Češi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o slovanském národě. Další významy jsou uvedeny v článku Češi (rozcestník).
Češi (Čechové)
Populace
~11–12 milionů[zdroj?]
Země s významnou populací
Česko Česko 6 372 104 (2011)[1]
USA Spojené státy americké 1 328 486
(2000)
[2]
Kanada Kanada 79 915 [3]
Německo Německo 20 000–50 000
Argentina Argentina 38 000
Slovensko Slovensko 30 367 (2011) [4]
Austrálie Austrálie 21 196 [5]
Rakousko Rakousko 20 000
Švýcarsko Švýcarsko 20 000
Ukrajina Ukrajina 11 000
Francie Francie 10 731 (1990)
Chorvatsko Chorvatsko 10 510 (2001)
Izrael Izrael 8 000
Švédsko Švédsko 7 175 (2001)
Spojené království Spojené království 6 000
Irsko Irsko 5 159 [6]
Španělsko Španělsko 5 622 (2006)
Rusko Rusko 5 000~6 000
Brazílie Brazílie 5 000 [zdroj?]
Nizozemsko Nizozemsko 3 500
Rumunsko Rumunsko 3 339
Polsko Polsko 3 000
Jihoafrická republika Jihoafrická republika 2 300
Srbsko Srbsko 2 211 (2002)
Mexiko Mexiko 2 000
Jazyk(y)

čeština

Příbuzné národy

Slované
Germáni
Keltové

Češi (zastarale Čechové) jsou západoslovanský národ a etnikum, obývající hlavně Česko. Početná skupina potomků českých předků žije v USA, Brazílii a Kanadě. Ze sousedních zemí žije nejvíce Čechů v Německu, na Slovensku a v Rakousku. V ostatních evropských zemích jsou významné komunity Čechů ve Francii, Itálii, Spojeném království, Švýcarsku, Chorvatsku a Ukrajině. Češi jsou potomky slovanských kmenů, které v 6. století osídlily území Čech, Moravy a Slezska, mezi předky patří také keltské a germánské národy. Mluví češtinou, která je úzce příbuzná se slovenštinou a lužickou srbštinou.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Teorie spojuje jméno Čech s kořenem čel-, kde je e původní. Tento kořen je v českých slovech čeleď, člověk (rus. čelovek). Je tu předpokládaný kořen kel/kol-: srov. pokolení, koleno. Původní význam tohoto kořene je ‚rod‘. Ve slovanských jazycích je dost dokladů (člověk, čeleď, člen, pokolení) pro předpoklad, že jméno utvořené z kořene čel- hypokoristickou příponou -chь mělo význam ‚člen rodu, našinec‘; tím by se dal také vysvětlit hypokoristický, „mazlivý“ tvar na -ch.[7] [8]

Dějiny národa[editovat | editovat zdroj]

Mytologický původ[editovat | editovat zdroj]

Podle mytologického líčení přivedl Čechy z dávné pravlasti Praotec Čech. V čele svého kmene, aby vyhledal zemi zaslíbenou, putuje přes řeky, hory a louky, až dorazí do krajiny nástrojem nedotčené, dojde k hoře Říp uprostřed roviny, vyleze na vrchol a zaplesá: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ Což je přesný citát ze Starého zákona. Stejný výrok podle Bible pronesl Mojžíš na hoře Sinaj. Praotec oznámí svému kmeni, že došel svého cíle a dál už se trmácet nemusí, načež vznese případnou otázku o tom, jakže by se ona nově objevená země měla jmenovat. Dlouhou cestou znavený lid se zaraduje a v nadšení, že je konec útrapám, zvolá: „Tvým jménem, tvým jménem ať se země jmenuje.“ A od té doby se Čechám říká Čechy. To je ovšem krajně nepravděpodobné. Čechovi potomci, rod, čeleď by se nazývali jménem utvořeným patronymickou příponou -ici, tedy Češici, resp. Čechovici.[8]

Historický původ[editovat | editovat zdroj]

Slovanské obyvatelstvo přišlo na území Čech a pak Moravy v průběhu 6. století z východu, během stěhování národů. Z prvních staletích není doloženo jejich formování v národy nebo trvalé státní útvary, lze však předpokládat vzájemné působení mezi slovanskými kmeny i vymezování se vůči jiným etnikům, jak je to doloženo v případě Sámovy říše. Jazyková příbuznost později doložená u sousedícího obyvatelstva zařadila obyvatelstvo Čech a Moravy do skupiny Západních Slovanů, nazývaných tak podle oblasti, na které se usadili.

Středověký národ[editovat | editovat zdroj]

Tradičně panovala představa, že Čechové byli jen jeden z kmenů, které zde sídlily. Dalšími měly být Děčané, Doudlebi, Charváti, Chebané, Litoměřici, Lučané, Zličané a další, které Přemyslovci v 10. století sjednotili v jeden celek. Novější výzkumy předpokládají již od příchodu Slovanů jeden český kmen, v rámci kterého vznikla malá knížectví, která dala název domnělým kmenům. Tomu odpovídá, že Češi v zahraničí vystupovali jako jeden celek, například při křtu blíže neznámých 14 českých knížat v Řezně v roce 845. Na pevnější sjednocení českého etnika však mělo budování přemyslovského státu v 10. století rozhodující vliv.

Po připojení Moravy k přemyslovskému státu v první polovině 11. století se začal formovat středověký český „národ“[9] zahrnující i moravské západoslovanské kmeny (sjednocené už na počátku 9. století)[10] a slezské Holasice. Od 13. století započala německá kolonizace českých zemí, jejímž důsledkem bylo prakticky celé pohraničí někde i hluboko do vnitrozemí německojazyčné a mnoho německých jazykových ostrovů vzniklo i uprostřed českojazyčné oblasti.

Národní obrození[editovat | editovat zdroj]

Habsburkové se snažili svou moc v Zemích Koruny české upevnit prostřednictvím podpory římskokatolické církve na úkor šlechty. V roce 1618 došlo k povstání českých stavů proti Habsburské vládě, které bylo poraženo v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Následující období bylo pozdějšími vlasteneckými autory nazváno „dobou temna“. V důsledku třicetileté války a vyhnání protestantů ze země, ztratily České země jednu třetinu obyvatel. Také neloajální česká šlechta byla nahrazena cizinci. Habsburkové následně prosazovali politiku důsledné rekatolizace, která vedla k obnovení pozic katolicismu a upevnění jejich vlády. V 18. století začal císař Josef II. prosazovat politiku germanizace, která vedla k ustanovení němčiny jako oficiálního jazyka Rakouské říše a vytlačování češtiny jako mluveného jazyka. O návrat mluvené češtiny mezi široké masy obyvatel se v průběhu národního obrození snažila skupina „národních buditelů“. Proces národního obrození dospěl až k politickým požadavkům vůči Habsburské monarchii, které se týkaly jazykových a občanských práv. Tyto požadavky byly splněny pouze částečně, což vedlo k sílící nespokojenosti obyvatel. Tato nespokojenost byla navíc zesílena důsledky první světové války.

Československý národ[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Čechoslovakismus.

V roce 1918 bylo vyhlášeno nezávislé Československo v němž se Češi spolu se Slováky (Čechoslováci) tvořili majoritu. Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 byly Sudety osídlené převážně německy mluvícím obyvatelstvem připojeny k nacistickému Německu po obsazení zbytku území Čech a Moravy byl vyhlášen protektorát. Slováci z obavy před obsazením raději vyhlásili nezávislost. Po skončení druhé světové války bylo Československo obnoveno. Následoval poválečný odsun Němců z Československa, který ukončil staleté soužití Čechů a Němců v Českých zemích. V opuštěném pohraničí se kromě Čechů začali usazovat Slováci a Romové což vedlo užívání smíšeného dialektu na těchto územích. Desetitisíce Čechů bylo v poválečných letech repatriováno z ukrajinské Volyně a rumunského Banátu. Po Invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 došlo k vlně emigrace z Československa, během níž až 300 000 vysoce kvalifikovaných lidí odešlo za Železnou oponu. V devadesátých letech došlo k dalším repatriacím Čechů z Rumunska, Kazachstánu a také Ukrajiny, kde byli ohroženi následky Černobylské havarie.[zdroj?]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Čeština.

Češi hovoří češtinou, západoslovanským jazykem, který má celosvětově 12 milionů mluvčích. Jde o flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska /ř. Čeština je oficiálním jazykem České republiky a Evropské unie, také je vzájemně srozumitelná se Slovenštinou a Lužickou srbštinou.

Genetika[editovat | editovat zdroj]

Podle moderních genetických výzkumů jsou Češi potomci Germánů, Slovanů a Keltů kteří v průběhu tisíciletí obývali území dnešního Česka.

Češi mají vysokou frekvenci výskytu haploskupiny R1a - 34,2%. Podobně vysoké frekvence výskytu této haploskupiny existují mezi Slovany ve východní Evropě a v Indii.[11] Podle studie z roku 2000 má pak 35,6% českých mužů západoevropskou Y-DNA haploskupinu R1b[57], která je mezi Slovany vzácná.[12]

U Čechů byla také zjištěna vysoká frekvence mutace G551D genu CFTR, způsobující cystickou fibrózu. Podobně vysoké frekvence byly zjištěny v Rakousku a v keltských oblastech ve Walesu, Skotsku, Cornwallu, Irsku a Bretani.[13]

Dělení[editovat | editovat zdroj]

Etnografické skupiny[editovat | editovat zdroj]

Hanačka v kroji
Valach od Vsetína a Brumova okolo roku 1787

K Čechům jako národu se hlásí mnoho příslušníků etnografických skupin v Čechách (Chodové, Plzeňáci, Blaťáci, Doudlebi) na Moravě (Horáci, Hanáci, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další) i Slezsku (Goralové).[14] Tyto skupiny se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. Rozdíly mezi nimi se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují.

Moravská a slezská národnost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Moravané, Moravská národnost a Slezané.

V roce 1991 se dříve jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou. (Národnosti přestaly být úředně předepisovány a vázány striktně na jazyk.)[15] V té době to vyvolalo velké překvapení.[zdroj?] Zatímco při sčítání lidu v roce 1991 se přihlásilo k moravské národnosti 1 362 313 občanů České republiky, tj. 13,2 % obyvatelstva, ve sčítání lidu v roce 2001 došlo výraznému poklesu a k moravské národnosti se hlásilo 380 474 občanů ČR tj. 3,7 % obyvatelstva. Ve srovnání s rokem 1991 se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo téměř milion osob opět k národnosti české.[16] Naopak v roce 2011 se podle předběžných výsledků počet občanů, hlásící se k moravské národnosti zvýšil na 522 474 občanů.[17]

K národnosti slezské se v roce 1991 hlásilo 44 446 osob, v roce 2001 10 878 osob a v roce 2011 to bylo 12 231. Navíc k národnosti polské se v ČR při stejném sčítání hlásí 39 269 osob.[18][16]

Obývané území[editovat | editovat zdroj]

Statistika[editovat | editovat zdroj]

Většina Čechů žije v České republice. Při sčítání lidu v roce 2011 se k české národnosti přihlásilo 6 732 104 osob, tedy 63,4 % obyvatel ČR.[19] Oproti sčítání lidu z roku 2001 to znamená značný pokles způsobený především nevyplněním nepovinné kolonky národnost. Počet Čechů v jiných státech je odhadován na stovky tisíc až miliony.[zdroj?]

Diaspora[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Čechoameričané a Volyňští Češi.

První česká diaspora vznikla na Ukrajině již ve 13. století kolem Žytomyra na a kolem roku 1600 také kolem Lvova. Vrchol české migrace na Ukrajinu přišel během průmyslové revoluce v letech 1868 až 1880 a směřoval do oblasti Volyně. Do této oblasti se vystěhovalo 16 tisíc Čechů. Po převzetí moci Bolševiky v Rusku proběhla v sovětské části Volyně kolektivizace zemědělství během niž byla Čechům půda zabavena. Za druhé světové války tvořili Volyňští Češi v roce 1944 podstatnou část 1. československého armádního sboru. Po válce proběhly rozsáhlé repatriace Volyňských Čechů do Československa. Na počátku 90. let bylo v důsledku Černobylské havárie zbytkům Volyňských Čechů umožněno vrátit se do vlasti.

Největší česká diaspora je v současnosti ve Spojených státech. K českým kořenům se zde hlásí téměř 1,5 milionů obyvatel. První českou migrační vlnou na území budoucích Spojených států byl příchod Moravských bratři, pokračovatelů Komenského Jednoty bratrské v první polovině 18. století. Ještě před Americkou revolucí založili několik osad jako například Savannah v Georgii. Čeští imigranti ve Spojených státech také založili mnoho osad ve státech Nebraska, Texas, Oklahoma a Illinois. Největším městem s českou populací se po Praze a Vídni stalo Chicago.

Nejvýznamnější skupiny obyvatel českého původu mají v Jižní Americe Argentina a Brazílie. V Argentině se k českému původu hlásí 389 000 lidí v Brazílii je to 450 000 lidí. V roce 1956 se pravnuk českého emigranta Juscelino Kubitschek de Oliveira stal 24. prezidentem Brazílie, který mimo jiné stanovil jako cíl vytvoření nového hlavního města Brasília.

Z evropských zemí žije velká skupina lidí českého původu v Chorvatsku hlásí se k ní přes 10 tisíc osob. V Rumunsku se k české národnosti hlásí přibližně 3900 lidi, kteří na etnicky pestrém území Banátu udržují české tradice. Překvapivě malá je česká menšina v Polsku - hlásí se k ní jen několik set lidí.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://notes2.czso.cz/cz/sldb2011/cd_sldb2011_11_12/index_html_files/PVCR062.pdf
  2. Statistika ze sčítání obyvatel české národnosti na území USA - rok 2000
  3. Statistics Canada, [cit. 2008-04-25]. [[zdroj?] Dostupné online.] (anglicky) 
  4. http://portal.statistics.sk/files/tab.11.pdf
  5. 2006 census Data : View by Location
  6. Irský Centrální statistický úřad
  7. Hošek, O významě jmen Čechové, Morava, Slované, Časopis Matice moravské 15, 1891. — Obnoveno J. Otrebským v knize Słowanie (1947).
  8. a b Jaromír Spal: Původ jména Čech, Naše řeč, ročník 36 (1953), číslo 9-10
  9. Z nedostatku vhodnějšího pojmenování se používá tento novodobý termín, ovšem v uvozovkách nebo ve spojení „středověký národ“, aby se do středověké reality nezanášely anachronické pojmy, související až s moderním nacionalismem
  10. Hubinger a kol. (1985), str. 70
  11. F. Luca, F. Di Giacomo, T. Benincasa et al., "Y-Chromosomal Variation in the Czech Republic," American Journal of Physical Anthropology 132:132–139 (2007).
  12. O. Semino et al, The genetic legacy of paleolithic Homo sapiens sapiens in extant Europeans: a Y chromosome perspective, Science, vol. 290 (2000), pp. 1155-59.
  13. Doc. Dr. Milan Macek, CSc., Dr. Milan Macek ml., Dr. Alice Krebsová, Doc. Dr. V. Vávrová, DrSc. ,Centrum pro diagnostiku a léčbu cystické fibrosy, RELATIVNĚ VYSOKÝ VÝSKYT MUTACÍ G551D A CFTRDEL21KB CFTR GENU V ČESKÉ REPUBLICE U PACIENTŮ S CYSTICKOU FIBROSOU OBJEKTIVNĚ PROKAZUJE, ŽE NAŠE POPULACE JE SLOVANSKÉHO A KELTSKÉHO PŮVODU. Dostupné on-line
  14. Hubinger a kol. (1985), str. 69
  15. „Ve sčítáních 1970, 1980, 1991 se národností rozuměla příslušnost k národu nebo k národnosti, přičemž bylo ponecháno každému, aby národnost zapsal podle svého vlastního přesvědčení. ... Svým způsobem mělo výjimečné postavení (z hlediska dlouhodobého) sčítání z roku 1991. Nikoliv snad změnou trendů a objektivních demografických faktorů, ale společenskou atmosférou... První sčítání po revoluci v roce 1989 dalo občanům po dlouhých letech možnost vyjádřit svobodně své postoje a názory. Projevilo se to zejména v otázkách národnosti a náboženského vyznání, mimo jiné velmi bouřlivou diskusí nad možností uvádět v zápisu o národnosti samostatně národnost moravskou a slezskou. Sčítací arch umožňoval hned od počátku jakýkoliv zápis národnosti zcela bez omezení. ... Úzkou vazbu na národnost má zjišťování mateřského jazyka, před 2. světovou válkou byla vazba jazyka a národnosti velmi významná... “ – in: Národnosti v ČR od r. 1921 (článek z listopadu 2007 na stránkách ČSÚ)
  16. a b Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
  17. Předběžný údaj. "Obyvatelstvo podle národnosti podle krajů" - Český statistický úřad.
  18. Národnost a Mateřský jazyk publikováno ČSÚ
  19. http://notes2.czso.cz/cz/sldb2011/cd_sldb2011_11_12/cr.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIALOVÁ, Ludmila; HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan a kol. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha : Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0720-0.  
  • KORČÁK, Jaromír. Etnický profil našeho národa. Praha : Václav Petr, 1940. Dostupné online.  
  • MASARYK, Tomáš Garrigue. Česká otázka. Praha : Melantrich, 1969 (první vydání z roku 1895).  
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-786-5.  
  • HUBINGER, Václav; HONZÁK, František; POLIŠENSKÝ, Jiří. Národy celého světa (Malé encyklopedie). Praha : Mladá fronta, 1985.  
  • HOLÝ, Ladislav. Malý český člověk a velký český národ : národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. ISBN 80-85850-97-4. S. 209.  
  • TYRŠOVÁ, Renáta. Lidový kroj v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha : Topič, 1918. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu