Kost

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Kost (rozcestník).
Lopatka - plochá kost

Kost (lat. os) je tvrdá, mineralizovaná struktura sloužící jako mechanická ochrana vnitřních orgánů a opora těla, tvořící vnitřní konstrukci, na kterou se upínají svaly a šlachy. Pravá kost tvořena kostní tkání se vyskytuje jen u vyšších obratlovců: obojživelníků, plazů, ptáků, savců a některých ryb.

Souhrn všech kostí v těle se nazývá kostra. Lidská kostra dospělého člověka má přibližně 206 kostí.[1]

Vývoj a růst kostí[editovat | editovat zdroj]

Vývoj dlouhé kosti
Podrobnější informace naleznete v článku osifikace.

Kosti vznikají z vaziva (intramembranózně) nebo chrupavky (enchondrálně) procesem zvaným kostnatění čili osifikace. Růst do šířky se uskutečňuje díky okostici, růst do délky je možný do určitého stadia vývoje jedince díky růstové ploténce. Někteří živočichové, například plazi, ale rostou po celý život.

V průběhu zárodečného vývoje obratlovců nejprve vzniká nezralá vláknitá kost bez stop lamelární struktury; v podstatě se jedná o množství kostních buněk obklopených neuspořádanými vlákny kolagenu. Až postupně vzniká kost, která má uspořádanou stavbu – tzv. lamelární kost. Tato lamelární kost následně zraje dvěma způsoby: buď přímým kostnatěním z jistých osifikačních jader, nebo přes chrupavčité stadium.[2] Většina lidských kostí vzniká „přes chrupavku“. Výjimkou jsou zejména některé dermální kosti (některé kosti lebky, hrudní koš) a sezamoidní kosti, vznikající intramembranózně, tedy v podstatě osifikací vazivové tkáně.[1][2]

Kostní tkáň[editovat | editovat zdroj]

Stavba lamelární kosti
Osteon; h = Haversův kanálek

Kostní tkáň je typem pojiva, které je typické mineralizací mezibuněčné hmoty. Minerální složku, která může tvořit až 65% hmotnosti kosti, tvoří submikroskopické krystaly fosforečnanu vápenatého, hydroxyapatitu. Krystaly jsou vázány na kolagenní vlákna. Mezibuněčnou hmotu produkují buňky osteoblasty. Mají bohatou organelovou výbavu a dlouhé výběžky, kterými jsou v kontaktu s ostatními osteoblasty a s cévou přivádějící živiny. Nemineralizovaná kostní hmota se nazývá ossein, až postupem času dochází k ukládání minerálů. Ve chvíli, kdy se osteoblast obklopí vyprodukovanou mezibuněčnou hmotou, změní se na osteocyt - buňku uzavřenou okolní kostí, s okolím spojenou pouze výběžky. Osteoklasty jsou obrovské (i 100 μm), mnohojaderné buňky, které naopak kostní tkáň odbourávají. Produkují kyselou fosfatázu a kolagenázu a resorbují vytvořenou kostní tkáň, čímž umožňují přestavbu kosti.

Makroskopicky lze kost rozdělit na kompaktní a spongiózní (houbovitou). Při pozorování v mikroskopu však zjistíme, že oba typy mají stejnou základní histologickou stavbu. Histologicky rozlišujeme dva typy kostní tkáně: primární (nezralou, vláknitou kost) a sekundární (zralou, lamelární kost). Oba typy obsahují stejné stavební jednotky, rozdíl je v uspořádání kolageních vláken. Zatímco v nezralé vláknité kosti probíhají vlákna náhodně, neuspořádaně, ve zralé kosti jsou uspořádána do lamel.[3]

Vláknitá kost[editovat | editovat zdroj]

Při tvorbě každé kosti (růstu i hojení) je vytvořena nejprve nezralá vláknitá (fibrilární) kost. Je pouze dočasná a je postupně nahrazena zralou sekundární kostí.[3] V dospělosti fibrilární kost nacházíme v malém množství v místě úponu šlach na tuberositates ossium. Podobnou stavbu má i zubní cement.[4]

Lamelární kost[editovat | editovat zdroj]

Kost lamelární (vrstevnatá) se v organismu vyskytuje častěji než kost vláknitá.[5] Tato kostní tkáň dospělých má kolagenní vlákna charakteristicky uspořádaná do lamel, které jsou uloženy paralelně jedna vedle druhé nebo koncentricky kolem kanálku s cévami.[3] Bylo zjištěno, že kolagenní vlákna tvoří po délce osteonu šroubovici. Výška závitu této šroubovice je v sousedních lamelách natolik různá, že v každém bodě jsou kolagenní vlákna v sousedních lamelách vzájemně orientována přibližně kolmo.[6] Mezi lamelami leží vrstvy osteocytů, které jsou uloženy v komůrkách zvápenatělé kostní matrix, které se označují jako lakuny.[4] V každé lamele probíhají kolagenní vlákna paralelně.[3]

Kost jako orgán[editovat | editovat zdroj]

Okostice[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Okostice.

Na povrchu je kost pokryta pevnou vazivovou blánou, okosticí (lat. periost). Kromě fibroblastů, elastických a kolagenních vláken obsahuje cévní pleteně a nervová zakončení. Vyskytuje se zde také nemalé množství osteoblastů a osteoklastů. Okostice zajišťuje cévní zásobení kosti, upínají se na ní svaly, umožňuje růst kostí do šířky a hojení zlomenin.

Kostní dřeň[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kostní dřeň.

Kostní dřeň se nachází uvnitř kostí savců. Je tvořena hemopoetickou tkání a probíhá v ní krvetvorba. Existují tři druhy kostní dřeni, červená kostní dřeň (medulla ossium rubra), žlutá kostní dřeň (medulla ossium flava) a šedá kostní dřeň (medulla ossium grisea).

U mladých jedinců se uvnitř všech kostí nachází červená kostní dřeň, později je nahrazována žlutou kostní dření a přetrvává pouze v plochých kostech, hrudní kosti, žebrech, lebečních kostech, pánvi a stehenní kosti. Žlutá kostní dřeň je tvořena tukovou tkání. Šedá kostní dřeň je degradovaná žlutá dřeň, můžeme ji najít u starých, podvyživených jedinců. Řídnutí kostí nastává po ukončení menstruačního období a nazývá se osteoporóza.

Dělení kostí podle tvaru[editovat | editovat zdroj]

- dlouhé kosti - krátké kosti - ploché kosti - nepravidelné kosti

Dlouhá kost[editovat | editovat zdroj]

Typickou kostí je dlouhá kost (os longum). Tvoří kosti končetin. Má protáhlý tvar, prostředek kosti se nazývá diafýza, dva konce kosti pak epifýzy. Kost není kompaktní tkání v celém rozsahu. Pouze na povrchu kosti je tenká vrstva skutečně kompaktní kosti, substantia compacta. Epifýzy jsou tvořeny spongiózní kostí (substantia spongiosa). Ta je tvořena trámci kostní tkáně uspořádaných ve směru největšího zatížení kosti. Kost je proto velmi pevná a přitom odlehčená. Uspořádání trámců tvoří architektoniku kosti. Uprostřed kosti se nachází dřeňová dutina (cavum medullare), v dospělosti vyplněná žlutou kostní dření.

Epifýzy nejsou kryté periostem, ale hyalinní kloubní chrupavkou. Mezi diafýzou a epifýzou se po dobu růstu nachází epifyzodiafyzární ploténka, chrupavčitá destička, která umožňuje růst kostí do délky.

Krátká kost[editovat | editovat zdroj]

Krátká kost (os breve) se stavebně neliší od dlouhé kosti, ale má všechny rozměry přibližně stejné. Je to například obratel nebo kopytní kost.

Plochá kost[editovat | editovat zdroj]

Plochá kost (os planum) má na zevní a vnitřní části různě silnou kompaktní kost. Mezi nimi je spongiózní kost s velkými trámci.Tyto prostory jsou až do pozdního věku zaplněny červenou kostní dření. Může také dojít k pneumatizaci - vytvoření dutiny vystlané sliznicí, u člověka v čelní a čichové kosti a horní čelisti, u některých savců (skot) může být rozsah pneumatizace větší. Mezi ploché kosti patří kosti neurokrania, lopatka, žebra nebo pánev.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b GRAAFF, Van De. Human Anatomy. 6. vyd. [s.l.] : The McGraw−Hill Companies, 2001.  
  2. a b KARDONG, Kenneth V. Vertebrates: Comparative Anatomy, Function, Evolution. 5. vyd. [s.l.] : The McGraw−Hill Companies, 2009. S. 179-181.  
  3. a b c d Richard Jelínek, et al. Histologie embryologie [online]. 3. lékařská fakulta UK. S.77. Dostupné online.  
  4. a b MALÍNSKÝ, Jiří; LICHNOVSKÝ, Václav; MICHALÍKOVÁ, Zdeňka. Přehled histologie člověka v obrazech 1. 1. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2002.S.106
  5. VAJNER, Luděk; UHLÍK, Jiří; KONRÁDOVÁ, Václava. Lékařská histologie 1. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2010.S.66
  6. VAJNER, Luděk; UHLÍK, Jiří; KONRÁDOVÁ, Václava. Lékařská histologie 1. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2010.S.67

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ELIŠKOVÁ, Miloslava; NAŇKA, Ondřej. Přehledová anatomie. Praha : Karolinum, 2006. 309 s. ISBN 80-246-1216-X.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo kost ve Wikislovníku