Válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Válka (rozcestník).
Americká občanská válka mezi vládou Unie a jižanskými separatisty
Městské boje za druhé světové války

Válka je stav organizovaného násilí mezi dvěma nebo více skupinami lidí. Násilí je ve válce použito válčícími stranami jako mocenský prostředek k prosazení politických, náboženských, ideologických, ekonomických nebo jiných cílů. Válka je opakem míru. V mezinárodní politice se jedná o extrémní nástroj prosazení cílů vojenskými prostředky a vojenskou silou. Přechodným stavem mezi vedenou válkou a mírem je příměří.

Ve své knize O válce, pruský vojenský teoretik Carl von Clausewitz nazývá válku „Pokračováním politiky jinými prostředky“.[1] Válka je interakcí mezi dvěma nebo více vojenskými silami, „soubojem vůlí“.[2]

Válka není omezena na člověka, například mravenci vedou masivní mezidruhové konflikty, které lze považovat za války, a tlupy šimpanzů bojují mezi sebou v kmenových válkách.

V některých případech může dojít k eufemistickému zastírání podstaty věci a nazývání konfliktu, který bezpochyby splňuje parametry války, např. jako policejní akce, zajištění bezpečnosti či udržování míru.[zdroj?] Válku vedou dvě nebo více stran, stranou je buď stát nebo ozbrojená skupina (zejména v vnitrostátních konfliktech - občanských válkách. V praxi se také stává, že mezinárodní válka vyprovokuje válku občanskou či naopak, občanská válka pak vede ke mezinárodní válce, popřípadě probíhají obě války současně.[zdroj?]

Válka je nejčastěji definována jako konflikt doprovázený účastí a střetem vojenských sil minimálně jednoho státu nebo jedné a více ozbrojených frakcí.

Z hlediska plošného rozsahu dělíme ozbrojené konflikty na války globální (zcela výjimečné) a války lokální. Lokální války jsou běžným druhem konfliktů a zpravidla probíhají mezi dvěma státy (občanské mezi dvěma stranami konfliktu) nebo státem a malou koalicí států, nejvýše dvěma malými koalicemi. V průběhu druhé poloviny 20. století došlo k více jak dvěma stům lokálních válek.[zdroj?]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny vojenství.
Napoleonovo ruské tažení skončilo pohromou a ztrátou až 550 000 vojáků

Válka doprovází lidstvo od začátku jeho existence a stejně jako se vyvíjela lidská kultura a výrobní možnosti, vyvíjela se i válka a její vedení. Na začátku proti sobě stáli nevyzbrojení členové jednotlivých tlup. Pak následovalo postupné vyzbrojování pěšáků a jejich organizace do větších celků. Ve starověku v Mezopotámii byla doložena první stálá armáda, která měla za úkol udržování státní moci, obranu před nájezdníky a rozšiřování říše do okolí. Díky pečlivé výzbroji a uspořádání se brzy stala velmi účinnou silou, která dokázala říši bránit.

S rozvojem technických možností se mění i strategie a taktika boje. Vycvičené zástupy Římanů vystřídala jízda, masové nasazení pěchoty a lučištníci. Objevem palných zbraní začali lučištníci ztrácet na významu a byli nahrazováni střeleckými oddíly. Jezdectvo zažilo svůj pád během první světové války, když nebylo efektivní proti tvrdé realitě zákopové války.

Překonání zákopové války umožnila letadla a tanky. S nástupem letectva a tanků se opět změnila strategie vedení války — na řadu přichází blesková válka, která je postavena na mobilních jednotkách schopných postupovat hluboko do týla nepřítele. Válka se stala mnohem více pružnou a pohyblivou. V průběhu druhé světové války se začala objevovat nová zbraň — balistická raketa, která již naprosto zrušila rozmezí mezi frontovou linií a zázemím. V dnešní moderní válce je možné zasáhnout libovolný cíl na planetě.

S objevením jaderných zbraní přešlo lidstvo do doby, ve které vedení války může znamenat i konec civilizace. Válčící strany disponují technologií, která je schopna vymazat nepřítele z povrchu Země. Jedním z důsledků existence atomové bomby je strategie jaderného odstrašení a snaha předejít vypuknutí konfliktu. Existence atomové bomby je někdy považována za jeden z důvodů nevypuknutí třetí světové války.[zdroj?]

Příčiny války[editovat | editovat zdroj]

Války vznikají z různých příčin, které se nedají vždy dobře vysledovat, ale je důležité rozlišovat, jestli se jedná o války mezi státy anebo mezi skupinami lidí. Státy většinou válčí o získání moci (válka ve Vietnamu), strategických surovin (válka v Zálivu), kolonií (první světová válka), či z ideologických důvodů (válka v Koreji). Během moderní války mezi civilizovanými státy jsou snahy na vedení konvenční války, kdy jsou dodržovány mezinárodní smlouvy o zacházení se zajatci, snaha ochraňovat civilisty a nedopouštět se válečných zločinů (i přes snahy se ale objevují případy jejich porušování).

Během války náboženské, či občanské nebo ideologické nejsou často dodržovány žádné zákony a často na obou stranách jsou prováděny rozsáhlé etnické čistky, masové popravy, mrzačení obyvatelstva a používání veškeré dostupné techniky. Vojáci nejsou často odlišeni od civilního obyvatelstva, což znemožňuje konvenčním armádám jejich efektivní eliminaci a způsobuje ztráty na civilistech.

Americký napalmový útok na pozice Vietkongu během války ve Vietnamu v roce 1965

Studená válka měla za následek historicky velmi dlouhé období vyrovnanosti vojenských sil mezi státy sdružených v NATO v čele s USA na jedné straně a s komunistickými státy v čele se SSSR na straně druhé. Bylo zajištěno vzájemným jaderným zastrašením a snahou vyhnout se ozbrojenému konfliktu, což byl jeden z prioritních cílů obou stran. Spolu s koncem studené války však zmizel dosud jasně definovaný nepřítel, s kterým by potenciální válka přerostla v celosvětově ničící jaderný konflikt. Došlo ke vstupu nově vzniklých států na světovou scénu a jednoznačnou hrozbu vystřídalo mnoho nových nevyzpytatelných rizik.

Bezprostřední důvody vnitrostátních válek jsou různé, ale téměř vždy mají jedno společné odehrávají se na území tzv. zhroucených států[zdroj?]. Jsou to státy, které byly v předešlých letech podporovány jednou ze stran konfliktu studené války a po jejím skončení tato životně důležitá podpora vymizela. Počet těchto států ve světě stoupá[zdroj?], ale jejich schopnost uplatnit suverenitu, vynutit právo a zajistit pořádek klesá. Děje se tak právě kvůli nepokračující podpoře jedné z bývalých supervelmocí.[zdroj?]

Ke konfliktům dochází téměř vždy v důsledku napětí uvnitř společnosti. Státní instituce nejsou nadále schopné udržet pořádek v rámci státu, státní struktury se hroutí a společnost upadá do chaosu. Válka se tak dostává do rukou různých skupin a bývá tak označována za válku postmoderní.

Příčiny vzniku ozbrojených konfliktů lze rozdělit do několika skupin. První z nich je otázka územních sporů v důsledku snahy o posílení vlivu na určitém území, nebo naopak snaha vymanit se z vlivu ekonomicky silnějšího státu. Druhou skupinou jsou důvody hospodářské. Řada lokálních válek je vedena kvůli nerostnému bohatství a jejich distribuci. K těmto konfliktům patří například spory o ložiska ropy v Kaspickém moři a otázka přístupu ke sladkovodním zdrojům na Blízkém východě a v Africe. Další skupinou jsou náboženské důvody, které lze také označit za ideologické důvody. Příkladem je spor židů a muslimů na Blízkém východě. V neposlední řadě je třeba zmínit konflikty národnostního charakteru. Odehrávají se především v Africe a často dosahují rozměrů genocidy, jako například masakr Tutsiů ze strany Hutů ve Rwandě v roce 1994.

Typy válek podle povahy a prostředků[editovat | editovat zdroj]

Búrští partyzáni v Jižní Africe bojující v búrské válce proti britské invazi

Největší války dějin[editovat | editovat zdroj]

Za největší války můžeme považovat zejména dvě dvojice válek:

Mongolsko-turkická tažení
  • Čingischánovo tažení v 13. století, ve kterém ovládl a podmanil si velkou část tehdejšího světa od Číny po východní Evropu a jeho vojska přímo nebo nepřímo (i vyvolaným hladomorem) vyhladila desítky milionů lidí (jen v Číně možná až 60 milionů).
  • Tažení Timura Lenka (Tamerlána) ve 14. století, který ovládl celou střední Asii a zároveň ji do značné míry vybil (odhady až kolem 17 milionů mrtvých, srovnatelně s I. svět. válkou, ale v rámci nesrovnatelně méně četného lidstva)
Světové války ve 20. století

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku War na anglické Wikipedii.

  1. Clausewitz, Carl Von (1976), On War (Princeton University Press) str. 87
  2. Clausewitz, Carl Von (1976) str. 77

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Angelo Codevilla and Paul Seabury, War: Ends and Means (Potomac Books, Revised second edition by Angelo Codevilla, 2006) ISBN-X
  • Angelo M. Codevilla, No Victory, No Peace (Rowman and Littlefield, 2005) ISBN
  • Barzilai Gad, Wars, Internal Conflicts and Political Order: A Jewish Democracy in the Middle East (Albany: State University of New York Press, 1996).
  • Clausewitz, Carl Von (1976), On War (Princeton and New Jersey: Princeton University Press)
  • Fry, Douglas P., 2005, The Human Potential for Peace: An Anthropological Challenge to Assumptions about War and Violence, Oxford University Press.
  • Gat, Azar 2006 War in Human Civilization, Oxford University Press.
  • Gunnar Heinsohn, Söhne und Weltmacht: Terror im Aufstieg und Fall der Nationen ("Sons and Imperial Power: Terror and the Rise and Fall of Nations"), Orell Füssli (September 2003), ISBN, available online as free download (in German)
  • Fabio Maniscalco,. World Heritage and War - monographic series "Mediterraneum", vol. VI. [s.l.] : Massa, Naples, 2007. ISBN.  
  • Keegan, John, (1994) "A History Of Warfare", (Pimlico)
  • Kelly, Raymond C., 2000, Warless Societies and the Origin of War, University of Michigan Press.
  • Krejčí, Oskar, (2011) Válka. Praha: Professional Publishing, 175 s. ISBN 978-80-7431-056-0 - Elektronická verze knihy zpřístupněná u příležitosti 100. výročí začátku 1. světové války
  • Small, Melvin & Singer, David J.. Resort to Arms: International and Civil Wars,. [s.l.] : Sage Publications, 1982. ISBN.  
  • Otterbein, Keith, 2004, How War Began.
  • Turchin, P. 2005. War and Peace and War: Life Cycles of Imperial Nations. New York, NY: Pi Press. ISBN
  • Van Creveld, Martin The Art of War: War and Military Thought London: Cassell, Wellington House
  • Fornari, Franco (1974). The Psychoanalysis of War. Tr. Alenka Pfeifer. Garden City, New York: Doubleday Anchor Press. ISBN: . Reprinted (1975) Bloomington: Indiana University Press. ISBN
  • Walzer, Michael (1977) Just and Unjust Wars (Basic Books)
  • Keeley, Lawrence. War Before Civilization, Oxford University Press, 1996.
  • Wade, Nicholas. Before the Dawn, Penguin: New York 2006.
  • Duane M. Capulla, War Wolf, University of Pili (2008)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]