Češi
1. řada: Jan Ámos Komenský • Jan Hus • František Palacký |
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Populace | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Česko 6 372 104 (2011)[1]
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Země s významnou populací | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Jazyk(y) | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| Příbuzné národy | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
Češi (Čechové) jsou západoslovanský národ a etnikum, obývající hlavně Česko. Početná skupina potomků českých předků žije v USA, Brazílii a Kanadě. Ze sousedních zemí žije nejvíce Čechů v Německu, na Slovensku a v Rakousku. V ostatních evropských zemích jsou významné komunity Čechů ve Francii, Itálii, Spojeném království, Švýcarsku, Chorvatsku a Ukrajině. Češi jsou potomky slovanských kmenů, které v 6. století osídlily území Čech, Moravy a Slezska, mezi předky patří také keltské a germánské národy. Mluví češtinou, která je úzce příbuzná se slovenštinou a lužickou srbštinou.
Obsah |
Etymologie[editovat]
Teorie spojuje jméno Čech s kořenem čel-, kde je e původní. Tento kořen je v českých slovech čeleď, člověk (rus. čelovek). Je tu předpokládaný kořen kel/kol-: srov. pokolení, koleno. Původní význam tohoto kořene je ‚rod‘. Ve slovanských jazycích je dost dokladů (člověk, čeleď, člen, pokolení) pro předpoklad, že jméno utvořené z kořene čel- hypokoristickou příponou -chь mělo význam ‚člen rodu, našinec‘; tím by se dal také vysvětlit hypokoristický, „mazlivý“ tvar na -ch. [6] [7]
Mytologický výklad[editovat]
Podle mytologického líčení přivedl Čechy z dávné pravlasti Praotec Čech. V čele svého kmene, aby vyhledal zemi zaslíbenou, putuje přes řeky, hory a louky, až dorazí do krajiny nástrojem nedotčené, dojde k hoře Říp uprostřed roviny, vyleze na vrchol a zaplesá: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající!“ Což je přesný citát ze Starého zákona. Stejný výrok podle Bible pronesl Mojžíš na hoře Sinaj. Praotec oznámí svému kmeni, že došel svého cíle a dál už se trmácet nemusí, načež vznese případnou otázku o tom, jakže by se ona nově objevená země měla jmenovat. Dlouhou cestou znavený lid se zaraduje a v nadšení, že je konec útrapám, zvolá: „Tvým jménem, tvým jménem ať se země jmenuje.“ A od té doby se Čechám říká Čechy. To je ovšem krajně nepravděpodobné. Čechovi potomci, rod, čeleď by se nazývali jménem utvořeným patronymickou příponou -ici, tedy Češici, resp. Čechovici.[7]
Etnogeneze[editovat]
Západní Slované se na území Čech usídlili v 6. století. Původně panovala představa, že Čechové byli jen jeden z kmenů, které zde sídlily. Dalšími měly být Děčané, Doudlebi, Charváti, Chebané, Litoměřici, Lučané, Zličané a další, které Přemyslovci v 10. století sjednotili v jeden celek. Novější výzkumy předpokládají již od příchodu Slovanů jeden český kmen, v rámci kterého vznikla malá knížectví, která dala název domnělým kmenům. Tomu odpovídá, že Češi v zahraničí vystupovali jako jeden celek, například při křtu blíže neznámých 14 českých knížat v Řezně v roce 845. Na pevnější sjednocení českého etnika však mělo budování přemyslovského státu v 10. století rozhodující vliv.
Po připojení Moravy k přemyslovskému státu v první polovině 11. století se začal formovat středověký český „národ“[8] zahrnující i moravské západoslovanské kmeny (sjednocené už na počátku 9. století)[9] a slezské Holasice. Od 13. století započala německá kolonizace českých zemí, jejímž důsledkem bylo prakticky celé pohraničí německojazyčné a několik německých jazykových ostrovů vzniklo i uprostřed českojazyčné oblasti. Počet Čechů, kteří mají částečně německé předky, dosahuje desetitisíců.[10]
Příčiny a důsledky národní obrození[editovat]
Habsburkové se snažili svou moc v Zemích Koruny české upevnit prostřednictvím podpory římskokatolické církve na úkor šlechty. V roce 1618 došlo k povstání českých stavů proti Habsburské vládě, které bylo poraženo v bitvě na Bílé hoře roku 1620. Následující období bylo pozdějšími vlasteneckými autory nazváno „dobou temna“. V důsledku třicetileté války a vyhnání protestantů ze země, ztratily České země jednu třetinu obyvatel. Také neloajální česká šlechta byla nahrazena cizinci. Habsburkové následně prosazovali politiku důsledné rekatolizace, která vedla k obnovení pozic katolicismu a upevnění jejich vlády. V 18. století začal císař Josef II. prosazovat politiku germanizace, která vedla k ustanovení němčiny jako oficiálního jazyka Rakouské říše a vytlačování češtiny jako mluveného jazyka. O návrat mluvené češtiny mezi široké masy obyvatel se v průběhu národního obrození snažila skupina „národních buditelů“. Proces národního obrození dospěl až k politickým požadavkům vůči Habsburské monarchii, které se týkaly jazykových a občanských práv. Tyto požadavky byly splněny pouze částečně, což vedlo k sílící nespokojenosti obyvatel. Tato nespokojenost byla navíc zesílena důsledky první světové války.
V roce 1918 bylo vyhlášeno nezávislé Československo v němž se Češi spolu se Slováky (Čechoslováci) tvořili majoritu. Po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938 byly Sudety osídlené převážně německy mluvícím obyvatelstvem připojeny k Nacistickému Německu po obsazení zbytku území Čech a Moravy byl vyhlášen protektorát. Slováci z obavy před obsazením raději vyhlásili nezávislost. Po skončení druhé světové války bylo Československo obnoveno. Následoval poválečný odsun Němců z Československa, který ukončil staleté soužití Čechů a Němců v Českých zemích. V opuštěném pohraničí se kromě Čechů začali usazovat Slováci a Romové což vedlo užívání smíšeného dialektu na těchto územích. Desetitisíce Čechů bylo v poválečných letech repatriováno z ukrajinské Volyně a rumunského Banátu. Po Invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 došlo k vlně emigrace z Československa, během níž až 300 000 vysoce kvalifikovaných lidí odešlo za Železnou oponu. V devadesátých letech došlo k dalším repatriacím Čechů z Rumunska, Kazachstánu a také Ukrajiny, kde byli ohroženi následky Černobylské havarie.[zdroj?]
Diaspora[editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článcích Čechoameričané a Volyňští Češi.
První česká diaspora vznikla na Ukrajině již ve 13. století kolem Žytomyra na a kolem roku 1600 také kolem Lvova. Vrchol české migrace na Ukrajinu přišel během průmyslové revoluce v letech 1868 až 1880 a směřoval do oblasti Volyňě. Do této oblasti se vystěhovalo 16 tisíc Čechů. Po převzetí moci Bolševiky v Rusku proběhla v sovětské části Volyně kolektivizace zemědělství během niž byla Čechům půda zabavena. Během druhé světové války tvořily Volyňští Češi podstatnou část 1. československé samostatné brigády. Po válce proběhly rozsáhlé repatriace Volyňských Čechů do Československa. Na počátku 90. let bylo v důsledku Černobylské havárie zbytkům Volyňských Čechů umožněno vrátit se do vlasti.
Největší česká diaspora je v současnosti ve Spojených státech. K českým kořenům se zde hlásí téměř 1,5 milionů obyvatel. První českou migrační vlnou na území budoucích Spojených států byl příchod Moravských bratři, pokračovatelů Komenského Jednoty bratrské v první polovině 18. století. Ještě před Americkou revolucí založili několik osad jako například Savannah v Georgii. Čeští imigranti ve Spojených státech také založili mnoho osad ve státech Nebraska, Texas, Oklahoma a Illinois. Největším městem s českou populací se po Praze a Vídni stalo Chicago.
Nejvýznamnější skupiny obyvatel českého původu mají v Jižní Americe Argentina a Brazílie. V Argentině se k českému původu hlásí 389 000 lidí v Brazílii je to 450 000 lidí. V roce 1956 se pravnuk českého emigranta Juscelino Kubitschek de Oliveira stal 24. prezidentem Brazílie, který mimo jiné stanovil jako cíl vytvoření nového hlavního města Brasília.
Z evropských zemí žije velká skupina lidí českého původu v Chorvatsku hlásí se k ní přes 10 tisíc osob. V Rumunsku se k české národnosti hlásí přibližně 3900 lidi, kteří na etnicky pestrém území Banátu udržují české tradice. Překvapivě malá je česká menšina v Polsku - hlásí se k ní jen několik set lidí.
Statistika[editovat]
Většina Čechů žije v České republice. Při sčítání lidu v roce 2011 se k české národnosti přihlásilo 6 732 104 osob, tedy 63,4 % obyvatel ČR.[11] Oproti sčítání lidu z roku 2001 to znamená značný pokles způsobený především nevyplněním nepovinné kolonky národnost. Počet Čechů v jiných státech je odhadován na stovky tisíc až miliony.[zdroj?]
Genetika[editovat]
Podle moderních genetických výzkumů jsou Češi potomci Germánů, Slovanů a Keltů kteří v průběhu tisíciletí obývali území dnešního Česka.
Češi mají vysokou frekvenci výskytu haploskupiny R1a - 34,2%. Podobně vysoké frekvence výskytu této haploskupiny existují mezi Slovany ve východní Evropě a v Indii.[12]
Podle studie z roku 2000 má 35,6% českých a slovenských mužů Y-DNA haploskupinu R1b[57], která je jinak mezi Slovany vzácná.[13] U Čechů byla také zjištěna vysoká frekvence mutace G551D genu CFTR, způsobující cystickou fibrózu. Podobně vysoké frekvence byly zjištěny v Rakousku a v keltských oblastech ve Walesu, Skotsku, Cornwallu, Irsku a Bretani.[14]
Jazyk[editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Český jazyk.
Češi hovoří češtinou, západoslovanským jazykem, který má celosvětově 12 milionů mluvčích. Jde o flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům používá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska /ř. Čeština je oficiálním jazykem České republiky a Evropské unie, také je vzájemně srozumitelná se Slovenštinou a Lužickou srbštinou.
Etnografické skupiny[editovat]
K Čechům jako národu se hlásí mnoho příslušníků etnografických skupin v Čechách (Chodové, Plzeňáci, Blaťáci, Doudlebi) na Moravě (Horáci, Hanáci, Moravští Slováci, Podlužáci, Valaši, Laši a další) i Slezsku (Goralové).[15] Tyto skupiny se v minulosti lišily některými kulturními rysy a dialektem. Rozdíly mezi nimi se začaly, zejména po druhé světové válce, stírat, některé krajové zvláštnosti se však dosud udržují.
Moravská a slezská národnost[editovat]
V roce 1991 se dříve jednotná česká národnost rozložila na českou, moravskou a slezskou. (Národnosti přestaly být úředně předepisovány a vázány striktně na jazyk.)[16] V té době to vyvolalo velké překvapení.[zdroj?] Zatímco při sčítání lidu v roce 1991 se přihlásilo k moravské národnosti 1 362 313 občanů České republiky, tj. 13,2 % obyvatelstva, ve sčítání lidu v roce 2001 došlo výraznému poklesu a k moravské národnosti se hlásilo 380 474 občanů ČR tj. 3,7 % obyvatelstva. Ve srovnání s rokem 1991 se při sčítání lidu v roce 2001 přihlásilo téměř milion osob opět k národnosti české.[17] Naopak v roce 2011 se podle předběžných výsledků počet občanů, hlásící se k moravské národnosti zvýšil na 522 474 občanů.[18]
K národnosti slezské se v roce 1991 hlásilo 44 446 osob, v roce 2001 10 878 osob a v roce 2011 to bylo 12 231. Navíc k národnosti polské se v ČR při stejném sčítání hlásí 39 269 osob.[19][17]
Literatura[editovat]
- FIALOVÁ, Ludmila; HORSKÁ, Pavla; KUČERA, Milan a kol. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha : Mladá fronta, 1998. ISBN 80-204-0720-0.
- KORČÁK, Jaromír. Etnický profil našeho národa. Praha : Václav Petr, 1940. Dostupné online.
- MASARYK, Tomáš Garrigue. Česká otázka. Praha : Melantrich, 1969 (první vydání z roku 1895).
- TŘEŠTÍK, Dušan. Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-786-5.
- HUBINGER, Václav; HONZÁK, František; POLIŠENSKÝ, Jiří. Národy celého světa (Malé encyklopedie). Praha : Mladá fronta, 1985.
- HOLÝ, Ladislav. Malý český člověk a velký český národ : národní identita a postkomunistická transformace společnosti. Praha : Sociologické nakladatelství, 1998. ISBN 80-85850-97-4. S. 209.
- TYRŠOVÁ, Renáta. Lidový kroj v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha : Topič, 1918. Dostupné online.
Reference[editovat]
- ↑ http://notes2.czso.cz/cz/sldb2011/cd_sldb2011_11_12/index_html_files/PVCR062.pdf
- ↑ Statistika ze sčítání obyvatel české národnosti na území USA - rok 2000
- ↑ Statistics Canada, [cit. 2008-04-25]. [[zdroj?] Dostupné online.] (anglicky)
- ↑ http://portal.statistics.sk/files/tab.11.pdf
- ↑ http://www.cso.ie/en/statistics/population/personsusuallyresidentandpresentinthestateoncensusnightclassifiedbynationalityandagegroup/
- ↑ Hošek, O významě jmen Čechové, Morava, Slované, Časopis Matice moravské 15, 1891. — Obnoveno J. Otrebským v knize Słowanie (1947).
- ↑ a b http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4320 Původ jména Čech
- ↑ Z nedostatku vhodnějšího pojmenování se používá tento novodobý termín, ovšem v uvozovkách nebo ve spojení „středověký národ“, aby se do středověké reality nezanášely anachronické pojmy, související až s moderním nacionalismem
- ↑ Hubinger a kol. (1985), str. 70
- ↑ Ethnic German Minorities in the Czech Republic, Poland and Slovakia (anglicky)
- ↑ http://notes2.czso.cz/cz/sldb2011/cd_sldb2011_11_12/cr.html
- ↑ F. Luca, F. Di Giacomo, T. Benincasa et al., "Y-Chromosomal Variation in the Czech Republic," American Journal of Physical Anthropology 132:132–139 (2007).
- ↑ O. Semino et al, The genetic legacy of paleolithic Homo sapiens sapiens in extant Europeans: a Y chromosome perspective, Science, vol. 290 (2000), pp. 1155-59.
- ↑ Doc. Dr. Milan Macek, CSc., Dr. Milan Macek ml., Dr. Alice Krebsová, Doc. Dr. V. Vávrová, DrSc. ,Centrum pro diagnostiku a léčbu cystické fibrosy, RELATIVNĚ VYSOKÝ VÝSKYT MUTACÍ G551D A CFTRDEL21KB CFTR GENU V ČESKÉ REPUBLICE U PACIENTŮ S CYSTICKOU FIBROSOU OBJEKTIVNĚ PROKAZUJE, ŽE NAŠE POPULACE JE SLOVANSKÉHO A KELTSKÉHO PŮVODU. Dostupné on-line
- ↑ Hubinger a kol. (1985), str. 69
- ↑ „Ve sčítáních 1970, 1980, 1991 se národností rozuměla příslušnost k národu nebo k národnosti, přičemž bylo ponecháno každému, aby národnost zapsal podle svého vlastního přesvědčení. ... Svým způsobem mělo výjimečné postavení (z hlediska dlouhodobého) sčítání z roku 1991. Nikoliv snad změnou trendů a objektivních demografických faktorů, ale společenskou atmosférou... První sčítání po revoluci v roce 1989 dalo občanům po dlouhých letech možnost vyjádřit svobodně své postoje a názory. Projevilo se to zejména v otázkách národnosti a náboženského vyznání, mimo jiné velmi bouřlivou diskusí nad možností uvádět v zápisu o národnosti samostatně národnost moravskou a slezskou. Sčítací arch umožňoval hned od počátku jakýkoliv zápis národnosti zcela bez omezení. ... Úzkou vazbu na národnost má zjišťování mateřského jazyka, před 2. světovou válkou byla vazba jazyka a národnosti velmi významná... “ – in: Národnosti v ČR od r. 1921 (článek z listopadu 2007 na stránkách ČSÚ)
- ↑ a b Český statistický úřad: Základní informace o vývoji obyvatelstva, domácností, domů a bytů, část 5. Národnost a mateřský jazyk
- ↑ Předběžný údaj. "Obyvatelstvo podle národnosti podle krajů" - Český statistický úřad.
- ↑ Národnost a Mateřský jazyk publikováno ČSÚ
Související články[editovat]
Externí odkazy[editovat]
- Čechové či Češi? – jazykovědný rozbor V. Flajšhanse v časopise Naše řeč 16/1932
