Čechoslovakismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tomáš Garrigue Masaryk, jeden z hlavních představitelů čechoslovakismu
Národnostní mapa Československa podle sčítání lidu z roku 1930

Čechoslovakismus znamená politickou či kulturněpolitickou koncepci, která vychází z představy o existenci československého národa a československého jazyka. Důvodem vzniku byly obranné mechanismy před nacionálními sjednocovacími proudy v Německu a Itálii, které vrcholily koncem 19. století, nacionalismus Maďarů atd. Podobné snahy jako byl čechoslovakismus (vytváření nacionálních států na základě národnostních kritérií) vznikaly souběžně také mezi Jihoslovany (Království SHS-později Jugoslávie), dále v Řecku a v Rumunsku.

Čechoslovakismus se objevil již v 19. století a během první světové války byl základem národního osvobození Čechů a Slováků a základem pro vytvoření společného československého státu. Koncepce čechoslovakismu byla nejúspěšnější koncepcí osvobození Čechů v českých zemí a Slováků na Slovensku z nerovného postavení v Rakousko-Uherské monarchii na základě Kollárovy a Palackého myšlenky jednoty Čechů a Slováků. Kromě československé myšlenky existovaly i koncepce obnovení českého království v rámci autonomie nebo jiné dohody s Vídní (v minulosti ji zastupoval Havlíček, Palacký, Riegr, Masaryk či Kramář) či slovenská cesta k samostatnosti (navrhnul některé její rysy Bernolák, Štúr, Hurban aj.). Tyto koncepty, ale byly v průběhu první světové války postupně opouštěny jako politicky nereálné, přesto byly částečně zahrnuty do myšlenky Československa jako kupř: obnovení české státnosti v historických hranicích Českého království, obrana Slovenska před politikou jeho znovučlenění do Uherska, kdy István Bethlen dokázal politicky propojit poválečné Maďarsko s fašistickou Itálií a zosnoval snahy o obnovu předválečného Uherska atd. Čechoslovakismus se ale nemůže definovat jen jako pojem vzniku československého národa či kmene z obranných a nacionálních tencencí, myšlenka měla vyšší nadnárodní obsah, který měl překonávat provincionalismus prostředí a myšlení, chtěl změnit přílišnou uzavřenost a skromnost české či slovenské politiky, nahradit ji ideou evropskou a demokratickou. V rámci Společnosti národů to měl být i rozměr světový.[1]

Představitelé[editovat | editovat zdroj]

Za hlavní představitele jsou považováni tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik, Edvard Beneš a Vavro Šrobár.[2]

Autonomie[editovat | editovat zdroj]

Verze Martinské deklarace, vzniklá svévolnou následnou úpravou dokumentu Milanem Hodžou, obsahuje čistě čechoslovakistickou terminologii. Verze přijatá na zakládajícím shromáždění Slovenské národní rady (SNR) 30. října 1918 v Martině se nedochovala, podle signatářů byly Hodžou z dokumentu vypuštěny i požadavky na slovenské národní sebeurčení.

Edvard Beneš i Masaryk rezolutně odmítali pokusy o autonomii Slovenska či jiné projevy slovenského separatismu jako kupř: heslo "Slovensko Slovákom". Tyto snahy označovali za projevy provinčního myšlení, nepochopení evropské politiky, která je plná politických proudů, kdy se sjednocují příbuzné národy (Švýcarsko, Německo, Itálie, Velká Británie, Francie atd.) a nastává velmi těžká situace pro malé národnostní státy jako byla Litva, Estonsko atd. Hlavní argument proti autonomii byly lepší podmínky pro uplatnění slovenské inteligence ve větším jednotném státu. Další hlavní přínos jednotného státu pro Slováky Beneš zdůrazňoval rovný přístup k úřadům (i když v praxi nebyl i podle jeho slov vždy ideální) pro Slováky v západoevropské kultuře, kterou reprezentovali hospodářsky vyspělejší Češi, pro Čechy zase v lidovější kultuře Slovenska. Argument natality: zvýšení porodnosti na Slovensku v letech 1920 až 1930, ukázalo přírůstek v porodnosti Slováků o 11 %, Čechů o 7 %, podle E. Beneše to jen potvrzovalo fakt, že by hornaté Slovensko v budoucnosti nedokázalo narůstající slovenskou populaci uživit a Slováci budou muset stejně během 30 až 40 let expandovat na české území.[3]

Po vzniku ČSR se stal čechoslovakismus státní doktrínou, která byla zakotvena v ústavě z roku 1920. Z politického a národnostního hlediska bylo uzákonění jednoho (československého) národa nutností, neboť na území Československa byly jiné početné národností menšiny, a to dokonce silnější než menšina slovenská, pro kterou spojení do značné míry vytvářelo prostor pro emancipaci slovenského národa, kterému ještě před válkou hrozila úplná maďarizace. Postupně se však stal překážkou pro dovršení slovenské národní seberealizace.[4] Bez čechoslovakismu by tak neexistoval výrazný většinový národ.

Odpůrci čechoslovakismu byli především komunistická strana a slovenští autonomisté. Proces odmítání čechoslovakismu byl završen v roce 1968 ústavním zákonem o československé federaci dvou národních republik – české a slovenské socialistické republiky, tvořících spolu ČSSR.

K československé národnosti se stále hlásí někteří exulanti z Československa. V posledním sčítání lidu v Kanadě (proběhlo v roce 2001) se k československé národnosti přihlásilo celkem 39 760 osob.[5]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Obrátil, Karel: Čítanka dr. Edv. Beneše, Masarykovo pojetí ideje národní a problém jednoty československé, vydal Otakar Sobek, Brno, s.55
  2. Obrátil, Karel: Čítanka dr. Edv. Beneše, Vstup Štefánikův do revoluční akce z díla Světová válka a naše revoluce vydaného nakl. Orbis, Otakar Sobek, Brno, s.104
  3. Obrátil, Karel: Čítanka dr. Edv. Beneše, Prečo je potrebné plné sjednotenie a prečoje nemožný autonomizmus, Otakar Sobek, Brno, s.69
  4. Doc. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc., Světová politika ve 20. století, I. díl, str. 16, ISBN 80-902261-4-0
  5. Ministerstvo zahraničí České republiky: Krajané v Kanadě