Cibule kuchyňská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Cibule kuchyňská

Cibule kuchyňská
Cibule kuchyňská
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: jednoděložné (Liliopsida)
Řád: chřestotvaré (Asparagales)
Čeleď: amarylkovité (Amaryllidaceae)
Rod: česnek (Allium)
Binomické jméno
Allium cepa
L., 1753

Cibule kuchyňská (Allium cepa) je cibulovitá zelenina z čeledi amarylkovitých.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o dvouletou až vytrvalou (spíše jen teoreticky[zdroj?]) rostlinu, na bázi s velkou cibulí. Stonek je dosti robustní, dole až 3 cm v průměru, je dutý. Listy jsou jednoduché, přisedlé, s listovými pochvami. Čepele jsou celokrajné, polooblé se souběžnou žilnatinou. Květy jsou oboupohlavné, ve vrcholovém květenství, jedná se hlávkovitě stažený zdánlivý okolík, ve skutečnosti to je stažené vrcholičnaté květenství zvané šroubel. Květenství je podepřeno toulcem. Pacibulky jsou v květenství přítomny jen někdy. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků bílé až narůžovělé barvy, se středním zeleným pruhem. Tyčinek je 6. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je tobolka.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Původ není s jistotou znám, ale předpokládá se, že pravlastí cibule je střední Asie, kde vznikla z planého druhu Allium oschaninii (syn. Allium cepa var. sylvestre). Cibule byla známa již v dávnověku. O jejím užití se dozvídáme např. z hliněných tabulek Sumerů, zmiňuje se o ní Bible, staroegyptské papyry i učené knihy starověké Indie a Číny, a to hlavně v souvislosti s léčebnými účinky. Byla kdysi kromě soli jedním z prvních koření lidových vrstev. Římští zemědělci cibuli nazývali "unio", což se mohlo přeložit nejen jako "cibule", ale také jako "velká perla".

Květenství cibule ve vysokém rozlišení

Pěstování[editovat | editovat zdroj]

Cibule obecná se pěstuje v mnoha různých odrůdách, lišících se tvarem i barvou. Pěstuje se ze semen nebo, aby vyrostla velká, ze sazečky. Sazečky jsou malé cibulky vypěstované ze semen během léta, které se na podzim sklízejí, přes zimu uchovávají při teplotě kolem 23 °C a na jaře opět sázejí. Tímto teplým skladováním rostlinu oklameme, takže nevykvete a cibule vyroste do velkých rozměrů.

  • Z původních pěstitelských oblastí si zachoval přední postavení ve světě pouze Egypt; z dalších významných exportérů jmenujme alespoň Holandsko, Španělsko, Itálii a USA.

Karyologie[editovat | editovat zdroj]

2n=16 (diploid) nebo 2n=32 (tetraploid) či 2n=64 (oktoploid)

Cibule na poli
Detail květenství

Použití[editovat | editovat zdroj]

Cibule je široce užívaná při vaření jako zelenina či koření. Používají se její cibule, oloupané od vrchních uschlých vrstev, nejčastěji nakrájené, řidčeji se využívá i cibulová nať. Syrová cibule má pálivou chuť a používá se například jako příloha k pečivu či uzeninám, často v kombinaci s hořčicí[zdroj?]. Vařenou cibuli mohou obsahovat některé zeleninové polévky. Osmažená cibule se používá jako základ pro cibulovou jíšku, která se používá jako základ gulášů a perkeltů, omáček, zeleninových polévek, některých luštěninových pokrmů, špenátu a zelí. Samotná smažená cibulka s tukem se používá například k maštění a ochucení vařené čočky a dalších pokrmů.

Při loupání, krájení či smažení cibule se uvolňuje dráždivá slzotvorná látka, těkavý propathial S-oxid, který vzniká enzymatickým rozkladem z s-I-propenylcysteinsulfoxidu. Tato látka pak ve styku s vodou (například v oku) hydrolyzuje na propanol, kyselinu sírovou a sirovodík. Při smažení je tato směs látek vnímána jako příjemné aroma. Existuje mnoho návodů, jak pálení očí při krájení cibule předejít – například krájení cibule pod vodou či průběžné vlhčení cibule během krájení, nošení ochranných brýlí či kontaktních čoček, použití co nejostřejšího nože atd.[1]

Z lékařského hlediska je hlavní užití cibule při nechutenství, arterioskleróze, potížích zažívání, vysokém krevním tlaku, zánětech ústní dutiny a hltanu , sirnaté sloučeniny působí bakteriostaticky a obsažené flavonoidy a fytoncidy protizánětlivě. V lidovém léčitelství je ve výčtu ještě astma, zánět močového měchýře, nepravidelnost v menstruaci, cukrovka, působí proti zácpě a bodnutí hmyzem. Červená cibule snižuje křehkost cévních stěn.

Význam ve včelařství[editovat | editovat zdroj]

Cibule kuchyňská kvete druhým rokem. Semenné kultury cibule jsou vynikajícím zdrojem nektaru i pylu. Nektarium cibule vyprodukuje za 24 hodin 1,32 mg nektaru s cukernatostí 61 %.[2] Cukerná hodnota, tedy množství cukru vyprodukovaného v květu za 24 hodin, je 0,81 mg.[2] Pyl cibule sbírají včely ve velkém množství a rouskují jej do žlutavě šedých rousek. Jeho výživná hodnota je vysoká. Nevýhodou je cibulový pach pylových zásob, kterým mohou načichnout i zásoby medu.[2]

Cibulový druhový med je vzácný. Má světle jantarovou barvu a jemně krystalizuje. Typická je pronikavá cibulová vůně, která však po uskladnění medu zmizí.[2]

Nežádoucí efekty[editovat | editovat zdroj]

Krájení cibule uvolňuje syntaktázu lakrimálního faktoru, který reaguje s aminokyselinami v cibuli a mění je na sulfonovou kyselinu RSOH. Ty přecházejí samovolně na dráždivý plyn syn-propanthial-S-oxid CH3CH2CHSO, jenž se uvolňuje do vzduchu a později se může dostat i do očí, kde se navazuje na nervová vlákna na rohovce, která zareagují aktivací slzných žláz. Lidově řečeno při krájení cibule slzí oči.

Odlišné druhy cibulí[editovat | editovat zdroj]

Kromě klasické cibule kuchyňské jsou pěstovány i některé odlišné druhy cibulí.

  • cibule šalotka-někdy nazývaná též česnek askalonský či množilka, dříve udávána jako samostatný druh pod jmény Allium ascalonicum auct. non L. nebo Allium salota Dost., dnes většinou zahrnovaná pod druh Allium cepa jako Allium cepa var. aggegatum[3][4]
  • cibule zimní (Allium fistulosum L.), někdy zvaná ošlejch
  • cibule prorůstavá (Allium × proliferum), někdy nazývaná také cibule poschoďová, či méně správně jako zimní či sibiřská cibule

Průměrný obsah látek a minerálů[editovat | editovat zdroj]

Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v cibuli.[5]

Složka Jednotka Průměrný obsah Prvek (mg/100 g) Průměrný obsah Složka (mg/100g) Průměrný obsah
voda g/100 g 89,0 Na 3 vitamin C 5
bílkoviny g/100 g 1,2 K 160 vitamin D 0
tuky g/100 g 0,2 Ca 25 vitamin E 0,31
cukry g/100 g 5,6 Mg 4 vitamin B6 0,20
celkový dusík g/100 g 0,20 P 30 vitamin B12 0
vláknina g/100 g 1,4 Fe 0,3 karoten 0,01
mastné kyseliny g/100 g 0,1 Cu 0,05 thiamin 0,13
cholesterol g/100 g 0 Zn 0,2 riboflavin stopy
energie kJ/100 g 150 Mn 0,1 niacin 0,7


Cibule patří k prvním kulturním plodinám, obsahuje silice (éterické oleje)´s obsahem síry, podle množství jsou cibule ostré, středně ostré a sladké chuti. Obsahuje vitamíny, poměrně více vitamínu B1 a B2, méně vitamínu C. Provitamín A se vyskytuje především v nati, kde je i vyšší obsah vitamínu C. Cibule působí sedativně. Protože obsahuje slizy a pektiny, působí dobře i při některých střevních chorobách. V cibuli přítomné fytoncidy ničí škodlivé mikroby. Dále obsahuje mnoho křemíku, draslíku, síry a dusíkatých látek.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Rada pro zdraví zní: Snězme alespoň 6 cibulí a 9 stroužků česneku týdně.

Cibule (stejně jako česnek) obsahuje látku s antibiotickými účinky allicin, díky níž se uplatňuje jako přídatná léčba nachlazení (bolesti horních dýchacích cest, kašel). Vhodnou formou je např. cibulový čaj či sirup.

Stará moudrost: "Člověk spíše může vařit bez ohně než bez cibule."

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Proč nad cibulí pláčeme Proč nad cibulí pláčeme, webnode.cz, 3. 9. 2010
  2. a b c d HARAGSIM, Oldřich. Včelařské byliny. Praha : Grada, 2008. 108 s. ISBN 978-80-247-2157-6. S. 20. (česky) 
  3. Krahulec F. (2002): Alliaceae Agardh, in: Kubát K. et al. (eds.): Klíč ke květeně České republiky, Academia, Praha, p.: 752-758
  4. http://botany.upol.cz/prezentace/duch/publ/cesneky3.pdf
  5. McCance a Widdowson´s:The Composition of Foods, 6. Summary edition, Royal Society of Chemistry Cambridge a Food Standard Agency, 2008, ISBN 978-0-85404-428-3

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DOSTÁL, J. Nová Květena ČSSR, vol. 2. Praha : Academia, 1989.  
  • LEYNER, Mark; GOLDBERG, Billy. Proč i muži mají bradavky. [s.l.] : [s.n.]. ISBN 80-253-0272-5.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu