Delfín obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Delfín obecný

delfín obecný
delfín obecný
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: kytovci (Cetacea)
Čeleď: delfínovití (Delphinidae)
Rod: Delphinus
Linné, 1758
Binomické jméno
Delphinus delphis
Linné, 1758
Cetacea range map Short-beaked Common Dolphin.PNG

Delfín obecný (Delphinus delphis) je druh kytovce z čeledi delfínovití.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Délka jeho těla činí 1,8–2,6 m, hmotnost 90-140 kg. Je tedy menší než delfín skákavý. Jeho tělo je štíhlé, základní zbarvení hnědé až černé, na břiše bělavé, na bocích světlé skvrny a pruhy. Hlava zaoblená, 40-47 zubů v každé polovině čelisti. Hřbetní ploutev ostrá, prsní ploutve zakřivené. [2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný je rozšířen téměř ve všech mořích od tropického po mírné pásmo. Žije zejména v pobřežních vodách, kde je dostatek potravy. Je nejpočetnějším druhem delfína. Velikost populace je neznámá, odhaduje se na několik miliónů jedinců.[3]

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích. Upřednostňuje hluboké vody v pobřežních oblastech, často se za účelem lovu kořisti sdružuje mnoho skupin dohromady a jindy spolu různé skupiny soupeří [4]. Ke spánku využívá jen polovinu mozku, druhou hemisférou je bdělý, přičemž obě poloviny může střídat. Plave rychlostí až 60 km/h s maximální hloubkou ponoru 300 metrů. Má silnou ocasní ploutev, ta mu umožňuje dlouhé skoky nad hladinu i poskakování ve vzpřímeném postoji za pomoci rychlých úderů o hladinu. Pod vodou je schopen zůstat až 10 minut na jedno nadechnutí, ale většinou se vynořuje častěji. Domlouvá se pomocí echolokace na frekvencích 1000 Hz-150 KHz. Březost trvá 10-11,5 měsíce, období rozmnožování je jaro a podzim, v tropickém pásmu celoročně. Samice rodí jedno mládě. Mláďata se rodí ocasem napřed o délce 0.8-1 m a hmotnost přibližně 10 kg. Delfíni se dožívají až 30 let. [5]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jeho nejčastější potrava jsou sledi a makrely, doplňují je hlavonožci. Loví společně, ve skupině shánějí ryby k sobě a nahánějí je k hladině.

Historie a mytologie[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný byl znám již v době antiky mezi Řeky a Římany a hrál důležitou roli v jejich mytologii. Rovněž vystupuje v příbězích, předávaných z generace na generaci, ve kterých vozili malé děti na hřbetě jako koně a zachraňovali tonoucí. První, kdo jej pojmenoval "delfín" a poznal, že se jedná o savce, byl Aristoteles. Carl Linné jej v roce 1758 pojmenoval Delphinus delphus.[6] O výjimečnosti vztahu kytovců s člověkem mluví nástěnné malby (Grotta del Genovese), freska delfína ze 17. století př.n.l. nalezená na ostrově Knossos v Řecku [7] nebo nalezené mumifikované tělo delfína v Norsku v Askollen, Vestfold. [8] Zobrazení delfína se našlo také na starověkých mincích.[9]

Inteligence[editovat | editovat zdroj]

Jako většina kytovců i delfín obecný má velký a těžký mozek s výrazným neokortexem, šedá kůra mozková je tu hojnější než u většiny savců (s výjimkou opic), ale méně hojná než u člověka. Schopnost učení, opakování a porozumění pojmům je u delfínů prokázaná. [10] Tuto duševní činnost lze vypozorovat ve volné přírodě zejména při lovení ve skupině, při námluvách a hře. Např. jsou také schopni rozvazovat uzly na rybářských sítích, útočit na smluvený signál písknutí, nahánět ryby ve formacích apod. [11] U delfínů držených v zajetí byla prokázána schopnost používat sled pojmů např. "sahat - míč - ocas - hledat - talíř".[12]

Vliv člověka[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný se velmi často dostane do průmyslově používaných sítí určených pro lov ryb, ještě v roce 1988 bylo takto chyceno až 100 tisíc jedinců. Díky zlepšenému způsobu rybolovu a přísnějším nařízením byl tento počet od té doby značně snížen. Země s velrybářskou tradicí dodnes loví i delfína obecného, zejména Japonsko a Norsko, na základě rozhodnutí Mezinárodní velrybářské komise, tzv. klauzule o "výjimce pro domorodce". Další negativní vliv je kontaminace mořských vod zejména v pobřežních oblastech. Zejména jedinci žijící ve Středozemním moři jsou vysoce kontaminovaní rtutí, freony a těžkými kovy.[13] K chovu v zajetí se delfín obecný na rozdíl o delfína skákavého nebo kosatek černých příliš nehodí, většinou odmítá spolupracovat a takoví jedinci zpravidla do roka uhynuli. Často také páchali sebevraždy naražením do stěny nádrže.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.iucnredlist.org/details/6336/0
  2. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 218. (český) 
  3. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 217. (český) 
  4. REEVES, Randall R.. Sea mammals of the world. London : A & C Black Publ, 2002. 530 s. S. 302. (anglický) 
  5. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 198. (český) 
  6. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 217. (český) 
  7. MILLER, Debra L.. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia : The University of Queensland, 2007. 442 s. ISBN 9781578083602. S. 21. (anglický) 
  8. MILLER, Debra L.. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia : The University of Queensland, 2007. 442 s. ISBN 9781578083602. S. 16. (anglický) 
  9. MILLER, Debra L.. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia : The University of Queensland, 2007. 442 s. ISBN 9781578083602. S. 21. (anglický) 
  10. REEVES, Randall R.. Sea mammals of the world. London : A & C Black Publ, 2002. 530 s. S. 303. (anglický) 
  11. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 132. (český) 
  12. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 133. (český) 
  13. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 199. (český) 
  14. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 129. (český)