Berlínský kongres

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Berlínský kongres byl mezinárodním setkáním svolaným k vyřešení Velké východní krize z let 1877-1878.

Jednání[editovat | editovat zdroj]

Berlínský kongres
(Mohutná postava Otto von Bismarcka ve středu obrazu, na levé straně sedí ruský kancléř Alexandr Gorčakov)

Schůzka trvala jeden měsíc od 13. června do 13. července 1878. Hlavním cílem byla snaha revidovat Sanstefanskou mírovou smlouvu, která ukončila rusko-tureckou válku. Předsedajícím kongresu byl hostitel Otto von Bismarck, vedle něhož ke stolu zasedli rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy, ruský kancléř Alexandr Gorčakov, britský ministerský předseda Benjamin Disraeli se svým ministrem zahraničí Robertem Salisburym, dále pak francouzský ministr zahraničí William Waddington a také zástupci Turecka a Itálie.

Jednání byla poměrně komplikovaná. Velká Británie se v obecných otázkách nakonec dokázala dohodnout s Ruskem, což obě velmoci stvrdily Londýnským protokolem z 30. května 1878. Přesto se při pozdějších rozhovorech Rusové snažili zříci svých závazků. Britská diplomacie byla však podporována Rakousko-Uherskem na základě tajné bilaterální dohody z 9. června 1878.

Závěrečný protokol[editovat | editovat zdroj]

Idea autonomního „Velkého Bulharska“ po Sanstefanském míru byla v Berlíně znemožněna.

Konečná formulace závěrečného protokolu Berlínského kongresu byla považována za ruskou porážku, i když právě Rusové získali mnohem víc, než od samotné války očekávali.

Rusko si mohlo ponechat své asijské zisky a celou Besarábii. Kongres také uznal nezávislost Srbska, Černé Hory a Rumunska, tedy právě těch tří států, které zvětšily své území na úkor Turecka. Podobný teritoriální zisk kongres přiznal i Řecku, ale k naplnění této části protokolu došlo až v roce 1881.
Kardinálním rozdílem závěrečného aktu od Sanstefanské mírové smlouvy byla pasáž, která nepodpořila vznik „Velkého Bulharska“. Bulharské území bylo rozděleno na vlastní Bulharské knížectví na severu, poloautonomní Východní Rumélii, kde byl Turky jmenovaný guvernér, ovšem vyznáním křesťan, a zbylou část jihu přímo spravovalo Turecko. Rakousko-Uhersko získalo možnost legální okupace Bosny a Hercegoviny, kterou v roce 1908 anektovalo, stejnou příležitost získala i Velká Británie vůči Kypru.

I přes menší balkánské roztržky v dalších letech 1885 a 1897 (sjednocení Bulharska a Východní Rumélie) byl Berlínský kongres jednoznačně stabilizačním momentem evropského kontinentu na více než dalších 30 let.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Congress of Berlin ve Wikimedia Commons ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha : Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3.