Kůň

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o zvířeti. Další významy jsou uvedeny v článku Kůň (rozcestník).
Tento článek pojednává o druhu Equus caballus. O rodu Equus pojednává článek koňovití.

Wikipedie:Jak číst taxobox Kůň domácí

Kůň
Kůň
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: lichokopytníci (Perissodactyla)
Čeleď: koňovití (Equidae)
Rod: kůň (Equus)
Binomické jméno
Equus caballus f. caballus

Kůň domácí (Equus caballus) nebo pouze kůň je domestikované zvíře patřící mezi lichokopytníky. V minulosti se koně používali především na přepravu. Od 20. století se na nich jezdí hlavně rekreačně.

Slovo kůň označuje obecně jak samce, tak i samici koně. Samice je klisna, kobyla či hřebice. Samice v říji se říjí nebo se říjná. Gravidní samice se označuje pojmem březí. Samice, která porodila se ohřebila. Samec je hřebec, vykastrovaný pak valach. Mládě koně se nazývá hříbě. Věda zabývající se koňmi je hipologie.

Evoluce koně[editovat | editovat zdroj]

Historie tohoto druhu je stará již více než milion let, předci dnešního koně jsou zařazeni do období před 60 miliony let. Kůň se vyvíjel v Severní Americe, potom přecházel přes tzv. pevninské mosty do dnešní Asie. Před několika tisíci lety kůň v Severní Americe z neznámého důvodu zcela vyhynul. Znovu se sem koně vrátili až v 16. století spolu s osadníky z Evropy; proto v Americe nejsou koně divoké, ale zdivočelé. Dobu ledovou přežili dva předkové koně – kůň Přewalského, který přežívá, a Tarpan, který byl pak lidmi vyhuben.

Vliv podnebí na vývoj koně[editovat | editovat zdroj]

Horké podnebí dávalo podnět k vývoji lehčích koní, vyšších s užšími kopyty (typickým příkladem je achatelkinský kůň a arabský plnokrevník). Naproti tomu v horských či chladnějších oblastech žili koně menší a robustnější (především ponyové). V suchých oblastech se vyvíjeli lehčí koně, ve vlhčích s bohatou pastvou koně těžcí (chladnokrevní).

Eohippus[editovat | editovat zdroj]

Kůň pochází z Eohippa (neboli Hyracotherium), známého jako prakoník. Žil v pralesích starších třetihor – v eocénu – asi před 60 miliony let. Na všech končetinách měl pět prstů, ale k chůzi byly uzpůsobeny jenom čtyři na předních končetinách a tři prsty na zadních. Měl malé a ostré zuby; pravděpodobně se živil listím. Byl velký asi jako liška.[1]

Orohippus[editovat | editovat zdroj]

Tento předek koně už žil ve stepích Severní Ameriky. Na předních nohách měl jen čtyři prsty, na zadních tři.

Mesohippus a Miohippus[editovat | editovat zdroj]

Oba tyto druhy, z nichž Mesohippus je starší, byly již větší než jejich předchůdce Eohippus. Jejich zuby byly již také lépe vyvinuté, mohl proto přijímat více potravy. Na všech nohou měli tři prsty. Mesohippus žil v oligocénu, Miohippus v miocénu.

Vývoj koně

Parahippus[editovat | editovat zdroj]

Parahippus už se na tvrdém povrchu pohyboval pouze po prostředním prstu a ostatní dva používal jen v měkkém terénu.

Meryhippus[editovat | editovat zdroj]

Stál u vzniku několika různých odlišných linií vývoje, z nichž nejdůležitější je linie Pliohippuse. Právě z tohoto předchůdce se před milionem let vyvinul Equus caballus – dnešní kůň.

Domestikace koně[editovat | editovat zdroj]

První důkazy o domestikaci koně pochází z Centrální Asie, z doby asi 3000 let př. n. l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se zachovaly primitivní udidla, třmeny i sedla.

Kůň v minulosti[editovat | editovat zdroj]

Koně byli pro člověka vždy velmi důležití. Už v pravěku mu sloužili jako potrava. Později člověk koně domestikoval a začal ho využívat k tahu a jízdě na něm. Koně sloužili v dopravě, zemědělství, nezbytní byli ve vojenství, ale poskytovali lidem i zábavu při lovech, různých soutěžích a dostizích. Koňské žíně byly využívány i pro výrobu matrací.

Kůň v současnosti[editovat | editovat zdroj]

V minulosti byl kůň tažným zvířetem (koněspřežná dráha)

V současnosti se ve vyspělých zemích využívá kůň převážně pro zábavu a v podstatně menší míře než tomu bývalo minulosti i pro práci: například pro stahování dřeva v lesích (zvlášť při kalamitních situacích, v obtížném terénu apod.), nebo pro provoz turistických povozů (fiakr,drožka) v centrech historických měst nebo při slavnostních příležitostech. Ve východní a jihovýchodní Evropě je kůň na venkově stále běžným tažným zvířetem. Setkat se s nimi lze i v cirkusech.

Koně se využívali a využívají i ve zdravotnictví – jednak k výrobě očkovacích látek a sér. Kůň má velký význam v hiporehabilitaci, léčebném a pedagogickém využití v oborech hipoterapie, psychoterapie pomocí koní, aktivity s využitím koní a parajezdectví.

Největší využití koní je ale stále ve sportu.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Oblíbená koňská disciplína – dostihy

Čím dál víc roste sportovní využití koní - existuje velké množství jezdeckých i vozatajských disciplín.

Nejdůležitějšími soutěžemi v jezdeckém sportu jsou:

  • Drezúra je sportovní disciplina postavená na vzájemné harmonii a souhře koně a jezdce. Cílem drezury je co nejvíce zdokonalit pohyb koně, připravit (přijezdit) koně tak, aby byl schopen nést svého jezdce lehce, aby byl pružný, vyvážený, správně osvalený a reagoval na i na ty nejmenší respektive nejjemnější pobídky svého jezdce. Pro závody jsou vypsány drezurní úlohy rozdělené do několika stupňů obtížnosti. Drezurní úloha je soubor cviků, které musí jezdec s koněm postupně udělat co nejpřesněji v určeném pořadí. Je to olympijská sportovní disciplina. Jeden z nejtěžších cviků je piaffa.
  • Parkur je velmi oblíbené jezdecké odvětví, při němž kůň překonává překážky. Ty se rozdělují na překážky výškové (např. kolmý skok), šířkové (např. vodní příkop) a výškově-šířkové (např. oxer). Rozlišují se také do jednotlivých úrovní nejjednodušší ZM, Z, ZL, L, SM, S, ST, T, nejtěžší TT). Jedná se o olympijskou sportovní disciplínu.
  • Soutěž jezdecké všestrannosti neboli military, jedná se o třídenní soutěž skládající se z drezury, terénní jízdy a parkuru. Je to olympijská sportovní disciplina a pro koně i jezdce je velice náročná. Parkur se dělí také jako drezura do různých stupňů obtížnosti.
  • Dostihy se dělí na rovinové dostihy, překážkové dostihy a klusácké dostihy. Ve své podstatě se u dostihů nejedná o sport, ale o výkonnostní zkoušku, jejímž výsledkem na konci kariéry je tzv. generální handicap - GH.[zdroj?] Dostihy nejsou a nebyly nikdy řízeny tělovýchovnými organizacemi, řídí je Ministerstvo zemědělství, např. prostřednictvím Jockey clubu. Výše GH určuje vlastně kvalitu koně. Čím vyšší, tím větší předpoklady kvalitního potomstva.
    • Při rovinných dostizích běží kůň po dráze bez překážek (nejznámější jsou Derby a St. Leger).
    • Při překážkových dostizích kůň překonává proutěné, nebo pevné překážky, příkopy či vodní skoky: (Grand National (Velká národní) a Velká Pardubická).
    • Při klusáckých dostizích kůň táhne jezdce na lehkém vozíku zvaném sulka. Méně obvyklé jsou klusácké dostihy pod sedlem. Kůň zde musí pouze klusat (nesmí cválat). Klusácké dostihy jsou velmi oblíbené v Americe a Francii.

Cross-country je jízda terénem. Kůň musí skákat překážky a přitom mít nejlepší čas. Cross-country je něco mezi Parkurem a Dostihem.

Existují i další sportovní odvětví a zvláštní soutěže provozované s koňmi:

  • Kočárové soutěže resp. vozatajské soutěže jsou specializovaným sportovní odvětvím, kdy soutěžící - vozatajové - nejedou přímo na koni, ale vezou se (na povozu) ve speciálním vozidle taženým koňmi (tedy jedou v kočáru). Obvykle se jedná o soutěže, kdy se testuje vozatajská zručnost na vymezené dráze. Vůz musí překonávat různé umělé překážky a speciální vozatajské branky.
  • Koňské pólo je kolektivní sportovní hra s míčkem na branky, kterou hrají dvě skupiny jezdců na koních, u nás jen málo známá, v mnoha zemích světa (například v celé Americe, v jižní Asii a v některých západoevropských zemích) je velice oblíbena.
  • Kovbojské hry (rodeo), v Americe se jedná o velice rozšířenou a oblíbenou skupinu různých sportovních disciplín, kde kromě speciálních jezdeckých soutěží probíhají i další dovednostní soutěže v lasování, krocení býků, svazování telat apod.

Na konci sezóny se pořádá tak zvaná Hubertova jízda. Slaví se konec sezóny. Jezdec musí chytit pírko. Musí být nejrychlejší a v teréně skákat překážky např. ze dřeva.

Zdraví koně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku nemoci koní.

Zdravý kůň má v klidu tělesnou teplotu 37,5–38,5 °C (hříbata asi o 1 °C vyšší), klidová frekvence dýchání je asi 8–16 dechů za minutu (hříbata 10–20), tepová klidová frekvence je 35–45 tepů za minutu (hříbata 100–120).

Nemoci a úrazy koní se dají rozdělit na onemocnění kopyt (například otlaky, schvácení kopyt, podotrochlóza, abscesy, hniloba rohového střelu, rozštěp kopyta, rakovina kopyt, …), nemoci kloubů a končetin (nálevky, špánek, kostnatění kopytních chrupavek, natažení šlachy, zášlapy a odřeniny, návní kost, zlomeniny, šinbajny, …), nemoci očí (zákal, zánět spojivek, …), nemoci dutiny ústní (řádky (otok horního patra), nemoci zubů, …), onemocnění kůže (podlom, dermatofilóza, otlaky, letní vyrážka, plísňová onemocnění, svrab, vši, střečkovitost, …), poruchy trávicí soustavy (kolika, průjem, otrava, …), poruchy oběhového systému (anémie, lymfangitida, africký mor koní, dehydratace, …), nemoci dýchací soustavy (chřipka koní, hříběcí, obrna hrtanu, COPD, kašel, vozhřivka, …), pohlavní onemocnění (metritida, infekční zmetání klisen, …); závažným onemocněním je tetanus a vzteklina, koně můžou trpět i alergiemi.

Koně často napadají vnitřní i vnější paraziti – vši, svrab, klíšťata, škrkavky, tasemnice, roupi, velcí a malí strongylidi, střečci.

Zlozvyky koní jsou poruchy chování, které se opakují, i když k tomu kůň nemá důvod. Nejčastěji je to klkání, hodinaření, vzpurnost, útočnost, drbání ocasu, lechtivost, vyplazování jazyka, neochota, trhání dek a ohlávek, skřípání zubů, …

Vzhled a stavba těla[editovat | editovat zdroj]

Příklad klabonosého (římského) nosu

Špatná nebo nedostatečně vyvinutá stavba těla (sražená záď, jelení krk, úzká kopyta, kravský postoj…) způsobují zdravotní problémy a snižují pohyblivost. Nohy by měly být rovné, ani vypoulené ani klenuté k sobě.

Hlava[editovat | editovat zdroj]

Hlava by měla být přiměřená velikosti těla koně, měla by mít správný úhel připojení krku kvůli funkci dýchání a pohyblivosti. Nozdry jsou velké a široké. Podle profilu se rozlišuje hlava rovná, klabonosá (vypouklá, například u starokladrubských koní), štičí (konkávní, s miskovitým profilem, u arabských koní), volská, babská a klínovitá. Uši jsou důležité nejen pro sluch koně, ale jejich pozice slouží i ke komunikaci. Např. uši sklopené dozadu znamenají, že kůň je podrážděn. Oči jsou velké a jasné, posazeny jsou daleko od sebe. Zrakové pole pokrývá asi 340°. Žuchvy neboli ganaše jsou tvořeny hlavně žvýkacími svaly.

Krk[editovat | editovat zdroj]

Základem krku je, stejně jako u všech ostatních savců, 7 krčních obratlů. Délka a tvar krku mají značný vliv na pohyb koně.

Přední končetiny[editovat | editovat zdroj]

Přední noha se skládá z:

  • plec – skládá se z lopatky, která by měla svírat asi 45° se zemí, a z ramenní kosti
  • předloktí – tvoří ho kost loketní a vřetenní, které jsou vzadu srostlé. Mělo by být dobře osvalené.
  • zápěstí (carpus) – kloub ze sedmi malých kůstek, má být na ose přední končetiny.
  • záprstí
  • spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost a kosti sezamské
  • korunka – základem je kost korunková
  • kopyto – je kožním derivátem, jehož základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Kopyto dělíme na část chodidlovou, stěnovou, střelovou a větve na které dosedá kopytní chrupavka. Mělo by svírat asi 55° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.
kostra koně

Zadní končetiny[editovat | editovat zdroj]

Zadní noha se skládá z:

  • stehno – stehenní kost, stehenní sval
  • bérec – holenní a lýtková kost. Bérce mají být dlouhé a svalnaté
  • hlezenní kloub – jeden z nejdůležitějších kloubů, skládá se z 6 kostí, měl by být pod hrbolem sedací kosti
  • nárt – je delší než záprstí, čím je delší, tím rychleji se může kůň pohybovat
  • spěnka – má svírat asi 45° se zemí, základem je spěnková kost
  • korunka – základem je kost korunková
  • kopyto – základem je kost kopytní a střelková, ty jsou potaženy škárou a celé kopyto chrání rohové pouzdro. Mělo by svírat asi 45° s horizontálou. Kopyta se před opotřebováním chrání podkovami.

Hřbet a hrudník[editovat | editovat zdroj]

Hřbet tvoří 18 obratlů, k nim se upíná 18 párů žeber, z nich je 10 párů nepravých. V přední části hřbetu se nachází kohoutek. Čím je hrudník prostornější, tím vyšší výkony může kůň podávat.

Bedra[editovat | editovat zdroj]

Základem je 6 bederních obratlů, u arabských koní jich bývá jen 5. Mají být široká a pevná.

Záď[editovat | editovat zdroj]

Tvoří ji pánev a svalstvo, připojuje se k ní ohon, který slouží k odhánění hmyzu. Základem je 17 – 19 ocasních obratlů a je porostlý žíněmi. Pokud je ocas svěšený mezi zadníma nohama, bývá to známka onemocnění nebo jiných stresových podmínek.

Srst[editovat | editovat zdroj]

Srst se skládá z krycích a podsadových chlupů. Podsadové chlupy jsou duté a slouží k tepelné izolaci, narůstají na zimu. Hříbata se rodí s podsadovými chlupy, krycí jim začínají růst až po asi 3 měsících. Výměna chlupů se nazývá línání. Kůň má i ochranné chlupy – žíně a rousy. Jsou hrubší, dlouhé a pevněji zapuštěné do škáry, tvoří kštici, hřívu a rousy. Vysoce citlivé jsou hmatové chlupy na pyscích a nad očima.
Chlupové víry jsou důležité pro identifikaci, vznikají různým napětím podkožních svalů. Vyskytují se například na čele, krku, prsou, ve slabinách.
Barva srsti spolu s barvou kůže určuje barvu koní. Čím víc vzduchu je v dřeni chlupu, tím světleji srst působí.

Zbarvení[editovat | editovat zdroj]

Existuje mnoho barev koní. Ty nejzákladnější jsou: Hnědák – od červenohnědé až po zlatou, vždy má černou hřívu, ocas a dolní část nohou. Vraník je celý černý, občas se objevují tzv. letní vraníci s hnědočernou srstí v zimě a černou v létě. Bělouš vybělující má jako hříbě většinou hnědou nebo černou srst, ta se věkem vyběluje směrem od hlavy až po úplně bílou barvu. Bělouš nevybělující má bílou srst smíšenou s nějakou další barvou. Pak vzniká červený bělouš - jablečňák, hnědý bělouš, šedý bělouš - mourek… Nevybělující bělouši mají vždy hlavu tmavší, než zbytek těla. Albín má úplně bílou, někdy krémovější barvu, oči jsou často červené. Albín má kůži pod srstí růžovou, bělouš černou. Ryzák – srst v různých odstínech zlaté, stejnou barvu, světlejší, nebo tmavší má i hříva a ocas. Ale nikdy nejsou černé. Plavák má barvu do žluta či šeda, tmavou hřívu, ocas i nohy. Má vždy tzv. úhoří pruh a zebrování na nohou. Pokud nemá úhoří pruh, uvádí se to jako odchylka. Koně mají velice často vrozené odznaky (na hlavě např. hvězdu nebo lysinu, či nohou např. bílou korunku) a různé barvy kopyt. Existují i tzv. získané odznaky, mezi které patří například bílé skvrny po zranění, jizvy, výžehy nebo tetování. Ty vytvořené lidmi slouží k identifikaci jedinců.

Zleva: těžký kůň, pony, lehký kůň. Na obrázku můžete také vidět několik koňských zbarvení.

Karyotyp[editovat | editovat zdroj]

32 párů chromozomů

Plemena koní[editovat | editovat zdroj]

Základní dělení plemen je podle stupně prošlechtění, a to na:

    • primitivní plemena - zachovávají si původní způsob života, mají tvrdou konstituci, dospívají později, ale jsou dlouhověká, obvykle mívají menší vzrůst a bývají velmi přizpůsobivá
    • kulturní plemena - jsou dlouhodobě šlechtěna podle chovných cílů

Podle původu se koně dají rozdělit do čtyř skupin:

Polde temperamentu:

    • Chladnokrevní koně – odvozený od koně západního, s mohutnou stavbou těla, klidní, s dobrým charakterem, nejčastěji užíváni jako tažní – belgický, norický, peršeronský, shirský
    • Teplokrevní koně – odvozený od koně východního, s ušlechtilejší stavbou těla, živý, užívaní pro práci pod sedlem, jako všestranně užitkoví nebo pro sport –český teplokrevník, hannoverský kůň, huculský kůň, starokladrubský kůň
      • Plnokrevní koně – staré ušlechtilé plemeno, které si zachovalo svůj původní ráz, a je bez příměsi cizí krve, nebo teplokrevník dlouhodobě šlechtěný na určitou užitkovost s takovým stupněm prošlechtění, že požadované vlastnosti už nejdou dalším přikřižováním zlepšovat- arabský kůň, anglický plnokrevník, achaltekinský kůň
      • Polokrevní koně – kříženci plnokrevních koní s teplokrevnými

Jezdecká výstroj[editovat | editovat zdroj]

Sedlo rozkládá jezdcovu váhu po koňském hřbetu. Různá sedla se používají k různým účelům (Univerzální sedlo, skokové sedlo, dostihové sedlo, drezurní sedlo, westernové sedlo). Pod sedlo se většinou umisťuje sedlová poduška. Podbřišník sedlo udržuje na hřbetu koně, probíhá za předníma nohama koně. Třmeny jsou připevněny k sedlu, zvyšují stabilitu jezdce a pomáhají při tzv. lehkých sedech v různých krocích. Uzdečka se připevňuje na hlavu koně a pomáhá jezdci nad koněm udržet kontrolu. Skládá se z nátylníku, podhrdelníku, čelenky, lícnic, otěží, nánosníku a udidla. Možno připojit i martingal. Uzda se používá při přehlídkách a drezurách, na rozdíl od uzdečky, která je využívána mnohem častěji, má navíc jednu lícnici k dalšímu udidlu (uzdečka má udidlo jen jedno, uzda dvě). Udidlo se umisťuje do huby koně, existuje jich několik druhů (jednou, dvakrát lomené udítko, rovné udítko…). Existují i varianty bez udidel, kdy se kůň ovládá tlakem na nos. Někdy se používají i martingaly, které koni brání ve zdvihání hlavy, jsou upevněny nad kohoutkem (kolem krku), k podbřišníku a k otěžím. Kamaše se používají k ochraně nohou koně při práci, skákání i přepravě.

Ustájení[editovat | editovat zdroj]

Hříbě na nejčastější podestýlce – slámě

Koně jako prapůvodní obyvatele stepí a lesostepí byli od středověku ustájeni ve stájích, většinou v boxech nebo stáních. Box je nejvhodnější ze stájových typů ustájení. Každý kůň má svůj vyhrazený prostor, v boxu by mělo být místo pro lehání a vstávání a volný pohyb. Umístění ve stáních není tak pohodlné jako v boxech, ale z etologického hlediska šetří psychické zdraví koní, protože jsou blíž u sebe, vidí na sebe a slyší se (to je ale možné i u boxového typu). Frekvence stájových zlozvyků je však ve vazném ustájení větší než v ustájení boxovém. Koně jsou většinou hlavou ke zdi, po většinu času jsou přivázáni. Stání není tak prostorově náročné jako boxy a ušetří se práce a podestýlka, ale trpí tu aparát koně (od pohybového, až po trávicí) díky nedostatku svévolného pohybu. Podestýlka je většinou sláma, hobliny, výjimečně i rašelina, krouhaný papír či piliny. Pak následuje ve výčtu venkovní ustájení, kdy se kůň pustí do výběhu, ale aby nastal stav welfare, musí kůň být venku 24/7 celý rok. Mnoho lidí se bojí, že koně nastydnou a podobně, ale kůň je také zvíře chytré a „přírodní“ pokud je na pastvině každý celý den, automaticky se k podzimu přesrstí na zimní období. Protože kůň je zvíře žijící ve stepích, viz výše, tudíž za normálních životních podmínek by musel každý den nachodit mnoho kilometrů (za vodou, potravou, závětřím...). Jeho tělo je stavěné na velké množství každodenního pohybu a nepravidelný přísun potravy. Ve stájích je kůň převážně uvázán/zavřen, tudíž se nemůže dostatečně pohybovat (jeden trénink denně ho opravdu nevytrhne) a je mu pravidelně dodáváno krmení přímo pod nos, což je pro něj v podstatě taky nepřirozené. Ve výběhu by měl být i přístřešek, nejlépe se zpevněnou podlahou. V zimě a v dešti ale kůň obvykle do přístřešku nezaleze, ukrývá se nejvíce před horkem.

Čištění koně[editovat | editovat zdroj]

Koně je třeba čistit vícekrát denně, především před ježděním a po něm. Čistění má většinou několik fází: obvykle se začíná hrubým očištěním rýžákem či hřbílkem, pokračuje se měkkým kartáčem, a dokončuje vyčesáním hřívy a ocasu či natřením kopyt olejem.

Čištění se zahajuje hřbílkem (tvrdá umělá hmota s výstupky). Tímto nástrojem se pohybuje v kruzích i proti směru růstu srsti. Začíná se od krku a pravidelnými kruhovými pohyby se postupuje k ocasu. Hřbílkem by se nemělo přejíždět přes klouby končetin a kohoutek (pokud je zde nečistota, stačí ji jen jemně pomocí hřbílka odrolit).

Následuje čištění hrubým kartáčem (rýžákem). Při tom se postupuje od krku koně k ocasu, včetně kloubů končetin a kohoutku a břicha koně, vždy po směru růstu srsti a vždy od shora dolů. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří místo nad slabinami koně, kde srst tvoří hvězdicovitý útvar – zde se čistí srst ve všech směrech a na nástroj se netlačí, neboť se jedná o citlivé místo a mohlo by dojít k poplašení zvířete. Tahy rýžákem by měly být dlouhé, pohyby vedené celou paží rytmicky, plynule a silně. Po několika tazích se rýžák vždy vyčistí o připravené kovové hřbílko. Hlava se rýžákem nečistí; v břišní oblasti mezi zadními končetinami je třeba čistit opatrně.

Dalším v pořadí je měkký kartáč. S ním se začíná od hlavy, opět ve směru růstu srsti. Kolem očí se čistí opatrně, nozdry se vynechávají. Od hlavy se pokračuje k ocasu koně, přičemž tahy tímto kartáčem jsou krátké s vytočením zápěstí. Vždy se postupuje zepředu dozadu a shora dolů, aby nečistota a prach nepadaly na již vyčištěné plochy. Měkký kartáč se čistí o kovové hřbílko častěji.

Když je kůň takto vyčištěn, použije se ještě hadřík na vytření nozder a jiný na podocasní část. Následně se rozčeše hřebenem hříva a ocas a na závěr kopytním háčkem pročistí kopyta. Při jeho používání se kopíruje tvar podkovy a práci se provádí velmi opatrně, aby se při ní kůň nezranil. Musí se při tom dávat pozor na střelku, protože zde je kůň velmi citlivý.

Pro úplný lesk lze na závěr koně přetřít hadříkem a vazelínou nebo olejem natřít kopyta.

Chody a ježdění[editovat | editovat zdroj]

Cválající kůň s jezdcem na Muybridgeově prvním pokusu o zachycení pohybu

Anglický styl ježdění používá anglické sedlo, chody jsou krok, klus, cval . Westernový styl je využívaný hlavně v Americe, používá se westernové sedlo, chody jsou krok, jog a lope. Otěže se drží jednou rukou, třmeny jsou delší než u anglického ježdění.

Základní chody koně jsou krok, klus, cval; vedlejší chod: trysk

Krok
Krok má čtyřdobý takt.
Tento pohyb se nazývá raterální, což znamená, že následující obě stejnostranné končetiny jdou po sobě. Kůň má vždy nejméně dvě končetiny v kontaktu s podložkou. Jeho krok je dlouhý, krk má uvolněný.
Nohosled: LZ, LP, PZ, PP
Rychlost koně je v kroku 6–8 km/hod.
Klus
Klus je chod koně v dvoudobém taktu.
Pohyb je diagonální s krátkou fází vnosu.
Klusající kůň dosahuje maximální rovnováhy a současně vykonává nejdelší možný krok.
Nohosled: LZ+PP, PZ+LP
Rychlost koně v klusu je 4 m/s (15 km/h). Klusáci jsou schopni vyvinout 42–50 km/h na kratší vzdálenosti.
Jsou dva druhy klusu: lehký a pracovní. V lehkém klusu se vysedává a v pracovním se sedí pevně v sedle.

Cval: Cval rozpoznáváme na levou nebo na pravou ruku. Na jízdárně se cválá tzv. na vnitřní nohu, tj. že vedoucí je vnitřní přední noha. První nacválá vždy zadní vnější noha. Nohosled: LZ,LP+PZ,PP (na pravou ruku) a PZ,PP+LZ,LP (na levou ruku) rychlost v terénu je až 30 km/h. Plnokrevníci na dráze běží rychlostí až 60 km/h (na kratší úsek).

Trysk: je čtyřdobý chod koně, nejrychlejším chodem. Přechod mezi cvalem a tryskem nazýváme rychlý cval neboli galop.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo hříbě ve Wikislovníku
  • Slovníkové heslo kůň ve Wikislovníku

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. DOLEŽAL, Vladimír; DOLEŽALOVÁ, Alena. Člověk a kůň. České Budějovice : Dona, 1995. ISBN 80-85463-52-0. Kapitola Známe se dva miliony let, s. 11.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Dušek a kol.: Chov koní, Brázda 1999.