Maniok jedlý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox Maniok jedlý

Manihot esculenta - Köhler–s Medizinal-Pflanzen-090.jpg
Vědecká klasifikace
Doména: eukaryota (Eucaryota)
Říše: rostliny (Plantae')
Podříše: vyšší rostliny (Cormobionta)
Oddělení: krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída: vyšší dvouděložné rostliny (Rosopsida)
Řád: malpighiotvaré (Malpighiales)
Čeleď: pryšcovité (Euphorbiaceae )
Rod: maniok (Manihot)
Binomické jméno
Manihot esculenta
Crantz
Manihot esculenta

Maniok jedlý (Manihot esculenta), známý též pod jménem cassava či yuca, či tapioca v Asii, je kulturní tropická rostlina z čeledi pryšcovité (Euphorbiaceae).

Pochází z tropické Ameriky a je zahrnován mezi klíčové okopaniny.[1] Vyznačuje se velmi atraktivním látkovým složením, jak pro výživu člověka, tak i hospodářských zvířat, a to hlavně díky přítomnosti nejenom škrobu, ale i určitého množství bílkovin.[1] Někdy se manioku podobně jako jamům a batátům přezdívá sladké brambory.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Maniok je bylina nebo keř dorůstající výšky 1 až 5 metrů.[2]

Kořenový systém tvoří 5-10 vějířovitě rozložených kořenových hlíz, které vznikly ztloustnutím adventivních kořenů. Tyto hlízy (20–100 cm dlouhé) dorůstají válcovitého nebo vřetenovitého tvaru. Mohou vážit až 2 kg. Jejich povrch je růžový až tmavě hnědý.[1]

Stonek o obvodu 2–7 cm je tvořen ztloustlými články.[1]

Listy manioku jsou dlouze řapíkaté a jejich čepele jsou hluboce dlanitě laločnaté. Počet laloků se pohybuje od 3 do 9. Zbarvení listů je velmi variabilní od žlutozelené až po červenou barvu.[2]

Barevnou variabilitou disponují kromě listů i květy, které bývají světle žluté nebo červené, bezkorunné, se zvonkovitým kalichem. Květenství, která vyrůstají v paždí listů, dosahují u samčích a samičích květů délky 10 cm.[2]

Plodem je asi 1,5 cm dlouhá tobolka s úzkými podélnými křídly. Ve zralosti tobolka praská a vymršťuje tak semena.[2]

Použití[editovat | editovat zdroj]

Obsahuje glykosid linamarin, který je při narušení buněk pletiva hydrolyzován enzymem linamarázou na kyanovodík. K tomuto jevu dochází nejen při vaření a krájení, ale i sušení, pečení nebo kvašení hlíz.[1]

Podle obsahu linamarinu se rozlišují odrůdy hořké a sladké. Obě jsou jedlé a představují základní potravinovou složku pro více než 500 milionů lidí. Představují tak velmi cennou potravinu, zejména v Africe.[1]

Je to hlavně škrob, který se z hlíz získává a který se používá nejen v potravinářském a kosmetickém průmyslu, ale i při výrobě lepidel.[1]

Rovněž se využívá jako krmivo - zkrmuje se v podobě maniokové moučky hlavně prasatům, skotu, ovcím a kozám. Dále se z něj vyrábí škrobová šlichta používaná při šlichtování. Konečně, z kasavy se též připravuje i pivo a jiné alkoholické nápoje.[1]

Oblasti pěstování[editovat | editovat zdroj]

Maniok jedlý se pěstuje zejména v tropických oblastech. V současné době hovoříme o tropech takřka všech světadílů.[1] Jedná se o oblasti suché - 1000 – 3000 mm srážek / rok. Minimum srážek v kombinaci s písčitými nebo písčitohlinitými půdami představuje pro maniok ideální růstové podmínky.[2]

Nevýhodou těchto klimatických podmínek je problematické skladování.[1] Hlízy manioku jedlého se totiž vyznačují vysokým obsahem vody, která v kombinaci s vysokou teplotou vzduchu urychluje proces kvašení a následného hnití.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k Ing.Pavel Valíček, DRSC. a kol.. Užitkové rostliny tropů a subtropů [online]. Academia, Praha 1989.  
  2. a b c d e Jarmila Mladá, František Procházka. Atlas cizokrajných rostlin [online]. Státní zemědělské nakladatelství Praha.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu