Demokracie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny v článku Demokracie (rozcestník).

Demokracie (řecky δημοκρατíα, vláda lidu, původně z řeckého δημος (demos), lid a κρατειν (kratein), vládnout) je forma vlády, případně státu, ve které je zdrojem moci lid.

Tomáš Garrigue Masaryk, hlavní český představitel demokracie. Jednou k demokracii řekl: „Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“ Často říkal, že demokracie je diskuse.

Definice[editovat | editovat zdroj]

(abecedně podle autora, zdroje)

Podoby a formy demokracie[editovat | editovat zdroj]

  • přímá demokracie - lid vykonává státní moc přímo rozhodnutím, vyslovením své vůle (referendem, přímou iniciativou).
  • zastupitelská demokracie (reprezentativní, nepřímá) - lid vykonává státní moc prostřednictvím lidem volených zástupců a orgánů (parlamentu, přímo voleného prezidenta …).

V liberální demokracii se menšina v rámci daných politických organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny a tato většina je zároveň zavázána k respektování nezadatelných práv menšin a jednotlivců. V dnešní době je demokracie obecně považována za „nejméně špatný“ (Churchill) model vlády.

Znaky demokracie[editovat | editovat zdroj]

Hlavní principy
  • Držitelem (zdrojem)politické moci je lid.
  • Periodické volby.
  • Povinnost odevzdat moc nejpozději po uplynutí volebního období.
  • Nezměnitelnost maximální délky období.
  • Ochrana politických menšin i jednotlivců.
Další běžné znaky současných liberálních demokracií

Historie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny demokracie.

První známá demokracie, antická, vznikla v řeckých městských státech (zejména v Athénách) a trvala přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Vztahovala se jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu. Občanská práva se nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky. Po obsazení řeckých států Římem demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zaniká. Řecká přímá demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné - zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná ostrakizace záležela na momentální náladě hlasujících atp.

Na počátku novověku se demokracie objevuje nejdříve v Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie ve Spojených státech amerických, byť ve smyslu republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy Velké francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince.

V době mezi dvěma světovými válkami dochází k selhání demokracií v řadě evropských států jako např. Itálie, později Německo, Španělsko, Portugalsko a četné další. Před druhou světovou válkou patřilo Československo k nejvyspělejším světovým demokraciím.

Po druhé světové válce se v západní Evropě etablují demokratické země, zatímco demokracie v zemích sovětského vlivu jsou likvidovány. Sovětské satelity jsou řízeny totalitně. Koncem 80. let dochází k rozpadu sovětského bloku a k restauraci demokracií (Polsko, Československo, Maďarsko a další státy), nebo k pokusům o zavedení funkční demokracie vlastně vůbec poprvé (např. Rusko). Předpovídá se zlatý věk demokracie kolem celého světa, nicméně postup v řadě států je obtížnější než se předpokládalo.

V oblasti třetího světa dochází k zavádění demokracií postupně, zejména po 2. světové válce a nově od 90. let, ovšem s více než spornými výsledky. Alarmujícím případem zneužití implantace demokracie byla genocida ve Rwandě.

Teorie demokracie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Teorie demokracie.

Teorie demokracie je vědní předmět spadající do oboru politologie. Zabývá se podstatou hodnot i funkčních zákonitostí obsahu a procesů demokracie.

Poznatky o antické demokracii jsou zprostředkovány především z děl Aristotela a některých historiků jako třeba Thúkýdida.

V moderní době bývá demokracie zdůvodňována dvěma základními teoriemi demokracie: klasickou liberální teorií J.S. Milla a konkurenční teorií demokracie J. Schumpetera. První vychází z premisy delegace a převádění úkolů voliči na zastupitele, druhá více odráží skutečnou praxi a spíše předpokládá, že kandidáti soutěží na trhu politických osobností a stran, z nichž si volič vybírá a po volbách na ně má již jen omezený vliv. Zatímco první teorie spíše odráží koncepci demokratických hodnot, druhá přesněji popisuje praxi. Mezi oběma teoriemi a zastánci jejich směrů panuje určité napětí, které odráží i vztah ideál - realita.

Oba výše uvedené teoretické modely v zásadě spočívají na většinovém pravidlu vlády (se základní právní ochranou menšin). V případě některých společností se složitým vnitřním uspořádáním se nicméně ujaly modely demokracie, které relativně trvalým menšinám zaručují vyšší úroveň ochrany vlastní účastí - demokracie označované jako konsensuální popř. konsociační. Hodnocení těchto dílčích modelů je ambivalentní - sice umožňují existenci demokracie ve státních útvarech, které by ji jinak nesnesly, zároveň jsou ale poměrně málo akceschopné.

Další použití termínu demokracie[editovat | editovat zdroj]

Podle formy politického rozhodování je možné demokracii dále rozdělit na:

  • většinová (majoritní) demokracie - v praxi užívá některých mechanismů přímé demokracie za účelem prosazení většinového rozhodnutí lidu
  • pluralitní (konsensuální) demokracie - politické rozhodování je výsledkem sporu a dohody zúčastněných skupin či jednotlivců, podíl na rozhodování mají i nepřímo zúčastněná zájmová a nátlaková hnutí; (jiná formulace) při politickém rozhodování v ní dochází k soutěžení velkého počtu dobře definovaných skupin, které zastávají partikulární zájmy, a které jsou oddělené od státu.
  • konsociační demokracie - přes zásadní nejednotnost a nemožnost efektivního použití předešlých způsobů je rozhodování uskutečňováno skrze dohodu úzkých a uzavřených zájmových skupin
  • korporativní demokracie - obsahuje korporativní prvky; autoritativní systém demokracie, založený na korporativní struktuře společnosti, tedy společnosti bez politických stran nebo se sníženým vlivem politických stran, s rozsáhlou subsidiaritou a solidaritou; profesní skupiny zaměstnanců jsou základem pro rozhodování se společnosti, vytvářejí parlament, z něhož je složena vláda odborníků.
  • neokorporativní demokracie - je založená na vzájemném propojení zájmových skupin se státem.
  • participační demokracie - v ní se co největší množství jedinců a kolektivních subjektů podílí na co největším počtu rozhodnutí.
  • elitní demokracie - lid vládne jen díky aktu politických voleb, všechna ostatní rozhodování přináleží zvoleným elitám.
  • proximitní demokracie - představuje schopnost a možnost obyvatel regionu rozhodovat si o svých věcech sami, lokálně, být relativně soběstačný v řízení chodu společnosti (ekonomická, politická, sociální, finanční soběstačnost), případně i v zajištění obchodu a produkce klíčových komodit a služeb, a být na takovou soběstačnost připraven pro období krize a společenských otřesů. Proximitní demokracie vzdoruje některým externalitám globalizace a omezuje některé její aspekty, zejména globalizaci ekonomickou a finanční (volně podle J. Kellera). [2]

Slovo demokracie mají v názvu některé politické myšlenkové směry:

Sociální demokracie částečně vycházející z idejí utopického socialismu prosazuje průmyslovou (výrobní) demokracii, ve které se dělníci podílejí na řízení podniků, prostředkem k tomuto je stav, kdy zaměstnanci jsou zároveň akcionáři svého zaměstnavatele. Příklady lze nalézt ve Francii, USA a Spojeném království.

Omezená (autoritativní) demokracie[editovat | editovat zdroj]

Ve státech, kde se establishment ztotožňuje s demokratickými principy jen formálně, je možné hovořit o autoritativní (řízené) demokracii. Při formálním respektování především, nebo jen, zásady svobodných či polosvobodných voleb jsou potlačena některá lidská práva, nebo jejich většina, a skutečnou moc má vláda vybrané části společnosti.

Takový systém výběru mocenských elit je znám odedávna, například vojenská nebo feudální demokracie umožňuje volit jen ozbrojeným nebo jinak význačným skupinám (šlechtě, vládnoucí straně, majetným, mužům, starším, svobodným) a je známa z doby nejstarší i ze současnosti. Pak např. velitelé nebo i řadoví vojáci volili resp. volí vládce, např. knížete Přemysla vladykové, chána u kočovných kmenů bojovníci, náčelníka kmene rada starších, císaře v antickém Římě legie, generalita prezidenta v některých autoritativních republikách, často formou převratu, tedy násilným odstraněním dosavadních vládců. Takovému voličstvu se pak může říkat v politickém smyslu lid.

Často je obtížné takovou demokracii odlišovat od diktatury. Příkladem ze současnosti jsou některé jihoamerické a africké země ve druhé polovině 20. století. K autoritativní demokracii měla blízko též československá druhá republika, Miloševičova Jugoslávie, v současnosti pak Lukašenkovo Bělorusko.

Po roce 1945 byl v některých socialistických režimech, především ve východní Evropě, používán pleonasmus lidová demokracie, který měl podle marxismu-leninismu označit fázi mezi revolučním převzetím moci a vybudováním komunismu, kdy ještě byly zachovány některé předrevoluční mechanismy.

Demokracie ve světě[editovat | editovat zdroj]

Demokracie je dnes jeden z nejrozšířenějších způsobů řízení státu. Mezi demokratické státy patří téměř všechny státy Evropy, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Izrael, USA, Kanada či některé státy v Jižní Americe.

Slovo demokracie se v průběhu 20. století stalo slovem s kladnou hodnotou a bývá zneužíváno i režimy zásadně nedemokratickými, v nichž sice probíhají formálně volby, ale jejich příprava i průběh jsou kontrolovány vládnoucí skupinou. Tyto státy jsou co do obsahu výkonu politické moci autoritářské. Ve srovnání s nimi je proto třeba odlišit pravé demokracie západního střihu, které jsou označovány jako liberální demokracie. Pouze v těchto probíhá skutečně svobodná politická soutěž, svobodné vytváření veřejného mínění a jsou zajišťovány i svobody občanů. Liberálních demokracií je ve světě pouze několik desítek. Perikles zajistil aby se v Řecku začali zastavovat všechny správní obory. Mnozí lidé (např. spisovatel Francis Fukuyama) považují demokracii za nejlepší státní zřízení a tvrdí, že zde demokracie bude navždy. Naopak mezi odpůrce demokracie patřil např. Aristoteles, jemuž „…demokracie splývala s vládou lůzy…“. Ačkoliv Aristoteles pracoval s dobovým poznáním a rozeznával i kladnou verzi demokracie, pouze pod jiným svým názvem politeia, jeho postřehy a varování o možnosti degenerace „lidových“ zřízení jsou stále platné.

Kritika demokracie[editovat | editovat zdroj]

Každé společenské zřízení je terčem kritiky jak zevnitř, tak zvenčí (ze strany jiných ideologií a forem vlády). Demokracie, přestože je dnes západním světem uznávána jako optimální forma vlády (nebo alespoň jako ta „nejméně špatná“, jak tvrdil britský premiér Churchill), byla a je cílem rozličných námitek.

  • Platón ve své Ústavě kritizoval demokracii jako vládu lůzy a jako ideální formu řízení státu navrhoval vládu filosofů, jejichž největší předností oproti nevzdělanému davu je moudrost. Moderní obdoba této kritiky mluví o hloupých voličích a populistických politicích, kteří na tuto hloupost spoléhají. Je nicméně vhodné zmínit, že forma demokracie ve starém Řecku a stav tehdejší společnosti, vzhledem které byl Platón vystaven a zvyklý uvažovat, byly značně odlišné od té dnešní, minimálně v oblasti informovanosti, vzdělanosti a některých systémových technických možnostech.
  • Aristotelés při svém dělení soudobých forem vlády zařadil demokracii do skupiny stojící proti vhodným formám vlády, spolu s tyranií a oligarchií. Za ideální považoval takovou, která smísí prvky demokracie s prvky aristokratickými, které na rozdíl od demokracie považoval za prospěšné. Míšení doporučil proto, aby stát netíhl k extrémním formám vlády. Zde platí ta samá reálie ohledně demokracie ve starém Řecku a řecké společnosti jako výše, navíc s tím, že původní název pro onu aristokratickou vládu byla timokracie a doslova to znamenalo "vláda čestných" a vznikla jako vláda údajně čestných urozených.
  • Totalitní režimy kritizují demokracii za to, že je slabá, tj. že neumí reagovat rychle a účelně na nenadálé krize, jako jsou války nebo přírodní pohromy. V dějinách můžeme nalézt příklady, kdy tomu tak skutečně bylo (např. politika appeasementu), ale také ukázky účinných reakcí demokratických zemí (např. mezinárodní pomoc oblastem postiženými tsunami v roce 2005).
  • V současné době se stále častěji objevují názory, že nejsou dodržována některá základní lidská práva.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Nuže, zdalipak také i demokracii rozvrací nenasytnost v tom, co tato si stanoví dobrem?
A co myslíš, že si stanoví?
Svobodu, řekl jsem. Neboť jak bys slyšel v demokratické obci, to prý jest její nejkrásnější statek a z toho důvodu že jedině taková obec jest hodným domovem pro člověka vrozenou povahou svobodného.

...

Tak například otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů, syn pak rovnati se otci a nemíti před rodiči ani ostychu ani bázně, jen aby byl svoboden; cizí přistěhovalec se staví na roveň usedlému občanu a občan přistěhovalci a cizinec zrovna tak.
Ano, stává se tak.
To se stává a mimo to i jiné takové menší věci: za takového stavu učitel bojí se žáků a lísá se jim, žáci pak nedbají učitelů a právě tak ani dozorců; a vůbec mladí se pokládají za rovné starším a hledí je předstihnouti v řečech i činech, starci pak drží s mladíky, napodobují je a jsou samý vtip a šprým, jen aby se nezdáli nevlídní a pánovití.
— 

Platón

Šablona:Ústava 562c-563b, překlad F.N.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LOLA, Krajtová. Demokratie. [online]. Historický lexikon Švýcarska, 2010-08-11, [cit. 2013-09-01]. Dostupné online. (německy) 
  2. http://www.youtube.com/watch?v=NFTLDxe9MCo

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]