Kořen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o orgánu rostlin. Další významy jsou uvedeny v článku Kořen (rozcestník).
Primární a sekundární kořeny

Kořen (radix) je nečlánkovaný rostlinný vegetativní orgán, který nenese listy ani šupiny. Zpravidla je podzemní[1] a heterotrofní, tzn. neprovozující fotosyntézu.[2] Kořenem čerpá rostlina z půdy vodu s rozpuštěnými minerálními živinami a upevňuje se v půdě. Druhotně se kořen uplatňuje i jako zásobní orgán, orgán vegetativního rozmnožování a při symbióze s jinými rostlinami.

Kořen se vyskytuje u většiny vyšších rostlin a spolehlivé doklad o něm máme již ze siluru.[3] Funkčně obdobnými orgány jsou například rhizoidy u mechů a hub či rhiziny u lišejníků.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Řez kořenovou špičkou

Staré kořeny jsou tenké a vyznačují se tzv. primární stavbou, která na příčném řezu obsahuje rhizodermis, primární kůru (exodermis, mezodermis, endodermis) a zcela uprostřed je střední válec s pericyklem a radiálními cévními svazky. Později však kořeny nahosemenných či například dvouděložných dřevnatých rostlin potřebují tloustnout, načež takový kořen označujeme jako sekundární. Sekundární kořen má jiný typ cévního svazku (viz stélé), vzniká v něm sekundární dřevo a sekundární lýko, krycím pletivem se stává druhotná kůra neschopná přijímat živiny a, co je nejdůležitější, mezi dřevem a lýkem vzniká dělivé pletivo kambium, jehož činností přirůstá dřevo a lýko.[2]

Růst a vývin[editovat | editovat zdroj]

Růst kořene je většinou pozitivně geotropický, neboť roste směrem dolů díky vnímání gravitace. Jen vzácně se objevuje negativní geotropismus (kořeny mangrove). Typický pozitivně geotropický růst způsobují škrobová zrna v kořenových buňkách, tzv. statolity. Tyto zrna se sedimentují vlivem gravitace na nejnižším místě buňky a navozují zde řízené vylučování hormonu auxinu.[2]

Kořen dorůstá tzv. vzrostným vrcholem, krytým čepičkou (kalyptra). Hned za nimi se u většiny rostlin nacházejí vlastní orgány, sloužící k sání vody a získávání živin. Jedná se o tzv. kořenové vlásky. Jejich životnost je poměrně krátká a jsou nahrazovány novými, nacházejícími se dále vpředu a to v důsledku pokračujícího růstu kořenů.

Kořen má proto obvykle na svém konci viditelné tři zóny. První je složena z dělivých pletiv a neustále se dělí. Druhá vzniká z té první a nachází se poněkud výše na kořeni - na ní dochází k prodlužování buněk. Konečně třetí zóna je diferenciační, dochází v ní zejména ke vzniku kořenového vlášení.[2]

Funkce[editovat | editovat zdroj]

Kořen má zejména tyto funkce:

  • Přijímá vodu a minerály a slouží jako zásobárna živin
  • Rostlinu zásobuje (přivádí rozpuštěné minerální látky a vodu do rostliny)
  • Upevňuje rostlinu v půdě
  • Někdy může sloužit i k vegetativnímu rozmnožování (dělení trsů)

Metamorfózy[editovat | editovat zdroj]

Korálovité kořeny u cykasu Circinalis jsou velmi křehké. Vyrůstají na povrch kolem rostliny

Metamorfózy jsou přeměny kořene, při kterých je nutné, aby kořen měl jinou funkci než původní. Mezi nejčastější metamorfózy kořene patří útvary:

  • Kořenová hlíza - ztloustlý kořen, ve kterém dochází ke shromažďování zásobních látek, umožňujících přezimování, (petry)
  • Bulva – podobně jako u kořenové hlízy, rostlina má ale i ztloustlou spodní část stonku
  • Vzdušné kořeny – hlavně v tropických oblastech, vypadají jako provazce a přijímají vzdušnou vlhkost, např. filodendron
  • Příchytné kořeny - neboli adventivní kořeny – slouží k lepšímu přichycení k podkladu (např. lípa srdčitá)
  • haustoria – odnímá hostiteli vodu a minerální látky (např. chvost)
  • Chůdovité kořeny - vyskytují se u rostlin v močálech, nebo tam, kde se mění vodní hladina, např. Lípovec šedokořenný
  • Asimilační kořeny - kořeny jsou ploché - jsou podobné listům, např. selský hrachovec

Typy kořene[editovat | editovat zdroj]

Kořen
  • kořen hlavní (primární),
    • z něho vyrůstají kořeny postranní (sekundární), které se mohou dále větvit
    • a kořeny přídatné (adventivní), vyrůstající kdekoliv na rostlině (u stromů z kmene, větví atd.).
  • kořen kůlový – kolmo dolů rostoucí kořen trvale předčí kořeny postranní co do síly (např. borovice)
  • kořeny srdčité – jestliže některé silné, šikmo dolů rostoucí kořeny, přebírají vedlejší úlohu ve vývoji zaostávajícího kořene hlavního (např. buk lesní)
  • kořeny ploché – rozvíjejí se a talířovitě rozprostírají ve vrchních vrstvách půdy (např. smrk)

Hlízky symbiotických bakterií[editovat | editovat zdroj]

Na kořenech některých rostlin (motýlokvěté, olše, cykasy, rakytník řešetlákový, voskovník obecný, aj.) najdeme hlízovité a korálovité výrůstky, pravidelně vytvářené bakteriemi. Tzv. kořenové hlízky, které slouží příjmu dusíku ze vzduchu, pak při rozpadu obohacují půdu vázaným dusíkem. U stromů jsou téměř všechny kořeny opředeny houbovou pletí, která přispívá k jejich výživě (podhoubí neboli mykorrhiza).

Korálovité kořeny[editovat | editovat zdroj]

Křehké korálovité kořeny u cykasů jsou stálým útvarem vytvářeným v symbióze se sinicemi rodu Nostoc nebo Trichormus. Tyto kořeny poté v místech s chudou půdou, kde cykasy obvykle rostou, dodávají rostlinám dusík. Současně produkují neurotoxin BMAA, který se usazuje především uvnitř semen.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČERNOHORSKÝ, Zdeněk. Základy rostlinné morfologie. Praha : SPN, 1967.  
  2. a b c d VINTER, Vladimír. Rostliny pod mikroskopem; základy anatomie cévnatých rostlin. 2. vyd. Olomouc : [s.n.], 2009.  
  3. Wright, V. P.. Paleosols: their Recognition and Interpretation. Oxford : Blackwell, 1986.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Reisenauer R. et al.: CO JE CO? (1) Příručka pro každý den. Pressfoto - vydavatelství ČTK, Praha, 1982
  • Encyklopedie CoJeCo: kořen
  • Prof. Dr. Gottfried Amann: Stromy a keře lesa, nakladatelství J. Steinbrener Vimperk, 1997

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]