Miocén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stratigrafie Miocénu
Epocha
Oddělení
Věk
Stupeň
Stáří (miliony let)
miocén messin 5,333 - 7,246
torton 7,246 - 11,62
serravall 11,62 - 13,82
langh 13,82 - 15,97
burdigal 15,97 - 20,44
aquitan 20,44 - 23,03

Miocén (23 Ma - 5,33 Ma před současností) je nejdelší geologická epocha v období kenozoika), resp. neoficiální pomocné časové jednotky terciéru (třetihor), spadá do mladší terciérní periody neogénu. Jméno této epoše dal anglický geolog Charles Lyell. Jméno je odvozeno od řeckého slova meiōn (méně) a latinského recens (současnost) - tedy "méně současný". Název odkazuje k odhadu, že v miocénních mořích bylo přibližně o 18% méně moderní bezobratlé fauny, než v mladším pliocénu. A mořská bezobratlá fauna je často důležitá pro určení stáří konkrétních usazených hornin, některé druhy jsou tzv. vůdčími fosiliemi.[1]

Geologie a klima[editovat | editovat zdroj]

Poloha kontinentů ve spodním miocénu, zhruba před 20 miliony let.

V obou Amerikách v důsledku subdukcePacifiku vznikají AndySkalnaté hory, na jižním okraji Severní Ameriky se začal formovat poloostrov, který později, v pliocénu vytvořil pevninskou šíji mezi Severní a Jižní Amerikou, po celý miocén jsou však oba kontinenty ještě odděleny mořem. V důsledku spojování kontinentů na východní polokouli se zmenšoval rozsah vnitrozemských moří. Velice složitý byl vývoj dříve tropického oceánu Tethys, předchůdce dnešního Středozemního moře. Zde ustupuje moře z oblasti Paratethydy, tedy i z území dnešního Česka. Ve stejné oblasti dochází k výzdvihu AlpKarpat. Moře je zde částečně vytlačováno tektonickým zdvihem oblasti, v jiných částech, jde i o oblast dnešní MoravySlezska, též díky horizontálním směrem odjinud nasouvaným horninovým příkrovům. Moře Tethys mizí též z blízkého východu, kde po něm zůstávají uzavřená, nebo téměř uzavřená vnitrozemská moře či jezera, jde o ČernéKaspické moře nebo Aralské jezero. V důsledku postupující kolize africkéeuroasijské tektonické desky byl uzavřen dnešní Gibraltarský průliv. V Asii došlo ke kolizi s Indickým subkontinentem, přičemž byla započata tvorba Himálaje.[2] [3]

Spodní a střední miocén byl nejteplejším obdobím neogénu a klima bylo teplejší i než v předcházejícím období oligocénu; ve střední Evropě se odhaduje, že byla průměrná teplota oproti předchozímu stavu až o 9 °C vyšší.[2] Na Antarktidě se již od eocénu postupně rozšiřoval ledovcový štít, v Arktidě však žádné trvalé zalednění neexistovalo. V pozdním miocénu se již mj. v důsledku mohutných horotvorných procesů začalo ochlazovat a s ochlazením souviselo i vysušování klimatu s příslušnými důsledky pro živé ekosystémy. Přesto byl pozdní miocén podstatně teplejším obdobím než současnost, ani v této době bychom žádné významné zalednění na severu nenašli.

Důvodů k pozdněmiocénnímu ochlazení mohla být celá řada. Jednalo se pravděpodobně o kombinaci několika dlouhodobých trendů, konkrétně o otevření spojení mezi Arktidou a Atlantikem, omezení mořského proudění v oblasti Indonésie, značný vliv jistě měla tvorba vysokých pásemných pohoří na stycích tektonických desek jako jsou Alpy, Skalnaté hory, Andy či Himálaj, vyšší nadmořská výška kontinentů, ale též větší množství nově odhalených hornin, které chemicky interagovaly s atmosférou a odnímaly z ní tak oxid uhličitý. Vysoká a mnoho kilometrů dlouhá pohoří začaly vytvářet srážkový stín, díky němuž se rozšiřovala bezlesá krajina a zdůrazňoval ráz kontinentální ráz klimatu.[4]

Život[editovat | editovat zdroj]

Změny v rozložení kontinentů a redukce rozsahu mělkých moří mělo značný význam pro životní prostředí v oceánech. Intenzivnější výměna mezi hlubinnými a povrchovými vodami měla za následek to, že se množství živin z hloubek dostalo k povrchu, a to zejména ve vodách mírného pásma. Nové živiny v povrchových vodách způsobily rozmnožení fytoplanktonu, což celkově přispělo k větší diverzitě těchto biotopů. Větší množství potravy přilákalo též řadu živočichů, jejichž předci žili miliony let na souši. Objevili se první tuleni, předci kytovců či lachtani. Tito savci vytlačili některé druhy masožravých mořských ptáků, např. obří tučňáky.[4]

Ve střední Evropě se rozšířily nejprve bažinaté lesy se stromy rodu Glyptostrobus, ve středním miocénu se sem v souvislosti s pokračujícím oteplením rozšířily též tropické druhy, koncem miocénu po ochlazení byly nahrazeny chladnomilnějšími druhy.[5] Na celém světě docházelo k expanzi tropického a subtropického lesa, v sušších oblastech se rozšiřovaly křovinaté biotopy jako chaparral, savany či stepi.

Nově vzniklé pevninské mosty umožnily migrace živočichů mezi dříve oddělenými pevninami. Na Madagaskar se dostaly některé druhy drobných savců, v Austrálii se mezi prvními placentálními savci objevili letouni. Z Afriky na sever postoupili chobotnatci, kteří se zde úspěšně rozmnožili. I na území dnešního Česka byli hojní chobotnatci rodu Deinotherium. Chobotnatci celkově byla v miocénu značně druhově rozrůzněná skupina, rozdělená na specializované spásače stromů (Deinotherium), méně specializované býložravce živící se širší paletou rostlin (mastodonti) nebo dokonce všežravce (Gomphotherium).[4][6]

Dalšími úspěšnými skupinami zvířat byli přežvýkavci či kopytníci. Předci dnešní vysoké zvěře nebo i žiraf ve starším miocénu nedosahovali ani velikosti daňka. Koně se rozrůznili do mnoha druhů a rozšířili se kromě AntarktidyAustrálie na všechny kontinenty. S nimi se rozšiřovaly noví predátoři ze skupiny pravých šelem, a to jak velké druhy šavlozubých machairodontů, středně velké hyeny či drobní medvědi, mývalové a další. Ve starším miocénu se též ještě drželi archaické nepravé šelmy - amphicyonidi. Hojní již byli moderní hlodavcizajícovití, též hmyzožravci.[4]

Mezi primáty byly objeveny fosilie rodu Sivapithecus, což byl vzdálený předek dnešního orangutana. Bližšími příbuznými člověka byli primáti rodu Proconsul. Primáti byli v té době rozšířeni i v Jižní Amerika, všichni hominidé však mají původ v Africe, až později se po pevninských mostech dostali též do Evropy a Asie.[7]

V pozdním miocénu došlo k ochlazení a podnebí na Zemi se již na střednomiocénní úroveň nikdy nevrátilo. Chladnější a sušší klima způsobilo ústup lesů ve prospěch otevřené krajiny, v níž se začaly rozvíjet příslušné druhy živočichů i rostlin. Expanzi travnatých ploch využili koně, přežvýkavcichobotnatci. Úbytek stromů ve střední Africe zřejmě též donutil některé druhy primátů k častějšímu pohybu po zemi, což byl patrně jeden z důležitých momentů na cestě k lidskému druhu.[4][8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Etymologie slova "Miocén"; Online etymology dictionary
  2. a b CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Terciér - novověk Země, s. 297-358. (česky) 
  3. Rozložení kontinentů ve středním miocénu; Paleomap project
  4. a b c d e JANIS, Christine. Samozřejmí vítězové. In GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha : Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 169-217. (česky)
  5. SVRŠEK, Jiří. Evoluce života, 3. [[1]] [online]. . Dostupné online. ISSN 1212-6748.  
  6. Evoluce chobotnatců; Planetopia.cz
  7. ANDREWS, Peter; STRINGER, Christopher. Postup primátů. In GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha : Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 219-251. (česky)
  8. FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha : Albatros, 1989. Kapitola Původ člověka, s. 213-260. (česky) 
Neogén
Předchůdce:
Oligocén (Paleogén)
23 Ma–5,3 Ma
Miocén
Nástupce:
Pliocén
Kenozoikum
Třetihory Čtvrtohory
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén