Miocén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stratigrafie Miocénu
Epocha
Oddělení
Věk
Stupeň
Stáří (miliony let)
miocén messin 5,333 - 7,246
torton 7,246 - 11,62
serravall 11,62 - 13,82
langh 13,82 - 15,97
burdigal 15,97 - 20,44
aquitan 20,44 - 23,03

Miocén (23 Ma - 5,33 Ma před současností) je nejdelší geologická epocha v období kenozoika), resp. neoficiální pomocné časové jednotky terciéru (třetihor), spadá do mladší terciérní periody neogénu. Jméno této epoše dal anglický geolog Charles Lyell. Jméno je odvozeno od řeckého slova meiōn (méně) a latinského recens (současnost) - tedy "méně současný". Název odkazuje k odhadu, že v miocénních mořích bylo přibližně o 18% méně moderní bezobratlé fauny, než v mladším pliocénu. A mořská bezobratlá fauna je často důležitá pro určení stáří konkrétních usazených hornin, některé druhy jsou tzv. vůdčími fosiliemi.[1]

Geologie a klima[editovat | editovat zdroj]

Poloha kontinentů ve spodním miocénu, zhruba před 20 miliony let.

V obou Amerikách v důsledku subdukcePacifiku vznikají AndySkalnaté hory, na jižním okraji Severní Ameriky se začal formovat poloostrov, který později, v pliocénu vytvořil pevninskou šíji mezi Severní a Jižní Amerikou, po celý miocén jsou však oba kontinenty ještě odděleny mořem. V důsledku spojování kontinentů na východní polokouli se zmenšoval rozsah vnitrozemských moří. Velice složitý byl vývoj dříve tropického oceánu Tethys, předchůdce dnešního Středozemního moře. Zde ustupuje moře z oblasti Paratethydy, tedy i z území dnešního Česka. Ve stejné oblasti dochází k výzdvihu AlpKarpat. Moře je zde částečně vytlačováno tektonickým zdvihem oblasti, v jiných částech, jde i o oblast dnešní MoravySlezska, též díky horizontálním směrem odjinud nasouvaným horninovým příkrovům. Moře Tethys mizí též z blízkého východu, kde po něm zůstávají uzavřená, nebo téměř uzavřená vnitrozemská moře či jezera, jde o ČernéKaspické moře nebo Aralské jezero. V důsledku postupující kolize africkéeuroasijské tektonické desky byl uzavřen dnešní Gibraltarský průliv. V Asii došlo ke kolizi s Indickým subkontinentem, přičemž byla započata tvorba Himálaje.[2] [3]

Spodní a střední miocén byl nejteplejším obdobím neogénu a klima bylo teplejší i než v předcházejícím období oligocénu; ve střední Evropě se odhaduje, že byla průměrná teplota oproti předchozímu stavu až o 9 °C vyšší.[2] Na Antarktidě se již od eocénu postupně rozšiřoval ledovcový štít, v Arktidě však žádné trvalé zalednění neexistovalo. V pozdním miocénu se již mj. v důsledku mohutných horotvorných procesů začalo ochlazovat a s ochlazením souviselo i vysušování klimatu s příslušnými důsledky pro živé ekosystémy. Přesto byl pozdní miocén podstatně teplejším obdobím než současnost, ani v této době bychom žádné významné zalednění na severu nenašli.[4]

Lesy na mnoha místech planety postupně řídly a byly z velké části nahrazovány stepí.

Na konci miocénu se v Africe také objevují první přímí předchůdci člověka - hominini jako byl Sahelanthropus tchadensis (asi před 7 Ma) nebo Orrorin tugenesis (asi před 6 Ma).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Etymologie slova "Miocén"; Online etymology dictionary
  2. a b CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Terciér - novověk Země, s. 297-358. (česky) 
  3. Rozložení kontinentů ve středním miocénu; Paleomap project
  4. JANIS, Christine. Samozřejmí vítězové. In GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha : Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 169-217. (česky)
Neogén
Předchůdce:
Oligocén (Paleogén)
23 Ma–5,3 Ma
Miocén
Nástupce:
Pliocén
Kenozoikum
Třetihory Čtvrtohory
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén