Americká občanská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Sever proti Jihu. Další významy jsou uvedeny v článku Sever proti Jihu (Verne).
Americká občanská válka
Konflikt:
Vyobrazení tří bitev této války (zleva nahoře):  Bitva na Stone River; Vězni z bitvy u Gettysburgu; Unijní pancéřové lodě ostřelují pevnost Hindman
Vyobrazení tří bitev této války (zleva nahoře):
Bitva na Stone River; Vězni z bitvy u Gettysburgu; Unijní pancéřové lodě ostřelují pevnost Hindman
Trvání: 12. duben 18619. dubna 1865
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Převážně v Konfederačních státech
Casus belli: Obléhání Fort Sumter vojsky Konfederace
Výsledek: Vítězství Unie;
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka USA, 34 hvězdUnie
Politická podpora:
United Kingdom Kanada
Russia Carské Rusko[1]
Vlajka KonfederaceKonfederace
Politická podpora:
United Kingdom Spojené království
France Francie
Velitelé
Vlajka USA, 34 hvězd Abraham Lincoln
Vlajka USA, 34 hvězd Ulysses S. Grant
United Kingdom Viktorie (1863-1865)
United Kingdom Charles Monck
Russia Alexandr II. Nikolajevič
Vlajka Konfederace Jefferson Davis
Vlajka Konfederace Robert E. Lee
United Kingdom Viktorie (1861-1863)
United Kingdom Henry Temple
Francie Napoleon III.
Síla
Vlajka USA, 34 hvězd 2 200 000 Vlajka Konfederace 1 064 000
Ztráty
Vlajka USA, 34 hvězd 360 000 mrtvých
-110 000 padlo v boji
275 200 zraněných
Vlajka Konfederace 258 000 mrtvých
-93 000 padlo v boji
137 000+ zraněných
{{{poznámky}}}

Americká občanská válka (1861-1865) byl ozbrojený konflikt, jenž probíhal na severoamerickém kontinentu mezi státy Unie, neboli dnešními zakladatelskými státy USA, a Státy konfederace, což byla koalice jedenácti amerických států, které se chtěly odtrhnout od Unie. Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka také válkou Severu proti Jihu. Jako příčina války se často uvádí spor o to, zda má být povoleno otroctví. Ale tento výklad je značně zjednodušený, důvodů byla celá řada. Podstatou většiny z nich bylo to, že Jih usiloval o mnohem větší autonomii jednotlivých států v Unii, se kterou Sever, který prosazoval silnější centrální vládu, nemohl než nesouhlasit. Bezprostřední otázka zrušení otroctví se často přeceňuje. I když se Jih obával, že jeho zrušení bude logickým důsledkem růstu moci vlády ve Washingtonu, otroctví ovšem stálo (ne vždy zcela zřetelně) v pozadí i ostatních rozporů.

Válka přinesla asi 970 000 obětí (přes 3 % populace), z toho kolem 600 000 mrtvých, což převyšuje ztráty amerických vojsk ve všech ostatních konfliktech dohromady. Občanská válka přinesla první masivní využití telegrafu, železnice a kulometů v boji a skončila porážkou populačně i průmyslově slabšího Jihu. Jejím důsledkem bylo posílení centrální vlády, zrušení otroctví a zbídačení Jihu, ale i rozšíření občanských svobod, další územní expanze USA a mohutný hospodářský rozmach (včetně Jihu).

Předcházející vývoj[editovat | editovat zdroj]

Poté, co byla v roce 1776 vyhlášena nezávislost USA a vyřešeny vnitřní problémy, se Amerika pustila do obchodního a územního výpadu. Za francouzské revoluce a za napoleonských válek v Evropě bylo využíváno neutrality. V letech 18121814 proběhla v podstatě nerozhodná válka s Velkou Británií, která Spojeným státům mnoho nepřinesla. Již roku 1803 ale Spojené státy americké od Napoleona odkoupily Louisianu a tím zdvojnásobily své území. Nadále také pokračovaly problémy s Indiány, jež často končívaly jejich masakrem. Roku 1819 získaly USA od Španělů poloostrov Floridu. Roku 1823 vyhlásil prezident James Monroe tzv. Monroeovu doktrínu. Ta deklarovala jako cíl zahraniční politiky USA vzájemné nevměšování se evropských a amerických zemí do záležitostí druhého kontinentu. Reagovala na zásahy některých evropských států v Jižní Americe. Dočasně byla opuštěna během první světové války a definitivně při druhé. V roce 1845 USA obsadily Texas. V letech 18461848 vedly válku s Mexikem a získaly: Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko a Oregon. Stále víc se také vyhrocovaly spory mezi jižní a severní částí USA. Zatímco na jihu převažovalo pěstování plodin, které měly být vyváženy, sever USA byl průmyslovější a dovozový. Nejzásadnějším sporem vedoucím až k občanské válce byla výše cel, kterou chtěl mít Jih co nejmenší a sever naopak co nejvyšší.

Příčiny občanské války[editovat | editovat zdroj]

Otroctví a clo[editovat | editovat zdroj]

Zbičovaný černoch; vinný dozorce byl propuštěn.[2][3]

Příčinou občanské války byl dlouhodobý odlišně probíhající vývoj Severu a Jihu. Na Jihu si bohatí plantážníci uvědomili, že sotva seženou dostatek bílých lidí, kteří budou ochotni pracovat v tamním horkém podnebí. Indiáni se velmi brzy ukázali jako málo odolní, a tak se představa černochů, zvyklých na horké podnebí, zdála jako nejlepší. V 19. století si už žádný Jižan nedokázal představit život bez otroků. Největšími vlastníky byli plantážníci pěstující převážně bavlnu. Ti byli privilegovanou vrstvou jižanského obyvatelstva. Jejich plantáže produkovaly většinu zemědělských výrobků celých USA. V roce 1860 se vyvezlo z USA 57 % sklizně bavlny do zahraničí, převážně do Velké Británie, kde byla po bavlně velká poptávka. Americká bavlna byla nejkvalitnější a díky otrokářskému systému také nejlevnější na trhu. V roce 1860 se nacházely v USA 4 miliony otroků.[4] Ovšem plantážníci a otroci nebyli jedinými obyvateli Jihu. Žila zde i takzvaná střední vrstva. Byli to drobní zemědělci pracující na své půdě, kteří většinou vlastnili dva až tři otroky. Většina z nich toužila po tom stát se také velkými plantážníky. Další skupinou obyvatel byla bílá chátra, což byli nemajetní bílí obyvatelé, většinou žebráci.

O starém Jihu existuje spousta mýtů. Jeden mluví o pyšných, vzdělaných mužích, kteří brali otroctví jako nutnost, bez které by jejich plantáže nepřežily. Druhý mluví o despotech, kteří bičují své otroky, chovají se nelidsky a ve své krutosti si libují. Ani jeden z nich není ten pravý. Pravdu musíme hledat někde mezi nimi. Na severu USA se rozvíjel průmysl a rozdílný pohled na otroctví byl nejvýraznějším rysem odlišující Unii a pozdější Konfederaci. Na průmyslovém Severu se nacházelo obrovské přírodní bohatství, neustále přicházeli další přistěhovalci z Evropy, dynamicky rostl vnitřní trh, k jehož rozmachu vedlo další dobývání a osídlování Západu. Na Severu se budovaly železniční cesty a v rychlém tempu se rozvíjela oblast bankovnictví. V roce 1850 činila průmyslová produkce Jihu 168 milionů dolarů, zatímco na Severu to bylo 845 milionů dolarů. V roce 1860 se Sever podílel na celkovém ročním produktu USA 92,5 %.[5] Těsně před vypuknutím války byl poměr sil jednoznačný – v ozbrojených silách měl Sever převahu 2:1 a ve výrobě zbraní 30:1.[5] Vše tedy nasvědčovalo tomu, že v ozbrojeném konfliktu rychle a jednoznačně zvítězí Sever. Jižané však měli výhodu v tom, že v jejich řadách panovalo nadšení pro válku, což se o Severu říct nedalo. Diplomaté Jihu navíc spoléhali na to, že se do konfliktu zapojí i Velká Británie a Francie, které Jihu pomohou a společnými silami pak zničí Sever USA, který byl pro tyto dvě evropské mocnosti nebezpečným hospodářským konkurentem.[6] Další rozpory vznikly také kvůli clům vůči Britům. Jih chtěl cla co nejmenší. Naproti tomu průmyslníci, obchodníci a bankéři ze Severu usilovali o pevnou měnu a celní ochranu. I přes společenské rozdíly byly ale dlouho snahy o kompromisní řešení.

Missouriský kompromis a Kansaská občanská válka[editovat | editovat zdroj]

V roce 1818 měla být do Unie (tj. později neotrokářská část USA) přijata Missouri, což by způsobilo převahu otrokářských států v Senátu. Výsledkem byl Missourský kompromis z 20. března 1820, na základě kterého byl spolu s Missouri přijat i svobodný stát Maine a byla stanovena hranice 36° a 30' severní šířky, za kterou se nesmělo otrokářství šířit. Tento kompromis byl zrušen dne 30. května 1854 zákonem o Kansasu a Nebrasce, podle kterého se občané těchto teritorií měli rozhodnout, zda v nich bude povoleno otroctví. Výsledkem byla kritika z obou stran. To, že do Kansasu přicházeli jak odpůrci otrokářství tak jeho zastánci, vedlo následně k občanské válce v Kansasu (1855-1858), kterou ukončil až zásah federálních vojsk. „Krvácející Kansas“ značně přispěl k vyhrocení situace mezi Severem a Jihem. Byla to hlavní příčina pozdějších událostí.

Spory v Kansasu rozdělily politické strany Unie. Proti vládnoucí Demokratické straně, hájící zájmy jižanských plantážníků a lidí spojených s obchodováním s bavlnou, byla založena roku 1854 Republikánská strana USA. Hájila zájmy farmářů, dělníků a průmyslníků ze Severu. Zásadně byla proti otroctví. V boji proti otroctví vznikly dva proudy. Abolicionisté byli pro úplné zrušení otroctví. Pomáhali utíkat otrokům do Kanady a měli značný vliv na veřejné mínění. Naproti tomu již zmiňovaná Republikánská strana byla z pragmatických důvodů jen pro zamezení šíření otroctví do nových států.

Povstání Johna Browna[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1859 došlo k povstání Johna Browna, při kterém bylo obsazeno skladiště zbraní v Harpers Ferry ve Virginii. Toto povstání bylo potlačeno oddíly Virginie a Marylandu a John Brown byl popraven.Byl to jediný povstalec na Jihu.

Zvolení Abrahama Lincolna[editovat | editovat zdroj]

Abraham Lincoln, 16. prezident USA (1861–1865)

V roce 1860 v prezidentských volbách zvítězil Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany, která byla proti otrokářství a plně si věřila v zastavení jižanských států. Přestože Lincoln neplánoval zrušení otroctví tam, kde již bylo, a zachování jednoty Unie pro něj bylo prvořadé, na jeho zvolení zareagovala Jižní Karolína tím, že se 20. prosince rozhodla vystoupit z Unie. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas. Vznikly tak Konfederované státy americké s vlastní ústavou, jejichž prezidentem byl zvolen Jefferson Davis. Hlavním městem Konfederace se stalo město Montgomery ve státě Alabama a později Richmond ve Virginii.

Konec nadějí o smírné řešení znamenal útok jižanských jednotek na federální pevnost Fort Sumter u Charlestonu 12. dubna 1861. Oficiálním začátkem války je 15. duben 1861, kdy Lincoln povolal 75 000 dobrovolníků (přihlásilo se 500 000). 19. dubna 1861 vyhlásil blokádu jižanských přístavů. Ke Konfederaci se následně přidaly další čtyři státy: Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. V Unii však nadále zůstávaly otrokářské státy Maryland, Kentucky, Delaware a Missouri. Na začátku války to vypadalo, že výhodu má Jih. Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny a zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačních sil. Navíc Sever musel útočit. Jihu stačilo bránit se.

Průběh občanské války[editovat | editovat zdroj]

Důstojníci z Evropy[editovat | editovat zdroj]

Většina důstojníků armády USA vstoupila na počátku konfliktu do služeb Konfederace, což se v armádě Unie projevilo nedostatkem kvalitních velitelů. Agenti Unie se pak snažili naverbovat důstojníky v Evropě. V Rakousko-Uhersku tak Unie získala do svých služeb hraběte Gustava Alba, v Německu 57 vyšších důstojníků v čele s baronem Ottou von Steubenem, ve Švédsku Charlese A. Strohlbranda nebo Ludwiga von Holstein, v Itálii Luigiho Palmu de Cesnolu, v Rusku Ivana Vasiljeviče Turchanina. Další důstojníci byli naverbováni ve Velké Británii a Francii. Unie stála také třeba o Giuseppa Garibaldiho, ale ten nabídku odmítl.[7] V důstojnickém sboru amády Unie sloužila dále celá řada emigrantů, kteří museli opustit Evropu po revolučním roce 1848.

Prvotní úspěchy Konfederace[editovat | editovat zdroj]

Zpočátku docházelo pouze k menším ozbrojeným střetům, ovšem velká bitva přišla velice rychle. První velká bitva byla svedena 21. července 1861 u Bull Runu (též Manassas). Tato bitva skončila nerozhodně, ale armáda Unie se dala při ústupu na útěk i s početným davem civilistů, který bitvě přihlížel. Bylo rovněž jasné, že půjde o delší konflikt než obě strany očekávaly. V dubnu 1862 zavedla Konfederace povinné odvody do armády a v roce 1863 je zavedla i Unie, ovšem počáteční porážky Unie byly zapříčiněny velice malými zkušenostmi vojáků v boji. Rebelové (Konfederace) měli naopak zkušeností dostatek a byli vedeni dobrými generály (Jackson, Lee atd.), ale na Unii to nestačilo.

Únos vlaku[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Velká lokomotivní honička.

Dne 12. dubna 1862 se odehrála jedna ze známých epizod občanské války známá jako velká lokomotivní honička. Seveřan Andrews s dobrovolníky z armády unesli jižanský vlak směřující z Atlanty do Chattanoogy. Únos se však nezdařil, lokomotivě došlo palivo, únosci se rozprchli, ale byli polapeni a část z nich, včetně Andrewse, byla popravena.

Námořní akce[editovat | editovat zdroj]

"Anaconda Plan" od generála Scotta z roku 1861 na blokádu jihu

Výhodou Unie bylo silnější námořnictvo rekrutované zejména z Nové Anglie, které mělo v Atlantiku výraznou převahu. Několikrát se podílelo na přepravě jednotek do týla nepřítele a uzavřelo jižní státy do námořní blokády, širšího úspěchu ovšem nezaznamenalo.

9. března 1862 došlo v zátoce Chesapeake k námořní bitvě pancéřovaných lodí Konfederace CSS Virginia (známé též jako Merrimac) a Unie – USS Monitor. Virginie zničila tři lodě, ale když se na bojišti objevilo menší plavidlo Monitor, byla po dlouhém boji nucena ustoupit. Zanedlouho při ústupu byla vojáky Konfederace zapálena a zničena v kotvišti Norfolk, aby nepadla do rukou jednotkám Unie.

17. února 1864 potopila ponorka Konfederace Hunley jako vůbec první ponorka nepřátelskou válečnou loď – USS Housatonic, když se chystala prorazit námořní blokádu Charlestownu (dnešní Charleston ve státě Jižní Karolína). Akci provedla v pozdních nočních hodinách. Výbušninu upevněnou na ráhně ponorka zabodla do trupu lodě. Při couvání se lanem spustila exploze. Bitevní loď Housatonic se potopila během 5 minut a zemřelo při tom 5 členů posádky lodi. Ponorka však byla též poškozena a krátce poté se při návratu k pobřeží potopila – žádný z osmi členů její posádky nepřežil.

Na západním bojišti se dlouho bojovalo o tok Mississippi jako o důležitou dopravní tepnu. Ačkoli ze severu postupovala silná říční flotila a z jihu námořní lodě, provoz lodí Unie na Mississippi nebyl až do posledního roku války možný, protože trasu ohrožovala děla konfederačních pevností.

Zrušení otroctví v Unii[editovat | editovat zdroj]

6. dubna 1862 dosáhla vojska Unie vítězství pod vedením generála Ulyssese S. Granta v bitvě u Shilohu, bylo to ovšem draze zaplacené vítězství (počet padlých na obou stranách činil 25 000).

Po vítězné bitvě u Antietamu přednesl Abraham Lincoln 22. září 1862 předběžné vyhlášení, podle kterého byli od 1. ledna 1863 všichni otroci na územích Unie svobodní (definitivní osvobození otroků znamenal až 13. dodatek Ústavy USA z roku 1865). S tímto rozhodnutím bylo úmyslně vyčkáváno na jakékoliv byť i menší vítězství, aby byla zamaskována podstata potřeby více vojáků, neboť Lincoln potřeboval po mnoha porážkách rychle podporu a navíc musel zabránit vstupu do války dalším evropským státům, které odsuzovaly násilné potlačování svobody Konfederace. Od roku 1863 začaly vznikat první oddíly černošských dobrovolníků, které výrazně pomohly v bitvách proti Konfederaci. Toto prohlášení rovněž částečně eliminovalo hrozbu, že by Francie, Španělsko a Velká Británie pomohly Konfederaci, protože by to znamenalo, že otevřeně podporují otroctví.

Unie v krizi[editovat | editovat zdroj]

Koncem roku 1862 sílila v Unii stále více poraženecká nálada. Odpor vůči válce a celková skepse z dosavadního vývoje dosáhly takové míry, že prezident Lincoln musel dočasně omezit některá demokratická práva občanů a zavést jistý druh výjimečného stavu.[8] Prezident Lincoln pozastavil platnost práva habeas corpus a vydal příkazy, že povstalci a všichni ti, kteří páchají trestné činy proti Spojeným státům, budou postaveni před vojenský tribunál.[9] Opoziční poslanci Demokratické strany označili tato opatření za diktátorská. Jedním z nejhlasitějších kritiků těchto Lincolnových opatření byl politik Clement Laure Vallandigham, který byl za své výroky zatčen a odsouzen na dva roky do vězení. Na Lincolnův pokyn byl nakonec vyhoštěn do státu Tennessee. 3. 3. 1863 byla ve státech Unie zavedena povinná vojenská služba, což způsobilo další napětí ve společnosti, stejně jako to, že bohatí občané se mohli z vojenské povinnosti vykoupit a poslat za sebe náhradníky. Ve velkých městech došlo k násilným nepokojům a ve dnech 13. až 16. července 1863 vyvrcholila nespokojenost některých občanů (převážně irských přistěhovalců) v New Yorku tak, že Lincoln byl nucen vyslat proti násilníkům tři armádní pluky a jeden pluk milice. Zásah vojska si vyžádal 100 zabitých a 300 zraněných civilistů.[10]

Pomoc Ruska[editovat | editovat zdroj]

V roce 1863 došlo k diplomatickému sblížení Unie s Ruskem. Důvodem byly zostřené vztahy mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií a Francií na straně druhé, kvůli protiruskému povstání v Polsku. Zatímco Velká Británie a Francie sympatizovaly s Konfederací, tak Rusové projevili svůj kladný vztah vůči Unii tím, že v létě 1863 vyslali jednu eskadru do New Yorku a druhou do San Francisca. K bojům nakonec nedošlo, ale pouhá přítomnost ruských válečných lodí ochránila San Francisco před případným útokem Konfederace.

Konfederace na ústupu[editovat | editovat zdroj]

1.-3. července 1863 zuřila bitva u Gettysburgu. Vrchní generál Konfederace Robert Edward Lee utrpěl drtivou porážku a byl donucen se stáhnout. Bitva u Gettysburgu se stala zásadním přelomem ve válce. Prakticky ve stejné době, kdy Unie zvítězila u Gettysburgu, došlo i k pádu dalších opěrných bodů jižanů – Vicksburgu a Port Hudsonu, což byly poslední dvě bašty Konfederace na řece Mississippi. V březnu 1864 byl generálporučík Ulysses Simpson Grant jmenován vrchním velitelem všech ozbrojených sil Unie.

V dalším průběhu války si vzal generál Grant na starosti operace na východní frontě, kde byl jeho soupeřem generál Lee, zatímco generál William Tecumseh Sherman se na západní frontě pustil do souboje s armádou generála Josepha E. Johnstona, přičemž vojska Unie měla na obou frontách početní i materiální převahu. Generál Lee se až do listopadu 1864 usilovně snažil dosáhnout zvratu ve prospěch Konfederace, čímž chtěl poškodit pověst Abrahama Lincolna těsně před prezidentskými volbami. V případě nezvolení Lincolna spoléhali Jižané na to, že boje budou nakonec ukončeny s neutrálním výsledkem a na území bývalých USA budou dále fungovat dva nezávislé státy. Jižanský generál Jubal Anderson Early se tedy dle plánu vydal směrem na Washington, ale jeho útok byl odražen a on se se svou armádou stáhl zpět do Virginie. 19. 10. 1864 byla armáda generála Earlyho definitivně poražena u říčky Cedar Creek. Za necelé tři týdny po této bitvě se v Unii konaly prezidentské volby, v nichž za Republikánskou stranu kandidoval dosavadní prezident Abraham Lincoln a za Demokratickou stranu generál B. McClellan. 8. 11. 1864 byl prezidentem znovu zvolen Abraham Lincoln.

Obsazení Atlanty a Savannah[editovat | editovat zdroj]

Generál Sherman dosáhl na své bojové frontě v průběhu roku 1864 například toho, že před jeho vojskem 1. 9. 1864 kapitulovala Atlanta, což značně posílilo optimismus na Severu. Pro Konfederaci to znamenalo ztrátu významného železničního centra. Generál Sherman vydal příkaz k vystěhování všech obyvatel Atlanty a následně nechal toto město 11. 11. 1864 vypálit do základů.[11] Ušetřeny byly jen nemocnice a kostely. Od Atlanty pak vojsko táhlo dál státem Georgie a důsledně ničilo a vypalovalo všechny obce a města, která mu stála v cestě. Těsně před vánočními svátky 1864 vstoupily Shermanovy oddíly do města Savannah. Odtud pak postupovaly na sever, kde se připravovalo setkání s Grantovou armádou a konečný útok na armády generála Leea. Během postupu na sever Sherman nadále prosazoval taktiku spálené země, čímž chtěl zničit jižanskou ekonomiku. Touto plánovanou devastací byly kromě Georgie silně poškozeny ještě státy Jižní a Severní Karolína. Ve dnech 27. a 28. 3. 1865 se v malém přístavu City Point, na říčním plavidle River Queen, konala závěrečná konference vojenských velitelů Unie – sešel se tu generál Grant, generál Sherman, kontradmirál David D. Porter a prezident Lincoln. Programem porady byla koordinace postupu všech ozbrojených složek k brzkému ukončení války.[12] Po tomto setkání zahájil generál Grant tažení, od něhož očekával co nejrychlejší ukončení bojů.

Konec bojů[editovat | editovat zdroj]

Závěrečné boje proběhly ve Virginii na řece Appomattox. Výsledek byl ten, že se 9. 4. 1865 ve zděném domku farmářské rodiny McCleanových u Appomattox Court House sešel generál Ulysses Simpson Grant a poražený generál Robert Edward Lee, aby tu podepsali kapitulační listinu. 12. 4. 1865 Severovirginská armáda generála Leea složila své zbraně. O dva dny později, 14. 4. 1865, byl ve Fordově divadle spáchán atentát na prezidenta Abrahama Lincolna, který střelnému poranění o den později podlehl. Vrahem byl bývalý herec John Wilkes Booth, člen spiklenecké skupiny sympatizující s Jihem. Kromě prezidenta Lincolna měli spiklenci v plánu zavraždit také generála Granta, viceprezidenta Andrewa Johnsona a ministra zahraničí Williama H. Sewarda, což se jim nepodařilo, i když ministr Seward unikl zavraždění ve svém domě jen náhodou a byl pouze zraněn. K definitivní kapitulaci všech jižanských vojsk došlo až 26. 5. 1865, kdy byla v Trans-Mississippi uzavřena dohoda o definitivním ukončení organizovaného vojenského odporu s účinností od 2. 6. 1865.[13]

Informování veřejnosti[editovat | editovat zdroj]

Válka Severu proti Jihu je historicky prvním konfliktem, kde byli novináři odděleni od vojska a fungovali čistě jako informátoři veřejnosti. Právě v tuto dobu v podstatě vznikl žánr reportáže a začali se objevovat první váleční korespondenti.

Konec války a její důsledky[editovat | editovat zdroj]

Každý třináctý veterán byl po amputaci
Pohřbívání zbytků vojáků z obou stran
Hřbitov v Andersonville, Georgia

Zavražděním prezidenta Abrahama Lincolna 14. dubna 1865 atentátníci Jihu spíše uškodili, protože rekonstrukce Jihu se namísto Lincolna, který by díky svému vlivu dokázal prosadit smířlivý přístup, ujal Andrew Johnson. Tento Lincolnův nástupce ve funkci prezidenta svěřil znovuobnovení Jihu radikálům toužícím po pomstě na Jihu za válečné útrapy – jednalo se o Scalawagy a Carpetbaggery (česky tzv. taškáře a darebáky). Tzv. rekonstrukce jihu probíhala v letech 18651877. Na jihu byla vytvořena vojenská správa a bylo ihned vynucováno dodržování 13. a 14. dodatku ústavy USA a z větší části negramotní bývalí otroci byli dosazováni do úřadů. Tehdy také vznikla rasistická organizace Ku-Klux-Klan. Pro rostoucí vlnu odporu tak byla vojenská okupace Jihu nakonec ukončena a správa svěřena místním vládám. Občanská válka byla po genocidě Indiánů evropskými přistěhovalci druhým nejkrvavějším konfliktem na území Severní Ameriky. A přestože byli černí otroci podle zákona svobodní, neznamenalo to, že jsou z nich plnoprávní občané. Pět let po ukončení války, 12. 12. 1870, byl do americké sněmovny reprezentantů zvolen první Afroameričan v historii USA. Byl jím syn otroků, holič Joseph Rainey.

Ekonomické dopady občanské války[editovat | editovat zdroj]

Občanská válka samozřejmě přinesla oběma znepřáteleným stranám nesmírné hospodářské a ekonomické ztráty, ale došlo také k dalšímu prohloubení už existujících rozdílů v ekonomikách obou oblastí. Slabší Jih byl válkou zcela zdevastován a poslední ranou pak byla taktika spálené země, kterou při obsazování Jihu nekompromisně prosazoval generál William Tecumseh Sherman. Naproti tomu Sever se během války změnil z agrárně-průmyslové země v zemi s industriálním systémem a jednotným trhem. Průmysl zde zažil obrovský růst díky vládním zakázkám – došlo ke zvýšení výroby železa, zvýšila se těžba uhlí, rostl zbrojní, strojírenský a textilní průmysl. Válečné úsilí vyžadovalo neprodlené zavádění nových vynálezů do výroby a také do zemědělství, kde chyběla pracovní síla. Na farmách v Unii se tak začaly objevovat zcela nové stroje jako mlátičky obilí a otočné pluhy. Válka však také odpuzovala další vlny přistěhovalců a tím Sever přicházel o levnou pracovní sílu. Oběma válčícím stranám odčerpaly boje značný finanční kapitál a zároveň došlo k nadměrnému rozšíření papírových peněz, které následně způsobilo inflaci. Ta byla děsivá především na Jihu, kde ke konci války dosahovala neuvěřitelných 9 000 %.[14] Americká občanská válka také přinesla velké šance nejen pro celou řadu finančních dobrodruhů, ale i pro skutečně odvážné a schopné podnikatele. Právě v době této války vznikaly základy kapitálu mnohých rodinných dynastií, které následně ovládaly ekonomiku USA – mezi tyto podnikatele patřil např. Andrew Carnegie, Cornelius Vanderbilt, John Pierpont Morgan nebo John Davidson Rockefeller.[15]

Čechoameričané ve válce[editovat | editovat zdroj]

Většina Čechů, kteří přišli do USA před válkou, sloužila později v ozbrojených silách Unie. V Chicagu existovala Slovanská setnina, původně složená z Čechů, která byla vůbec první jednotkou dobrovolníků vyslanou na frontu.[16] Česká jednotka sloužila také u 22. pluku v Iowě nebo u 36. pluku ve Wisconsinu. Prezident Lincoln také vydal souhlas k tomu, aby se Slovanská setnina z Chicaga přejmenovala na Slovanskou Lincolnovu střeleckou rotu, která byla do frontové linie nasazena 21. 4. 1861.[16] Čechoameričané se zúčastnili také většiny významných bitev této války – např. bitvy u Gettysburgu nebo bitvy u Fredericksburgu. Mnozí z nich dosáhli důstojnických hodností, např. Adolf Chládek, původem z Rokycan, dosáhl u 9. pluku z Wisconsinu hodnosti poručíka.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Hvězdy proti hvězdám- Ivan Brož Země krví zbrocená- Jiří Hutečka Chaloupka strýčka Toma- Harriet BeecherStoweová

Reference[editovat | editovat zdroj]

Kategorie American Civil War ve Wikimedia Commons

  1. BROŽ, Ivan. Hvězdy proti hvězdám : Americká občanská válka 1861-1865. [s.l.] : Epocha, 2009. ISBN 978-80-87027-33-2. S. 178.   (dále jen Brož)
  2. Miriam Forman-Brunell, Leslie Paris (2010) "The Girls' History and Culture Reader: The Nineteenth Century". University of Illinois Press. p.136. ISBN 978-0-252-07765-4. This famous 1863 photo shows a victim who likely suffered from keloid, according to Kathleen Collins, making the scars more prominent and extensive. See Kathleen Collins, "The Scourged Back," History of Photography 9 (January 1985): 43–45.
  3. "Recognized as a searing indictment of slavery, Gordon’s portrait was presented as the latest evidence in the abolitionist campaign. ... Abolitionist leaders such as William Lloyd Garrison referred to it repeatedly in their work." See Frank H. Goodyear, III, "Photography changes the way we record and respond to social issues," Smithsonian Photography Initiative.
  4. Brož, str. 14
  5. a b Brož, str. 45
  6. Brož, str. 43
  7. Brož, str. 47
  8. Brož, str. 172
  9. Alex Abella, Scott Gordon: Hitlerovi agenti, Tajné teroristické spiknutí A. Hitlera proti USA, Nakladatelství Deus, 2005, ISBN 80-86215-70-9, str. 122
  10. Brož, str. 169
  11. Brož, str. 257
  12. Brož, str. 278
  13. Brož, str. 293
  14. Brož, str. 249
  15. Brož, str. 243
  16. a b Brož, str. 110