Řecko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Starověké Řecko.
Ελληνική Δημοκρατία
Řecká republika
Vlajka Řecka
vlajka
Znak Řecka
znak
Hymna: Ymnos is tin Eleftherian
Motto: Svoboda nebo smrt
Geografie

Poloha Řecka

Hlavní město: Atény
Rozloha: 131 940 km² (94. na světě)
z toho 0,86 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mytikas (2 917 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 39°0′ s. š., 22°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 11 283 293 (74. na světě, 2009)
Hustota zalidnění: 81 ob. / km²
HDI: 0,860 (velmi vysoký) (29. na světě, 2013)
Jazyk: řečtina
Náboženství: Pravoslaví, částečně řeckokatolické
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 25. března 1821 (odtržením od Osmanské říše)
Prezident: Karolos Papulias
Předseda vlády: Antonis Samaras
Měna: euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 25 331[1] USD (40. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
MPZ: GR
Telefonní předvolba: +30
Národní TLD: .gr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Řecko, oficiálně Helénská republika (řecky Ελλάδα [eˈlaða] nebo Ελλάς [eˈlas]), je stát ležící v jižní Evropě - na jihu Balkánského poloostrova a rozkládající se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. Jeho sousedy jsou Albánie, Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina.

Etymologie[editovat | editovat zdroj]

Názvy Řecka ve světových jazycích mají tři různé původy. První varianta, Řecko, pochází z latinského Graeci, které podle Aristotela bylo starověkým názvem Řeků. Druhou je Iónsko z řeckého toponymu Iónía a třetí podobou je Héllas podle mýtické předkyně Řeků Heleny. Jazykem, který se odlišuje, je gruzínština, kde se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“ – moudrý.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Řecka.

Řecké dějiny patří mezi jedny z nejdelších a nejvýznamnějších světových dějin, které začínají ještě před příchodem Řeků do Řecka, kdy zde žili Pelasgovia (kontinentální) a Mínojci (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.-3. tisíciletí před Kristem do Řecka pronikly první řecké kmeny-Achajci, kteří vytvořili první řeckou kulturu, mykénské kultury. Později se v Řecku usadili další řecké kmeny, Dórové, Ionia, Aiolovia, Epiróti a Makedonci, kteří se promíchaly s původním obyvatelstvem a tak vytvořili řecký národ. V klasickém období vytvořili Řekové velkou kulturu, následovala římská vláda, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka.

Pravěk a antika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Starověké Řecko.

Pobřeží Řecka u Egejského moře bylo místem vzestupu první civilizace v Evropě (jmenovitě Minóané a Mykéňané), poté následovala Temná doba až do roku 800 př. n. l., kdy začala nová éra řeckých městských států (např. Sparta nebo Athény), které získávaly kolonie po celém Středozemí. Po éře impéria Alexandra Velikého přišlo období, kdy se řecká kultura stala základem helénské civilizace.

Nadvláda Římanů a středověk[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Achaea a Byzantská říše.

Vojensky Řecko sláblo natolik, že se muselo po čase podřídit Římu – stalo se tak v roce 168 př. n. l., přesto v mnoha směrech si spíše řecká kultura podmanila život Římanů. Řecko se stalo provincií Římského impéria, ale řecká kultura stále dominovala východnímu Středomoří. Když se říše rozdělila na Východořímskou, známá později jako Byzanc, a Západořímskou, východní část říše se soustředila okolo Konstantinopole a zůstala v jádru řecká, zahrnujíc samotné Řecko a také řeckou Malou Asii. Od 4. do 15. století Byzantská říše přežila jedenáct století útoků ze severu, západu a východu, až se Konstantinopol 29. května 1453 ocitla pod nadvládou Osmanské říše. Stalo se tak tím, že padl poslední císař z dynastie Palaiologů, Konstantin XI. Zbytek Řecka byl postupně podmaňován Osmany během 15. století - 16. století.

Nadvláda Osmanů (Turků)[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Osmanská říše.

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrály se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo přesunutí řecké inteligence do západní Evropy, ze strachu před Turky, a přispělo k nástupu renesance. Druhé stěhování Řeků bylo opuštění plání řeckého poloostrova a usazení se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo to, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si udržely statut nezávislosti. Koncem 16. století až do 17. století se Řekové začali stěhovat zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.

Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že izoloval různé lidi uvnitř Osmanské říše s jiným vyznáním. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat si jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přestože tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození). Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), aby se vyhnuli vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k Islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli ve utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit.

První řecký král Otto I. z dynastie Wittelsbachů

Vznik současného řeckého státu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecké království. (1832–1924, 1935–1973)

Řecké království získalo nezávislost na Osmanské říši v roce 1829. Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. V první světové válce Řecko hodně získalo, hlavně sever - dnešní Makedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii, anatolští Řekové byli přesídleni na západ, stejně jako Turci žijící v Řecku byli vystěhováni do později vzniklé Turecké republiky. V letech 1941-44 bylo Řecko obsazeno Německem, k osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Po porážce komunisty organizovaného povstání v roce 1949 se Řecko orientovalo na západní demokracie a v roce 1952 se stalo členem NATO (ovšem společně s dosud nepřátelským Tureckem), o dva roky později jedním ze zakládajících členů Evropské organizace pro jaderný výzkum. V letech 19671974 bylo Řecko vojenskou diktaturou (viz Řečtí plukovníci), ve které bylo mnoho politických svobod omezeno, a řecký král byl donucen opustit zemi. Demokratické volby v roce 1974 spolu s referendem ukončily období vojenské diktatury a zrušily monarchii. Řecko se na základě výsledků referenda stalo parlamentní demokracií. V roce 1981 se Řecko stalo členem evropských společenství.

Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda nebo smrt.

Řecká kultura[editovat | editovat zdroj]

Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např.. filozofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie zda aristokracie jsou řeckého původu.

Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně v 12.-15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijském Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka.

Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má ​​řecká kultura blíže k orientálním zemím, jako k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky můžeme v řecké kultuře patrná už od mykénské kultury. Řekové jsou národ který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.

Hudba a tance[editovat | editovat zdroj]

Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. V Řecku je nejpopulárnějším žánrem lidová hudba a hudba vycházející z lidové hudby. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární a udržovány jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně.[zdroj?] Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby.

Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů az krajů, které byly obývané Řeky do Řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontský, maloasijských a Kapadóckych Řeků. Pevninská hudba z Makedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba z Epiru, Thesálie, Rumélie a Peloponésu (dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecka lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové-klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací Udi či Laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novogréckych kmenů, Sarakacanov a Karagunidov a také z Peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradičním mužským ozdob je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů (nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijském Řekové (mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki, Udi) a housle. Hudba z Pontu (pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj Kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty (kritika), kde je tradičním nástroje Smyčcové lyra, podobná jako Kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmováná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární.

Tradiční řecké tance (choroi) se tančí obvykle v kruhu (kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Jemu podobný tanec je i kalamatianos a klistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný také kleftikos Choros, tedy zbojnický tanec. Na ostrovech se tančí tance Susta či pidichtos, na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské Tance jsou často doprovázeny výstřely. Typycký maloasijském tance jsou zeimbekiko, karsilamas a ženský tanec tsifteteli, což je břišní tanec. Pontský tance jsou také velmi divoké, známé jsou Tik, Dipat či Trigona. Kapadócki Řekové tančí tance Seite, Es Vassilis či leilalum.

Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesly Maloasijském Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po Druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje, jako buzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků. Velký zlatý věk řecké hudby nastal v 50.-70. letech, kdy vznikl styl laika, hraný na buzuki. Jsou to tzv.. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jako Mikis Theodorakis (složil i píseň Zorbas), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byli Jorgos Dalaras, Grigoris Bithikotsis či Stelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv.. synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční tsifteteli, tedy břišní tanec, takysto v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas, Jorgos Dalaras, či Notis Sfakianakis.

Zvyky a tradice[editovat | editovat zdroj]

Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice panijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, svátek hroznů, svátek melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce, a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baukcis či o králi Midasovi.

Velkým svátkem je i svatba (gamos), kde se slaví několik dní a na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti a často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční i jejich pohostinnost (filoxenia).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Řecká literatura začíná v 9. stol. př. Kr. Homérem. Řekové vymysleli moderní epos, drama, tedy komedii a tragédii a historiografie. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např.. Sofokles, Euripides, Aischylos, Aristofanes, Thukydides, Herodotos či Plutarchos. Z filozofů nejznámější Platón a Aristoteles.

Velké literární díla vznikaly iv byzantské době, známí historiografie byli např.. Theofilaktos Simokattis, Prokopios, Michail Psellos a Laonikos Chalkokondylis. Nejvýznamnějším byzantským románem, od neznámého autora, psaným v moderní řečtině je Digenis Akritas, byzantský voják zažívající lásku a dobrodružství, když zabije draka.

Za zakladatele moderní řecké literatury je považován Visentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jeden z nejvýznamnějších renesančních děl, Erotokritos, milostný román zasazený do starověkých Athén. Spisovatel Konstantinos Paparrigopoulos napsal v 19. stol. jako první dějiny Řeků od starověku po současnost. Koncem 19. av 20. stol. působily velikáni řecké poezie, jako Dionysios Solomos (autor řecké hymny), Konstantinos Kavafis, Jannis Ritsos, kosti Palamas a nositelé Nobelovy ceny Jorgos Seferis a Odysseas Elytis. Z prozaik byli známí Adamantios Korais a Rigas Fereos, později slavný Nikos Kazantzakis, stvořitel Řeka Zorby. Známí jsou i moderní řečtí filozofové, snad nejslavnějším filozofem 20. století byl Řek Panajotis Kondylis.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Řecká kuchyně patří pod typickou středomořskou kuchyni. Obecně je velmi zdravá, Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají turecké jména, jako např.. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější je tradiční choriatiki-vesnický), sýry (nejznámější je feta), mussaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou), suvlaki a gyros, pastitsio , dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčka tsatsiki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaný baklava. Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Velmi kvalitní je i Řecké víno a alkoholické nápoje ouzo, retsina a Metaxa. Oblíbeným nápojem je i tradiční frapé, které vzniklo právě v Řecku.

Vzdělávání[editovat | editovat zdroj]

Řecko má poměrně vyspělý systém školské správy, která zaručuje kvalitní vzdělání. Struktura školského systému je zčásti podobná tomu v Česku. Začíná se v tzv.. Lidové škole (Dimotiko scholio),pak se pokračuje středoškolského školou (Jymnasio) a středoškolské vzdělání se získá na lyceu (Lykie), nebo na Odborné-technické škole (Technika ke epangelmatika ekpedeftiria). Po absolvování střední školy se může pokračovat výukou na univerzitě (Panepistimio). Řecko má mnoho kvalitních univerzit, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Známá je Athénská akademie (Akadimia Athinon) na počest Platóna, Národní a Kapodistriasova univerzita v Aténách (Ethnikon ke Kapodistriakon Panepistimion Athinon) a nejvýznamnější univerzitou Řecka a celého Balkánu je Aristotelova univerzita v Soluni (Aristotelio Panepistimio Thessalonikis).

Politika[editovat | editovat zdroj]

Řecko je Parlamentní republika, v jejímž čele stojí prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Výkonnou moc má parlament. Sice demokracie vznikla právě v Aténách, založil ji Kleisthenes, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. stol., jelikož do té doby zde byly různé státní převraty a politické vraždění. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu, Ioannis Kapodistrias, který však byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktatura Jeorjiosa Papadopulos. Byla založena pravicová strana Nea Dimokratia (Nová demokracie), kterou založil Konstantinos Karamanlis (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politik Andreas Papandreu socialistickou stranu PASOK (Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí). Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenali větší pokles od doby, co se koncem roku 2009 předseda strany a premiér Konstantinos Karamanlis vzdal vlády a vypluly na povrch různé kauzy jako falšování údajů či utajovanou zadluženost země a následující krize. Současným prezidentem je Karolos Papulias (srpen 2010).

Parlament (vůli) se skládá z 300 poslanců (Vuleftes) a jedné komory. Poslanci jsou voleni lidem každé čtyři roky, případně předčasnými

volbami dříve. Nejvyšším soudem v zemi je tzv.. Areopagus (řecky Arios Pagos, tedy Areuv vrch).

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory, jako např.. nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem, kvůli kterým fakticky stojí některé možné příjmy do státního rozpočtu, jako je například těžba ropy v Egejském moři. Dalším faktorem je nevýhodná poloha Řecka, které má pouze zanedbatelnou část úrodné půdy, většinu území zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatního Středomoří. Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), který zmodernizoval především průmysl. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl dovolit.

Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století, za další vlády PASOK, kdy byl premiér Konstantinos Simitis. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND, Konstantinose Karamanlise, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálem s korupcí a zatajování státního deficitu který se vyšplhal až na 14%. Vláda místo toho, aby šetřila si půjčovala další půjčky na udržení standardu země. Nová vláda Jeorjosa Papandreu (2009) musela přijmout tvrdé opatření, snížení platů či zvýšení důchodového věku ze 60. na 65. roku. Zvýšila i daň z 19% na 21%. Za tyto kroky dostala řecká vláda půjčku od EU a měnového fondu celkově ve výši 114 miliard euro. Radikálními opatřeními vlády a finanční půjčkou se Řecko vyhnulo bankrotu a do konce roku 2010 se podařilo snížit schodek na 8%. Radikální postupy vlády se však neobešly bez demonstrace, kdy demonstrovalo přibližně 200 000 demonstrantů, převážně komunistů přímo v Aténách.

Významnou část řecké ekonomiky zabírá turistický průmysl, který tvoří přibližně 15% HDP. Důležitým odvětvím je i námořní průmysl, který zaměstnává velkou část obyvatelstva a představuje 4,5% HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě, proto mnoho lidí pracuje iv armádě. Řecké obchodní a jiné loďstvo představuje největší světové loďstvo a tvoří až až 18% světové flotily. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl, chov zvířat (hlavně ovcí a koz) prožívá v posledních letech hluboký úpadek.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Úředním jazykem v Řecku je novogréčtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým tradičně vyprávěla většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze Starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné, který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě Jónské atičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novogréčtiny dimotiki existují i ​​jiné novogrécke jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontský řečtina (asi 2 miliony uživatelů), cakónska řečtina (vychází ze starověké dórčiny) a kapadócka řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou hovoří Pontský Řekové a tento jazyk vůbec není na úpadku, což se však nedá říct o kapadóčtine a cakónčtine.

V Řecku se mluví také albánskou arvanítčinou, kterou říkají Arvaniti (asi 200 000 uživatelů), románskou arumunčinov, kterou říkají Řečtí Arumuni (asi 100 000 uživatelů) a řeckou slovančinou, kterou říkají Řečtí Slované (asi 60 000 uživatelů). Muslimská turecká menšina vypráví turecky.

Geografie a přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Řecko na severu hraničí s Albánií (282 km), Makedonií (246 km) a Bulharskem (494 km) a na východě s Tureckem (206 km). Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Středozemní moře. Celková délka pobřeží je 13 676 km. K Řecku patří okolo dvou tisíc ostrovů a ostrůvků, které jsou převážně v Egejském moři. Z větších ostrovů stojí za zmínku především Kréta ve Středozemním moři. Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).

Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekanésu či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Iónském moři. Řecko má více než 15 000 kilometrů pobřeží a pozemní hranice dlouhé 1160 kilometrů.

Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).

Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos.

Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2919 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Příroda[editovat | editovat zdroj]

Krajina[editovat | editovat zdroj]

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, střední Řecko, Thesálie, západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaea, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem, což má za následek, že když se nacházíte v jižních čtvrtích, klima je přímořské, zatímco v severních čtvrtích je horské.

Fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, která se rozpíná od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům v západní Evropě stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Řecké kraje

13 krajů rozdělených do 74 regionálních jednotek (perifereiakés enóti̱tes; jednotné číslo: perifereiakí̱ enóti̱ta) a 1 autonomní stát (Athos):

  1. Attika – Jižní Athény, Ostrovy, Severní Athény, Střední Athény, Západní Athény, Východní Attika, Západní Attika, Pireus
  2. Střední Řecko – Boiótie, Euboia, Eurytania, Fókis, Fthiótis,
  3. Střední Makedonie – Chalkidiki, Imathie, Kilkis, Pella, Pieria, Serres, Soluň
  4. Kréta – Chania, Heraklion, Lasithi, Rethymno
  5. Východní Makedonie a Thrákie – Drama, Evros, Kavala, Rodopy, Thasos, Xánthi
  6. Epirus – Arta, Janina, Preveza, Thesprotie
  7. Iónské ostrovy – Ithaka, Kefalonie, Korfu, , Lefkada, Zakynthos
  8. Severní Egeis – Chios, Ikaria, Lemnos, Lesbos, Samos
  9. Peloponés – Arkádie, Argolis, Korinthie, Lakónie, Messénie
  10. Jižní Egeis – Andros, Kalymnos, Karpathos, Kea-Kythnos, Kos, Milos, Mykonos, Naxos, Paros, Rhodos, Sýros, Théra, Tinos
  11. Thesálie – Karditsa, Lárisa, Magnesia, Sporady, Trikala
  12. Západní Řecko – Achaja, Ajtólie-Akarnánie, Élis
  13. Západní Makedonie – Florina, Grevena, Kastoria, Kozani

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Demografická pyramida

Počet obyvatel je okolo 11,5 milionů (Atény okolo 4 miliony obyvatel). Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.

Podle studie z ledna 2003 má Řecko 11 018 000 obyvatel (trvalých). Z těch žije 58,8 % na městských územích, přičemž jen 28,4 % žije ve venkovských oblastech. Obyvatelstvo dvou největších řeckých městAthén a Soluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. Přestože celkový počet obyvatel pokračuje v růstu, Řecko čelí vážnému demografickému problému. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého. Z tohoto důvodu se výše zmíněný průzkum trendem silně odlišuje od průzkumu uskutečněného pouze o dva roky dříve a následně vykazuje také negativní růst populace.

Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Romů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu.

Přistěhovalectví[editovat | editovat zdroj]

Podle nejnovějších statistických údajů o přistěhovalcích v Řecku se odhaduje, že v Řecku žije 1,15 miliónu přistěhovalců, z nichž 60 – 65 % přišlo z Albánie, přičemž asi 200 000 z nich bylo zadokumentováno jako příslušníci řecké národnostní skupiny nebo “homogeneis”. Dalšími většími národnostmi jsou podle údajů o povolení k pobytu Bulhaři (67 000), Rumuni (29 000), Ukrajinci (23 000), Pákistánci (17 000) a Gruzínci (15 000), přestože je zde hlášeno přes více než 180 různých národností. Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný (stejně jako po celé jižní Evropě) a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý probíhá nyní v roce 2005).

V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho.

Přistěhovalectví je v Řecku, stejně jako v mnoha jiných zemích Evropské unie, kontroverzní záležitostí. Průzkum Centra Evropské unie pro monitorování rasismu a xenofobie, oficiální agentury Evropské unie studující přístupy související s rasou a národností v EU, z roku 2003 zjistil, že Řekové mají negativnější přístup vůči mnohonárodnosti než jacíkoliv jiní lidé ve státech EU a mnohem více než ostatní občané EU také upřednostňují navrácení nezaměstnaných legálních přistěhovalců do vlasti. Přesto Řekové mají mírnější vztah než ostatní členové EU k tomu, zda by měli mít legální přistěhovalci stejnou právní ochranu jako rodilí Řekové a zda by se měli podřídit místním zákonům a konvencím.

V roce 2005 vláda navrhla další zákon o přistěhovalectví se záměrem zefektivnit imigrační procedury a minimalizovat rozsáhlé byrokratické problémy, které se táhly od roku 1991. Po francouzských občanských nepokojích vůdce opoziční strany „PASOK“ navrhl lepší řízení integrace přistěhovalců a to hlavně v místním volebním právu. Tento přístup byl vřele uvítán vládou. Přesto několik veřejných průzkumů v té době prokázalo veřejné znepokojení nad všeobecným vlivem přistěhovalců v řecké společnosti. Zda bude vládní směr zrychlení sociálního zařazení mezi veřejností populární, je zatím stále nejasné.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Řecký arcibiskup Christodoulos

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo.

Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.

Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.

V lednu 2005 vyšla najevo série korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení oddělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku.

Většina Řeků (95—98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanti a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství.

Hora Athos[editovat | editovat zdroj]

Hora Athos

Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvádí jen hora Athos), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole, a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století zvyšoval nevoli k římsko-katolické církvi.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-883-9.  
  • DOSTÁLOVÁ, Růžena, a kol. Řecko. Praha : Libri, 2002. ISBN 80-7277-110-8.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]