Lanýž
|
|
||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 Plodnice lanýže letního
|
||||||||||||
| Vědecká klasifikace | ||||||||||||
|
||||||||||||
| druhy | ||||||||||||
Lanýž (Tuber) je rod vřeckovýtrusných hub, respektive označení jejich plodnice. Je známo mnoho druhů, většina z nich je ceněna jako kulinářská pochoutka.
Obsah |
Rozšíření a výskyt[editovat]
Lanýže se vyskytují zejména ve Středomoří, například v italském Piemontu, ve francouzském Périgordu či v oblasti Istrijského poloostrova. Lanýže rostou převážně v dubových a jiných listnatých lesích. Většině druhů se daří ve vápnité půdě s mírně zásaditou reakcí půdního roztoku.
Popis[editovat]
Plodnice bývají nepravidelně kulovitého až bramborovitého tvaru, hrbolaté až bradavčité, bělavé, žlutohnědé nebo šedočerné barvy. Nacházejí pod zemí v hloubce přibližně 15–20 cm, což ztěžuje jejich hledání a vyžaduje pomoc prasete či vycvičeného psa, makrosmatických živočichů, neboli živočichů s čichem citlivějším než má člověk. Lanýže v zemi identifikují tak, že cítí chemickou látku dimethylsulfid produkovanou plodnicí.[1]
Vybrané druhy[editovat]
Známým představitelem rodu lanýž je lanýž černovýtrusý (Tuber melanosporum) rostoucí v mykorhizní asociaci s dubem (hlavně s dubem pýřitým), habrem, lískou či lípou. Konzumuje se i méně aromatický lanýž letní (Tuber aestivum) a bělolanýž obecný (Tuber magnatum), jehož aroma je naopak ostřejší. Lanýž letní se vzácně vyskytuje i v České republice, ovšem je chráněný zákonem a nesmí se proto sbírat.[1]
Pěstování[editovat]
K pěstování lanýžů se využívá lesíků nebo sadů očkovaných danou houbou, tyto se označují jako lanýžárny. Pěstuje se zejména ceněný lanýž černovýtrusý. Možné je pěstovat i lanýž letní, což ovšem vzhledem k jeho menší vyhledávanosti a ceně není tolik rentabilní. Pokud lanýž letní vyskytne v kultuře lanýže černovýtrusého, je považován za plevel. Tyto dva druhy vytvářejí kolem hostitelského stromu kruh s omezenou vegetací, francouzsky označovaný jako brûlé, italsky jako pianello. Bělolanýž obecný se zatím uměle pěstovat nedaří, ovšem díky jeho vysoké ceně (přes 1000 dolarů za kilogram) jsou o to činěny pokusy.[1]
Gastronomie[editovat]
Staří Římané je pekli či vařili v červeném víně a pojídali spolu s olivovým olejem. Také je přidávali do polévek a paštik. Později se používaly ke kořenění kuřat,do zapékaných husích jater, různých pečených mas, také se dávají do paštik a salámů. Dělá se z nich lanýžový kečup a na trh se dodávají jejich konzervy.[2]
Odkazy[editovat]
Reference[editovat]
- ↑ a b c GRYNDLER, Milan. Mykorhizní symbióza. [s.l.] : Academia, 2004. ISBN 80-200-1240-0.
- ↑ KYBAL, Jan; KAPLICKÁ, Jiřina. Naše a cizí koření. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1988. Kapitola Lanýž – terfaz - bělolanýž, s. 210.
