Argentina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Argentinská republika
República Argentina
Vlajka Argentiny
vlajka
Znak Argentiny
znak
Hymna: Himno Nacional Argentino
Geografie

Poloha Argentiny

Hlavní město: Buenos Aires
Rozloha: 2 780 400 km² (8. na světě)
z toho 1,1 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Aconcagua (6 959 m n. m.)
Časové pásmo: -3
Poloha: 37°11′ j. š., 67°22′ z. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 40 091 359 (Datos provisionales Censo 2010) (31. na světě, 30.6. 2007)
Hustota zalidnění: 14,43 ob. / km² (195. na světě)
HDI: 0,860 (vysoký) (46. na světě, 2007)
Jazyk: španělština
Náboženství: křesťanství 94% (římskokatolické 93 %, protestantské 1 %), judaismus 1 %, ostatní 5 %
Státní útvar
Státní zřízení: federativní prezidentská republika
Vznik: 9. července 1816 (vyhlášení nezávislosti na Španělsku)
Prezident: Cristina Fernández (od 2007)
Viceprezident: Julio Cobos (2007–2011)
Amado Boudou(od 2011)
Měna: argentinské peso (ARS)
HDP/obyv. (PPP): 18 200[1] USD
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 032 ARG AR
MPZ: RA
Telefonní předvolba: +54
Národní TLD: .ar
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Argentina (Argentinská republika, República Argentina) je stát ležící na jihu Jižní Ameriky s 4984 km dlouhým pobřežím Atlantiku. Na severu hraničí s Bolívií (832 km) a Paraguayí (1880 km), na východě s Brazílií (1224 km) a Uruguayí (579 km) a na západě s Chile (5150 km). Počet obyvatel přesahuje 40 milionů. Hlavním městem je Buenos Aires. Většina obyvatel se hlásí ke katolické církvi.

Původ jména[editovat | editovat zdroj]

Jméno země je odvozeno od latinského argentumstříbro, protože když se první Evropané, ztroskotanci z nezdařené expedice vedené Juanem Díazem de la Solis, setkali s domorodými obyvateli, dostali od nich darem předměty vyrobené ze stříbra.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Argentiny.

Starší dějiny Argentiny[editovat | editovat zdroj]

První prezident nezávislé Argentiny Cornelio Saavedra

Do doby, než do země pronikli Evropané, žily v severozápadní oblasti And významné kulturní národy, které obývaly sídliště podobná městům. Na jihu přebývala společenství sběračů a lovců. Kolem roku 1480 obsadili rozsáhlé části Inkové. V roce 1516 přistáli u ústí La Platy Španělé. Nejprve patřilo území Argentiny ke španělskému místokrálovství Peru. Od r. 1536 Španělé kolonizovali území a původní obyvatele Arakuány a Patagonce téměř vyhubili. Roku 1776 bylo zřízeno místokrálovství Río de la Plata, které zahrnovalo území Argentiny, Bolívie, Paraguaye a Uruguaye. V roce 1810 byl sesazen místokrál. Roku 1816 byla vyhlášena nezávislost Spojené provincie Spojených provincií Río de la Plata, tak vznikl za diktatury Juana Manuela de Rosas' jednotný stát. Roku 1819 se Argentina stala federativním státem. V roce 1880 byla přičleněna Patagonie.

Peronismus[editovat | editovat zdroj]

Juan Perón se svou manželkou a „ministryní pro styk s veřejností“, Evou.

Velkou hospodářskou krizí na konci 20. let 20. století skončila doba velkého rozkvětu argentinské ekonomiky. V následujících letech převzali vládu konzervativní vlastníci půdy a vojenské kruhy a v čele státu se střídaly civilní vlády s vojenskými. Za reformního, ale i populistického politika platil po dlouhou dobu dvakrát zvolený Juan Domingo Perón, obviňovaný ze sociální demagogie a sympatií k fašismu. Po něm získala jméno politika peronismu, která se v praxi projevovala rozsáhlým znárodňováním, podporou odborů, snahou o zlepšení sociálního postavení a rozšíření politických práv dělníků i nejchudších venkovanů, posilováním prezidentské autority a antiklerikalismem (v r. 1955 argentinskou vládu exkomunikoval papež Pius XII.). Po porážce Třetí říše uteklo do Argentiny mnoho nacistických pohlavárů, např. Adolf Eichmann nebo Josef Mengele.

Perón zastával úřad prezidenta republiky pro funkční období 19461952 a 1952-1958. Nicméně sílící bouře, které jeho vládu v padesátých letech provázely, nakonec vedly k tomu, že se na pozvání generála Franka roku 1955 uchýlil do madridského exilu. Následně čelila Argentina stupňující se politické krizi, provázené vojenskými puči a vlnou terorismu, která vrcholila v roce 1970. Nakonec se Juan Domingo Perón vrátil z exilu a stal se roku 1973 potřetí presidentem Argentiny, kteréžto funkční období ukončila hned následujícího roku jeho smrt.

Vojenská diktatura[editovat | editovat zdroj]

Po Perónově smrti svrhly 23. března 1976 vojenské kruhy vládu formálně vedenou jeho manželkou Isabelitou Maríou Estelou (faktickou moc měl v rukou José López Rega), které okamžitě zahájily tzv. špinavou válku (Guerra Sucia) proti svým odpůrcům; reagovaly tak na vzestup politického násilí, ke kterému výrazně přispěly ozbrojené formace peronistické levice – tzv. Montoneros.

Vojenská junta, za podpory USA (ministr zahraničí Henry Kissinger) a s počátečním souhlasem vlivné katolické církve, zahájila proces tzv. národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional), jehož cílem bylo argentinskou společnost kombinací neoliberálních ekonomických reforem a brutální represe atomizovat a depolitizovat. Během vlády vojenské junty a špinavé války zmizelo beze stopy tisíce občanů.

Vláda vojenské junty se taktéž potýkala nejenom se špatnou vnitropolitickou ale i ekonomickou situací a aby vláda odvrátila pozornost od vnitřních problémů a upevnila si své postavení, zahájila válku o Falklandy, Argentinci nazývané Malvíny. Vláda se především domnívala, že to bude rychlé vítězství (neočekávali výraznější reakci ze strany Británie pro toto malé a od Británie značně odlehlé území), které jí pomůže snadno si upevnit svoji pozici v zemi. Margaret Thatcherová však na útok Argentiny zareagovala nekompromisním protiútokem, který pohřbil myšlenku rychlého a snadného vítězství Argentiny. Porážka v této krátké válce s Velkou Británií o falklandské souostroví v dubnu 1982 jen uspíšila pád vojenské junty.

Obnovení demokracie[editovat | editovat zdroj]

V říjnu 1983 se po dlouhé době opět konaly svobodné prezidentské volby, jejichž vítězem se stal civilista a odpůrce junty Raúl Alfonsín. Během demokratizačního procesu se dostávaly na světlo mocenské prostředky vojenské vlády: mučení, vraždy, masové popravy, tzv. lety smrti (vuelos de la muerte – shazování živých lidí z vojenských letadel do Atlantiku) a strategie mizení lidí (tzv. desaparecidos), kterým podle oficiální zprávy o porušování lidských práv za vojenské diktatury Nuncá más („Nikdy víc“) padlo za oběť kolem 30 000 Argentinců. Jen samotné „lety smrti“ si vyžádaly 4000 obětí. Několik hlavních představitelů vojenského režimu bylo v roce 1985 odsouzeno k dlouholetému vězení. Prezident Alfonsín byl nakonec pod tlakem armády nucen dvěma spornými zákony (Punto final a Ley de obediencia débita) vyšetřování zločinů vojenského režimu výrazně omezit. Znovu je uvedl do pohybu prezident Néstor Kirchner, někdejší stoupenec peronistické levice (vládl v letech 20032007), a pokračuje v něm i nynější prezidentka Cristina Kirchnerová (od 2007).

Argentinská finanční krize[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Argentinská krize v letech 1999 až 2002.

Během prezidentské éry Carlose Menema (19891999) z Justicialistické strany, která je formální dědičkou peronismu, se vyšetřování zločinů junty dostalo na vedlejší kolej. Menemovy ekonomické reformy po dílčích úspěších (redukce státní správy, snížení inflace) nakonec vyústily v souvislosti s ekonomickou krizí v některých zemích Latinské Ameriky a Asie v hlubokou finanční krizi, k níž přispělo odhalení několika korupčních afér i rostoucí nezaměstnanost a která zapříčinila dvouletou politickou nestabilitu (v letech 20012003 se v úřadu vystřídali čtyři prezidenti).

Politika[editovat | editovat zdroj]

Současná prezidentka Fernándezová s manželem a bývalým prezidentem Néstorem Kirchnerem

Argentinská ústava z roku 1853, revidovaná roku 1994, rozděluje moc na výkonnou, zákonodárnou a soudní a to na národní a regionální úrovni. Prezident a viceprezident jsou voleni přímo na dobu 4 let. Oba mohou být zvoleni pouze na 2 po sobě následující volební období. Prezident jmenuje vládu, je tak zároveň předsedou vlády.

Argentinský parlament má dvě komory: Sněmovnu poslanců s 257 členy a senát se 72 členy. Od roku 2001 jsou senátoři voleni přímo, za každou provincii tři. Volební období senátorů trvá 6 let. Jedna třetina senátu je obměňována každé 2 roky. Sněmovna poslanců je volena přímo na 4 roky poměrným systémem. Každé dva roky je obměňována polovina sněmovny. Současnou prezidentkou Argentiny je manželka bývalého prezidenta Kirchnera Cristina Fernández de Kirchner.

Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]

Mapa Argentiny

Argentinu lze rozdělit zhruba do tří částí: úrodné pampy v severní polovině země, roviny Patagonie táhnoucí se od jižní poloviny až k Ohňové zemi (Tierra de Fuego) a horské masivy And na západě na hranicích s Chile. Nejvyšší hora And a celé západní polokoule, Aconcagua, leží právě v Argentině. Do severních provincií Salta, Formosa, Chaco, Santiago del Estero a Santa Fé zasahuje z Paraguaye rozsáhlá planina Gran Chaco. Argentina si formálně nárokuje i část území Antarktidy (tzv. Argentinská Antarktida) a několik souostroví v jižním Atlantiku, kde panuje arktické a subarktické podnebí. Území Argentiny je z 10,7 % pokryto lesními porosty, zemědělská půda zaujímá 53 % rozlohy státu.[2]

Mezi hlavní řeky patří Paraguay, Bermejo, Colorado, Uruguay a největší řeka Paraná. Klima je na většině území mírné.

Extrémní rozdíly:

  • Nejnižší bod: Gran Bajo de San Julián −105 m n. m.[3]
  • Nejvyšší bod: Aconcagua 6959 m n. m.[3]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Argentina využívá velkého přírodního bohatství, hodně gramotné populace, hospodářství zaměřeného na vývoz a diverzifikovaného průmyslu.

Od 70. let si země vytvořila velké dluhy a mezi lety 1989 a 1991 vzrostla inflace někdy až na 200 % za měsíc. V rámci boje s ekonomickou krizí se vláda vydala na cestu liberalizace obchodu, deregulace a privatizace. V roce 1991 zavedla radikální peněžní reformy, které spojily peso s americkým dolarem.

Počáteční úspěchy v omezení inflace a nastolení růstu HDP vystřídalo opětovné zhoršení situace od roku 1999 kvůli ekonomickým krizím v Mexiku, Asii, Rusku a Brazílii. Vláda zvyšovala daně a snižovala výdaje rozpočtu, aby omezovala deficit.

Ekonomická situace se dále zhoršovala v roce 2001. Pokusy vlády o nulový deficit, stabilizaci bankovního systému a nastolení ekonomického růstu se ukázaly nedostačujícími. 21. prosince byl prezident De La Rua zbaven moci po nepokojích střední třídy; sněmovna zvolila Eduarda Duhaldeho za dočasnou hlavu státu. Duhalde se setkal se zástupci MMF, aby vyjednal další půjčku 20 miliard dolarů, ale ta nestačila. Spojení pesa s dolarem bylo opuštěno v lednu 2002 a v únoru se kurz pesa vzdálil od dolaru.

23. prosince 2001 vyhlásil prozatímní prezident moratorium na dluhy. V letech 2010 až 2012 se odehrávají spory Argentiny s Mezinárodním měnovým fondem, jejichž poslední fáze dostala název Válka dvou Kristýn (podle prezidentky Cristiny Kirchner a šéfky MMF Christine Lagarde).Jde o spor o monetární suverenitu Argentiny a o souboj keynesiánského a neoliberálního přístupu.[4]

V letech 2010–2011 činil HDP Argentiny v přepočtu na kupní sílu na hlavu 17 660 USD, což ji stavělo přibližně na úroveň Chorvatska, Litvy nebo Lotyšska.

Růžový dům (Casa Rosada), residence argentinského prezidenta. Barva byla zvolena jako kompromis mezi barvami dvou hlavních politických stran na konci 19. století – červenou a bílou. Původně byla residence natřena směsí vápna a býčí krve. Za vlády Carlose Menema byla barva na přední fasádě obnovena k nelibosti mnoha Argentinců, kterým připadá dnešní barva příliš růžová. Stav z roku 2003

Energetika a jaderný program[editovat | editovat zdroj]

Argentina disponuje ze všech států Jižní Ameriky nejrozvinutějším jaderným programem. Vývoj jaderných technologií navíc probíhá bez výrazné podpory zahraničních subjektů, vlastní koncept velkého reaktoru ovšem Argentina nemá. První výzkumný reaktor byl spuštěn v roce 1957 a první komerční reaktor (elektrárna Atucha I) následoval v roce 1974. Jedná se o těžkovodní reaktor (PHWR) od korporace Siemens. Embalse, druhá jaderná elektrárna je vybavena těžkovodním reaktorem (PHWR) kanadské společnosti CANDU. Navíc byly argentinské jaderné technologie využity v jiných zemích – například v Peru, Alžírsku a Egyptě. Argentina se vzdala možnosti vyrábět jaderné zbraně, přestože již od roku 1983 disponuje potřebnými technologiemi. Argentina je členem Rady guvernérů Mezinárodní organizace pro atomovou energii (MAAE).

V poslední době se argentinský jaderný výzkum specializuje na nízkokapactní reaktory. Tato technologie není v jiných zemích příliš rozvíjena. Pouze USA mají podobný program, ovšem Argentina je výrazně napřed a tak v případě úspěchu může ovládnout značnou část trhu. V roce 2011 by měly být zahájeny práce na demonstračním projektu CAREM. Tento reaktor by měl mít výkon 25 MW a původně (od roku 1980) byl vyvíjen pro jaderné ponorky. Práce na něm byly obnoveny v roce 2006. Provoz by měl být zahájen za tři roky. Palivem bude uran obohacený na 3,4 % a reaktor bude pracovat na tlakovodním principu (PWR). Velký důraz je kladen na využití pasivních bezpečnostních prvků. Demonstrační elektrárna bude stát na severu země v provincii Formosa. Časem se má výkon systému zvýšit na 300 MW. Předpokládaná cena prototypu je asi 350 milionů dolarů, u případných sériových výrobků se zřejmě sníží na 200 milionů.[5]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Z původního obyvatelstva dnes v Argentině žije pouhý zlomek. 90 % Argentinců je evropského původu, především španělského, německého, francouzského a italského. Kromě nich tvoří také významný podíl Japonci a Korejci.

Devět desetin obyvatel se hlásí ke křesťanství, které je také státním náboženstvím.

Největšími argentinskými městy jsou Buenos Aires (3 043 400, s aglomerací 11 miliónů), Córdoba (1 208 700), Rosario (1 119 000), Mendoza (773 100), La Plata (643 000).

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Argentinská kultura je poznamenána mnohonárodnostním a multikulturním charakterem jejich obyvatel, silnými formami projevy synkretismu a kladného hodnocení pokroku a modernity, společně bez konfliktů s dvojím pocitem sounáležitosti s evropskou a latinskoamerickou kulturou. Mexický básník Octavio Paz navíc jednou řekl, že „Argentinci jsou Italové, kteří mluví španělsky a jsou stvořeni po francouzsku“.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Argentinská literatura zaujímá v literatuře španělsky mluvících zemí výrazné místo. Stačí jen zmínit Martína Fierra z konce devatenáctého století, jehož knihy byly přeloženy do více než 70 jazyků, nebo z 20. století Jorgeho Luise Borges, Julia Cortázara, Adolfa Bilte Casrese, Ernesta Sábata nebo Juana Gelmana.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším argentinským tancem je pravděpodobně tango. Je to taneční a hudební styl, který se zrodil na předměstí Buenos Aires, je silně spojen s Argentinou a Uruguayí, nejvíce však s argentinským hlavním městem. Titul krále tanga je připisován ke Carlosi Gardelovi a celosvětově je uznávaný také rodák z Mar de Plata Astor Piazzolla.

Argentinský folklor se sbírá většinou z uměleckých projektů z vnitrozemí státu. V mnoha oblastech dnes převládají tradiční styly (například zambas, cuecas, chacarerar, chamarritas, chamamés, malambo), ale i přesto se produkují po celé zemi. Mezi největší producenty těchto stylů patří Atagualpa Yupanqui, Mercedes Sosa a Soledad Pastorutti.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Pato[editovat | editovat zdroj]

Samotní Argentinci za svůj národní sport považují pro Evropany celkem neznámý sport „Pato“. V roce 1941 byla založená argentinská federace tohoto sportu, v roce 1953 pak byl prohlášen za sport národní.

Fotbal[editovat | editovat zdroj]

Velké popularitě se těší také fotbal. Argentina je členem Mezinárodní fotbalové organizace FIFA, zúčastnila se čtrnácti z osmnácti fotbalových světových mistrovství, dvakrát jej dokonce vyhrála (1978 na domácí půdě, 1986 v Mexiku-s pověstným Maradonovým gólem rukou, kterým vyřadila Anglii), kromě toho třikrát došla do finále (1930 v Uruguayi, 1990 v Itálii a 2014 v Brazílii). Dvakrát také Argentinci kralovali Olympijským hrám (2004 v Aténách, 2008 v Pekingu) a celkem čtrnáctkrát ovládli Copa América (Uruguay 15×, Brazílie 8×, Paraguay a Peru 2×, Kolumbie a Bolívie 1×). Za jednoho z nejlepších argentinských fotbalistů historie je považován kontroverzní útočník Diego Armando Maradona a také Lionel Messi, byť na loňském Copa América 2011 příliš nezazářil ("domácí" prohra a vyřazení s pozdějším mistrem Uruguayí již ve čtvrtfinále).

Box[editovat | editovat zdroj]

Více než třicet argentinských boxerů již dosáhlo na světové tituly. Carlos Monzón se stal mistrem světa dvakrát (1970, 1977), mimoto získal dalších sedm zlatých olympijských medailí, sedm stříbrných a deset bronzových.

Basketbal[editovat | editovat zdroj]

Svou bohatou minulost má v Argentině také basketbal, vždyť se Argentinci stali v roce 1950 i mistry světa. V 60. a 70. letech však popularita košíkové upadala. Zašlou slávu jí vrátilo až založení Národní ligy (Liga Nacional de Básquet) v roce 1984. Dalším impulsem byl první argentinský basketbalista v NBA, Manu Ginóbili. Kromě titulu pro mistrů světa se jihoamerická země může pochlubit finálovou účastí na MS 2002 v Indianapolis, čtvrtým místem z Japonska 2006 a zlatou medailí z athénské olympiády, která je dnes ceněna nejvýše.

Závodník F1 Juan Manuel Fangio

Tenis[editovat | editovat zdroj]

Hlavními hvězdami argentinského tenisu jsou Guillermo Vilas a Gabriela Sabatini. Nynějšími reprezentanty Argentiny v tenise jsou David Nalbandian, šampión Masters z roku 2005, Juan Martín del Potro (vítěz US Open 2009), Gastón Gaudio, vítěz Roland Garros 2004 a také argentinští dubloví zabijáci Guillermo Coria a Paola Suárezová (triumfy z OH 2004 a čtyři z Roland Garros). Argentinci byli celkem čtyřikrát ve finále Davis Cupu, nikdy však nevyhráli.

Ragby[editovat | editovat zdroj]

Ač je ragby v Argentině ještě amatérským sportem, má už přes sedmdesát tisíc registrovaných hráčů. Reprezentace, která je mezi šestkou nejlepších na světě se přezdívá Los Pumas. Jediným cenným kovem ale je bronz z francouzského MS 2007.

Formule 1[editovat | editovat zdroj]

Nejznámějším argentinským pilotem formule 1 je Juan Manuel Fangio, který se v padesátých letech pětkrát stal mistrem světa.

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Správní členění
Podrobnější informace naleznete v článku Provincie Argentiny.

23 provincií (provincia, pl. provincias) a 1 federální distrikt (Ciudad Autónoma de Buenos Aires):

Provincie Hlavní město Plocha (km²)
1 Buenos Aires, federální distrikt Buenos Aires 200
2 Buenos Aires La Plata 307 804
3 Catamarca Catamarca 99 818
4 Chaco Resistencia 99 633
5 Chubut Rawson 224 686
6 Córdoba Córdoba 168 766
7 Corrientes Corrientes 88 199
8 Entre Ríos Paraná 76 216
9 Formosa Formosa 72 066
10 Jujuy San Salvador de J. 53 219
11 La Pampa Santa Rosa 143 400
12 La Rioja La Rioja 92 331
13 Mendoza Mendoza 150 839
14 Misiones Posadas 29 801
15 Neuquén Neuquén 94 078
16 Río Negro Viedma 203 013
17 Salta Salta 154 775
18 San Juan San Juan 86 137
19 San Luis San Luis 76 748
20 Santa Cruz Río Gallegos 243 943
21 Santa Fé Santa Fé 133 007
22 Santiago del Estero Santiago del Estero 135 254
23 Tierra del Fuego Ushuaia 20 912
24 Tucumán San Miguel de T. 22 524


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2004rank.html
  2. Anuario Estadístico de América Latina y el Caribe (oddíl 3.4 TIERRAS Y SUELOS) [online]. Hospodářská komise pro Latinskou Ameriku a Karibik, [cit. 2014-07-30]. Dostupné online. (španělsky) 
  3. a b CIA: The World Factbook
  4. Argentina – názorný příklad monetární suverenity aneb proč chce MMF potrestat Argentinu neboli Válka dvou Kristýn
  5. Argentina plánuje výrobu nízkokapacitních reaktorů

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CHALUPA, Jiří. Dějiny Argentiny, Uruguaye a Chile. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-323-1.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]