Třicetiletá válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Třicetiletá válka
Konflikt:
Pražská defenestrace v roce 1618, stojící na počátku třicetileté války, mědirytina z Theatrum Europaeum
Pražská defenestrace v roce 1618, stojící na počátku třicetileté války, mědirytina z Theatrum Europaeum
Trvání: 16181648
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Evropa
Casus belli: již delší dobu trvající náboženské a mocenské spory v Evropě vyústily do třetí pražské defenestrace (23. května 1618)
Výsledek: vestfálský mír, oslabení moci císaře ve Svaté říši a příklon k absolutismu
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Protihabsburská koalice
(protestantská strana):

Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Svatá říše římská
Protestantská unie 1
Flag of Bohemia.svg Koruna česká
(1618-1620)
Flag of The Electoral Palatinate (1604).svg Rýnská Falc
Flag of Electoral Saxony.svg Sasko 2
(1631-1635)
Wappen Mark Brandenburg.png Braniborsko-Prusko
Coat of Arms of Brunswick-Lüneburg.svg Brunšvicko-Lüneburg
Wuerttemberg Banner.svg Württembersko
Flag of Hungary (15th century, rectangular).svg Uherský
protihabsburský odboj

Sweden-Flag-1562.svg Švédsko
Prinsenvlag.svg Nizozemské provincie
Flag of Transylvania before 1918.svg Sedmihradsko
Flag of England.svg Anglie
Flag of Scotland.svg Skotsko
Flag of Denmark.svg Dánsko-Norsko 3
(16251629)
Royal Standard of the King of France.svg Francie
(od 1645)
Spojenci:
Flag of the Cossack Hetmanat.svg Záporožští kozáci
Flag of the Ottoman Empire (1517-1844).svg Osmanská říše
Prohabsburská koalice
(katolická strana):

Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Svatá říše římská
Catholic League (Germany).svg Katolická liga
Flag of the Habsburg Monarchy.svg Habsburské državy
Flag of Bohemia.svg Koruna česká
(po 1620)
Flag of Electoral Saxony.svg Sasko
(1635-1645)
Flag of Hungary (15th century, rectangular).svg Uhersko
Flag of Austria.svg Rakousko
Fahne Kurbayern.gif Bavorsko
Flag of the Kingdom of Croatia (Habsburg).svg Chorvatsko
Flag of Cross of Burgundy.svg Španělsko
Flag Portugal (1578).svg Portugalsko 4
Chorągiew królewska króla Zygmunta III Wazy.svg Polsko-litevská unie
Flag of Denmark.svg Dánsko-Norsko
(16431645)
Velitelé
Flag of Bohemia.svg Fridrich Falcký
Flag of Bohemia.svg Kristián I. Anhaltský
Flag of Bohemia.svg Jindřich Matyáš Thurn
Flag of Electoral Saxony.svg Jan Jiří I.
Coat of Arms of Brunswick-Lüneburg.svg Kristián Brunšvický
Flag of Transylvania before 1918.svg Gabriel Betlen
Flag of England.svg Flag of Scotland.svg Jakub I.
Flag of England.svg Flag of Scotland.svg Karel I.
Flag of Denmark.svg Kristián IV.
Sweden-Flag-1562.svg Gustav II. Adolf
Sweden-Flag-1562.svg Kristýna I.
Royal Standard of the King of France.svg Ludvík XIII.
Royal Standard of the King of France.svg Ludvík XIV.
Flag of the Cossack Hetmanat.svg Bohdan Chmelnický
...
Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Ferdinand II.
Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Ferdinand III.
Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Albrecht z Valdštejna
Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg Jan Tserclaes Tilly
Banner of the Holy Roman Emperor (after 1400).svg G. H. Pappenheim
Fahne Kurbayern.gif Maxmilián I.
Flag of Cross of Burgundy.svg Flag Portugal (1578).svg Filip III.
Flag of Cross of Burgundy.svg Flag Portugal (1578).svg Filip IV.
...
Síla
495 000
~150 000 Švédové
~150 000 Francouzi
~100 000 Němci
~75 000 Holanďané
~20 000 Dánové
450 000
~300 000 Španělé
~100–200 000 Němci
Ztráty
1Rozpadla se již v roce 1621, v průběhu války se protestantské státy spojovaly do několika dalších spolků
2Na straně Habsburků intervenovalo v Lužicích a po podepsání pražského míru v roce 1635 přestoupilo na stranu Habsburků definitivně
3Dánsko-Norsko se účastnilo v letech 1625–43 bojů v protihabsburském táboře a později mezi lety 1643–45 bojovalo proti Švédům
4Odtrhlo se z personální unie v roce 1640 a dále se války neúčastnilo

Třicetiletá válka (16181648) byl evropský ozbrojený konflikt, známý především jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání, která vznikla po reformaci v 16. století, tedy kalvinismem a luteránstvím. Neméně důležitou příčinou války byl také boj evropských zemí o politickou nadvládu.[1]

Vlastní válku započala revoluce stavů v zemích Koruny české proti panovníkovi. Další mocenský souboj, který již v Evropě probíhal mezi Nizozemskými provinciemi a Španělskem, dnes známý jako nizozemská revoluce, také výrazně ovlivňoval boje v Evropě. A konečně vstup katolické Francie na stranu „protestantů“ z obavy o přílišnou moc Habsburků podtrhl mocenské zájmy na pozadí třicetileté války.

První roky války probíhaly především na území Českého království a Rakouského arcivévodství, vzhledem k tomu, že zde vypukly revoluce proti Habsburkům, nicméně na většinu dalších let války se boje přemístily mimo tato území v důsledku toho, že se katolíkům podařilo velkou část bitev vyhrát a přesunout boje na zbytek území Svaté říše římské, které ovládali protestanti.

Vleklá a rozsáhlá válka způsobila obrovský úbytek obyvatelstva na zasažených územích. V průměru poklesl počet obyvatel o třicet procent, u mužů až padesát procent. České země byly po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, ale počet obyvatel i zde rovněž poklesl o jednu třetinu.[2] Válka skončila uzavřením vestfálského míru v roce 1648, z tohoto míru nejvíce získaly protestantské státy a Francie.

Příčiny války[editovat | editovat zdroj]

Po uznání augšpurského míru v roce 1555 docházelo k upevňování katolicismu v zemích Koruny české na základě páteřní myšlenky augšpurského míru, Cuius regio, eius religio (Koho vláda, toho náboženství). Veliký podíl na pokatoličťování měl řeholní řád jezuitů, který byl potvrzen v roce 1540 bulou Regimini militantis ecclesiae papeže Pavla III. Hlavní funkce řádu byla misijní činnost, která měla pomáhat najít protestantům cestu k římskokatolické církvi. Řád se angažoval především ve školství, vědách, umění a kultuře. Do Čech ho pozval v roce 1556 Ferdinand I., aby mu pomohl proti sílící vlně protestantské reformace.

Po smrti Ferdinanda nastoupil méně nábožensky vyhraněný král Maxmilián II. Habsburský, který českým stavům slíbil náboženské svobody ve formě České konfese. Za to mu bylo potvrzeno nástupnické právo pro jeho syna Rudolfa. Rudolf II. byl jako panovník slabý a potvrdil rozsáhlé náboženské svobody pro české stavy v Rudolfově majestátu. Domem habsburským pak byl záhy prohlášen za nesvéprávného a sesazen z českého trůnu.

Po něm nastoupil na český trůn Matyáš Habsburský a snažil se znovu stabilizovat moc v Čechách, ale stavové se nevzdali svých dříve stvrzených práv a postupně se mezi nimi a panovníkem vytvořila jistá nevraživost. V roce 1617 stárnoucí císař Matyáš přesvědčil české stavy k volbě svého bratrance Ferdinanda Štýrského (v zemích Koruny české vládl jako Ferdinand II.). K jeho zvolení dopomohl také Jáchym Ondřej Šlik, který se nechal přesvědčit a nakonec podpořil korunovaci Ferdinanda, ač měl původně pronést řeč podporující názor stavů o volitelnosti králů na český trůn.[3] Ferdinand byl zastáncem důsledné rekatolizační politiky, což české stavy nijak neupokojilo, nicméně většinu stížností podávali především na ustanovenou místodržitelskou vládu. Spory o kompetence stavů a vlády vyvrcholily 23. května 1618, kdy byli z oken Pražského hradu při pražské defenestraci vyhozeni dva místodržící, Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, Jaroslav Bořita z Martinic a jejich sekretář Fabricius, kteří byli obviňováni ze špatného zastupování Čechů u dvora ve Vídni.[4]

Mimo země Koruny české[editovat | editovat zdroj]

I ve zbytku Svaté říše římské byla vnitropolitická situace napjatá a protestantské státy se zde spojily do svazku Protestantské unie v roce 1608 pod vedením Fridricha IV. Falckého. Ostatní katolické státy se naproti tomu sloučily do Katolické ligy pod vedením Maxmiliána I. Bavorského. Notná část Svaté říše patřící pod španělskou vládu byla již nějakou dobu se Španělskem ve válečném stavu, respektive mezi těmito územními celky bylo sepsáno dvanáctileté příměří, avšak to v žádném případě neznamenalo mír do budoucna.

Sever svaté říše byl také pod vlivem luteránů, respektive sousedních zemí, Dánsko-Norska a Švédska. Dánsko-Norsko ovládalo holštýnské vévodství, takže kdyby došlo ke změně politických poměrů v říši ve prospěch katolíků, jistě by to mělo neblahý vliv na toto panství. Oproti tomu Švédsko přímo neovládalo žádné území, ale panovník, Gustav, podobně jako Albrecht z Valdštejna, snil o přinejmenším evropské mocnosti ovládané jednou vládou, tento sen opět mohl být zmařen nebo naopak uskutečněn v novém konfliktu.

Ani Francie nebyla spokojena s územním uspořádáním Evropy na počátku 17. století. Francouzští panovníci viděli velký problém v tom, že byli obklopeni državami Habsburků, takže nebylo nijak zvláštní, že se Francie vložila do války. Zprvu pouze peněžní podporou a později, když se vypořádala s vnitropolitickými problémy, i armádní podporou.

Fáze války[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Události třicetileté války a Seznam bitev třicetileté války.
Mapa třicetileté války

Třicetiletá válka se obvykle dělí na čtyři části. První část, tzv. česko-falcká válka, probíhala v letech 1618 až 1623 (někdy se rozlišuje období české (1618–1620) a falcké války (1620–1623)). Zahrnuje odboj českých stavů, vládu Fridricha Falckého v Čechách a později jeho boj s Nizozemí. Někdy se k této fázi řadí i období mezi lety 1623–25, nicméně toto období bylo pro střední Evropu klidem zbraní.[5]

Druhé části se říká dánská válka probíhala mezi lety 1625–1629 a je charakterizována vstupem Dánského a Norského království do války a nepříliš úspěšným válčením Kristiána IV.[6]

Třetí část, švédská, je ohraničena vstupem Gustava II. Adolfa v roce 1630 a sepsáním pražského míru v roce 1635.[7]

Poslední část je zvaná švédsko-francouzskou nebo francouzsko-švédskou, často, vzhledem k výrazné účasti Francie, pouze francouzská válka. Je vymezena aktivním vstupem Francie do války v roce 1635 a podepsáním vestfálského míru v roce 1648.[8]

Česko-falcká válka (1618–1623)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku České stavovské povstání.
Ferdinand II., císař Svaté říše římské a král český

Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, která nahradila správu pěti místodržících. Jeden z největších stavovských předáků Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády. Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Přesto se hrabě Thurn s armádou čítající 3000 pěších a na 1100 jízdních pokusil dobýt České Budějovice a Český Krumlov, prohabsburská města. To se mu však nepodařilo, protože tato města byla dobře opevněna. Mezitím podnikla první část císařské armády přechod českých hranic u Nové Bystřice a druhá část přešla přes neutrální Moravu. Obě císařské armády byly poraženy Čechy za pomoci slezských stavů.[9]

Původně bylo české povstání záležitostí pouze panského stavu Českého království.[zdroj?] Později, když bylo zřejmé, že sami nezvládnou nákladné vedení války, přesvědčili měšťany pro finanční podporu jejich odboje, přestože se stavové zprvu obávali, aby se tento odboj nezvrhl v nekontrolovatelnou občanskou válku, a také se zřejmě nechtěli dělit o případné úspěchy. Nejdříve tedy bylo nemyslitelné jednat s nižšími stavy, ale později již bylo normální, aby se měšťané účastnili i diplomatických cest. Financování stavovské armády po celou dobu provázela nechuť šlechty jakkoli ji podporovat z vlastních rezerv, nicméně je zřejmé, že se solventnost během války nijak rapidně nezmenšovala a dokázala pokrýt o něco víc, než polovinu reálných výdajů, což nebylo v té době obvyklé.[10]

Vzhledem k tomu, že seskupení zemí spadajících pod Korunu českou bylo vcelku volné, zachovávali si stavové z Moravského markrabství v tomto sporu neutralitu, naopak se spíše klonili na císařskou stranu, protože vůdcem moravských stavů byl šlechtic Karel starší ze Žerotína, který nepodporoval vzpouru Čechů kvůli malé zahraniční podpoře.[11]

Ještě v únoru roku 1619 se Matyášovi podařilo získat svého příbuzného na španělském trůně, Filipa III., pro pomoc proti vzbouřencům. Naproti tomu se v květnu roku 1619 k českému odboji přidali i stavové z Moravy, o to se zasloužil generál hrabě Thurn české stavovské armády, který přiměl protestantskou šlechtu k převratu. Moravským zemským hejtmanem se poté stal Ladislav Velen ze Žerotína.

Stavovská armáda zprvu slavila úspěchy. O velké vítězství se zasloužil generál dělostřelectva Petr Arnošt Mansfeld, když se mu podařilo dobýt Plzeň. Armáda se nezastavila a pod vedením hraběte Thurna přitáhla až k Vídni, kterou málem dobyla, musela se ale stáhnout poté, co přišla porážka protestantských vojsk pod vedením hraběte Mansfelda od odvetné armády vedené polním maršálem Buquoyem u Záblatí.[12] Po porážce u Záblatí byl hrabě Thurn odříznut od Prahy a navíc jeden z podporovatelů této rebelie, Savojsko, které do té doby poslalo na podporu jisté peněžní částky, také vojáky na obsazení pevností v Porýní a Mansfelda samotného s 2000 vojáky, se již prakticky na podpoře nepodílelo.

Posléze došlo 19. srpna 1619 k sesazení Ferdinanda z českého trůnu, ten byl o devět dní později ve Frankfurtu zvolen a korunován za římského císaře. Po zvolení Fridricha Falckého za českého krále 26. srpna došlo ke jmenování nového stavovského vrchního velitele vojsk, stal se jím Kristián I. Anhaltský.[13]

Zimní král[editovat | editovat zdroj]

Stavové si vybrali svého kandidáta na českého krále již za panování bezdětného Rudolfa a snažili se prosadit na trůn Albrechta Jana Smiřického, který však záhy zemřel. Jeho bratr Jindřich Jiří nepřipadal v úvahu, protože byl slabomyslný.[14] Poté se objevili tři kandidáti na český trůn: Karel Emanuel Savojský, luterán Jan Jiří Saský a kalvinista Fridrich Falcký. Karel Emanuel v čele Savojska a s Benátskou republikou podporoval české povstání, nicméně jeho šance na zvolení byly mizivé, především kvůli jeho velkým dluhům. Jan Jiří měl velkou podporu vzhledem k tomu, že byl luterán. Poslední kandidát byl sice kalvinista, což bylo poněkud odlišné vyznání od českého kališnictví, ale mluvilo pro něho to, že pocházel z dynastie Wittelsbachů, jednoho z nejvýznamnějších rodů, a byl vládce historicky velmi významného území v říši, po svém otci zdědil dokonce vůdcovství v Protestantské unii. Další výhodou pro něho byla blízká vazba na anglického krále Jakuba I., s jehož dcerou Alžbětou byl sezdán.

Při vlastní volbě pak byl zvolen Fridrich, ale ukázalo se, že většinu z výše popsaných výhod nedokázal využít a potvrdila se slova skeptiků, kteří ho již v roce 1619 označovali za „zimního krále“, když musel opustit země Koruny české v prosinci 1620.

Ferdinand II. byl rozhořčen stavovskou vzpourou, a tak, mezitím co stavové leželi v Horních Rakousích a nemohli se rozhodnout k útoku, získal 18. října za spojence Maxmiliána I. za Bavorsko a Katolickou ligu. Španělé z Bruselu vyslali na pomoc armádu, která se spojila s císařskou armádou a armádou Katolické ligy pod vedením Karla Buquoye. Mezitím španělský velvyslanec při vídeňském dvoře – don Íñigo Vélez de Guevara – přesvědčil v roce 1620 protestantského saského kurfiřta Jana Jiřího k pomoci katolickým silám, především k zásahu jeho vojska v Lužicích. Jan Jiří Saský jako první zahájil útok proti narušiteli míru ve Svaté říši, Fridrichu Falckému. Proti němu se postavil slezský velitel Jan Jiří Krnovský. Na pomoc katolickým vojskům vyslal polský král Zikmund III. Vasa lisovčíky – vojáky kozáckého typu, která při nájezdu na Moravu drancovala vše, na co přišla. Pouze město Holešov bylo zásahem kněze Jana Sarkandera, který se podle některých zúčastnil "pozvání" lisovčíků, zachráněno. Česká armáda se stáhla zpět k Praze.

I přes relativně dobré postavení stavovského vojska oproti invazi císařské armády při jednom z prvních střetů, bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620, byli stavovští žoldáci po jedné až dvou hodinách boje poraženi. Když se tato zpráva donesla k Fridrichu Falckému, který zrovna pobýval v Praze, bez jakékoli snahy hájit Prahu utekl z Českého království do slezské Vratislavi a později, když se dozvěděl, že se chce Thurn vzdát císaři, opustil v prosinci 1620 země Koruny české nadobro.[15] Thurn nakonec od svého úmyslu upustil poté, co zjistil, že Ferdinand II. není nakloněn míru. Definitivní konec stavovského povstání v Čechách znamenala poprava dvaceti sedmi českých povstalců a veškerý další odboj probíhal ze zahraničí. Poté muselo mnoho lidí hlásících se k jinému než katolickému vyznání odejít do exilu, některým se později podařilo vrátit se při vpádu protestantů do Českých zemí, ale nikdy tato situace netrvala dlouho.

Český odboj v exilu[editovat | editovat zdroj]

Na území Německa se za zájmy Fridricha postavili především Jan Jiří Krnovský, Jiří Fridrich Bádensko-Durlašský a Kristián Brunšvický. Španělský generál Ambrosio Spinola však vyhnal generála Mansfelda z Horní Falce a po mnoha dalších porážkách protestantských vojsk byla 12. dubna 1621 sepsána dohoda, na základě které byla rozpuštěna Protestantská unie. Spinola postupoval dále k Jülichu a dobyl ho. Vůdce Katolické ligy Jan Tilly mezitím v roce 1622 dobyl důležitá města Mannheim a Heidelberg. Fridrich přenechal katolíkům Falc a s Mansfeldem a Kristiánem se stáhli do Nizozemí. Kristián odjel pomáhat příbuzným do Dolního Saska proti Tillymu. V návaznosti na to byl potlačen protestantský odpor v Rakousku a jižním Německu. Poté Tilly na hlavu porazil Kristiána, který se po zjištění, že se bez Mansfeldovy pomoci neobejde, začal stahovat zpět do Nizozemí. Kristián v bitvě jen několik kilometrů od hranic spřáteleného Nizozemí přišel o čtyři pětiny armády a Tilly si podrobil vzpurné Dolní Sasko a Vestfálsko. Bavorský vévoda Maxmilián I. obdržel jako odměnu za své služby Horní Falc a hodnost kurfiřta od svého vyobcovaného bratrance Fridricha Falckého (ve funkci falckého kurfiřta jako Fridrich V.) zbaveného této funkce 23. února 1623. Fridrich bez území a titulu začal cestovat a přesvědčovat protestantské země pro boj za svoji věc, nejprve Nizozemí, které bojovalo proti Španělům v osmdesátileté válce, dále Dánsko a Švédsko. Tímto skončila část války, která probíhala pouze v rámci Svaté říše za pomoci Španělska. Regionální konflikt se ale velmi rychle rozšířil.

Dánská válka (1625–1629)[editovat | editovat zdroj]

Kristián IV., velitel koaličních vojsk

V letech 1623 až 1625 byl v Evropě relativní klid zbraní, který ale nepřetrval dlouho, již v lednu roku 1624 byla zahájena jednání s cílem získat dánské a anglické spojence. 9. prosince roku 1625 vznikla dohoda zakládající Haagskou koalici, ve které se spojily Nizozemí, Anglie, Dánsko a severní státy Svaté říše římské proti Habsburkům. Nizozemí se války účastnilo již od počátku na straně protihabsburské. Anglie, respektive král Jakub I. Stuart, o několik let dříve přesvědčoval svého zetě Fridricha aby se neúčastnil těchto bojů, nicméně po jeho smrti se nakonec jeho následník Karel I. Stuart nechal přesvědčit a do války vstoupil. Kristián IV. Dánský byl luterán a obával se sílící moci katolíků v sousední Svaté říši římské hlavně z toho důvodu, že zde měl sám rodinné vazby – byl vévodou holštýnským, jeho žena pocházela z domu vládců Braniborského markrabství a jeho první syn byl biskupem brémským. Pomoc také přislíbila Francie a Turecko.

Právě Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a také se stal vůdcem sousedního luteránského Dolního Saska. Volba Kristiána do čela armády byla sice poněkud překvapující vzhledem k tomu, že se Dánsko až do této chvíle války prakticky nezúčastnilo, nicméně Kristián v Dánsku dosahoval znamenitých výsledků v reformách armády a ekonomiky a v důsledku toho i prosperity, která v té době neexistovala již v žádném dalším evropském státě. Za podpory výše zmíněných států sestavil Kristián armádu, tvořenou 20 000 žoldáky a 15 000 národními dobrovolníky.[16]

Vstup Albrechta a Kristiána do války[editovat | editovat zdroj]

Albrecht z Valdštejna, generál armády císaře Ferdinanda II.

Císař římské říše na obranu proti koaliční armádě najal Albrechta z Valdštejna. Albrecht byl původně český protestantský šlechtic, který se ale po několika neshodách s českými stavy přidal na stranu císaře i se stavovskou pokladnou, po staroměstské exekuci se výrazně obohatil na konfiskátech a stal se jedním z nejbohatších šlechticů v Čechách a Říši. Bohatství mu umožnilo vytvořit armádu z vlastních zdrojů čítající od 30 000 do 100 000 mužů, kterou Valdštejn poskytl Ferdinandovi II. za právo na získávání válečné kořisti z dobytých území.[17]

Kristián vstoupil do války, aniž by věděl o Valdštejnově vstupu do války. Sice se mu podařilo postoupit přes Moravu a Slezsko až na území Uher na pomoc sedmihradskému knížeti Gabrielu Betlenovi, ale byl brzy přinucen se stáhnout. Již v roce 1626 byl protestantský generál Mansfeld poražen Valdštejnem v bitvě u Dessavy a sám Kristián byl poražen Tillym v bitvě u Lutteru. Ke Kristiánově smůle se ukázalo, že dvě největší mocnosti, které přislíbily pomoc, nebyly připraveny na vstup do války. Anglie byla vnitřně rozdrobená a slabá, Francie se zmítala v občanské válce a Švédsko bojovalo s Polsko-litevskou unii. Další rána pro koaliční vojska byla, že v roce 1626 náhle v Sarajevu zemřel Mansfeld na cestě do Benátek, se kterými se chtěl dohodnout na obnovení bojů v severní Itálii.[18] Na základě těchto významných vítězství si římský císař Ferdinand II. mohl dovolit v roce 1627 oktrojovat Obnovené zřízení zemské pro země Koruny české, které změnilo stavovskou vládu v těchto zemích na vládu absolutistickou.[19]

Vytlačení Dánů zpět[editovat | editovat zdroj]

Valdštejn postupoval dále na sever a podrobil si Meklenbursko, Pomořansko, a také samotný poloostrov Jutsko. Nedokázal však již dobýt hlavní město Dánska, Kodaň, které se nachází na ostrově Sjælland. Valdštejnovi chyběla námořní flotila a žádné z hanzovních měst nebylo ochotno umožnit výstavbu císařské flotily v Baltském moři a pro španělskou flotilu, která mu byla ochotna pomoci, byl velký risk obeplouvat Jutský poloostrov.[20] Proto se Valdštejn pokusil o propojení Severního moře a Baltického moře příkopem, to se ale ukázalo nad tehdejší možnosti.[20] Poté se ještě pokusil dobýt přístavní město Stralsund, které mělo dostatečné vybavení na stavbu loďstva. Později ale od této snahy upustil, možná proto, že ztráty při obléhání byly vyšší, než by byly předpokládané zisky ze zbytku Dánska a spokojil se s tím, že přinutil Kristiána, aby v roce 1629 podepsal lübecký mír. V tomto míru se Kristián zavázal, že nebude podporovat severoněmecké protestantské státy a za to mu bude ponechána vláda nad Dánskem.

Císař Ferdinand II. byl také 6. března 1629 přesvědčen Katolickou ligou, aby podepsal restituční edikt, který zrušil sekularizaci církevního majetku provedenou protestanty, především luterány, před augspurským mírem a týkal se dvou arcibiskupství, šestnácti biskupství a stovek klášterů. V tomto roce také zemřel Gabriel Betlen. V severním Německu se Valdštejnovi dokázalo ubránit pouze město Stralsund.

Švédská válka (1630–1635)[editovat | editovat zdroj]

Gustav II. Adolf se vylodil se svou armádou na Usedomu

Valdštejn, který získává velkou moc v Pobaltí, varoval císaře Ferdinanda II. před vydáním restitučního ediktu, protože se obával, aby se pobouřená protestantská knížata nespojila se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Na dvoře Ferdinanda se ale Valdštejnovi nepřátelé snažili císaře přesvědčit o nebezpečnosti veliké moci císařského vrchního velitele vojsk. Na kurfiřtském sněmu v roce 1630 byl Valdštejn zbaven velení císařské armády a velká část z jeho žoldnéřů byla propuštěna. Jako největší kritik Valdštejna zde vystupoval především bavorský kurfiřt Maxmilián, který nelibě nesl vzestup Valdštejnovy moci. Valdštejn tuto zprávu přijal rezignovaně.[21]

Vstup Gustava Adolfa do války[editovat | editovat zdroj]

Ještě roku 1630 se Gustav II. Adolf skutečně přidal na stranu protestantů a se svou armádou o síle okolo 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom (Uznojem). Gustavova armáda byla dobře vycvičená a skládala se na svou dobu z nezvykle vysokého počtu dobrovolníků a sedláků loajálních králi.[22] Krom spojenectví s říšskými knížaty získal Gustav II. Adolf finanční pomoc také od Francie, která se zavázala ve smlouvě z 23. ledna 1631 platit mu 400 000 říšských tolarů ročně, což mu umožnilo vytvořit a vydržovat armádu čítající 36 000 mužů. Tuto smlouvu potvrdil první ministr francouzského krále Ludvíka XIII., kardinál Richelieu. Na další pomoc se mohl Gustav II. spolehnout od Nizozemských provincií. Později v roce 1631 byla sepsána tajná fontainebleuská smlouva mezi Bavorskem, Francií a Švédskem, ta byla ale vzápětí znehodnocena útokem Gustava II. Adolfa na Bavorsko. Nejvýraznějším spojencem na území Svaté říše se stalo Sasko. Současný velitel císařských armád, Tilly, po svém zvolení do čela vojsk dobyl v roce 1631 Magdeburg. Při této příležitosti bylo zabito alespoň 20 000 lidí, čímž se „Magdeburská svatba“ zařadila mezi vůbec nejkrvavější masakry třicetileté války. Saský kurfiřt Jan Jiří se obával Tillyho útoku, a proto se spojil s Gustavem II. Adolfem a vytvořili spolu armádu o síle 42 000 mužů.[23]

Gustav II. Adolf oslavuje vítězství po bitvě u Breitenfeldu

Spojené švédsko-saské vojsko se s Tillym střetlo v bitvě u Breitenfeldu (nedaleko Lipska) a po pěti hodinách císařské pluky udolalo. Po tomto vítězství si vybudoval Gustav II. Adolf svůj hlavní stan ve Frankfurtu nad Mohanem. Ferdinand II. po Tillyho neúspěchu znovu povolal Valdštejna do svých služeb. Ale tentokrát Valdštejn namítl, že je nemocný a již se nechce boje zúčastnit.

Saský vpád do českých zemí[editovat | editovat zdroj]

Po výhrách nad císařskou armádou vtrhla švédská a saská armáda do Bavorska a do Prahy a začala rabovat pražské domy; spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti (především z řad šlechty), kteří se začali domáhat restituce svých majetků zabavených po Bílé hoře. Když se toto dozvěděl Valdštejn, přislíbil Ferdinandovi pomoc, ale jenom na tři měsíce, a 15. prosince 1631 byl zvolen vrchním velitelem. Koncem dubna 1632 zemřel na tetanus vrchní velitel ligistické armády Jan Tserclaes Tilly a v tuto dobu vytáhl se svou novou armádou Valdštejn přes Znojmo do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Gustav II. Adolf se mezitím střetl s Maxmiliánem u Donauwörthu a porazil ho. Pokračoval dále na Mnichov, který byl posléze Gustavovými prapory zpustošen. Maxmilián musel opustit Bavorsko.[23]

Valdštejn začal jednat se saským polním maršálkem, Janem Jiřím z Arnimu, kterému slíbil zrušení restitučního ediktu a náboženskou toleranci v Říši. Arnim odmítl Valdštejnovu nabídku a obrátil se s prosbou o pomoc na švédského krále, protože správně soudil, že Valdštejn po tomto odmítnutí zaútočí na saská vojska v Čechách. Valdštejn skutečně vtrhl do Čech a obsadil 25. května Prahu. Po obsazení Prahy museli čeští stavové společně se saskou armádou Čechy opustit a došlo k dalším konfiskacím.[24]

Gustav II. Adolf se rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části, jedna část mužů zůstala v Bavorsku a Gustav sám v čele 18 000 mužů se vypravil do Norimberka, kde se mínil spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna, čítající okolo 30 000 mužů, proti Valdštejnovi, který táhl do Saska. Gustavovi II. Adolfovi se zpočátku nedařilo zastihnout Valdštejna a na cestě mu až jedna třetina vojska zemřela a dezertovala.[23]

Bitva u Lützenu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva u Lützenu.
Smrt Gustava II. Adolfa u Lützenu

V listopadu již začínala tuhá zima, Valdštejn již nepředpokládal v tomto roce útok, a proto začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho však chtěl využít Gustav II. Adolf a táhl na oslabenou Valdštejnovu armádu. O tomto tahu se ale Valdštejn dozvěděl v Lützenu a rychle poslal pro zbytek armády pod vedením Gottfrieda Heinricha Pappenheima, o kterou byl oslaben. Pappenheim dorazil 16. listopadu 1632 ráno, již do prvních bojů bitvy u Lützenu. V této bitvě padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády včetně Pappenheima a Valdštejn sám byl zraněn, obvykle se ale nemluví o švédském vítězství, protože v této bitvě padl i sám Gustav II. Adolf, což mělo neblahý vliv na morálku švédské armády v dalších bojích třicetileté války.

Valdštejn za své konání u Lützenu dostal pochvalu od císaře, i když za nezodpovědné chování zbytku císařské armády padly i rozsudky smrti.[25] Ve Švédsku převzala moc říšská rada, která zastupovala Gustavovu nezletilou dceru Kristýnu. Po několika prohrách bylo švédské vojsko staženo a nahrazeno žoldáckým vojskem. Švédský kancléř Oxenstierna vyjednával s Francií a německými knížaty.

Jindřich Matyáš Thurn spolu s dalšími českými stavy začal jednat s Valdštejnem, aby se stal českým králem. Valdštejn ale ani na jeden z těchto návrhů neodpověděl a veškerá jednání před císařským dvorem popřel. Valdštejn nicméně začal opět vyjednávat se saskou armádou o společné intervenci proti notně oslabeným žoldáckým švédským vojskům ve Svaté říši. Vzhledem k závažnosti, ale hlavně zvláštnosti návrhu vyslal Arnim za Valdštejnem svého maršála Františka Albrechta z Lauenbergu, který se dozvěděl, že Valdštejn chce vyhnat nejen Švédy, ale i Francouze a Španěly. Jediným výsledkem dlouhého jednání bylo, že Arnim odtáhl se svou armádou ze Slezska, což poskytlo Valdštejnovi příležitost k obsazení Stínavy, kde čekala švédská armáda o síle okolo 6000 vojáků pod velením Thurna. Valdštejn díky své silnější armádě čítající 30 000 mužů a rychlému obklíčení záhy přinutil Thurna ke kapitulaci. Většina z Thurnových žoldáků přešla na stranu Valdštejna, který získal všechny pevnosti ve Slezsku jako kompenzaci. Naopak Thurn a většina švédských důstojníků byla propuštěna. Poté o vítězství informoval císaře a znovu kontaktoval Lauenberga, který opět jeho nabídku odmítl.[23][26]

Pád Řezna a Valdštejnova smrt[editovat | editovat zdroj]

Albrecht z Valdštejna byl zavražděn v Chebu

Valdštejn uspořádal tažení, aby Čechy chránil před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi.[27] Švédskému vrchnímu veliteli Bernardu Sasko-Výmarskému se mezitím 14. listopadu 1633 vzdalo Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn už na sklonku roku nechtěl cestovat, také kvůli svému horšícímu se zdravotnímu stavu, nicméně nakonec se nechal přemluvit. Při tažení jel přes Plzeň, kde si opět stěžoval na svoje zdraví, ale císařský poradce Trautmannsdorf ho znovu přesvědčil o nutnosti cesty. Valdštejnovi se nepodařilo při své cestě překonat Dunaj, vrátil se tedy do Plzně. Maxmilián Bavorský měl pochybnost, zda za jeho neúspěchem stojí skutečně jen špatné počasí a Valdštejnovo zdraví, na vídeňském dvoře se proto zvedla vlna odporu proti Valdštejnovi. Na počátku roku 1634 byl Valdštejn zbaven vrchního velení a později prohlášen za zrádce, zatím tajně. Jeho titul získal Matyáš Gallas. Valdštejn se přesunul přezimovat se zbytkem své armády do Chebu, kde byl později zavražděn.

Po smrti Valdštejna se podařilo císařské armádě dobýt zpět Řezno a Donauwörth. Poté se spojila s armádou španělskou a zbylé švédské oddíly porazila v září 1634 v bitvě u Nördlingenu. Při takovémto vývoji nabídl saský kurfiřt Jan Jiří spojenectví. Nakonec bylo uzavřeno v roce 1635 spojenectví, jež zaštítil pražský mír. Za přestoupení získali Sasové obě Lužice, dále byla pozastavena platnost restitučního ediktu na 40 let.

Švédsko-francouzská válka (1635–1648)[editovat | editovat zdroj]

Kardinál Richelieu

Ač ve Francii převládalo římskokatolické vyznání, již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně. Francie se totiž obávala velké mocí Habsburků, především na hranici francouzských východních provincií. Během prvních let třicetileté války probíhala ve Francii válka mezi hugenoty a katolickým králem Ludvíkem, respektive jeho prvním ministrem, kardinálem Richelieu, takže se Francie vojensky nezapojila. Ke změně došlo, když padl v roce 1628 přístav La Rochelle.

Vojenský vstup Francie do války[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1628 se Francie spojila s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války. Na toto spojenectví Španělsko reagovalo vpádem na území Francie pod vedením císařského generála Jana z Werthu a kardinála Ferdinanda Habsburského. Španělé se dostali v roce 1636 do provincií Champagne a Burgundy, přes které postoupili až k Paříži. Odsud byli vyhnáni Bernardem Sasko-Výmarským, který je porazil v bitvě u Compiègne. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III.

Ludvík II. Bourbon, „Velký Condé“

Protihabsburské síly obsadily řadu pevností ve Svaté říši u hranic s Francií. Největší ztrátou byla pevnost Breisach dobytá Francouzi v roce 1638, kudy mohli dříve Španělé posílat své posily z italských provincií do Nizozemí.[28] Španělské loďstvo také utrpělo porážku od Nizozemců, což téměř znemožnilo přesouvání španělských posil do Svaté říše. Oslabení Španělska využily Katalánie a Portugalské království a vzbouřily se. S Katalánií začal jednat kardinál Richelieu a nabízel, že dosadí Ludvíka XIII. na její trůn. Portugalsko se v roce 1640 od Španělska odtrhlo.

Smrt Richelieua a bitva u Rocroi[editovat | editovat zdroj]

V roce 1639 byla císařská armáda zatlačena až k Drážďanům armádou švédskou. Francie se Švédskem začaly připravovat mírovou smlouvu, ve které by bylo stvrzeno jejich vítězství. V roce 1641 zemřel kardinál Richelieu a na místo prvního ministra nastoupil kardinál Mazarin. O rok později zemřel také sám král Ludvík XIII. a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV., v témže roce zemřel i nejvyšší švédský důstojník, Johan Banér, a do čela švédského vojska se dostal Lennart Torstenson.

V roce 1643 došlo k rozhodující bitvě španělských a francouzských vojsk u Rocroi, kde mladičký Ludvík II. Bourbon, vévoda d’Enghien porazil španělsko-císařskou armádu, složenou převážně z tradičních tercií. To mu vyneslo vojenskou slávu, tato porážka také vedla k počátku mírových jednání, která byla započata roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku. Jednání nakonec vedla k podepsání vestfálského míru roku 1648.

Nový velitel švédského vojska Torstenson zahájil v roce 1642 invazi přes Slezsko na Moravu, během které obsadil Olomouc. Po druhé bitvě u Breitenfeldu se dostal v roce 1643 k Praze a odtud na Moravu, pak však bylo koncem roku švédské vojsko odvoláno do nové války v Dánsku. Roku 1645 se střetla švédská a císařská vojska v bitvě u Jankova, v které Torstenson vyhrál. Tohoto vítězství chtěl využít a napadnout Vídeň. Při tažení museli Švédové překonat Brno, což se jim však nepodařilo a od obléhaného Brna se museli stáhnout zpět do Švédska. Ve funkci vrchního velitele švédských armád vystřídal Torstensona Carl Gustav Wrangel. Ferdinand III. nakonec podepsal separátní mír se sedmihradským knížetem Jiřím I. Rákoczym.

Obléhání Prahy na rytině z Theatrum Europaeum, na podkladě malby Karla Škréty

Švédům, kteří se oddělili od hlavního proudu pod vedením generála Hanse Christoffa Königsmarcka, se podařilo v roce 1648 nečekaným útokem dobýt města Pražská na levém břehu Vltavy. Při tomto přepadu byly uloupeny cenné umělecké sbírky z Pražského hradu a do zajetí se dostalo mnoho urozených pánů, kteří museli zaplatit vysoké výkupné. Vniknutí Švédů na pravý břeh zabránili Pražané a studenti, kteří zahradili Karlův most. V Praze se bojovalo až několik měsíců po uzavření vestfálského míru, poté obě strany podepsaly mírovou dohodu a Švédové se stáhli.

Ukončení a následky[editovat | editovat zdroj]

Vestfálský mír a jeho politický dopad[editovat | editovat zdroj]

Diplomaté v Münsteru sjednávají vestfálský mír.

V roce 1644 byla ve městech Osnabrück a Münster ve Vestfálsku (severozápadní Německo) zahájena mírová jednání. Proto se dohoda uzavřená v roce 1648 nazývá vestfálský mír.[29] Krom třicetileté války řešil tento mír také osmdesátiletou válku, spor mezi Španělskem a Nizozemskými provinciemi. Boje mezi Francií a Španělskem probíhaly po vestfálském míru do roku 1659, kdy byl sepsán pyrenejský mír.

Vestfálský mír znamenal příklon k absolutismu a také striktní dodržování augšpurského určování náboženství podle panovníka (cuius regio, eius religio), které bylo před válkou v některých zemích praktikováno s určitou benevolencí. Během války nastoupil nový umělecký směr, baroko, které vytlačilo renesanci a stalo se nástrojem protireformace. V zemích České koruny došlo během války a bezprostředně po ní k „době temna“ v důsledku toho, že v tomto regionu bylo zabito mnoho lidí a mnoho jich muselo odejít kvůli náboženskému přesvědčení. Jedním z nejvýznamnějších Čechů, kteří odešli, byl Jan Ámos Komenský. Třicetiletá válka byla také posledním velkým náboženským konfliktem v Evropě, od této doby již nikdy neproběhla takto komplexní válka, která by se odvolávala na náboženství.

Ztráty na životech a šíření nemocí[editovat | editovat zdroj]

Válka způsobila úbytek obyvatelstva v průměru o třicet procent, u mužů to bylo až o padesát procent. Na území dnešního Braniborska klesl počet lidí o polovinu a v dnešním Pomořansku a na dalších místech až o dvě třetiny. Jedním z nejvíce poškozených měst byl Magdeburg, v kterém během války poklesl počet obyvatel z 25 000 na 2 464. I přesto, že byly České země po většinu války uchráněny před největšími válečnými útrapami, poklesl zde počet obyvatel o jednu třetinu. Některým oblastem se válka téměř vyhnula, v Dolním Sasku klesl počet obyvatel pouze o deset procent.[2]

Lékař s maskou při morové epidemii na rytině ze 17. století

V dnešním Německu a okolních zemích během války a po ní docházelo k propuknutí mnoha epidemií. Tento stav nebyl nikdy během válek výjimečný, vzhledem k velkému mísení obyvatel, kdy se vojáci přesouvali z jedné pozice do další a na jiné fronty. Navíc také docházelo k velkému přesidlování utečenců, toto vše dohromady poskytovalo podmínky pro šíření epidemií. Dobové kroniky se sice zmiňují o lokálních epidemiích, nicméně když se střetly dánské a císařské armády v okolí Saska a Durynska v letech 1625–26, mluví záznamy z té doby o rapidním nárůstu nemocnosti. Kroniky a dobové záznamy podávají informace o takzvané „uherské nemoci“, její pravá podstata není známá, je uváděna jako úplavice nebo též syfilis.[30] V tomto období se také objevují epidemie tyfu, moru nebo kurdějí.

Země Evropy po válce[editovat | editovat zdroj]

  • Anglie, Irsko a Skotsko: Relativně válkou nedotčené země, v kterých ještě během třicetileté války vypukla válka občanská, která vyústila roku 1651 ve vládu Olivera Cromwella.
  • Země Koruny české: Vyšly z války menší o území Horní a Dolní Lužice, které bylo připojeno v roce 1635 k Sasku jako vypořádání mezi kurfiřtem a císařem Svaté říše. Válečnými útrapami vyšly nejvíce ze všech stavů postižena města, která musela odvádět nejvíce daní přímo i nepřímo, tyto útrapy nechaly utužit znovu cechy, a tedy zpomalit městský hospodářský vývoj.[31] Dále zaznamenaly konec nezávislosti stavovského soustátí a vznik dědičného království v držení Habsburků, kteří si tyto země udrželi do roku 1918.
  • Nizozemské provincie: Po osmdesáti letech bojů se Španělskem jim byla uznána oficiálně nezávislost ze strany Říše a Španělska (fakticky byla uznána již roku 1609, kdy bylo sjednáno dvanáctileté příměří).
  • Svatá říše římská: Statem quo byl vestfálským mírem určen rok 1624. Stal se z ní svazek nezávislých států s formální hlavou státu – císařem, voleným pro příště už jen z rodu Habsburků. Habsburkové si ale podrželi absolutní moc ve svých dědičných zemích (země Koruny české, Rakouské země) – rekatolizace zde zvítězila a konfiskace zůstaly v platnosti. Také se udrželi v Uhrách, kde však museli tolerovat protestantskou víru.
  • Španělsko: Během války, v roce 1640, se od něj odtrhlo Portugalské království. Válka také velice urychlila úpadek této mocnosti, který byl završen vymřením habsburské větve španělských panovníků roku 1700.
  • Švédsko: V posledních letech války mimo jiné bojovalo s poměrně výrazným úspěchem také s Dánskem o dominium maris Baltici (panství nad Baltským mořem) a podařilo se mu uhájit výsadní postavení v okolí Baltu, což z něho udělalo novou evropskou velmoc.
  • Švýcarská konfederace: Definitivně byla uznána nezávislou ze strany Říše. „Věčná neutralita“ byla uznána všemi evropskými mocnostmi a Švýcarsko si ji udrželo dodnes.

Způsob boje[editovat | editovat zdroj]

V této válce bojovali především lidé, kteří byli najímáni za žold (převážná většina všech vojáků byli právě žoldnéři). Nejvíce jich poskytovaly země na území dnešního Německa, Hesensko a Švýcarsko) a dále Itálie. Španělé získávali vojáky ze svých evropských držav, takže krom vlastního Španělska ještě z Itálie, Valonska a Německa.

Tercie v bitvě, výřez z mědirytiny od Mattäuse Meriana zobrazující bitvu u Lützenu

Nejvýraznější bojovou taktikou se do této války zapojilo hned od začátku Španělsko s bojovými formacemi, kterým se říkalo španělský čtverec nebo tercie. Boj v tercii byla taktika známá od 16. století a pocházela zřejmě ze Švýcarska. Jádro této formace, čítající do 3000 lidí, tvořili pikenýři uspořádáni ve falanze a okolo nich byli rozestavěni mušketýři. Tyto formace byly známé, díky své vysoké morálce a hloubce řad, svojí neporazitelností, až do bitvy u Rocroi, kde byli Španělé poraženi.[32]

Kristián Brunšvický v plátové zbroji a s pistolí – typická výzbroj a výstroj jízdních jednotek

Jízda používala obvykle taktiku „karakola“. Tato taktika spočívala v tom, že skupina jezdců (kyrysníci, či arkebuzíři) přijela na dostřel od nepřítele (40–50 kroků), zastavila se a první řada vypálila salvu a pak se vzdálila nabít a mezitím mohla střílet druhá řada, třetí řada atd. V této době již ale probíhaly diskuze o neúčinnosti palných zbraní používaných jízdou.[33]

Císařská armáda se spoléhala především na podporu Španělska a na vlastní armádu žoldnéřů. Takovouto armádu také využívali i protestanští vojáci ve Svaté říši. Tento způsob výstavby armády, žoldnéřský, měl nevýhodu v tom, že vlastní vojáci nebyli profesionálně cvičeni a nebyli disciplinovaní.

Gustav II. Adolf, největší vojenský reformátor této války

Švédský král Gustav II. Adolf přinesl do evropských taktik mnoho nového. Aby vůbec mohl postavit schopnou armádu, zavedl v početně slabém Švédsku systém odvodů – každý desátý muž ze statku měl jít do války, kdežto zbývajících devět jej mělo živit a strojit. Jednalo se o první prvek profesionalizace armády. V průběhu války se stále více kladl důraz na rychlejší a účinnější střelbu. Mušketýry Gustav II. Adolf stavěl pouze do šesti řad za sebou (oproti Nizozemcům, kteří bojovali v deseti řadách), díky čemuž tyto řady rozšířil a docílil tak střelby z více mušket naráz. Jezdectvo, vzhledem k využití dobře cvičených mušketýrů, kteří začali během druhé poloviny třicetileté války používat střelbu salvou (až tři řady za sebou vystřelily na blížící se jezdce naráz), při taktice karakola velmi trpělo střelbou, proto Gustav II. Adolf nařídil, aby jízda útočila s tasenými palaši a ne se střelnými zbraněmi.[33]

Vzhledem k malé účinnosti mušket a arkebuz na dálku nosili vojáci, především ti, co jezdili na koních, plátovou zbroj nebo kyrys, které je dokázaly bez problému ochránit před nepřátelskou palbou. Během války se účinnost střelby natolik zlepšila, že se zbroje staly nepoužitelnými, postupně tedy docházelo k jejich vymizení.

Bitvy probíhaly pomalu a krvavě, v neschůdném terénu mohly armády chodit kolem sebe několik dní bez jakéhokoli střetu, což samozřejmě krom vyčerpání vojáků mělo neblahý dopad na okolní vesnice a jejich obyvatele. Další problém byl se zajatci. Vzhledem k absenci jakýchkoli úmluv o válečných zajatcích byli zajatci (nejenom váleční v dnešním smyslu ale i civilisté), pokud za ně nemohla být vyplacena odměna, nezřídka popravováni, naopak výjimečný případ byla vražda císařského generála Karla Bonaventury Buquoye.

Význam ostatních nezúčastněných zemí a konfliktů v Evropě[editovat | editovat zdroj]

Úspěch Španělů v nové fázi osmdesátileté války, město Breda kapituluje před Spinolou

Třicetiletá válka nezaměstnávala zdaleka celou Evropu. Za prvé zde byl konflikt mezi Španělskem a Nizozemskem, osmdesátiletá válka, který se ve dvacátých letech 17. století po uplynutí příměří znovu rozhořel. Vzhledem k tomu, že se ho účastnily státy, které byly činné ve třicetileté válce, splývají tyto dva konflikty a končí stejným mírem.

Některé země se války nezúčastnily vůbec, nebo téměř vůbec. Ruské carství se nezapojilo vojensky, ale od počátku podporovalo protihabsburskou koalici, především dodáváním obilí Anglii a Spojeným provinciím, později Dánskému a Norskému království a Švédsku a po lübeckém míru v roce 1629 již jen Švédsku. Rusko vyváželo také ledek pouze do zemí spolčeným proti Habsburkům.[7] Význam Ruska je také v tom, že se mezi lety 16321634 účastnilo konfliktu s katolickou Polsko-litevskou unií. Tento konflikt, tzv. smolenskou válku, sice Rusko prohrálo, ale umožnilo tak Švédům bojovat ve střední Evropě, aniž by byli napadeni polskými armádami.[34] Tuto ruskou vojenskou „pomoc“ obvykle zmiňují především ruští historici, a proto o její skutečném významu mohou panovat určité pochybnosti. Samotná Polsko-litevská unie bojovala například také s Osmanskou říší a třicetileté války se zúčastnila víceméně pouze vysláním kozáckých lisovčíků.

Další lokální konflikt vznikl mezi dvěma stoupenci protihabsburského tábora, Dánsko-Norským královstvím a Švédskem. Dánsko v první polovině 17. století obklopovalo Švédsko z jihu, západu a severu a to již delší dobu znepokojovalo švédské panovníky. Švédové, kteří již dobyli mnoho úspěchů v třicetileté válce stáhli roku 1643 Lennarta Torstensona ze střední Evropy a vyhlásili Dánsku válku. Protihabsburský tábor tak ztratil dva spojence, přestože se samotné Dánsko již války příliš neúčastnilo. Tzv. torstensonská válka, která probíhalo do roku 1645, skončila pro Dánsko nepříznivě. O ukončení se postaral mimo jiné i kardinál Mazarin, který potřeboval Švédy k dalšímu boji proti Habsburkům. V důsledku tato válka neměla výrazný vliv na pozice protihabsburské koalice.[8]

V umělecké literatuře[editovat | editovat zdroj]

Válka otřásla společností celé Evropy a její vliv byl patrný především v německé literatuře 17. století. Asi nejvýznamnější díla své doby vytvořil Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen, který popisuje poměrně realisticky tehdejší společnost, mezi tato díla patří Simplicius Simplicissimus, Divous Skočdopole, Poběhlice Kuráž. Básníci reagovali na obecnou skleslost příklonem k mysticismu, jak je vidět v díle Angela Silesia. Během války působila také slezská básnická škola. Přestože zakladatel slezské školy Martin Opitz vyzýval v Knize o německé poezii k popisování věcí, tak jak by měli být, ne tak jsou, ale, sám v díle Písně útěchy o válečných útrapách popisuje válečné útrapy bez jakékoliv idealizace. Jeho ideálem bylo národní spojení a mír. Opitze následovali ve slezské škole např. Georg Rodolf Weckherlin nebo Johann von Rist, ti si vybrali cestu satiry tehdejších poměrů. V kritice a satiričnosti doby a především vládnoucí vrstvy pokračoval Johann Michael Moscherosch ve svém románu Podivné a pravdivé zjevení Philandera ze Sittewaldu (1640–1643), ve kterém na příběhu hrdiny velmi obsáhle popisuje život během války. Satirické básně potom psal Friedrich von Logau. Další Opitzův žák Paul Fleming (1609–1640), lyrický básník a vlastenec, se obrací k vášni, milostnému vzplanutí, ale také pomíjivosti vezdejšího světa a utrpení otčiny v Panu Olearovi (1636). Válku jako tříštící a plenící faktor popisuje v Ódě na nový rok 1633.[35]

I v době, kdy přímý vliv války pominul, se autoři několikrát k tomuto tématu vrátili. Daniel Defoe ve Vzpomínkách kavalíra (1720) popsal příběh na pozadí třicetileté a anglické občanské války. Ve 20. století se k tématu vrátil další Němec Bertolt Brecht, který použil pro svoji Matku Kuráž a její déti (1939) historické motivy od Grimmelshausena.

Válka, především potom život Albrechta z Valdštejna, se stala důležitou součástí díla Jaroslava Durycha, jak je patrno v Bloudění (1929) a v Rekviem (1930). Za zmínku též stojí František Kubka se svými dvěma historickými romány Říkali mu Ječmínek (1974) a Ječmínkův návrat (1974), popisujícími život mladého moravského rytíře, který slouží u českého krále Fridricha a který s ním prožívá útrapy třicetileté války.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Encyclopædia Britannica: Thirty Years' War [online]. REV. 2008. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b TRUEMAN, Chris. Population [online]. REV. 2008, [cit. 2008-09-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. HONZÁKOVÁ, Jana. Kdo byl kdo v našich dějinách před rokem 1918 [online]. Libri, 1996. Dostupné online.  
  4. KALISTA, Zdeněk. Stručné dějiny československé. Praha : Vyšehrad, 1992. ISBN 80-7021-123-7. Kapitola XIII, s. 194–195.  
  5. SMIRIN, M. M., et al. Dějiny světa: Svazek IV.. Praha : Státní nakladatelství politické literatury, 1961. Kapitola Mezinárodní situace v Evropě v první polovině XVII. stol. a třicetiletá válka, s. 737.  
  6. Smirin, s. 740
  7. a b Smirin, s. 742
  8. a b Smirin, s. 746
  9. BAUER, Jan. Životy slavných českých vojevůdců. Brno : MOBA, 2007. ISBN 978-80-243-2891-1. S. 149–150.  
  10. ČECHURA, Jaroslav. Zimní král: aneb české dobrodružství Fridricha Falckého. Praha : Rybka Publishers, 2004. 380 s. ISBN 80-86182-79-7. Kapitola Podivná válka aneb vojenské soupeření Prahy a Vídně I, s. 177–178.  
  11. Kalista, Stručné dějiny československé, s. 178
  12. Bauer, s. 152–153
  13. Bauer, s. 154
  14. SEDLÁČEK, August, et al. Ottův slovník naučný. Praha : Jan Otto. Heslo Smiřický.  
  15. Bauer, s. 160
  16. GRAMETBAUER, Roman. Švédsko – Třicetiletá válka [online]. [cit. 2008-07-16]. Kapitola Válka dánská (1625 – 1629). Dostupné online.  
  17. Bauer, s. 172
  18. SOMMERVILLE, J.P. III. The Danish interval [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  19. Kalista, Stručné dějiny československé, s. 199
  20. a b Bauer, s. 175
  21. KALISTA, Zdeněk. Valdštejn: Historie odcizení a snu. Praha : Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-604-2. Kapitola Veliké drama, s. 171.  
  22. REMPEL, Gerhard. The Thirty-Years-War [online]. . Dostupné online. (anglicky) 
  23. a b c d Grametbauer, kapitola Válka švédská
  24. Kalista, Stručné dějiny československé, s. 202–203
  25. Bauer, s. 178–9
  26. Kalista, Valdštejn, 232–235
  27. Kalista, Valdštejn, s. 237
  28. KLÍMA, Arnošt. Dlouhá válka (1618 – 1648). 1. vyd. Praha : Slovo, 1996. 260 s. S. 82.  
  29. SKŘIVAN, Aleš. Lexikon světových dějin 1492–1914. Praha: NAKLADATELSTVÍ ALEŠ SKŘIVAN ml., s. 374
  30. Kalista, Valdštejn, s. 86
  31. Kalista, Stručné dějiny československé, s. 216–217
  32. GUSH, George. Renaissance Armies: The Spanish [online]. [cit. 2007-10-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. a b CHAVIRÉ, Frédéric. LA CHARGE DE CAVALERIE, DE BAYARD À SEYDLITZ [online]. . S. 111 – 126. Dostupné online. (francouzsky) 
  34. Smirin, s. 745
  35. Smirin, s. 748–749

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu