Alexandr II. Nikolajevič

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Alexandr II.
Ruský car, polský král, finský velkokníže, etc...
Alexandr II. Nikolajevič
Alexandr II. Nikolajevič
Doba vlády 18551881
Úplné jméno Alexandr Nikolajevič Romanov
Tituly Imperátor a samovládce celé Rusi, polský král, finský velkokníže,etc...
Narození 29. dubna 1818
Petrohrad
Úmrtí 13. března 1881
Pochován Chrám sv. Petra a Pavla, Petrohrad
Předchůdce Mikuláš I.
Nástupce Alexandr III.
Manželky Marie Alexandrovna (Marie Hesenská)
Potomci Alexandra
Nikolaj
Alexandr III.
Vladimír
Alexej
Marie
Sergej
Pavel
Dynastie Holstein-Gottorp-Romanov
Otec Mikuláš I.
Matka Alexandra Fjodorovna

Alexandr II. Nikolajevič, ruský car v letech 18551881 z rodu Romanov-Holstein-Gottorp, se narodil 29. dubna 1818 v Petrohradě jako syn cara Mikuláše I. a jeho manželky Alexandry Fjodorovny, původem pruské princezny, dcery Fridricha Viléma III. Za jeho vlády došlo k částečné liberalizaci ruského samoděržaví.

Dětství[editovat | editovat zdroj]

V mládí se Alexandru II. dostalo skvělého vzdělání – hovořil několika jazyky, byl vzdělán v oblasti práv, politických věd i ve vojenských záležitostech. Na ruský carský trůn pak Alexandr II. Nikolajevič usedl v roce 1855 po otcově smrti.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Na carský trůn Alexandr II. Nikolajevič usedl v nezáviděníhodný čas – Rusko bylo na pokraji porážky v krymské válce (nakonec bylo i poraženo), po pařížském míru (1856) bylo pak otřeseno postavení Ruska jako evropské velmoci – toto postavení se pak v následujících desetiletích car Alexandr II. snažil obnovit: Rusko expandovalo do střední Asie a na Kavkaz, během berlínského kongresu mu pak bylo potvrzeno vlastnictví Besarábie. Poměrně úspěšně si Alexandr II. Nikolajevič počínal ve válce s Tureckem (1878-1879). Pozici si připravoval na předchozích schůzkách s dalšími evropskými státníky. V českých Zákupech jednal v roce 1876 s rakouským císařem Františkem Josefem I. na jeho zámku právě o blížícím se střetu s Turky a o neutralitě Rakousko-Uherska v něm.[1] Schůzky se zúčastnili i velvyslanci obou mocností.

V rámci ruské říše pak Alexandr II. poskytl poměrně rozsáhlou autonomii Finsku, polské národní povstání v roce 1863 ale bylo krvavě potlačeno.

Na jaře roku 1867 pak Alexandr II. prodal Spojeným státům americkým Aljašku za 7,2 mil. dolarů, tj. 5 centů za hektar (v přibližném přepočtu cca 90 000 000 v roce 2003). Důvodů k této transakci byla řada, od tíživé prázdnoty ruské carské pokladny po vědomí, že je Aljaška dlouhodobě neudržitelná kvůli vzdálenosti a blízkosti britského dominia Kanady. Nemálo přispěl i krach projektu výstavby telegrafní soustavy, která vedla z Kalifornie do kontinentální severní Ameriky a přes Beringovu úžinu do Moskvy, kde se napojovala na celoevropskou síť. USA investovaly do projektu přes 3 miliony dolarů (v té době), ruská strana podstatně menší částku.

Vnitřní politika[editovat | editovat zdroj]

Daleko zajímavější je pak pohled na Alexandrovo počínání v politice vnitrostátní. Za své vlády zavedl do té doby nevídané reformy samoděržaví: s pomocí mnoha poradců, kteří měli rozsáhlé kompetence, se rozhodl změnit Rusko ze zaostalého zemědělského státu v moderní průmyslovou velmoc.

V roce 1861 bylo carským výnosem zrušeno nevolnictví (tento krok znamenal svobodu pro více než dvacet milionů ruských rolníků), o tři roky později byla pak zavedena soustava zemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech (dosud bylo toto rozhodování v rukou ústřední vlády).

Došlo též k reformě právního a soudního systému, který byl oddělen od výkonné moci, značnou proměnou pak v sedmdesátých letech 19. století prochází i ruská armáda.

Základy ruského samoděržaví ale odstraněny nebyly – všechna moc i nadále zůstala v rukou panovníka (cara), parlamentní systém byl pro Rusko zatím zcela v nedohlednu. Většina ruské vesnické společnosti přivítala tyto reformy netečně, protože jim ani nerozuměla. Vzdělanější vrstvy byly s rozsahem reforem nespokojeny a domnívaly se, že Rusko by mělo pokračovat v reformách podle vzoru západních států. Nejradikálnější složky se pak sdružovaly v tajných revolučních organizacích a násilně se snažily odstranit cara a vyvolat revoluci.

Hlavní rysy vlády Alexandra II. vyjadřuje nápis na jeho pomníku v Moskvě:

Caru osvoboditeli Alexandru II.

Imperátor Alexandr II. zrušil roku 1861 nevolnictví
v Rusku a osvobodil milióny rolníků
od staletého otroctví

Provedl vojenskou a soudní reformu,
zavedl systém místní samosprávy,
městské rady a zemské úřady

ukončil mnohaletou kavkazskou válku

osvobodil slovanské národy
od osmanského jha

zahynul 1. března roku 1881
v důsledku teroristického činu

Rodina a děti[editovat | editovat zdroj]

Alexandrova manželka Marie Alexandrovna na portrétu z doby po roce 1855

Car Alexandr II. byl dvakrát ženat. Jeho první ženou byla Marie Alexandrovna (hesenská princezna, rozená Maxmiliána Vilemína Augusta Sofie Marie von Hessen-Darmstadt, 1. července 182422. května 1880). Svatba se konala 16. dubna 1841, i přes námitky Alexandrovy matky Alexandry Fjodorovny (jejich příčinou byla zřejmě skvrna na Mariině původu, neboť bylo veřejným tajemstvím, že jejím pravým otcem není Ludvík II. Hesenský, ale komoří její matky, baron August Ludwig von Senarclens-Grancy). Z manželství vzešlo 8 dětí – šest synů a dvě dcery:

6. července 1880 uzavřel druhý, morganatický sňatek s kněžnou Jekatěrinou Michailovnou Dolgorukovovou (18471922), svou milenkou od roku 1866. Z tohoto vztahu, již za života Marie Alexandrovny, dlouho před uzavřením manželství vzešly čtyři děti:[2]

  • Georgij Alexandrovič Jurjevskij (1872–1913) ∞ hraběnka Alexandra Oldenburská(1883–1957)
  • Olga Alexandrovna Jurjevská (1873–1925) ∞ merenberský hrabě Jiří Mikuláš Nasavský (1871–1948)
  • Boris Alexandrovič Jurjevskij (*/† 1876)
  • Jekatěrina Alexandrovna Jurjevská (1878–1959)
  1. 1901 kníže Alexander Vladimirovič Barjatinskij (1870–1810)
  2. 1916 kníže Sergej Platonovič Obolenskij (1890–1978)

Kromě toho měl Alexandr řadu dalších milenek. Z těchto vztahů je známo sedm dalších dětí, mezi nimi:

  • Antoinette Bayer (20. června 1856 – 24. ledna 1948) s Wilhelminou Bayer
  • Michael-Bogdan Oginski (10. října 1848 – 25. března 1909) s hraběnkou Olgou Kalinovskou (1818–1854)
  • Joseph Raboxicz
  • Charlotte Henriette Sophie Jansen (15. listopadu 1844 – červenec 1915) se Sophií Charlottou Dorotheou von Behse (1828–1886)

Atentát[editovat | editovat zdroj]

Hlavní článek: Atentát na Alexandra II.

Alexandr II. Nikolajevič zemřel 13. března roku 1881 (podle Juliánského kalendáře tehdy platného v Rusku 1. března) na následky bombového atentátu, který byl spáchán krajně levicovou organizací Narodnaja volja (Vůle lidu).

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ASCHENBRENNER, Martin. Z dějin zámku a panství Zákupy III. Česká Lípa : Martin Aschenbrenner, 2006. ISBN 80-239-6369-4. S. 10.  
  2. Oldenburg 9
Předchůdce:
Mikuláš I.
Znak z doby nástupu Ruský car
18551881
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr III.
Předchůdce:
Mikuláš I.
Titulární polský král
Alexandr III.
18551881
Nástupce:
Alexandr IV.
Předchůdce:
Mikuláš I.
Znak z doby nástupu Finský velkokníže
18551881
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Alexandr III.