Turecko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Turecká republika
Türkiye Cumhuriyeti
Vlajka Turecka
vlajka
Znak Turecka
znak
Hymna: İstiklâl Marşı
Geografie

Poloha Turecka

Hlavní město: Ankara
Rozloha: 780 580 km² (36. na světě)
z toho 1,3 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Ararat (5137 m n. m.)
Časové pásmo: +2
Poloha: 39°0′ s. š., 36°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 74 724 269 (17. na světě, 2011[1])
Hustota zalidnění: 86,2 ob. / km² (106. na světě)
HDI: 0,722 (vysoký) (90. na světě, 2012)
Jazyk: turečtina
Náboženství: islám (sunnitský), malé skupiny pravoslavných křesťanů
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 29. října 1923 (zformování státu s převážně tureckým obyvatelstvem po občanské válce, následující po pádu Osmanské říše)
Prezident: Abdullah Gül
Předseda vlády: Recep Tayyip Erdoğan
Měna: turecká lira (TRY)
HDP/obyv. (PPP): 18 348[2] USD (54. na světě, 2012)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 792 TUR TR
MPZ: TR
Telefonní předvolba: +90
Národní TLD: .tr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Turecko (oficiálním názvem Türkiye Cumhuriyeti, česky Turecká republika) je demokratický stát ležící v Malé Asii a z menší části v jihovýchodní Evropě.

Turecko hraničí na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (exklávou Nachičevan) a Íránem, na jihovýchodě s Irákem a Sýrií. Z jihu omývá břehy Turecka Středozemní moře, ze západu Egejské moře. Na západním okraji evropské části Turecka probíhá hranice s Řeckem a Bulharskem. Severní břehy Turecka omývá Černé moře.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Turecka.

Na území dnešního Turecka existovala ve starověku mimo jiné chetitská říše. Část Turecka pak byla osídlena Řeky, později se stala součástí římské říše a nakonec byzantské říše. Od 11. století docházelo k osídlování tureckým obyvatelstvem.

Roku 1299 se Osman I. stal prvním sultánem osmanské říše, která jako muslimský stát započala s výboji do Evropy, Asie i Afriky. Sultán jako hlava osmanské říše měl neomezenou (absolutní) moc.

Osmanská říše zanikla v roce 1923, kdy byla založena republika Kemalem Atatürkem. Ten sekularizoval stát a zavedl mnohé jiné reformy s dalekosáhlými důsledky.

Turecko se i přesto potýkalo s ekonomickými a politickými problémy, zejména pak v druhé polovině 20. století. V Turecku žije jedenáct až čtrnáct milionů Kurdů a vztah turecké vlády k této národnostní menšině dosud není zcela vyřešen.

Dalším problémem současného Turecka je neschopnost vyrovnat se s vlastní minulostí (například turecká vláda donedávna odmítala připustit turecký podíl na genocidě Arménů v průběhu první světové války), s náboženskou nesnášenlivostí (namířenou zejména proti křesťanům žijícím na území Turecka – Řekům, Arménům…) a nacionalismem (opět namířeným proti netureckým národnostem žijícím v Turecku – Kurdům a dalším). Stále nevyřešená zůstává také otázka severní části Kypru, kterou Turecko de facto okupuje.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Bosporský mostIstanbulu, který spojuje Evropu (nalevo) a Asii (napravo)
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Turecka.

Turecko se nachází na území Asie a jihovýchodní Evropy. Asijská část ležící na poloostrově Malá Asie (historicky známým pod názvem Anatolie), která zabírá naprostou většinu území (zhruba 97 %)[3], je od té evropské (Východní Thrákie) oddělena Marmarským mořem a průlivy Bospor a Dardanely (které dohromady spojují Černé a Egejské moře).[4] Turecko má zhruba obdélníkový tvar s délkou přes 1600 km a šířkou pod 800 km.[3] Celková rozloha činí 783 562 km².[5] Na severozápadě sousedí s Bulharskem, na západě s Řeckem, na severovýchodě s Gruzií, na východě s Arménií, Ázerbájdžánem (jeho exklávou Nachičevan) a Íránem a na jihovýchodě s Irákem a Sýrií.[pozn. 1] Na třech stranách je obklopena moři: na západě Egejským, a severu Černým a na jihu Středozemním.

Ararat nacházející se v provincii Iğdır ve Východní Anatolii je nejvyšší horou Turecka

Je to převážně hornatá země a úzké pruhy nížin se nacházejí jen při pobřežích. Asi čtvrtina rozlohy je ve výškách nad 1200 m n. m. a méně než 40 % leží níže než 460 m n. m. Nejvyšší hory se nacházejí na východě, kde leží i nejvyšší hora Turecka Ararat s nadmořskou výškou 5165 metrů. Na severu leží Pontské hory, na jihu a jihovýchodě pak pohoří Taurus. Ve středozápadní části země se nachází rozsáhlá náhorní plošina. Oblastí Turecka probíhají dva významné zlomy; Severoanatolský zlom a Východoanatolský zlom‎.‎ Složitá geologická struktura Turecka je příčinou občasného vulkanismu a relativně častých zemětřesení. Na východě země mimo jiné pramení velké řeky Eufrat, Tigris a Araks. Nejdelší řeky na tureckém území, Kızılırmak, Sakarya a Yeşilırmak, ústí do Černého moře. Nejdelší řeky ústící do Egejského moře jsou Velký Menderes a Gediz. Hranici mezi Řeckem a Tureckem tvoří řeka Marica.[6] Největší z více než 250 jezer jsou Vanské jezero o rozloze 3714 km² a Tuz o rozloze zhruba 1550 km². Obě dvě tato jezera jsou slaná.[4]

Pobřežní město Marmaris na jihovýchodě země

Obdělává se zhruba 30 % půdy a dalších 11 % se využívá k pastvě. Asi na 11 % obdělávané půdy jsou zasazeny trvalé plodiny a 18 % obdělávané půdy je zavlažováno. Mezi ekologické hrozby patří znečištění vod a vzduchu, deforestace a možnost úniku ropy a zemního plynu z asi 5000 obchodních lodí, které každoročně proplují Bosporem.[6]

Topografie Turecka

Nejčastějšími typy půdy v Turecku jsou travnaté stepi, které se nachází hlavně ve střední a jihovýchodní Anatolii, a lesy, které pokrývají zbytek země. Nejrozmanitější lesy leží na pobřeží Černého moře, kde nejčastějšími stromy jsou habr, kaštanovník setý, smrk východní, olše, buk, dub a jedle. Mezi další běžně se vyskytující rostliny patří např. pěnišník, vavřín, cesmína, myrta a tis. Ve výškách na 1000 m n. m. začínají převažovat jehličnany a ve výškách nad 2000 m n. m. se vyskytují alpinské louky. Turecko je bohaté na divoké živočichy a lovné druhy ptáků. V místech s malou lidskou aktivitou se vyskytují živočichové jako vlk, liška, prase, kočka, bobr, kuna, šakal, hyena, medvěd, jelen, gazela a kamzík. Mezi běžná domestikovaná zvířata patří buvol, koza, velbloud, kůň, osel, ovce a tur domácí. Z ptáků jsou nejrozšířenější koroptve, husy, křepelky a dropi.[4]

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Převážně suché, z části kontinentální podnebí Turecka je silně ovlivněno přítomností moří na severu, jihu a západě a hor vyskytujících se na většině území. Některé pobřežní oblasti mají podnebí podobné tomu středozemnímu, zatímco v horských oblastech jsou mnohem chladnější zimy a celkově větší rozdíly mezi letními a zimními teplotami. Ve vnitrozemí sahají jarní teploty pod bod mrazu a nejnižší teploty mohou dosahovat −20 °C na západě a −40 °C na východě. Sníh je v teplejších oblastech možné spatřit zhruba dva týdny ročně a v některých horských oblastech na východě čtyři měsíce ročně. Při pobřežích jarní teploty dosahují hodnot zhruba 5 °C a v létě stoupají až na 30 °C. Roční úhrn srážek ve vnitrozemí je v rozmezí 305–406 mm a ve větších výškách přesahuje 1000 mm.[4]

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Současný premiér Turecka Recep Tayyip Erdoğan
Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Turecka.

Turecko je parlamentní zastupitelská demokracie. Je to jedna z mála zemí s muslimskou většinou a zároveň explicitně sekulárním politickým systémem.[7] Vláda je rozdělena na tři větve – výkonnou, zákonodárnou a soudní –, které jsou na sobě nezávislé.[8] V čele státu stojí prezident, kterým je od roku 2007 Abdullah Gül. Ten má převážně ceremoniální funkci. Výkonnou moc tvoří Rada ministrů v čele s premiérem, kterým je od roku 2003 Recep Tayyip Erdoğan. Zákonodárnou moc představuje jednokomorový parlament. Velký vliv na politiku má armáda, která funguje částečně nezávisle na civilní vládě.[9] Mezi státy Blízkého východu patří Turecko k demokratičtějším zemím. Volby jsou svobodné a spravedlivé. Podle ústavy mají všichni obyvatelé země stejná práva, nicméně ve skutečnosti jsou určitým etnickým (Kurdové) a náboženským menšinám některá práva odepřena. Vláda udržuje pořádek na většině území s výjimkou jihovýchodu, kde působí militantní kurdské skupiny. Evropská unie, do které chce Turecko vstoupit, od roku 1999 monitoruje situaci v zemi a pomáhá zemi s transformací.[7] Problémem v zemi zůstává ne zcela zaručená svoboda projevu, kdy vláda postihuje kritiku na její stranu a na stranu státních organizací.[9]

Turecký parlament v roce 2009 během návštěvy Baracka Obamy

Aby se politická strana dostala do parlamentu, musí přesáhnout hranici 10 % volebních hlasů, což je hranice vyšší než u jakékoli země Evropské unie. Některé malé strany nechávají své členy do voleb vstoupit jako nezávislé, protože když se do parlamentu dostanou, mohou se ke svým stranám znovu přihlásit.[9] Nejsilnějšími stranami v Turecku jsou středopravá konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která ve volbách roku 2011 získala téměř 50 % hlasů, středolevá kemalistická Republikánská lidová strana (CHP) s 26 % hlasů a ultrapravicová Strana národního hnutí se 13 % hlasů. Celkem 36 z celkového počtu 550 míst v parlamentu získali nezávislí, z nichž většina se později přihlásila k prokurdským stranám.[10]

Administrativní systém[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Turecka.

Turecko je administrativně rozděleno do 81 provincií (il, množné číslo iller), které jsou dále děleny na okresy a podokresy. Provincie se seskupují do 7 regionů (bölgesi, množné číslo bölgeleri), toto členění však slouží statistickým účelům a netvoří úroveň státní správy.[6] Nejlidnatějšími městy jsou Istanbul (k roku 2009 zde žilo 10 378 000 obyvatel), hlavní město Ankara (3 846 000), İzmir (2 679 000), Bursa (1 559 000) a Adana (1 339 000).[5]

Ankara je od roku 1923 hlavní město Turecka.
Konya je město v Turecku, ležící ve střední turecké nížině.

Regiony a provincie jsou následující:

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Prezident Abdullah Gül s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem
Podrobnější informace naleznete v článku Zahraniční vztahy Turecka.

Země je zakládajícím členem např. Organizace spojených národů (OSN; 1945), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD; 1961), Organizace islámské spolupráce (OIC; 1969), Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE; 1973), Organizace pro hospodářskou spolupráci (ECO; 1985), Organizace černomořské hospodářské spolupráce (BSEC; 1992), D-8 (1997) a G20 (1999). Od roku 1952 je také členem Severoatlantické aliance (NATO).[11]

Politicky, ekonomicky a bezpečnostně se snaží vázat převážně na západní státy.[12] V roce 2005 byla zahájena jednání o vstupu do Evropské unie (EU), ta jsou ale zkomplikována zahraničními vztahy s Kyprem, jehož severní část Turecko okupuje. Dalšími hlavními snahami Turecka v zahraniční politice jsou zajištění silné pozice mezi turkickými republikami a na Balkánském poloostrově. Země si udržuje dobré vztahy se Spojenými státy a Ruskem.[11]

Vztahy s Českem a Československem[editovat | editovat zdroj]

Budova turecké ambasády v Praze

Vztahy mezi Československem, později Českem a Tureckem jsou tradičně přátelské,[13] Smlouva o přátelství byla podepsána v roce 1924.[11] Obchodní vztahy těchto dvou zemí se začaly rozvíjet krátce po první světové válce. V devadesátých letech podepsalo Česko s Tureckem Dohodu o zamezení dvojího zdanění a Dohodu o podpoře a ochraně investic. Objem obchodní výměny dlouhodobě roste, v roce 2005 překročil hranici 1 miliardy dolarů a v roce 2010 hranici 2 miliard dolarů.[14] V roce 2005 byla zrušena vízová povinnost pro občany České republiky cestující do Turecka za turistickým účelem.[15]

Turecko a Evropská unie[editovat | editovat zdroj]

1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD.

Cesta Turecka do Evropy – a tím i do Evropské unie – počíná již vznikem Turecké republiky 29. října 1923, od kdy se Turecko pokládá za součást Evropy. Významnější pokusy o přiblížení se však datují až do doby po skončení druhé světové války.

  • 1948 patří Turecko k zakládajícím členským zemím OECD
  • 1952 přistupuje Turecko k NATO
  • 1959 podává žádost o členství v EHS
  • 1964 vstupuje v platnost asociační smlouva s EHS, kde se hovoří o možnosti pozdějšího vstupu Turecka do EHS
  • 1987 podává Turecko žádost o plné členství v ES
  • 1989 je tato žádost odmítnuta (nestabilní politické a hospodářské poměry)
  • 1996 celní unie s EU vstupuje v platnost
  • 1997 se na summitu v Lucembursku EU vyslovuje pro možné členství Turecka v EU, ale odmítá udělit status kandidátské země
  • 1999 na summitu v Helsinkách dostává Turecko status kandidáta na přístup
  • 2002 poslední část velké ústavní reformy, požadované EU, vstupuje v platnost (zrušení trestu smrti atd.)
  • 2004 nové trestní právo vstupuje v platnost; v říjnu doporučuje Evropská komise jednání o vstupu, v prosinci je oznámen termín jednání (listopad 2005) s možným vstupem Turecka do EU nejdříve roku 2014

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Istanbul je největší turecké město.
Skupina tureckých chlapců v den jejich obřízky

Turecká populace čítá (odhad z roku 2011) přibližně 78 786 000 obyvatel. Roční přírůstek činí zhruba 1,24 %, průměrný věk 28,5 let a střední délka života 72,5 let (u mužů 70,6 a u žen 74,5 let). 70 % populace žije ve městech a míra urbanizace je asi 1,7 % ročně. Jako Turkové jsou podle ústavy označováni všichni lidé s tureckým občanstvím.[16] Etnicky tvoří největší část obyvatel Turci (70–75 %) a Kurdové (18 %),[5] další menšiny, z nichž nejpočetnější jsou Řekové (16 100),[17] Arméni (59 000)[18] a Židé (17 600)[19] žijící převážně v Istanbulu a Adygejci (2 000 000),[20] Gruzíni (40 000)[21] a Lazové (147 000)[22] žijící hlavně na východě,[4] tvoří zbylých 7–12 %. Úředním jazykem je turečtina, často používaná je kurdština a menšiny hovoří vlastními jazyky. Jedině Arméni, Řekové a Židé jsou podle Lausannské smlouvy z roku 1923 oficiálně uznanými menšinami a jejich jazyky mohou být vyučovány na školách.[23] 26,7 % populace je ve věku mezi 0–14 let, 67 % ve věku 15–64 let a zbývajících 6,3 % je starší 64 let.[5]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Turecko je sekulární zemí bez státního náboženství; turecká ústava zaručuje svobodu vyznání a myšlení.[24] Zhruba 99 % obyvatel jsou muslimové, zbytek tvoří křesťané (hlavně členové Arménské apoštolské církve) a židé (většinou Sefardé)[25]. Z muslimů většina vyznává sunnitský islám. Zhruba 15–20 % populace tvoří alevité, kteří jsou částečně diskriminováni.[6]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Ocelárna v Erdemiru
Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Turecka.

Od svého založení v roce 1923 země fungovala na principu smíšené ekonomiky. Hlavním sektorem bylo původně zemědělství, ale postupně se začaly více prosazovat služby a průmysl.[4] Dnes má Turecko relativně vyspělou liberální průmyslově-agrární ekonomiku. Je zakládajícím členem Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a G20 a v roce 2011 bylo z hlediska objemu hrubého domácího produktu (HDP), který v paritě kupní síly činil 1,053 bilionů dolarů,[pozn. 2] 16. největší ekonomikou světa.[26] V roce 2001 prodělala země ekonomickou krizi, od následujícího roku ale po rozsáhlých ekonomických reformách zaznamenávala ekonomický růst. Mezi lety 2002 a 2008 HDP vzrostlo celkově o 40 %.[27] V roce 2009 zemi postihl pokles exportu v důsledku světové ekonomické krize, ale od roku 2010 HDP opět silně roste.[26] Míra nezaměstnanosti k roku 2011 dosahovala 9,2 % a oproti předchozímu roku tak klesla. 70 % zaměstnaných jsou muži a velká část pracovní síly nemá dostatečnou kvalifikaci.[28] K roku 2010 pracovalo zhruba 25,5 % obyvatelstva v zemědělství, 26 % v průmyslu a 48,5 % ve službách.[5] K významným oborům služeb patří cestovní ruch a s ním související hotelnictví. Turecko zaznamenává od začátku přístupových rozhovorů s EU v roce 2005 zvýšený zájem zahraničních investorů.[28] Národní měnou je turecká lira, jejíž kurz v roce 2011 byl 1,67 tureckých lir za americký dolar.[5]

Země nejvíce zboží vyváží do Německa (10,1 % k roku 2010), Spojeného království (6,4 %), Itálie (5,7 %), Francie (5,3 %), Iráku (5,3 %) a Ruska (4,1 %). Nejčastějšími vývozními artikly jsou oděvy, potraviny, textilie, kovové výrobky a strojní technika. Naopak v importu převažuje Rusko (11,6 %), Německo (9,5 %), Čínská lidová republika (9,3 %), Spojené státy americké (6,6 %), Itálie (5,5 %), Francie (4,4 %) a Írán (4,1 %). Mezi nejčastěji dovážené zboží patří strojní technika, chemikálie a pohonné látky.[5]

Obchodní čtvrti Levent-Istanbul.

Zemědělství[editovat | editovat zdroj]

Východoturečtí zemědělci sbírající melouny

Historicky bylo Turecko silně zemědělskou zemí, např. v 70. letech 20. století pocházelo 35 % HDP právě z tohoto sektoru. (Dnes je to zhruba 9 %.) I když se v turecké ekonomice čím dál tím víc prosazují průmysl a služby, v zemědělství je zaměstnána stále asi čtvrtina obyvatel a zůstává tak silným sektorem.[29] K zemědělským účelům je využívána zhruba třetina půdy. V základních zemědělských produktech je země soběstačná a část produkce vyváží.[30] Nejdůležitějšími plodinami jsou obilniny, které jsou vysazené asi na polovině obdělávaného území. Z nich se nejčastěji pěstuje pšenice, ječmen, žito, oves, kukuřice a rýže. Obvyklé plodiny jsou i bavlna, cukrová řepa, tabák a lilek brambor, část území je pokryta vinicemi, ovocnými sady, olivovými háji a zeleninovými zahradami.[4] K roku 2010 bylo Turecko světově největším producentem lískových ořechů, třešní, fíků, meruněk a kdouloní.[31] Častou zemědělskou aktivitou je chov dobytka, a to hlavně tura domácího, ovce domácí, kozy domácí a buvola domácího. Zemědělské produkty jako např. vlna, tabák, ovoce, zelenina a oříšky jsou důležitou součástí vývozu země.[4]

Důležitými zemědělskými obory jsou lesnictví a rybářství. Země je zalesněná zhruba z 27 % a Ministerstvo životního prostředí plánuje zalesňovat další území, aby tak předešlo erozi půdy. Rybářství se rozvíjí a v roce 2010 činil objem vylovených ryb 656 tisíc tun. Nejvíce lovu probíhá v Černém moři.[32]

Průmysl[editovat | editovat zdroj]

Termální prameny v oblasti Pamukkale, významná turistická destinace

Nejvýznamnějším odvětvím průmyslu je automobilový průmysl. V roce 2006 automobilová produkce přesáhla hranici 1 milionu jednotek a toto číslo se (kromě propadu v roce 2009) neustále zvyšuje. Největším výrobcem osobních automobilů na tureckém trhu je Oyak-Renault s podílem 52 %. Kromě automobilů je pro turecký průmysl důležitá výroba oděvů a textilní výrobky, výroba příslušenství, strojů a zařízení, těžba železa a výroba oceli, elektrické stroje, bílá technika, spotřební elektronika, plasty, minerální paliva a oleje.[33]

Turecko má jedny z největších zásob řady surovin, např. boru, zlata, uranu, bentonitu, mramoru, živců, hořčíku, sádrovce, perlitu, stroncia a vápníku. Dohromady je v zemi zhruba 3500 nalezišť kovových rud a zhruba 2000 nalezišť průmyslových materiálů.[33]

Služby[editovat | editovat zdroj]

Město Göreme, významná turistické centrum v Kappadokii

Ve službách pracuje téměř 50 % lidí a tento sektor se na HDP podílí zhruba ze dvou třetin.[5] Putuje sem velké množství zahraničních investic. Významným oborem je turismus a s ním související hotelové služby a gastronomie. V roce 2010 navštívilo Turecko zhruba 28,6 milionů turistů, z nichž nejvíce bylo z Německa a Ruska. Dalšími významnými obory jsou obchod a finanční služby.[32]

Infrastruktura[editovat | editovat zdroj]

İzmir je jedno z nejstarších středomořských měst.

Turecká dopravní infrastruktura se rychle rozvíjí a stejně tak to je s telekomunikacemi a energetikou. V roce 2010 měla země 2238 km moderních dálnic a celkově téměř 400 000 km silnic, z nichž ovšem jen zhruba 64 000 km mělo pevný povrch. V Turecku bylo v roce 2012 zaregistrováno 15,6 milionů vozidel, z nichž zhruba 50 % tvořily osobní automobily, 16 % malé nákladní automobily a 16 % motocykly.[34] Rozsah železnic k roku 2010 byl 8700 km[5] a putují do nich významné investice.[34] Co se týče vodní dopravy, obchodní flotila Turecka v roce 2011 čítala 629 lodí.[5] Mezi hlavní přístavy patří Istanbul, Mersin, Samsun, Trabzon, İskenderun, İzmit a İzmir.[34] K roku 2010 měla země 88 letišť,[5] z nichž 13 bylo mezinárodních.[34]

V oblasti telekomunikací prochází Turecko za Gülovy vlády rychlým rozvojem a privatizací. K roku 2010 existovalo v zemi zhruba 16 milionů zapojených pevných linek a přes 61 milionů mobilních telefonů.[5] Přes 30 milionů obyvatel jsou také uživateli internetu, přístup k němu má k roku 2011 zhruba 43 % domácností.[34] V zemi působí několik celostátních a na 300 místních soukromých televizních stanic a přes 1000 soukromých rozhlasových stanic.[5]

Turecko je k roku 2012 zhruba ze 70 % závislé na dovozu energie ze zahraničí, 90 % spotřebované surové ropy se dováží (převážně z Ruska) a závislost na importu plynu (také převážně z Ruska) je téměř 100 %. Země má velký potenciál ve využití obnovitelných zdrojů energie, např. větru, vody, slunečního záření a zemědělského odpadu.[35] V roce 2010 byla podepsána smlouva o výstavbě první jaderné elektrárny na území Turecka, kterou má na starost Rosatom.[36]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Nositelem Nobelovy ceny za literaturu za rok 2006 je Orhan Pamuk.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nejpopulárnějším sportem v zemi je fotbal. Nejvyšší domácí soutěž označovanou jako Süper Lig hraje 18 týmů, přičemž nejznámější jsou istanbulské velkokluby Beşiktaş, Fenerbahçe a Galatasaray. Turecká fotbalová reprezentace dosáhla v posledním desetiletí největší úspěchy ve své historii, 3. místo na Mistrovství světa v roce 2002 a stejné umístění na Mistrovství Evropy 2008. Na Atatürkově olympijském stadionu se konalo finále Ligy mistrů v roce 2005 a na Fenerbahçe Şükrü Saracoğlu Stadyumu finále poháru UEFA. v roce 2009. Galatasaray, Pohár UEFA a Superpohár UEFA získal v roce 2000.

Dalším velmi sledovaným sportem je basketbal. Země hostila Mistrovství Evropy v basketbale mužů v roce 2001 a v roce 2010 hostila Mistrovství světa v basketbalu mužů.

V letech 2005–2011 se v Turecku pravidelně konaly závody Formule 1.

Turecká kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Turecká káva

Turecká kuchyně je z velké části dědictvím osmanské kuchyně, která je typická splynutím a zdokonalením kuchyní Střední Asie, Středního Východu a Balkánu. Současná turecká kuchyně je výsledkem mísení originální kulinářské tradice kočovných tureckých kmenů s indickou, perskou, kurdskou a arabskou kuchyní. Zahrnuje je od doby stěhování národů, navíc je ovlivněna Středozemním mořem. Tato rozmanitost vlivů se vyvinula staletími, zejména osmanskou kulturou a způsobem života až k dnešní typické turecké kuchyni.

Turecká kuchyně také ovlivňuje řeckou a balkánskou kuchyni. Například tzaziki z tureckého slova cacık (čti džažik) a čevapčiči pochází z kebab şişi (kebabový špíz). Jogurt pochází z tureckého slova yoğurt. Döner kebab je vyroben z hovězího, telecího nebo drůbežího masa. V Turecku, ale i v jiných (evropských) zemích se döner kebab servíruje na talíři.

Z nápojů je kromě čaje v Turecku velmi populární ajran, mezi zákusky baklava a chalva.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Délka hranic: Arménie 268 km, Ázerbájdžán 9 km, Bulharsko 240 km, Gruzie 252 km, Řecko 206 km, Írán 499 km, Irák 352 km, Sýrie 822 km
  2. Podíl jednotlivých sektorů na tvorbě HDP (údaj z roku 2011): zemědělství 9 %, průmysl 27 %, služby 64 %.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.turkstat.gov.tr/PreHaberBultenleri.do?id=10736
  2. [1]
  3. a b Turkey – Geography [online]. Knihovna Kongresu, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c d e f g h DEWDNEY, John C; YAPP, Malcolm Edward. Turkey [online]. Encyclopaedia Britannica, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b c d e f g h i j k l m CIA. The World Factbook - Turkey [online]. REV. 2011-12-13, [cit. 2011-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. a b c d Library of Congress. Country Profile: Turkey [online]. 2008-08-19, [cit. 2012-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 2–3
  8. BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 8
  9. a b c BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 7
  10. Letsch, C. Recep Erdogan wins by landslide in Turkey's general election. The Guardian [online]. 2011-06-13. Dostupné online.  (anglicky) 
  11. a b c Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 17
  12. Bureau of European and Eurasian Affairs. Background Note: Turkey [online]. U.S. Department of State, 2011-05-13, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Vztahy ČR s Tureckem [online]. Velvyslanectví České republiky v Ankaře, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  14. Česko-turecké obchodní a ekonomické vztahy [online]. Generální konzulát České republiky v Istanbulu, 2011-04-18, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  15. Víza - režim vstupu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online.  
  16. Turkey Constitution [online]. Univerzita v Bernu, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Rum Orthodox Christians [online]. Minority Rights Group International, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Armenian, Ermeni of Turkey [online]. Joshua Project, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. The Jewish Population of the World (2010) [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. Circassia [online]. Organizace nezastoupených států a národů, rev. 2008-03-25, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Georgian [online]. Ethnologue: Languages of the World, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. Laz, Lazuri of Turkey [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2012-01-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. GORTER, Durk. The other languages of Europe: demographic, sociolinguistic, and educational perspectives. [s.l.] : Multilingual Matters, 2001. Dostupné online. S. 423–424. (anglicky) 
  24. Turkey Constitution: Article 24 [online]. International Constitutional Law, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  25. An Overview of the History of the Jews in Turkey [online]. American Sephardi Federation, [cit. 2012-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  26. a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 19
  27. BTI 2010 — Turkey Country Report, s. 11
  28. a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 20
  29. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 24
  30. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 27
  31. FAOSTAT [online]. Organizace pro výživu a zemědělství, [cit. 2012-04-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 28
  33. a b Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 26
  34. a b c d e Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 30–31
  35. Souhrnná teritoriální informace: Turecko, s. 32–33
  36. První turecká jaderná elektrárna se stává realitou. Atominfo.cz [online]. 2011-01-24. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • The New Turkey – The Quiet Revolution at the Edge of Europe (Nové Turecko – tichá revoluce na okraji Evropy), Chris Morris, 2005, Granta Books, ISBN 1-86207-790-8 (anglicky)
  • KREISER, Klaus; NEUMANN, Christoph K.. Dějiny Turecka. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-012-8.  
  • PIRICKÝ, Gabriel. Turecko. Praha : Libri, 2006. ISBN 80-7277-323-2.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Téma Turecko ve Wikicitátech
  • Slovníkové heslo Turecko ve Wikislovníku