Chřest lékařský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox chřest lékařský

chřest lékařský (Asparagus officinalis)
chřest lékařský (Asparagus officinalis)
Vědecká klasifikace
Říše: rostliny (Plantae)
Podříše: cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: jednoděložné (Liliopsida )
Řád: chřestotvaré (Asparagales)
Čeleď: chřestovité (Asparagaceae)
Rod: chřest (Asparagus)
Binomické jméno
Asparagus officinalis
L.

Chřest lékařský (Asparagus officinalis), lidově též "špargl", je druh jednoděložné rostliny z čeledi chřestovité (Asparagaceae). V některých starších taxonomických systémech byl řazen do čeledi liliovité v širším pojetí (Liliaceae s.l.).

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o vytrvalou, asi 40-150 cm vysokou, bylinu s krátkým dřevnatým oddenkem. Je to dvoudomá rostlina. Fotosyntetickou funkci přebírá hlavně stonek, tedy jeho části napodobující listy, zvané fylokladia, která vyrůstají ve svazečcích (nejčastěji po 4-15) v uzlinách, jsou čárkovitého tvaru, asi 0,5-1 mm široké. Pravé listy jsou velmi redukované, šupinovité, cca 3-4 mm dlouhé. Květy jsou jednotlivé nebo po 2 na krátkých článkovitých stopkách, samičí jsou o něco menší. Okvětí se skládá ze 6 okvětních lístků, ve 2 přeslenech, okvětní lístky jsou u samčích květů cca do 2/3 srostlé, jsou bílé až žlutozelené. Tyčinek je v samčích květech 6, ve 2 přeslenech. Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, semeník je svrchní. Plodem je červená bobule, asi 6-8 mm v průměru.[1][2]

bobule

Rozšíření ve světě[editovat | editovat zdroj]

Chřest lékařský roste přirozeně na většině území Evropy, na sever po Velkou Británii a jižní Skandinávii, na východ po střední Asii a jižní Sibiř.[3] Jako pěstovaný a zplanělý je však ledaskde v mírném pásu včetně Nového Zélandu a Severní Ameriky.[4]

Rozšíření v ČR[editovat | editovat zdroj]

V ČR se přirozeně vyskytuje v teplejších oblastech, kde roste na suchých stráních a ve světlých křovinách od nížin po pahorkatiny. Je i pěstován a často zplaňuje.[2] V Čechách jsou nejvhodnější podmínky pro jeho pěstování na Mělnicku.[5]

Z historie[editovat | editovat zdroj]

Jemnou chuť chřestu si naši předkové vychutnávali už před naším letopočtem, ale zároveň jej díky jeho vlastnostem (zejména močopudným, tj. diuretickým) užívali jako lék. Za první zmínku o této zelenině můžeme považovat její zobrazení na fresce z doby 3000 let před naším letopočtem, na níž je obětována egyptským bohům. V antice už znali chřest i v Sýrii či ve Španělsku, Řekové a Římani ho v sezoně jedli čerstvý a na zimu si ho sušili do zásoby – Římané ho sušili vysoko v Alpách na epikurejské slavnosti (epikurejci považovali jídlo za jednu ze slastí života). Římský císař Augustus pak dokonce založil „chřestovou flotilu“ určenou k dovozu této skvělé zeleniny. A že si s ní uměli dobře poradit už v tehdejší kuchyni, dokládá nejstarší dochovaný recept na přípravu chřestu ze třetího století našeho letopočtu, který najdete v díle Apicius De re coquinaria, kniha III. Chřest však zaujal rovněž odborníky – už slavný řecký lékař Galén se v druhém století n. l. o chřestu vyjádřil jako o velmi prospěšné rostlině.

Nicméně ani to jej nezachránilo. Po pádu Římské říše upadla tato vytrvalá bylina do zapomnění, což jí vydrželo až do středověku, kdy se konečně začala znovu vracet na výsluní. Kolem roku 1469 už chřest pěstovali ve francouzských klášterech, později si jej král Ludvík XIV. řečený Král Slunce tak oblíbil, že nechal zbudovat několik skleníků, v nichž se tato zelenina pěstovala výhradně pro královský dvůr a jeho potřeby. Milenka dalšího francouzského panovníka Ludvíka XV. Madame de Pompadour pak pořádala velkolepé hostiny, na nichž nesměly „points d’amour“ - aneb „špičky lásky“ chybět. Přezdívá se tak - díky jejímu tvaru připomínajícímu falus - špičce chřestu, jež má nejlepší konzistenci a nejsilnější i nejlepší chuť.

V Anglii se však dostal do povědomí až okolo roku 1538 a v Německu si ho pořádně všimli až kolem roku 1542. Přitom autor Al-Nafzawi ve svém díle „The Perfumed Garden“ oslavuje chřest pro jeho úžasné afrodiziakální účinky – což je ctnost, která je v Indické příručce o sexu Ananga Ranga přisuzována „speciálním fosforovým prvkům“, jež též působí proti únavě. Do Ameriky se chřest dostal s velkým zpožděním až v roce 1850.

Je chřest léčivý?[editovat | editovat zdroj]

První, kdo popsal účinky této zeleniny jako ozdravné a pročišťující, byl ve druhém století n. l. antický lékař Galén. K němu se pak v následujících staletích přidávali další odborníci, kteří své názory podpořili řadou vědeckých studií. Ty například prokázaly, že chřest je skvělým nízkokalorickým zdrojem folátů a draslíku. Jeho stonky obsahují vysoké procento přírodních antioxidantů. „Chřest poskytuje základní výživné složky: šest výhonků obsahuje 135 mikrogramů folátů, což je téměř polovina doporučené denní dávky pro dospělého člověka, 20 miligramů draslíku,“ (Reader’s Digest). Průzkumy ukazují, že foláty jsou klíčem ke zkrocení homocysteinu (kyseliny listové, jsou také důležité pro těhotné ženy, protože chrání plod matky proti poruchám nervového systému. Ze studií vyplývá, že lidé, kteří zemřeli na Alzheimerovu chorobu, měli extrémně nízké nebo nulové hodnoty folátů, jiné výsledky výzkumů svědčí o tom, že velké množství draslíku v těle může snížit ztrátu vápníku. Zejména zelený chřest je rovněž dobrým zdrojem vitaminu C. Vitamin C pomáhá produkovat a udržovat v těle kolagen, základní stavební hmotu pojivových tkání.

„Chřest byl dlouhou dobu uznávám pro své bohaté léčivé účinky“, napsal D. Onstad, autor Velkého průvodce potravinami: průvodce pro dobrodružné kuchaře, zvědavé nakupující a milovníky přírodních potravin. „Chřest obsahuje látky s močopudnými vlastnostmi (diuretické), neutralizující čpavek, který nám způsobuje únavu, a chránící malé červené cévky před jejich praskáním. Díky vláknině má navíc rovněž projímavé účinky.“

To potvrzuje i autor „Heinermanovy nové encyklopedie ovoce a zeleniny“: „Uvařený chřest a šťáva z něj vymačakná velmi dobře rozpouštějí močovou kyselinu (způsobuje dnu), která je usazena v končetinách. Chřest se používá zejména při vysokém tlaku, kdy podíl sodíku v krvi zdaleka převyšuje obsah draslíku. Vařený chřest také zvyšuje střevní evakuace.“ Voda, ve které se chřest vařil, může krom toho fungovat také na čištění pleti, pokud se používá pravidelně každé ráno a večer.

Jeden jihokorejský vědec zase objevil pozitivní vliv chřestu na kocoviny způsobené nemírnou konzumací alkoholu. Rovněž průzkum otištěný v Journal of Food Science zase tvrdí, že extrakty vytažené z listů a výhonků zvyšují podíly klíčových enzymů odbourávajících zbytky alkoholu.

Použití[editovat | editovat zdroj]

Mladé výhonky se používají jako zelenina.[6] Kromě toho se pěstuje i jako okrasná rostlina.

Průměrný obsah látek a minerálů[editovat | editovat zdroj]

Tabulka udává dlouhodobě průměrný obsah živin, prvků, vitamínů a dalších nutričních parametrů zjištěných v chřestu.[7]

Složka Jednotka Průměrný obsah Prvek (mg/100 g) Průměrný obsah Složka (mg/100g) Průměrný obsah
voda g/100 g 91,4 Na 1 vitamin C 12
bílkoviny g/100 g 2,9 K 260 vitamin D 0
tuky g/100 g 0,6 Ca 27 vitamin E 1,16
cukry g/100 g 1,9 Mg 13 vitamin B6 0,09
celkový dusík g/100 g 0,47 P 72 vitamin B12 0
vláknina g/100 g 1,7 Fe 0,7 karoten 0,315
mastné kyseliny g/100 g 0,4 Cu 0,08 thiamin 0,16
cholesterol g/100 g 0 Zn 0,7 riboflavin 0,06
energie kJ/100 g 103 Mn 0,2 niacin 1,0
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostál J. (1989): Nová Květena ČSSR, vol. 2, Academia, Praha
  2. a b Hrouda L. (2002): Asparagaceae Juss., in: Kubát K. et al. (eds.): Klíč ke květeně České republiky, Academia, Praha, p.: 744
  3. http://linnaeus.nrm.se/flora/mono/asparaga/aspar/aspaoffv.jpg
  4. http://www.efloras.org/florataxon.aspx?flora_id=1&taxon_id=200027573
  5. http://www.ceskychrest.cz/cesky-chrest/o-chrestu/
  6. http://in.ihned.cz/c4-10021110-11000790-n00000_d-jeho-velicenstvo-chrest-prave-prichazi
  7. McCance a Widdowson´s:The Composition of Foods, 6. Summary edition, Royal Society of Chemistry Cambridge a Food Standard Agency, 2008, ISBN 978-0-85404-428-3