Neogén

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Geologický čas
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér
neogén
paleogén
 mezozoikum 
(druhohory)
křída
jura
trias
 paleozoikum 
(prvohory)
perm
karbon
devon
silur
ordovik
kambrium
proterozoikum
archaikum
hadaikum

Neogén je geologická perioda patřící do éry kenozoika, která začala přibližně před 23 miliony let a její konec je kladen k hranici před 2,588 miliony let. Klasickou oblastí, kde byla definována spodní hranice, která je dána nástupem planktonických foraminifer Paragloborotalia kugleri, je u obce Carrosio, severně Janova v Itálii. Název byl poprvé použit roku 1853(6?) M. Hoernesem, který pod něho zahrnul stávající epochy miocén a pliocén. Bližší členění, založené zejména na nanoplanktonu a foraminiferách, ukazuje následující tabulka (hranice jsou uvedeny v mil. let).

Epochy stupně ICS hranice
pliocén piacenz 3,6–2,588
zancl 5,332–3,6
miocén svrchní messin 7,246–5,332
torton 11,608–7,246
střední serravall 13,65–11,608
langh 15,97–13,65
spodní burdigal 20,43–15,97
akvitan 23,03–20,43

Toto členění platí pro klasickou oblast mediteránního neogénu. Pro oblast centrální Paratethydy se používají odlišné regionální stupně eger, eggenburg, ottnang, karpat, baden, sarmat, panon, pont, dák a ruman. Odlišné regionální názvy stupňů se používají i pro oblast východní Paratethydy, Nového Zélandu, Japonska, Kalifornie a severní Ameriky.

Paleogeografie[editovat | editovat zdroj]

Na počátku neogénu převládá teplé, vlhké klima, vrchol oteplení přichází ve středním miocénu, kdy je teplota ovzduší o 7–9 °C vyšší než v současnosti. Konec miocénu a pliocén je však již ve znamení postupného ochlazování. Jednou z příčin je přerušení spojení Atlantického a Pacifického oceánu v oblasti střední Ameriky, jehož důsledkem byla změna mořských proudů, rozšíření antarktického ledovce a zalednění severní polokoule, přičemž hladina moře klesla až o 40 metrů. V Evropě se vydělují 4 oblasti mořského neogénu – boreální na severu, západní (atlantická), Paratethys (Paratethyda), sahající v souvislém pásmu od středomořské oblasti po Ural, jejímiž relikty jsou Černé a Kaspické moře a oblast jihoevropská (součást oceánu Tethys). Vrcholí též tektonická aktivita, která dala postupně vzniknout pásemným pohořím od Pyrenejí přes Alpy, Karpaty, Kavkaz do Himalájí, ale také východoafrickým příkopovým propadlinám. Jednotlivé fáze probíhaly na hranici oligocén–miocén = sávská fáze, ve středním miocénu = štýrská fáze, v mladším miocénu = atická fáze a v pliocénu to byla rodanská fáze.

Život v neogénu[editovat | editovat zdroj]

Fauna[editovat | editovat zdroj]

Z prvoků dominují foraminifery, hlavně planktonické formy (Globigerina, Orbulina), přisedlé (Bolivina), velké formy (Miogypsina, Borelis). Z mořských živočichů jsou zastoupeny dále křemité houby, koráli (útesotvorní i solitérní), mechovky (vázané na útesové facie). Mezi členovci dominují krabi (Ceoloma, Balanus), vzácnější jsou nálezy hmyzu. Pro členění miocénu jsou důležití i ostrakodi. Mezi měkkýši jsou hlavními rody mlžů Pecten, Congeria, Unio, Rzehakia, dále gastropodi, méně významní jsou hlavonožci a ježovky.

Pokračuje vývoj ryb (kaprovité, sleďovité), důležité jsou nálezy otolitů, sluchových kůstek a nálezy zubů žraloků (Carchadon). Z obojživelníků jsou to pravé žáby (Palaeobatrachidae), ropuchy (Bufonidae), z plazů hlavně krokodýli. Z jižní Ameriky pocházejí nálezy dravého ptáka, obrovitého Phorusrhacose, jehož lebka měřila přes 70 cm, na Novém Zélandu pak ptáků Moa, z afrických ostrovů (na Madagaskaru přežívali do 17. století) tzv. "sloních" ptáků Aepyornithidae, dosahujících výšky až 3 metry a váhy 450 kg.

Dominující faunou jsou savci. Mezi chobotnatci mastodonti (Trilophodon), značný vývoj zaznamenali koňovití. Tříprstý rod Hipparion se dostal postupně z Eurasie přes Španělsko do Afriky. Na území Ameriky a Asie to byl rod Hypohippus. Rod Pliohippus je přímým předkem dnešního koně (Equus). Během pleistocénu však zástupci koňovitých na území Ameriky vymírají. Dalšími zástupci savců byly hmyzožravci, hlodavci, nosorožci či tapíři. V údolí Olduvai (střední Afrika) byl nalezeny zbytky zástupce primátů – Australopithecus.

Flóra[editovat | editovat zdroj]

Pro stratigrafii je nejdůležitější nanoplankton (Coccolithina), velký význam mají i horninotvorné červené řasy (Lythophyllum), rozsivky a parožnatky. Z cévnatých rostlin jsou mezi nahosemennými zastoupeny hlavně jehličnany (Sequoia, Taxodium), z teplomilných rostlin rody Ficus, Magnolia. Teplomilné rostliny však ochlazování klimatu postupně vytlačuje v Evropě k jihu, popřípadě dochází k jejich vymírání. Jejich místo obsazují opadavé listnáče, které se přizpůsobují méně příznivým podmínkám – břízy, olše, habry, duby.

Neogén v Českém masívu[editovat | editovat zdroj]

  • Podkrušnohorské pánve – v oligo–miocenní etapě došlo k rozdělení pánve na dvě části, severočeskou a spojenou chebsko–sokolovskou, které se dále vyvíjely samostatně. Toto rozdělení bylo doprovázeno vulkanickou činností. Uloženiny pliocénu jsou zachovány pouze v pánvi chebské.
    • chebská pánev
      • hnědouhelné souvrství (burdigal) – uhelné jíly, písky, uhelná sloj je vyvinuta v oblasti odravské, františkolázeňské a pochlovicko–oldřichovské, kde byla těžena sloj o průměrné mocnosti 22 metrů
      • cyprisové souvrství – mocnost do 170 metrů, stáří burdigal–helvet, zbytky hmyzí a rybí fauny, písky, karbonáty se zbytky obratlovců, jezerní jíly a jílovce
      • vildštejnské souvrství
        • vonšovské vrstvy – jíly, písky
        • černý jíl "Nero"
        • novoveské vrstvy – písky, v nadloží štěrky

Neovulkanity – Komorní hůrka, Železná hůrka, minerální vody ve Františkových Lázních

    • sokolovská pánev
      • slojové souvrství – prachy, jíly, uhelné jíly, sloje Anežka (5–12 m), meziložní sloj (do 6 m), Antonín (20–32 m), u Tisové se sloje spojují do jediné 62 metrů mocné sloje, která je nejmocnější uhelnou slojí v ČR, v sousedství Doupovských hor odděluje I. a II. sloj svrchní vulkanogenní souvrství s tufy a vulkanity
      • cyprisové souvrství (do 180 m) – bitumenní jíly, čankovské písky
    • severočeská pánev
      • mostecké souvrství
        • duchcovské vrstvy – do 90 m, jezerní jíly, písky, přeplavené zvětraliny
        • holešovické vrstvy – 10–160 m, hnědouhelné sloje (hlavní = jednotná sloj), jíly, písky
        • libkovické vrstvy – až 325 m, jezerní jíly, písky (tzv. kuřavky), vložky pelokarbonátů
        • lomské vrstvy – jíly, písky, uhelné jíly, je vyvinuto pouze severně od Mostu
  • jihočeské pánve
    • zlivské souvrství – neogénního stáří je svrchní část – říční štěrky, písky, přítomnost brakické a slanomilné fauny dokládá ovlivnění mořem alpské a karpatské předhlubně (v burdigalu)
    • mydlovarské souvrství – mocnost do 120 metrů, písčité, zelené jíly, uhelné jíly, sloje lignitu (Mydlovary, Dívčice), písky, šedé jíly jezerního, bažinného či říčního prostředí, sladkovodní diatomitové jíly, ojediněle brakické i mořské sedimenty spodního badenu karpatské předhlubně
    • domanínské souvrství – do 30 m, jezerní jíly, říční písky, stáří miocén
    • ledenické souvrství – 15–20 metrů, jezerní jíly (uhelné, diatomové), křemelina se těží u Borovan a Ledenic

vltavínonosné štěrky a písky (mocnost do 20 m) se těží například u Ločenic či Lhenic

  • žitavská pánev – relikt u Hrádku nad Nisou, 400 metrů mocný komplex deltových písků, jílů, uhelných jílů, slojí lignitu (3 obzory – spodní s 1 dobyvatelnou slojí známou z vrtů, střední neproduktivní, svrchní těžený lomově u Hrádku nad Nisou – 15 metrů mocný)
  • neovulkanity – časově se rozlišují tři fáze
    • 1. fáze – bazické vulkanity (nejrozsáhlejší), oligocén–miocén (35–17 mil. let)
    • 2. fáze – pliocén – 6 mil. let
    • 3. fáze – pliocén–pleistocén – bazické horniny (melilitity, nefelínity)

z regionálního hlediska se dělí na

Kenozoikum
Předchůdce:
Paleogén
23 Ma–dnešek
Neogén
Nástupce:
Kenozoikum
Třetihory Čtvrtohory
Paleogén Neogén
Paleocén Eocén Oligocén Miocén Pliocén Pleistocén Holocén