Dub

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o biologickém rodu. Další významy jsou uvedeny v článku Dub (rozcestník).

Wikipedie:Jak číst taxobox Dub

Quercus gambelii
Quercus gambelii
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád: bukotvaré (Fagales)
Čeleď: bukovité (Fagaceae)
Rod: dub (Quercus)
Linné, 1753
Druhy

viz Seznam rostlin rodu dub

Dub (Quercus L., 1753) je rod rostlin z čeledi bukovitých. Duby jsou stálezelené nebo opadavé dřeviny se střídavými jednoduchými listy a nenápadnými květy. Celý rod zahrnuje 300 až 600 druhů. Duby jsou rozšířeny především v mírných a subtropických oblastech severní polokoule, v Americe a Asii však zasahují i do tropů. V České republice je původních 7 druhů dubů. Nejběžnější je dub letní a dub zimní. Další, cizokrajné druhy dubů se pěstují jako okrasné dřeviny, severoamerický dub červený se vysazuje i do lesních porostů.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Duby jsou dlouhověké, pomalu rostoucí opadavé nebo stálezelené stromy, řidčeji i keře, s tvrdým dřevem. Borka bývá hluboce brázditá nebo podélně odlupčivá. Zimní pupeny jsou vejcovité, s okrouhlým či hranatým průřezem, nahloučené při koncích větévek a kryté několika až mnoha střechovitě se překrývajícími šupinami. Listy jsou střídavé, jednoduché, s opadavými nenápadnými palisty. Čepel listů je nejčastěji laločnatá, řidčeji celistvá se zubatým okrajem nebo celokrajná, měkká nebo tuhá. Žilnatina je zpeřená, s postranními žilkami buď paralelními, nevětvenými a běžícími až k listovému okraji, nebo větvenými a spojujícími se před dosažením listového okraje. Květy jsou drobné, v jednopohlavných květenstvích nahloučených nejčastěji při bázi ročních výmladků. Samčí květenství jsou nící jehnědy. Samčí květy jsou jednotlivé na ose květenství, s kalichovitým 4 až 7-laločným okvětím a nejčastěji se 6 (2 až 12) tyčinkami s tenkými nitkami. Samičí květenství jsou chudokvěté jehnědy nebo strboulky, vyvíjející se v paždí listů blíže konci větévky. Na bázi samičího květu je miskovitá číška. Okvětí je nejčastěji 6-laločné, plodolisty a čnělky bývají 3, výjimečně 6. Plodem je nažka (označovaná též jako oříšek) podepřená zveličelou dřevnatou číškou a nazývaná žalud. Plody dozrávají v prvním nebo až ve druhém roce.[1][2][3]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Původní areál rozšíření rodu dub zahrnuje mírné až subtropické pásmo severní polokoule s nehojnými přesahy do hor tropického pásma. Největší počet druhů se vyskytuje v Severní Americe a ve východní Asii. V Americe duby zasahují i do Střední Ameriky, jediný druh (Quercus humboldtii) roste v Jižní Americe, v kolumbijských Andách.[4] V Asii přesahují duby i do tropické jihovýchodní Asie, kde rostou v primárních lesích v nadmořských výškách 0 až 3350 metrů.[5] V Evropě se nejvíce druhů vyskytuje ve Středomoří, některé druhy rostou také v severní Africe.

Na většině území České republiky rostou dub zimní (Quercus petraea) a dub letní (Quercus robur). V nejteplejších oblastech České republiky roste dub pýřitý čili šipák (Quercus pubescens), na jižní Moravu zasahuje svým areálem dub cer neboli dub slovenský (Quercus cerris) a snad i dub balkánský neboli uherský (Quercus frainetto). Dále jsou rozlišovány dva druhy blízce příbuzné dubu zimnímu, a to dub žlutavý (Quercus dalechampii) a dub mnohoplodý (Quercus polycarpa), odlišit je však dokáže jen specialista a některými autory je taxonomický význam těchto druhů zpochybňován. Podobně je tomu u dubu jadranského (Quercus virgiliana), který je blízce příbuzný dubu pýřitému. Druh dub sivozelený (Quercus pedunculiflora) je blízce příbuzný dubu letnímu, jeho výskyt na území České republiky i Slovenska je však velmi pochybný.[1]

V celé Evropě je původních okolo 23 druhů dubů, z nichž většina roste ve Středomoří. V téměř celém Středomoří je rozšířen dub kermesový (Q. coccifera), který v křovinatých porostech, nazývaných makchie a rostoucích na místě původních středomořských lesů, nahrazuje původní dub cesmínovitý (Q. ilex). Další druhy mají již omezenější areály výskytu. V západním Středomoří je to dub korkový (Q. suber), na Pyrenejském poloostrově dub alžírský (Q. canariensis), dub portugalský (Q. faginea), dub pyrenejský (Q. pyrenaica) a duby Q. lusitanica, Q. cerrioides a Q. mas, ve východním Středomoří dub balkánský (Q. frainetto), dub trojský (Q. trojana), dub sivozelený (Q. pedunculiflora), dub šupinatý (Q. macrolepis), dub Hartwissův (Q. hartwisiana) a Q. haas. Dále se v Itálii a na přilehlých ostrovech vyskytuje dub Q. congesta a na Sicílii Q. sicula.[6]

Ohrožené druhy[editovat | editovat zdroj]

V Červeném seznamu ohrožených druhů IUCN jsou vedeny jako kriticky ohrožené celkem 4 druhy dubů: Quercus graciliformis, Quercus hinckleyi a Quercus tardifolia z Texasu a Quercus hintonii z Mexika. V kategorii ohrožené druhy je zařazeno 8 druhů, pocházejících ze Severní Ameriky (z USA a Mexika).[7] V České republice je chráněn jako silně ohrožený dub cer (Q. cerris).[8]

Ekologické interakce[editovat | editovat zdroj]

Plch se žaludem

Drobné, nenápadné květy dubů jsou opylovány větrem.[1]

Žaludy našich dubů vyhledává celá řada savců, např. prase divoké, plši a veverky. Duby poskytují potravu celé škále různých druhů hmyzu. Listím se živí housenky různých druhů denních i nočních motýlů, v Česku je to např. obaleč dubový (Tortrix viridana), bourovec dubový (Lasiocampa quercus), ostruháček česvinový (Satyrium ilicis), ostruháček dubový (Neozephyrus quercus), bourovčík toulavý (Thaumetopoea processionea), hřbetozubec Milhauserův (Harpyia milhauseri), stužkonoska úskopásná (Catocala promissa) a mnohé jiné. Hálky na listech či větévkách tvoří různé žlabatky, zejména žlabatka duběnková (Andricus kollari), žlabatka dubová (Cynips quercus-folii), žlabatka penízková (Neuroterus numismalis), žlabatka hrášková (N. quercusbaccarum), žlabatka šišticová (Andricus foecundatrix) či žlabatka kalichová (Andricus quercuscalicis). V živém dřevě se vyvíjejí larvy tesaříka obrovského (Cerambyx cerdo), v odumřelých částech žijí larvy tesaříka dubového (Plagionotus arcuatus), tesaříka Pyrrhinium sanguineum.[9] V trouchu dubových stromů se vyvíjejí larvy našeho největšího brouka, roháče obecného (Lucanus cervus).

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Rod dub je v současné taxonomii členěn do 2 podrodů a celkem 6 sekcí:

  • Podrod Cyclobalanopsis - stálezelené duby s celokrajnými nebo zubatými ale nelaločnatými listy, rozšířené v Asii
  • Podrod Quercus
    • sekce Quercus - opadavé i stálezelené duby rozšířené v Aurasii i Americe. Náleží sem většina našich dubů.
    • sekce Mesobalanus - žaludy dozrávají v prvním roce a jsou výrazně hořké, rozšířené v Evropě, Asii a severní Africe. Z našich dubů sem náleží dub balkánský (Q. frainetto), z pěstovaných dub velkokvětý (Q. macranthera) a dub zubatý (Q. dentata).
    • sekce Cerris - opadavé i stálezelené duby rozšířené v Evropě, Asii a severní Africe. Náleží sem náš dub cer (Q. cerris), z pěstovaných zejména dub libanonský (Q. libani) a dub špičatolistý (Q. acutissima), ze středomořských druhů např. dub korkový (Q. suber) a dub kermesový (Q. coccifera).
    • sekce Protobalanus - stálezelené duby s celokrajnými nebo zubatými listy, pouze v Severní Americe v jz. USA a sz. Mexiku.
    • sekce Lobatae - tzv. červené duby, rozšířené v Severní a sporadicky i Střední a Jižní Americe. Opadavé i stálezelené, s listy laločnatými nebo celistvými. Z běžněji pěstovaných dubů sem náleží např. dub červený (Q. rubra), dub bahenní (Q. palustris) a dub šarlatový (Q. coccinea).[10]

Podrod Cyclobalanopsis je někdy pojímán jako samostatný rod.[2]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Duby jsou z hlediska zdroje kvalitního dřeva jedny z nejdůležitějších stromů severní polokoule. Dubové dřevo je tvrdé a velmi trvanlivé a používalo se po staletí k výrobě trámů, podlah, nábytku i sudů. Alkoholické nápoje, zrající v sudech z dubového dřeva, získávají nezaměnitelnou příchuť. Žaludy jsou v mnohých oblastech důležitou složkou potravy zvířat a případně i lidí.[3] Jedlé žaludy mají např. středomořský dub cesmínovitý (Quercus ilex), indický Q. glauca, íránský Q. persica a severoamerické Q. emoryii a Q. obtusifolia. Používají se pražené nebo se melou jako přísada do mouky.[11] Žaludy slouží také jako krmivo pro hospodářská zvířata. Z dubů jsou získávány třísloviny a kůra a listy byly používány k vyčiňování kůží. Velké množství tříslovin obsahují také duběnky, hálky vznikající na listech dubů po nakladení vajíček do pupenu dubu žlabatkou. Hálky na listech dubu hálkového z jihozápadní Asie obsahují až 70% tříslovin a jsou prodávány jako halepské duběnky.[11] Z dubu korkového, pocházejícího ze západního Středomoří, je získáván korek. Za tímto účelem se dnes pěstuje tento dub v klimaticky příhodných oblastech celého světa.[11]

Lékařství a léčitelství[editovat | editovat zdroj]

V bylinném léčení se využívá zejména mladá kůra dubu letního, získávaná na jaře z větví a tenkých dubových kmínků. Obsahuje množství tříslovin, katechiny, kyselinu ellagovou a další látky. Má svíravé působení a podává se při průjmech a zánětech trávicího ústrojí, je však využívána i zevně.[12] Dub je také zastoupen v Bachově květové terapii jako esence č. 22.[13]

Okrasné dřeviny[editovat | editovat zdroj]

Duby jsou významné parkové dřeviny. Mimo našich domácích druhů a jejich okrasných kultivarů je pěstován zejména severoamerický dub červený (Q. rubra), který je místy vysazován i do lesních porostů. V Evropě se pěstuje již od 17. století. Z dalších druhů se častěji pěstuje např. dub balkánský (Q. frainetto), dub bahenní (Q. palustris) aj. V parcích a arboretech se lze setkat s některými nápadnými cizokrajnými duby, jako je např. dub celokrajný (Q. imbricaria) s celokrajnými listy bez laloků, dub libanonský (Q. libani) s kopinatými zubatými listy nebo dub dvoubarevný (Q. bicolor) s listy na rubu bělavými. Některé v Česku pěstované duby jsou stálezelené, např. dub Turnerův (Q. x turneri). Listí některých druhů, jako je např. dub šarlatový (Q. coccinea), se na podzim zbarvuje do nápadných jasně červených odstínů.

Symbolický význam[editovat | editovat zdroj]

Díky svému dřevu a dlouhověkosti je dub symbolem síly; dubové háje byly posvátnými místy Keltů, dub je národním stromem Německa, Velké Británie a Spojených států.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Dub je u Indoevropanů stromem tradičně zasvěceným hromovládcům jako je slovanský Perun, baltský Perkunas, severský Thór nebo řecký Zeus.[14]

Slované[editovat | editovat zdroj]

Slované tradičně ctili posvátné duby zasvěcené Perunovi. Slovanská úcta k dubu se dochovala až hluboko do novověku, například v 18. století zmiňuje Feofan Prokopovič ,že musí zakazovat křesťanům zpívat pod duby modlitby. V Bulharsku se rolníci modlili pod dubem za déšť. Jihoslované v obcích bez kostela konali pod dubem církevní obřady a přinášeli jim zvířecí oběti, například voly a berany, což jasně ukazuje na pohanský původ.[15]

Historicky je znám dub na ostrově Chortice na Dněpru, který zmiňuje Konstantin Porfyrogennétos.[16] Byly mu obětováni kohouti, chléb a maso a okolo něj či do jeho kmene zaráženy střely. V Polsku byl ctěn Święty Dąb u Čenstochové a dubový háj zasvěcený bohu Provenovi ve Starigradu, dnešním městě Oldenburg in Holstein. Archeologové také nalezli nedaleko Kyjeva, v blízkosti ústí Desny do Dněpru téměř deset metrů vysoký dub do něhož bylo zaraženo devět kančích čelistí. Kanec nejspíše symbolizoval sílu.

Zástupci[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SLAVÍK, Bohumil (editor). Květena České republiky 2. Praha : Academia, 1990. ISBN 80-200-1089-0.  
  2. a b Flora of China: Quercus [online]. . Dostupné online.  
  3. a b Flora of North America: Quercus [online]. . Dostupné online.  
  4. SMITH, Nantan et al. Flowering Plants of the Neotropics. Princeton : Princeton University Press, 2003. ISBN 069111694.  
  5. STEENIS, C. (ed.). Flora Malesiana. Vol. 7 (2). Leiden, Niederlands : Foundation Flora Malesiana, 1971. ISBN 90-01-31814-2. (anglicky) 
  6. Flora Europaea [online]. Royal Botanic Garden Edinburgh. Dostupné online.  
  7. The IUCN red list of threatened species [online]. International Union for Conservation of Nature and Natural Resources, rev. 2013, [cit. 2014-05-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Vyhláška MŽP ČR č. 395/1992 Sb. ve znění vyhl. č. 175/2006 Sb. [online]. Ministerstvo životního prostředí ČR, [cit. 2010-11-30]. Dostupné online. (česky) 
  9. HRBEK, Jan. Tesaříkovití (Cerambycidae) České republiky [online]. . Dostupné online.  
  10. Oaks of the World: Classification [online]. . Dostupné online.  
  11. a b c VALÍČEK, Pavel a kol. Užitkové rostliny tropů a subtropů. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0939-6.  
  12. JANČA, Jiří; ZENTRICH, Josef A.. Herbář léčivých rostlin 1. díl. Praha : Eminent, 2008. ISBN 978-80-7281-365-0.  
  13. SCHEFFER, Mechthild. Bachova květová terapie. [s.l.] : Pragma, 1994.  
  14. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 107.  
  15. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha : Panorama, 1990. ISBN 80-7038-187-6. S. 143.  
  16. TÉRA, Michal. Perun - bůh hromovládce. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2009. ISBN 978-80-86818-82-5. S. 108.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Květena České republiky, díl 2. Eds. S. Hejný, B. Slavík. - Praha: Academia, 1990. - S. 21-35. - ISBN 80-200-1089-0

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]