Kopyto

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Kopyto (rozcestník).
Nedokonalá kopyta tapíra
Kopyta koně
Kování koně

Kopyto (urgula) je tvrdé rohovité symetrické pouzdro na posledním článku prstů. Mají ho kopytníci, savci z řádu lichokopytníků. Kopytníci z řádu sudokopytníků mají na posledním článku prstů taktéž rohovinové pouzdro, ale nesymetrické. Kopyto sudokopytníků se v moderní terminologii nazývá pazneht. Kopytníci patří mezi prstochodce, při chůzi nenašlapují na chodidlo ale jen na prsty.[1]

Evoluce[editovat | editovat zdroj]

Průběhem evoluce byly původně pětiprsté savčí končetiny u lichokopytníku redukovány. U nosorožců na tří prsty, u tapírů na tři prsty na zadních končetinách a čtyři na předních.Čtvrtý je na noze vzadu a je posunut výše, proto je pro chůzi bezvýznamný, tapír na něj nenašlapuje. U čeledě koňovitých, tj., u koně, osla a zebry zůstal jen jeden, původně prostřední prst.

Rozdílná redukce končetin u zvířat se společným prapředkem je důsledek přizpůsobení se rozdílnému životnímu prostředí. U tapírů a nosorožců kteří se pohybovali ve vlhké měkké půdě byla chůze po více prstech výhodnější, měli větší našlápnou plochu a stabilitu. Koňovití se přesunuli do stepí s tvrdší půdou a větším počtem šelem, kde pro přežití museli vyvinout při běhu vyšší rychlost. K tomu jim napomohlo prodloužení končetin i přesunutí váhy na jeden prst.[2][3][4]

Popis[editovat | editovat zdroj]

U tapíru a nosorožců je krátký poslední prstní článek rozšířen a na povrchu je pokryt rohovinovým kopytem. Převážná váha těla spočívá obvykle na třetím, prostředním prstu který je nejširší i nejsilnější, je natočen do osy končetiny. Ostatní dva prsty jsou podpůrné při chůzi v bahnité půdě.

Vývojově pokrokovější koňovití mají prst jen jeden, třetí, který je přetvořen v dokonalé kopyto. Z druhého a čtvrtého prstu zbyly jen tzv. kosti bodcové přiléhající těsně k dlouhému záprstí neboli nártu. Jediný prst je tvořen třemi kostmi, první se jmenuje kost spěnková, druhá korunková a třetí kopytní. K zadní stěně kopytní kosti přiléhá ještě střelka, kost zniklá ztvrdnutím vaziva. Kopytní kost, střelka a spodní hlavice korunkové kosti jsou obaleny silným zrohovatělým pouzdrem – kopytem, které stále dorůstá. Kopyto je analogický orgán jako jsou dráp nebo nehet jiných savců.[2][5]

Domestikace[editovat | editovat zdroj]

Při chůzi se koňské kopyto dotýká země pouze vystouplým chodidlovým okraje, měkčí chodidlo s vystouplou střelkou se tvrdého podkladu (např. silnice) nedotýká, je ve styku s jen s měkkým podkladem (např. louka). Pokud chodí neokovaný kůň často po tvrdém materiálu, vystouplý okraj chodidla z rohoviny si obrousí a pak našlapuje i na střelku, to mu způsobuje bolest. Při okovávání se podkovy zatloukají pouze do tohoto okraje, hřeby nesmějí zasáhnout střed kopyta, měkké chodidlo a střelku.[5]

Při chovů koňů, oslů, mul a mezků se dlouhodobě sváří dva tábory, zda je pro zvíře vhodnější okovat ho nebo nechat "naboso". Každý má svou pravdu.[6]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Hooves ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ilustrovaný encyklopedický slovník. Svazek 2. Praha : ACADEMICA, Čs. Akademie věd, 1981. (2.900 s.) S. 203, 829. (česky) 
  2. a b VOLF, Jiří. Zvířata celého světa: Koně, osli a zebry. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1977. 135 s. (česky) 
  3. SVRŠEK, Jiří. Astro.arms.cz: Evoluce savců 3 [online]. 02.02.1998, [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky) 
  4. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. SAVCI upol.cz: Perissodactyla – Lichokopytníci [online]. Savci.upol.cz, internetová encyklopedie savců, 31.08.2006, [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky) 
  5. a b SOUKUP, Petr. Vše o koňských kopytech [online]. Dreamranch, Bukol 31, Vojkovice u Kralup, 04.12.2010, [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky) 
  6. KLIMOVIČOVÁ, Anna. Koníčci.cz: Kovat či nekovat? [online]. [cit. 2010-12-06]. Dostupné online. (česky)