Pliocén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stratigrafie pliocénu
Epocha
Oddělení
Věk
Stupeň
Stáří (miliony let)
pliocén piacenz 2,58 - 3,60
zancl 3,60 - 5,333

Pliocén je geologické období, spadající do éry kenozoika. Je řazen na konec dnes již neoficiálního geologického období známého jako terciér (třetihory). Počátek pliocénu je kladen do doby před 5,33 miliony let a končí přechodem ke kvartéru před 2,58 miliony let. Vymezení konce pliocénu bylo dlouho předmětem diskusí. Proto se ve starší literatuře můžeme setkat s datem před 1,8 miliony let. Mezinárodní komise pro stratigrafii však v roce 2008 dříve pliocénní stupeň gelas přiřadila ke kvartérnímu pleistocénu.[1]

Geologie a klima[editovat | editovat zdroj]

Pliocénní přírodní biotopy

Kontinenty byly již téměř v současné poloze. Tektonické pohyby a kolísání hladiny světového oceánu způsobovaly vynořování nebo zaplavování pevninských mostů mezi kontinenty. Náhlou událostí byla oblast Středozemního moře spojena s Atlantikem, tento pevninský most se vytvořil v předcházejícím miocénu. Vynořil se úzký pruh pevniny mezi SeverníJižní Amerikou, což vedlo k mohutné migrační vlně mezi nimi. Další velká výměna proběhla mezi Severní Amerikou a Asií po vynoření pevninského mostu na území dnešní Beringovy úžiny.[2]

Pliocénní klima se vyznačovalo postupnou aridizací (vysušováním) a ochlazováním. Blížila se již doba velmi studených výkyvů v kvartéru, k nimž pravděpodobně vedla řada procesů probíhajících již v pliocénu. Jako příklad lze uvést spojení obou Amerik, jenž obrátilo mořské proudy k severu - rozběhl se tak Golfský proud, jenž tam kromě tropické vody přivedl též vlhký vzduch a narostl tak úhrn srážek v oblasti Skandinávie. Dalším významným faktorem je zvyšování pásmových pohoří, jako jsou Alpy nebo Himálaj.[3] [4]

Život[editovat | editovat zdroj]

Pliocénní savci v Severní Americe; starší rekonstrukce

Životní prostředí v pliocénu bylo silně ovlivněno ochlazováním a vysušováním klimatu. Příroda se tak začala více podobat té současné. V rovníkových oblastech docházelo k rozšiřování savan na úkor tropických lesů, v severnějších oblastech docházelo k rozšiřování stepí. Na pólech již byly z dřívějších období pevně usazeny ledovcové štíty, jejichž rozsah se zvětšoval.[3]

S rozšiřováním otevřené krajiny docházelo ke změnám i v živočišném světě. Mezi savci se rozvíjeli velcí býložravci, kteří byli schopni trávit hrubou a chudou stravu, kterou tato krajina nabízela. V souvislosti s tím se samozřejmě objevili predátoři, kteří se na takovou zvěř zaměřovali. S ochlazením podnebí a zvýrazněním ročních období v Euroasii docházelo k přesunům živočišných společenstev k jihu, kde mohli tito živočichové dál žít. V Severní Americe ale došlo k vymírání, jelikož ke spojení s Jižní Amerikou došlo až před zhruba 3,5 miliony let a tito živočichové tak nemohli najít nová útočiště. Z Jižní Ameriky do Severní přešli velcí pozemní lenochodi nebo nelétavý pták Titanis dosahující výšky až 2,5 metru, mezi další nové přistěhovalce patřili též pásovci a velmi úspěšnými se staly vačice. Příchod řady placentálních savců do Jižní Ameriky ze severu způsobil rozvrat ve zvláštní fauně tohoto kontinentu, kde po dlouhou dobu vedle sebe úspěšně přežívali hojně rozrůznění placentálové i vačnatci. Po pevninském mostu přešli z Ameriky d  Asie velbloudi nebo moderní koně, opačným směrem pak parohatá zvěř a bizoni.[3]

Ve střední Africe ubývání lesů zasáhlo i primáty, z nichž někteří se přizpůsobili k životu na zemi a vyvinula se tak u nich schopnost chodit po dvou nohách. Mezi skupinu těchto pravděpodobných předků člověka patřili známí hominidé rodu Australopithecus.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BRANDOS, Otakar. Doba ledová. [[1]] [online]. 2013-01-10 [cit. 2013-04-09]. Dostupné online. ISSN 1214-4029.  
  2. CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha : Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Terciér - novověk Země, s. 297-358. (česky) 
  3. a b c d JANIS, Christine. Samozřejmí vítězové. In GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha : Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 169-217. (česky)
  4. MACDOUGALL, J. Douglas. Stručné dějiny planety Země. Praha : Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-92-6. Kapitola Savci, horstva a ledovce; třetihory a čtvrtohory, s. 183-206. (česky) 
Kenozoikum
Třetihory Čtvrtohory
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén