Volební právo žen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Americké ženy demonstrující za právo volit v únoru 1913

Organizovaná kampaň za volební právo žen začala v polovině 19. století. Ve dvacátých letech 20. století toto právo získaly ženy v mnoha zemích. Dnes je volební právo ženám přiznáno téměř všude.

Počátky[editovat | editovat zdroj]

První shromáždění na podporu práv žen se konalo v roce 1848 v USA. Účastnice sjezdu v Seneca Falls ve státě New York vyhlásily zásadu, že všichni muži a ženy jsou stvoření sobě rovni.

V roce 1869 byla založena významná organizace National American Woman Suffrage Association (Národní americká asociace za volební právo žen), která požadovala schválení ústavního dodatku o volebním právu žen. První ústavou, jež dává ženám volební právo, se stala ústava z roku 1889, kterou odhlasovali obyvatelé vznikajícího státu Wyoming.

Boj proti diskriminaci[editovat | editovat zdroj]

V roce 1893 se stal Nový Zéland (tehdy ještě kolonie Velké Británie) první zemí, která přiznala volební právo ženám. Hned na začátku nového století jej následovala Austrálie. Prvními státy západní Evropy, jež poskytly ženám volební právo, se v letech 1906–1915 staly Finsko (tehdy autonomní součást Ruské říše), Norsko a Dánsko.

Významným podnětem pro boj za volební právo žen v Evropě byla první světová válka, během které některé ženy získaly kvalifikaci a naučily se samostatně rozhodovat. Po válce, v období 1918–1920 získaly v některých zemích volební právo.

Ve Velké Británii bylo v 19. století uzákoněno několik reforem, jimiž byla v mnoha oblastech zrušena diskriminace. Volební právo ale bylo ženám i nadále upíráno. V roce 1903 vznikla nejradikálnější z raných ženských organizací, Women's Social and Political Union (Sociální a politický svaz žen). Jeho členky (sufražetky) reagovaly na brutální policejní akce pomocí bojového umění bartitsu, ve kterém je školila Edith Garrudová. Vznikla třicetičlenná ochranka Bodyguards, která chránila nejvyšší představitelky hnutí.[1] Později podnikaly i militantní akce, například pumové atentáty a připoutávaly se na veřejných místech řetězem k zábradlí. V roce 1918 získaly ženy částečné volební právo omezené na osoby starší 30 let. Stejného postavení jako muži dosáhly voličky teprve v roce 1928, kdy byla tato věková hranice snížena na 21 let.[2]

V mnoha dalších zemích bylo ženám přiznáno volební právo teprve po druhé světové válce. V roce 1945 získaly volební právo ženy v Itálii, Francii a v Japonsku. Koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let následovala většina jihoamerických států. V Argentině se o poskytnutí volebního práva ženám zasloužila Eva Perónová I když dnes většina muslimských zemí umožňuje ženám volit, obyvatelky absolutních monarchií arabského světa (např. Saúdské Arábie a Kuvajtu) toto právo dosud nemají.

Volební právo žen v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

V Čechách bojovaly ženy na svá politická a občanská práva od druhé poloviny 19. století. Mezi nejvýznamnější osobnosti, které se o zisk volebního práva zasazovaly na přelomu 19. a 20. století, patřily Františka Plamínková a Alice Masaryková. První ženou zvolenou do českého sněmu byla v roce 1912 Božena Viková-Kunětická. Velký zlom nastal v roce 1920, kdy bylo v československé ústavě zakotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na roveň mužům a náleží jim volební právo.[3]

Uzákoněné volební právo žen[editovat | editovat zdroj]

(seznam není úplný)

  • 1893 Nový Zéland
  • 1902 Austrálie
  • 1906 Finsko
  • 1913 Norsko
  • 1915 Dánsko, Island
  • 1917 Rusko
  • 1918 Německo, Polsko, Velká Británie
  • 1919 Československo, Nizozemsko
  • 1920 USA (19. dodatkem ústavy), Kanada, Maďarsko
  • 1921 Lotyšsko, Švédsko
  • 1926 Turecko
  • 1927 Uruguay
  • 1929 Ekvádor
  • 1931 Španělsko
  • 1932 Brazílie
  • 1934 Turecko
  • 1941 Jugoslávie
  • 1942 Dominikánská republika
  • 1945 Francie, Japonsko, Itálie, Slovinsko
  • 1946 Argentina, Rumunsko
  • 1948 Belgie
  • 1949 Čína, Indie, Chile
  • 1952 Mexiko, Řecko
  • 1956 Egypt
  • 1958 Maďarsko
  • 1960 Kypr
  • 1971 Švýcarsko (na federální úrovni; jednotlivé kantony tak učinily v letech 1958–1990)
  • 1976 Portugalsko
  • 1984 Lichtenštejnsko
  • 1999 Katar

Ženy v politice[editovat | editovat zdroj]

Pasivní volební právo umožnilo některým ženám, aby se projevily v politice. Některé dosáhly poměrně významného postavení. Mnoho žen zasedá v evropských parlamentech i zámoří. Ženy se prosadily i jako předsedkyně vlád, např. Golda Meirová, Margaret Thatcherová, Gloria Macapagal-Arroyová nebo Angela Merkelová.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Edith Garrudová: sufražetka, co uměla jiu-jitsu (iDNES.cz)
  2. Oxfordský slovník světových dějin. [s.l.] : Academia, 2005. ISBN 80-200-1054-8. S. 647. (česky) 
  3. KRÁLÍKOVÁ, Alena; SOKAČOVÁ, Linda. Nekonečný boj za rovnoprávnost [online]. feminismus.cz, 2003-11-14, [cit. 2011-11-05]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tematická encyklopedie Larousse: Lidská společnost. 1. vyd. Svazek 6. Praha : Albatros, 2001. 446 s. ISBN 80-00-00963-3.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]