Československá vlastivěda. Praha : [s.n.], 1968. Kapitola Díl I. Příroda, s. 489–537. (čeština) 
  6. FRANZ, L. Funde aus der Umgebung von Iglau. Velké Meziříčí : [s.n.], 1941. S. 30. (němčina) 
  7. SKUTIL, J. Archeologické nálezy na nejzápadnější Moravě, Ročenka VIII. Velké Meziříčí : [s.n.], 1941. S. 37. (čeština) 
  8. a b VÁVRA, I. Haberská cesta. [s.l.] : [s.n.], 1969. Kapitola 5, s. 9. (čeština) 
  9. CASTELIN, K. Z keltského mincovního údobí na Moravě. Brno : [s.n.], 1966. S. 16–17. (čeština) 
  10. FILIP, J. Keltové ve střední Evropě. Praha : [s.n.], 1956. S. 225–231. (čeština) 
  11. NOVOTNÝ, V. České dějiny I., část II. Praha : [s.n.], 1913. Kapitola Od Břetislava I. Do Přemysla I., s. 412–413. (čeština) 
  12. JANÁK, Jan, Pavel Balcárek, František Čapka, Zdeněk Měřínský, Vratislav Nejedlý, Jan Trojan, Marie Zaoralová Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Místním národním výborem v Brtnici, 1988. 436 s. [Dále jen Dějiny Brtnice]. Kapitola Počátky osídlení Brtnicka a nejstarší dějiny obce, s. 18. (čeština) 
  13. ŠEBÁNEK, J. Listiny přibyslavické. [s.l.] : [s.n.]. S. 8–9. (čeština) 
  14. Dějiny Brtnice, strana 23
  15. Dějiny Brtnice, strana 52
  16. ŠUSTA, J. České dějiny. Praha : [s.n.], 1935. S. 287–319, 310–314. (čeština) 
  17. ŠUSTA, J. České dějiny. Praha : [s.n.], 1935. S. 636–650. (čeština) 
  18. ČEREŠŇÁK, B. Přehled dějin Moravy I. Brno : [s.n.], 1980. S. 90–104. (čeština) 
  19. Brtnice rodiště Josefa Hoffmanna. Brtnice : Město Brtnice, 2006. ISBN 80-254-1426-4. S. 53. (čeština) 
  20. Dějiny Brtnice, str. 102–103
  21. a b c d HRUBÝ, František. Odhady konfiskovaných moravských velkostatků. [s.l.] : [s.n.], 1927. S. 51. (čeština) 
  22. HRUBÝ, František. Knihovny na zámcích moravských ve století XVI. a XVII.. [s.l.] : Bibliofil, 1932. S. 316. (čeština) 
  23. František Hoffmann. Nové listy a obrazy z minulosti Jihlavy. Brno : [s.n.], 1967.  
  24. Dějiny Brtnice, strana 207
  25. Dějiny Brtnice, strana 171
  26. PÁTEK, A. J. Brtnice Trhová a zboží brtnické. Velké Meziříčí : [s.n.], 1887. S. 67. (čeština) 
  27. Dějiny Brtnice, strana 220
  28. Dějiny Brtnice, strana 346
  29. a b c d VYORAL, Ing. Zdeněk. Historické památky [online]. Brtnice: Město Brtnice, 20. května 2008, rev. 27-08- 2008, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online. (čeština) 
  30. MAREŠ, Miroslav. Brtnice, ministerstvo i kraj daly na opravu střechy zámku stovky tisíc [online]. Jihlava: www.idnes.cz, 9-11-2011, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online. (čeština) 
  31. a b JANÁK, Jan, Pavel Balcárek, František Čapka, Zdeněk Měřínský, Vratislav Nejedlý, Jan Trojan, Marie Zaoralová Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Místním národním výborem v Brtnici, 1988. 436 s. Kapitola Počátky osídlení Brtnicka a nejstarší dějiny obce, s. 13. (čeština) 
  32. Dějiny Brtnice, tabulka 100
  33. Údolí Brtnice [online], poslední aktualizace 3. září 2012 22:50 [cit. 10. 9. 2012], Wikipedie. Dostupné z WWW: <Údolí Brtnice>
  34. Brtnice:Zastupitelé [online]. Město Brtnice, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online.  
  35. Dějiny Brtnice, strana 221
  36. ZACHAR, Jan. BRTNICE, okres JIHLAVA [online]. Týdeník vlády České Republiky, červen 2008, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online. (čeština) 
  37. Sčítaní lidu, domů a bytů 2001 [online]. Český statistický úřad, [cit. 2011-08-30]. Dostupné online.  
  38. Dějiny Brtnice, strana 421
  39. MITÁČEK, Jiří. Zaměřeno na středověk. Praha : Nakladatelství Lidové noviny. 827 s. ISBN 978-80-7422-027-2. (čeština) 
  40. a b JANÁK, Jan, Pavel Balcárek, František Čapka, Zdeněk Měřínský, Vratislav Nejedlý, Jan Trojan, Marie Zaoralová Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Místním národním výborem v Brtnici, 1988. 436 s. S. 118. (čeština) 
  41. Dějiny Brtnice, strana 163
  42. VILÍMEK, Ladislav. Židé v Brtnici [online]. 25-04-2007, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online.  
  43. [http://vdb.czso.cz/vdbvo/tabparam.jsp?voa=tabulka&cislotab=OB010_OK.24&vo=null ČSÚ – věřící
  44. ČSÚ – věřící
  45. Dějiny Brtnice, strana 284
  46. Dějiny Brtnice, strana 349
  47. Dějiny Brtnice, strana 355
  48. a b Historie TJ Sokola v Brtnici [online]. TJ Sokol Brtnice, [cit. 2012-09-11]. Dostupné online.  
  49. Dějiny Brtnice, strana 278
  50. Dějiny Brtnice, strana 352
  51. Sportovní zařízení volnočasových aktivit [online]. TJ Sokol Brtnice, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online. (čeština) 
  52. Dějiny Brtnice, strana 231
  53. Společensko-kulturní centrum Brtnice [online]. Město Brtnice, září 2011, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online.  
  54. Dějiny Brtnice, strana 228
  55. a b Historie [online]. Městská knihovna v Brtnici, 16-1-2009, [cit. 2012-09-11]. Dostupné online.  
  56. Součsnost [online]. Městská knihovna v Brtnici, 16-1-2009, [cit. 2012-09-11]. Dostupné online.  
  57. a b JANÁK, Jan, Pavel Balcárek, František Čapka, Zdeněk Měřínský, Vratislav Nejedlý, Jan Trojan, Marie Zaoralová Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Místním národním výborem v Brtnici, 1988. 436 s. S. 213. (čeština) 
  58. Silniční databanka Ostrava [online]. Ředitelství Silni a dálnic ČR, [cit. 2012-09-10]. [://www.rsd.cz/Silnicni-a-dalnicni-sit/Silnicni-databanka Dostupné online.]  
  59. Obchvat, nebo nic [online]. Jihlavské listy, 19-09-2006, [cit. 2012-09-10]. Dostupné online.  
  60. Dějiny Brtnice, strana 162
  61. CHYLÍK, J.. Přehled dějin moravského průmyslu, Díl I.. Brno : [s.n.], 1948. S. 110. (čeština) 
  62. Dějiny Brtnice, strana 198
  63. PÁTEK, A. J. Okresní hejtmanství jihlavské. Velké Meziříčí : [s.n.], 1888. S. 12. (čeština) 
  64. Snaha Brtnice, [cit. 2012-09-11]. Dostupné online.  
  65. Dějiny Brtnice, strana 327
  66. Informační Centrum Brtnice [online]. Město Brtnice, 16-06-2009, [cit. 2012-09-11]. Dostupné online.  
  67. Monumnet.npu.cz, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
  68. Brtnice. Barokní mosty se sochařskou výzdobou
  69. BRTNICE (Jihlava) – barokní silniční mosty
  70. Dějiny Brtnice, strana 384
  71. a b c d MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk; NOVOTNÁ, Dana; STRAKOVÁ, Martina. Brtnice rodiště Josefa Hoffmanna. Brtnice : Město Brtnice, 2006. 70 s. ISBN 80-254-1426-4. S. 43-44.  
  72. Seznam českých filmových lokací [online], poslední aktualizace 28. srpna 2012 22:14 [cit. 11. 9. 2012], Wikipedie. Dostupné z WWW: <Seznam českých filmových lokací>

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BALCÁREK, Pavel. Rambaldo z Collalta - dobyvatel Mantovy a moravská Brtnice. Vlastivědný věstník moravský. 2011, roč. 63, čís. 1, s. 82-84. ISSN 0323-2581.  
  • JANÁK, Jan, a kol. Dějiny Brtnice a připojených obcí. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně ve spolupráci s Místním národním výborem v Brtnici, 1988. 436 s. (Vlastivědná knihovna moravská; sv. 52)  
  • KAZLEPKA, Zdeněk. Ostrov italského vkusu : umělecký mecenát Antonia Rambalda, hraběte z Collalto a San Salvatore, mezi Itálií, Vídní a Moravou v první polovině 18. století. Brno : Barrister & Principal ; Moravská galerie, 2011. 250 s. ISBN 978-80-87474-51-8.  
  • MĚŘÍNSKÝ, Zdeněk; NOVOTNÁ, Dana; STRAKOVÁ, Martina. Brtnice rodiště Josefa Hoffmanna. Brtnice : Město Brtnice, 2006. 70 s. ISBN 80-254-1426-4.  
  • MIHOLA, Jiří. "Řeholníci ve svatých a zbožných skutcích zvláště pevní". K dějinám paulánského konventu sv. Matouše v Brtnici. In SCHBESTA, Rudolf, a kol. Mezi Jihlavou a Vídní 1700-1900. Sborník přednášek z konference 25.-27. 10. 2006. Jihlava : Muzeum Vysočiny, 2006. ISBN 80-86382-18-4. S. 127-138.
  • RYCHNOVSKÝ, Oldřich; HONS, Augustin. Osvobození Brtnice v r. 1945 a dnešní dozvuky válečné doby. [s.l.] : [s.n.], 1999. 9 s. ISBN 80-254-3850-3.  
  • SAMEK, Bohumil. Umělecké památky Moravy a Slezska 1. A-I. Praha : Academia, 1994. 651 s. ISBN 80-200-0474-2.  
  • SELLNEROVÁ, Helena; PŘIBYLOVÁ, Tereza; RYCHNOVSKÁ, Ludmila. Židé v Brtnici. Brtnice : Spolek pro starou Brtnici ve spolupráci s Městem Brtnicí, 2006. 57 s. ISBN 80-254-3500-8.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]