Pleistocén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Pleistocén (starším názvem diluvium) je starší oddělení čtvrtohor. Počátek pleistocénu je kladen 1,806 milionu let (Ma) do minulosti. Pod pojmem pleistocén bylo zamýšleno pokrýt celé období opakovaného zalednění, nicméně začátek byl datován příliš pozdě a ochlazování i zalednění se nyní předpokládá již na konci pliocénu. Někteří klimatologové by proto preferovali umístit začátek pleistocénu na 2,6 milionu let před dneškem. Stratotyp spodní hranice čtvrtohor a tedy i pleistocénu je ve Vrice, Kalábrie, Itálie39°2′ s. š., 17°8′ v. d.. Horní hranice mezi pleistocénem a holocénem je kladena prozatím 11,5 tisíc let (ka) před současnost (k roku 1950). Někdy se uvádí také 10,3 tisíc let (ka) před současnost, což se někdy zjednodušuje na 10 tisíc let (ka).

Pleistocén se dělí na spodní, střední a svrchní.

Slovo pleistocén je odvozeno z řeckého pleiston (nejvíce) a ceno (společenství). Označení pleistocén použil roku 1839 britský právník a geolog Charles Lyell (14. listopad 179722. únor 1875).

Nepřetržitý průběh klimatických změn v pliocénu, pleistocénu i holocénu byl důvodem, proč Mezinárodní komise pro stratigrafii upustila od dříve běžně užívaného termínu čtvrtohory. Proto je pleistocén součástí periody neogén, která byla dříve zahrnována pod období označované jako třetihory. Pojmy třetihory i čtvrtohory již nejsou oficiální stratigrafickou jednotkou.

Paleografie[editovat | editovat zdroj]

Kontinenty byly prakticky v současném postavení.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Maximální rozsah pevninského zalednění v pleistocénu.

Pleistocenní klima bylo charakteristické opakováním ledových dob (glaciálů), kdy pevninské ledovce dosahovaly v některých místech ke 40. rovnoběžce. Je odhadováno že až 30 % zemského povrchu bylo pokryto ledem. Navíc zóna permafrostu se táhla do vzdálenosti několik set kilometrů od jižního okraje ledovce v Severní Americe, a mnoha set kilometrů v Eurasii. Průměrná teplota u okraje ledovce byla -6 ° C; na okraji permafrostu 0 ° C.

V každé periodě zalednění bylo svazováno obrovské množství vody v kontinentálních ledovcích, které dosahovaly mocnosti 1500 - 3000 m. To způsobovalo, že hladina moří byla přes 100 metrů níž než dnes. Během dob meziledových (interglaciály) hladina moří opět stoupala, zaplavovala dřívější pevniny a průměrná teplota na povrchu země byla podobná jako dnes, nebo dokonce vyšší.

Účinky zalednění byly znát po celém světě. Antarktida byla pokryta ledem celý pleistocén, a to už od předcházejícího pliocénu. Andy byly pokryty v Patagonii ledovou čepicí. Ledovce byly též na Novém Zélandu i Tasmánii. V současnosti tající ledovce na Mount Kenya, Kilimandžáro a Ruwenzori byly větší. Ledovce existovaly též v horách Etiopie a na západě v pohoří Atlas.

Na severní polokouli se mnoho ledovců spojilo dohromady. Ledovec pokrýval velkou část Severní Ameriky, celou severní Evropu, Velkou Británii. Velkým ledovcem byly pokryty Alpy, a menší ledovcové splazy měla řada dalších evropských pohoří včetně Šumavy, Krkonoš, Hrubého Jeseníku a Tater. Severní moře byla zamrzlá.

Na jižních okrajích ledovců se tvořila rozsáhlá jezera kvůli přerušeným odtokům a sníženému odpařování v chladném vzduchu. Severní centrální části Severní Ameriky pokrývalo sladkovodní jezero Agassiz. Dalším velkým jezerem bylo jezero Bonneville v místech, kde se dnes nachází Velké Solné jezero. V Eurasii se vyvíjela rozlehlá jezera v důsledku rychlého odtávání ledovců. Řeky byly větší a měly vyšší průtok. V afrických jezerech bylo více vody v důsledku omezeného odpařování.

Na druhé straně pouště byly sušší a rozsáhlejší, protože kvůli menšímu oceánskému odpařování byly srážky nižší.

Velké události[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Doba ledová.

V období pleistocénu rozlišujeme pět ledových dob[1], ty se nazývají též glaciály a označují se podle jmen řek. Nejstarší známý glaciál se označuje jako donau, po něm následují günz, mindel, riss a würm. Doby meziledové se nazývají interglaciály a označují se např. mindel/riss apod. Ledové doby však nelze vidět jako souvislé období ochlazení, ale dělí se též na další menší maxima a minima, kdy se ledovce rozšiřovaly a zase zmenšovaly. Chladnější období v rámci glaciálu se nazývají stadiály, ty se označují např. Würm I, Würm II apod. Teplejší období mezi nimi jsou interstadiály a ty se označují např. Würm I/II.

Interglaciály trvají kratší dobu než glaciály. Zatímco nástup glaciálu je pozvolný a pomalý, jeho konec spojený s prudkým oteplením a rychlým táním ledovců je pak rychlý.

Průběh změn klimatu a průměrných teplot na zemi však nelze rovněž vidět jen jako pouhé ochlazení v době ledové a oteplení v době meziledové. Ve skutečnosti se jedná o složitý proces neustálých proměn podnebí jak lokálních, tak globálních.

V různých oblastech jsou tyto glaciální události definovány v souladu s regionální glaciální historií a nesou pak i odlišné názvy. Zmíněná terminologie günz-mindel-riss-würm platí pro alpskou horskou oblast.

Glaciálům odpovídají též pluviály a interpluviály, podle latinského pluvia – déšť

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Velká pleistocénní fauna
Pleistocénní fauna

Během pleistocénu dochází k postupnému vymírání tzv. megafauny. Toto vymírání začalo již v pliocénu. Nejvíc velkých savců vymíralo na konci posledního glaciálu – würmu. Vymírají mastodonti, mamuti, šavlozubí tygři a další druhy. Pokračuje vývoj člověka. Během poslední doby ledové se objevuje již jeho moderní forma – homo sapiens sapiens. Vymírají neandrtálci. Většina rostlinných i živočišných druhů známých z dneška v té době již existovala.

Pleistocénní sedimenty[editovat | editovat zdroj]

Stratigrafické schéma pleistocénu
Geologické období Kontinentální zalednění sev. Evropy Horské zalednění Alp Stáří (miliony let)
Pleistocén Svrchní Weichsel (glaciál) Würm 0,126
Eem (interglaciál) Riss/Würm
Střední Saale (glaciál) Riss 0,781
Holstein (interglaciál) Mindel/Riss
Elster (glaciál) Mindel
Cromer (několik gl. a igl.) Haslach
Günz/Mindel
Spodní Bavel (několik gl. a ingl.) Günz 1,806
Donau/Günz
Menap (glaciál) Donau
Waal (integlaciál)
Eburon (glaciál)
Spodní (gelasian) 2,588

Pleistocenní sedimenty se nacházejí v jezerních usazeninách, ve sprašových vrstvách nebo v jeskyních. V podmínkách České republiky se jedná např. o silné vrstvy naváté spraše. Typické je střídání režimů vodních toků, tzv. režim meandrující a divočící řeky. Při odtávání ledovců na konci ledové doby mají řeky sezónně vysoký průtok, ale břehy ještě nejsou zpevněny vegetací, jelikož oblasti Čech se v té době nachází tundra nebo step a tato půda již ale není trvale zmrzlá. Proto se tok řeky zařezává hluboko do krajiny, během vydatných povodní mění své koryto. Tím se vytváří tzv. říční terasa. Takto lze vidět několik říčních teras např. na Vltavě nebo na Labi. V režimu meandrující řeky tato řeka teče klidně, průtok je nižší a není tak proměnlivý a břehy jsou již zpevněny vzrostlou vegetací, řeka se pak tolik nezařezává do terénu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Pleistocene na anglické Wikipedii.

  1. Pleistocénní glaciály v geologické encyklopedii

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

kenozoikum
Předchůdce:
Pliocén

Pleistocén
Nástupce:
Holocén
Kenozoikum
Třetihory Čtvrtohory
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén