Strabón

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Strabón na rytině ze 16. století.

Strabón z Amaseie v Pontu (64 př. n. l. - 1924 našeho letopočtu) byl antický filosof, historik a geograf.[1] Byl žákem peripatetické školy (peripatos - stromořadí, sloupořadí), založené Aristotelem v athénském Lykeionu. Považoval se za stoika - žijícího v souladu s přírodou, oproštěného od světských vášní. Stoická škola se zásadně vyhýbala zkoumání příčin - vzhledem k jejich údajné nejasnosti.

Je po něm pojmenován kráter Strabo na přivrácené straně Měsíce.[1][2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Strabón je autorem nejobšírnějšího dochovaného díla o antickém světě. Prameny k němu sbíral po celé římské říši; sebevědomě tvrdil, že mezi geografy není nikdo, kdo by procestoval více zemí v těchto končinách než on.

Sedmnáctisvazková Geografika je jediným antickým geografickým dílem, jehož úplný text máme k dispozici. Jeho význam tkví ve spolehlivosti údajů čerpaných z autopsie i v četných svědectvích převzatých ze starších, nedochovaných děl. Přináší mj. i nejstarší zmínky o obyvatelstvu naší země.

Podle autorova záměru mělo dílo sloužit jako praktická příručka, zdroj informací pro římské státníky, vojevůdce, provinciální úředníky i obchodníky.

Pouze první dva svazky mají víceméně teoretický charakter. Strabón místy ignoruje zásady stoické školy a zmiňuje se i o příčinách jevů. Krátce se zabývá historií geografie. Uvádí jména prvních geografů - největší autoritou je pro něj Homér. Hérodotovi zřejmě příliš nedůvěřuje; do přehledu významných geografů minulosti ho nezařadil. Následuje výklad o vývoji zemského povrchu o rozměrech Země a ekumeny, o zónách, o Erastothenově dělení ekumeny na sfragidy.

Jádrem druhé knihy je upřesňování vzdáleností mezi významnými body; Strabón se snaží korigovat údaje předchůdců. Ve svých obecně geografických představách není originální. Základní myšlenky přebírá od Erastothena, Polybia z Megalopole (200 - 120 př.n.l.) a Poseidóna z Apameie (135 - 51 př.n.l.) - jehož označuje za nejučenějšího filozofa své doby.

Zbývajících 15 knih obsahuje popisy jednotlivých zemí a oblastí:

Kvalita popisů a úroveň hodnověrnosti faktů kolísá. K nejlepším patří pasáže věnované Malé Asii, Egyptu a Libyi (Africe) sepsané na základě vlastních poznatků autora.

Výklad má značně chaotický charakter; dlouhé vsuvky postrádají vztah k ústřednímu tématu. Dominuje názvosloví, informace o obyvatelstvu (přičemž barbarské kmeny Strabóna příliš nezajímají), o státním zřízení a o historii. Údaje o přírodě jsou vcelku kusé a chudé.

I když Strabón usiloval o přesnost, konfrontoval informace z různých pramenů a polemizoval s autory, nevyhnul se mnoha omylům:

Geografika není příliš originální; zato je široká a podrobná. Strabón zdůrazňuje její praktický význam: „I zedník, jenž se chystá postavit dům, nebo architekt, který buduje město, musí brát v úvahu vzdálenosti, klimatické rozdíly a jiné přírodní zvláštnosti; tím spíše to musí respektovat člověk, který svým rozumem postihuje celou obývanou zemi.“

Strabón - geograf[editovat | editovat zdroj]

Strabón chápe geografii jako aplikovanou vědu; v podstatě ji redukuje na utilitární popis ekumeny. „Geograf se nemusí zabývat regiony mimo rámec obyvatelného světa. Pro potřeby vlády nepřináší seznamování se s takovými zeměmi a jejich obyvatel žádný užitek, zvláště žijí-li tito lidé na odlehlých ostrovech, a nemohou nám tedy být nebezpeční.“ Ani severní ani jižní hranice ekumeny nás nemusí zajímat.

Otázka obyvatelnosti ekvatoriální zóny „vychází za rámec geografie“. Strabón však uznává, že by bylo směšné, kdyby někdo ve snaze přesně popsat obyvatelný svět nevěnoval pozornost také Zemi jako celku, její velikosti, charakteru, poloze ve vesmíru, tomu, je-li svět obyvatelný pouze v jediné části, ve které žijeme, nebo ve více částech, a kolik takových regionů vlastně je; jaký rozsah má neosídlená část světa, jaký má charakter a proč je neobyvatelná.

Jako hypotézu akceptuje, že Země je koule o obvodu 252000 stádií.

Strabón akceptuje délku poledníku, vypočtenou Eratosthenem. Ekumenu si představuje jako rozsáhlý ostrov připomínající „chlamidu“ (krátký mužský jezdecký plášť) - v jednom ze čtyř sférických čtyřúhelníků. Oceán omývající ekumenu má celkem čtyři zálivy:

Strabón nesdílí názor Pythéa z Masalie, že nejsevernější část obydleného světa - Thúlé - leží pouhých šest dní plavby na sever od Británie (na rovnoběžce Irska).

Připouští možnost existence dvou nebo i více obydlených světů v mírném pásu. Tento poměrně značně rozšířený názor mu nebrání věřit, že do Indie lze doplout západním směrem.

Strabón píše o proměnách souše i moře, o vzniku a mizení hor, řek i jezer, o působení mořských vln, které brání řekám transportovat nánosy daleko od pevniny.

Jde-li o Sicílii, zde se Strabón domníval, že se jedná o úlomek Itálie, nebo byla vyvržena silou ohně z hlubin Etny.

Strabón konstatuje, že teoretické problémy patří do okruhu zájmu filozofů, že všichni staří geografové - Homér, Anaximandros, Hekataios, Démokritos, Eudoxos, Dikaiarchos, Eforos i jejich následovníci Erastothenes, Polybios a Poseidónios - byli v jistém slova smyslu filozofy.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Antonín Rükl: Atlas Měsíce, Aventinum (Praha 1991), kapitola Strabo, str. 38, č. mapového listu 6, ISBN 80-85277-10-7
  2. Crater Strabo on Moon Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Strabo ve Wikimedia Commons