Předlitavsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Znak Předlitavska (neboli Rakouska jako části Rakousko-Uherska)
     Předlitavsko      Zalitavsko      Bosna

Předlitavsko (Cislajtánie, z němčiny Cisleithanien) neboli Rakousko byla jedna ze dvou částí Rakousko-Uherska v letech 1867-1918 s hlavním městem Vídní. Od druhé části, Zalitavska (Translajtánie) neboli Uherska, jej zčásti oddělovala řeka Litava. Pojem „Předlitavsko“ byl neoficiální. Do roku 1915 se oficiálně užívalo spojení Království a země na říšské radě zastoupené, v roce 1915 se oficiálně začalo užívat názvu Rakousko. Předlitavsko vzniklo v roce 1867 jako výsledek tzv. rakousko-uherského vyrovnání (něm. Ausgleich).

Předlitavsko bylo tvořeno těmito korunními zeměmi:

Politický systém Předlitavska[editovat | editovat zdroj]

Budova Říšské rady ve Vídni.

Přestože vyrovnáním nedošlo ke vzniku dvou samostatných státních celků, byl vývoj politického systému v Předlitavsku v některých ohledem odlišný než v Zalitavsku. Především je možné si všimnout větších snah o demokratizaci a poněkud vyrovnanější národnostní politiku (i když ta zůstávala problémem v Předlitavsku stejně jako Zalitavsku až do konce monarchie).

Základem politického systému Předlitavska byla tzv. prosincová ústava (také prosincovka) z prosince roku 1867. Jednalo se v podstatě o soubor ústavních zákonů přijatých Říšskou radou ve Vídni. Tento soubor zákonů zahrnoval především ústavní zákony týkající se Říšské rady (zastupovaní obyvatelstva), základních občanských práv, soudcovské, vládní a výkonné moci, které byly od nyní organizovány na principu tři oddělených mocí (zákonodárné - výkonné - soudní). Významnou součástí byly také ústavní zákony o svobodě shromažďování a spolků. Prosincová ústava také zaručovala svobodu slova, vědeckého bádání a uchování poštovního tajemství. K závažným změnám patřil také konec privilegovaného postavení římsko-katolické církve, kterou ji zaručoval konkordát z roku 1855. Svoboda náboženství byla ústavně potvrzena.

Říšská rada[editovat | editovat zdroj]

Interiér bývalé Říšské rady, centra politického života Předlitavska

Říšská rada byla ustanovena jako nejvyšší zákonodárný orgán Předlitavska. Skládala se ze dvou komor: poslanecké sněmovny a panské sněmovny. Do poslanecké sněmovny byly poslanci voleni na principu kuriálního volebního systému a zemského zastoupení (každá země posílala daný počet poslanců rekrutovaných a rozdělených podle kurií) a měla celkem 353 poslanců (po reformě v roce 1873) respektive 425 (po další reformě v roce 1896) a 516 (po reformě v roce 1907). Panská sněmovna byla složena z dědičných členů pocházejících z řad rakouské aristokracie, církevních hodnostářů a císařem (za zásluhy) doživotně jmenovaných členů. Panská sněmovna měla v roce 1914 celkem 291 členů. K přijetí zákona bylo zapotřebí souhlasu obou komor. Volební období Říšské rady bylo 6 let.

Kuriální princip byl odrazem stále přežívajícího konzervativního přístupu ke vznikající zastupitelské demokracii, který se ale nijak dramaticky nelišil od jiných zemí v Evropě. Voliče rozděloval do několika skupin - kurií. Proporcionálně měly po dlouhou dobu početnější zastoupení v Říšské radě i zemských sněmech počtem relativně malé, ale vlivné kurie, což jim zaručovalo vliv na politický vývoj v zemi. Mimo to v Předlitavsku existoval také volební census. Předlitavsko mělo tyto kurie:

  • velkostatkářská kurie
  • kurie městských a průmyslových komor (v roce 1873 od sebe odděleny jako samostatné kurie)
  • venkovská kurie
  • všeobecná kurie (vznikla v roce 1896).

Tento systém zanikl v roce 1907.

Během let 1867-1907 však docházelo k postupným demokratizačním změnám, které umožňovaly stále větší proporcionální přístup občanů k volbám. Vrcholem tohoto trendu byl zákon o přímém, rovném a tajném volebním právu pro muže od 24 let. Zemský princip znamenal, že se každá korunní země (resp. království či země na říšské radě zastoupená) měla na Říšské radě zaručený určitý počet křesel, který odpovídal proporcionální velikosti dané země (velikost a počet obyvatel). Tento počet se samozřejmě během let 1867-1918 měnil a to s ohledem k výše zmíněným volebním reformám v letech 1873, 1896 a v roce 1907. Například České království delegovalo do Říšské rady po poslední reformě volebního systému v roce 1907 66 poslanců, Moravské markrabství 49 poslanců a Slezské vévodství 15.

Zemské sněmy[editovat | editovat zdroj]

I po roce 1867 byly jednotlivým korunním zemím ponechány místní zastupitelské orgány - zemské sněmy. V Předlitavsku jich bylo celkem 16. Do jejich pravomocí spadalo zemské zákonodárství. Do sněmů byly delegováni poslanci na základě stejného kuriálního principu a kromě toho v nich často připadalo několik míst pro tzv. virilisty (virilista držel poslanecký post z titulu své funkce a nikoliv na základě volby). Jednalo se většinou o vysoké církevní hodnostáře (arcibiskupy a biskupy), rektory univerzit nebo prezidenty akademii.

Volby do Říšské rady (i zemských sněmů) probíhaly na principu zastoupení politických stran.

Císař[editovat | editovat zdroj]

František Josef I., předposlední rakouský císař vládl od roku 1867 konstitučně
Karel I. se stal rakouským císařem jako poslední

Nejvyšším představitelem Předlitavska a zároveň společným panovníkem a jedním z hlavních sjednocujících pilířů Rakouska-Uherska po vyrovnání byl císař a král. Tento titul se užíval oficiálně ve své nejkratší verzi a byl zosobněním rovného postavení obou celků (císař = rakouský císař a král = uherský král). Teoreticky byl tedy habsbursko-lotrinský panovník v Předlitavsku císařem. Mezi léty 1867 - 1918 v Předlitavsku vládli dva panovníci:

Postavení císaře a krále bylo upraveno ústavními zákony z roku 1867 takovým způsobem, že země byla v podstatě přeměněna na konstituční monarchii. Nicméně i přesto měl panovník v některých oblastech stále silné pravomoci. Na prvním místě rakousko-uherský monarcha zůstal panovníkem z Boží Milosti i po roce 1867. Mimo to mu ústava zaručovala posvátnost, nedotknutelnost a neodpovědnost. V otázkách vedení, velení a organizace rakousko-uherské armády mu byla ponechána samostatnost vycházející z jeho funkce vrchního velitele. Podobně mohl samostatně rozhodovat v otázkách udělování řádů a vyznamenání a udělování milostí. V zahraniční politice měl pravomoc uzavírat mezinárodní smlouvy (k závažnějším ale potřeboval souhlas parlamentu) a měl také vyhlašovat válku. Kromě toho měl jmenovací a propouštěcí pravomoci v exekutivě. Na druhou stranu zákon o odpovědnosti ministrů učinil z ministrů nikoliv pouhý poradní orgán panovníka ale parlamentu odpovědný kabinet. V celé řadě případů bylo nutné mít kromě podpisu panovníka i podpis ministra. Tento systém znamenal, že panovník měl v zemi stále poměrně velký vliv, nicméně jeho postavení už nebylo absolutní. Vedle toho ztratil monopol na zákonodárnou iniciativu, která teď příslušela také parlamentu.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Jako soustátí mělo Rakousko-Uhersko společné tři oblasti:

  • zahraniční politika spravované společným ministerstvem zahraničí
  • vojenství spravované společným ministerstvem vojenství
  • finance spravované společným ministerstvem financí (pouze společný rozpočet)
Související informace naleznete také v článku Seznam vlád Předlitavska.

Počet a portfolia ministrů předlitavské vlády se mezi roky 1867-1918 měnil. Předlitavsko mělo v tomto období tato ministerstva:

V čele vlády byl ministerský předseda

Čeští zástupci v předlitavské vládě mezi léty 1867 - 1918:

Antonín Rezek byl českým ministrem-krajanem v letech 1900-1904

Státní správa[editovat | editovat zdroj]

Po několika reformách před rokem 1867 se organizace státní správy Předlitavska ustálila a byla charakterizována dvoukolejným systémem rozdělení pravomocí mezi státní správu a samosprávu. Státní správa byla v podstatě trojstupňová:

  • centrum (ministerstvo)
  • země (zemské místodržitelství nebo prezidium)
  • okres (hejtmanství)

Podle dostupných statistik mělo Rakousko-Uhersko (tedy Předlitavsko s Zalitavskem dohromady) celkem kolem 344 tisíc úředníků v roce 1910.[1] Ve stejném roce bylo jen v Předlitavsku na 266 tisíc učitelů a profesorů[2] a asi 266 tisíc aktivních vojáků (v roce 1914 pak 290 tisíc).[1]

Soudní moc[editovat | editovat zdroj]

Soudní moc byla ústavními zákony z roku 1867 oddělena od výkonné a zákonodárné moci. V rámci občanských práv byla také potvrzena rovnost před zákonem. Soudní moc byla organizována do celkem čtyř stupňů:

Politické strany v Předlitavsku mezi léty 1867-1918[editovat | editovat zdroj]

Politické strany se v monarchii formovaly od poloviny 19. století. Důležitým faktorem pro jejich nové profilování byl rok 1848 (revoluce roku 1848). V prvním období po roce 1848 dominoval politický liberalismus, který také stál za vznikem nového politického uspořádání po roce 1867. Hlavním oponentem liberalismus byl konzervativismus tradičních společenských skupin jako byla velkostatkářská šlechta a katolický klérus. Na konci 70. let 19. století se pomalu etablovala další politická ideologie- socialismus. Už na konci 70. let došlo k prvnímu pokusu založení předlitavské, resp. rakouské sociálně-demokratické strany. Jako reakce na socialismus, který byl spojován s dělnickými vrstvami obyvatelstva, se během 90. let 19. století začaly objevovat také agrární politické strany. Od 90. let 19. století lze hovořit o vzniku masové politiky a masových politických stran (např. sociální demokracie, sociální křesťané, agrárníci). Významným prvkem byl prvek národnostní. Přes často jednotnou ideologii, byly politické strany často zakotveny v národním prostředí a reprezentovaly vedle konkrétních sociálních skupin a jejich zájmů, také nacionální postoje vůči centru.

Nejvýznamnější české politické strany mezi 1867-1918:

Vzhledem k tomu, že české země byly v této době mnohonárodní, působily zde samozřejmě také německé politické strany (a menšinově také polské strany ve Slezsku), které měly často stejnou politickou ideologii (liberálové, konzervativci, sociální-křesťané, agrárníci a radikálové), ale od českých stran je odděloval mimo jazyka národnostní problém a přístupy k jeho řešení. V některých případech německé strany v Čechách zastávaly nejenom protičeské, ale i protivídeňské postoje. Vzrůstající napětí mezi českými stranami a německými stranami v Čechách se projevovalo především na práci zemského sněmu v Praze, který byl velmi často obstruován jednou nebo druhou stranou. Od roku 1908 byl zemský sněm právě díky národnostním sporům prakticky ochromen. Situace byla vyřešena vydáním tzv.anenských patentů v roce 1913, které stanovily prozatímní zemskou správní komisi, jež nefunkční sněm nahradila. Na Moravě byla situace z hlediska národnostního sporu česko-německého lepší díky dosažení kompromisu (moravské vyrovnání) v roce 1905.

V Říšské radě se politické frakce formovaly také podle národnostního klíče. České politické strany se zformovaly do tzv. Českého klubu mezi roky 1879-1891. Český klub tvořili především umírnění liberálové (staročeši) a česká konzervativnější šlechta. V roce 1891 se vítězstvím mladočechů ve volbách rozpadl ale byl nahrazen novým mladočeským klubem, jež odmítal spolupráci s českou konzervativní šlechtou. Sociální demokracie ve vídeňském parlamentu vytvořila sociálně-demokratický klub (od roku 1897), který byl společný pro všechny sociálně-demokratické poslance bez ohledu na národnost. Z obecného hlediska zastávala předlitavská sociální demokracie federalistické postoje.

Národnostní otázka v Předlitavsku[editovat | editovat zdroj]

Národnostní složení Rakouska-Uherska v roce 1911. Mapa nezahrnuje některé jiné menšiny jako byli Albánci, Bulhaři, Řekové nebo Arméni a další.

Národnostní situace se v Předlitavsku ani po roce 1867 neuklidnila, a to i přes to že prosincové ústavní zákony a na ně navazující zákonodárství zaručovaly jednotlivým národům a národnostem svobodný rozvoj jejich kultury a jazyka. Také vzdělání mělo mnohonárodní charakter, takže v podstatě bylo možné získat základní, střední a univerzitní vzdělání v mateřském jazyku (samozřejmě, že nikoliv pro ty nejmenší etnické skupiny v Předlitavsku). Nicméně problémem bylo, že ústava nebyla dostatečně jasná například v definici pojmu zemského jazyka nebo národnosti, což vedlo k tomu, že její interpretace byla od začátku politizována. V Předlitavsku žily následující národy a národnosti (podle jazykového klíče): Němci, Češi, Poláci, Rusíni (Ukrajinci), Slovinci, Italové, Chorvaté a Srbové, ale také Židé.

Ústředním problémem se stal po roce 1867 především národnostní konflikt česko-německý, který měl ale minimálně dvě dimenze, které se samozřejmě ovlivňovaly:

  1. státoprávní spor o české historické právo, který ve své podstatě volal po zavedení trialismu či federace a chápal dualismus jako potlačení českých státoprávních práv. Tento konflikt zahrnoval vedle Čechů a českých Němců také centrální vládu ve Vídni. V první etapě po roku 1867 vedl k tomu, že česká politické reprezentace obstruovala Říšskou radu na znamení nesouhlasu se současným uspořádáním. Obstrukce trvala do roku 1879. Poté následovala drobečková politika, která skončila v roce 1890 totálním volebním propadem jejich hlavních protagonistů staročechů. Na konci 19. století se české strany uchýlily spíše k politickému realismu a snažili se získat nadvládu v Čechách. Centrální vláda na jednu stranu odmítala další federalizaci říše, která by podle jejího názoru vedla k dalšímu politickému roztříštění, ale na druhou stranu si uvědomovala citlivost vztahu mezi Čechy a Němci v Čechách a především se obávala nárůstu velkoněmeckého nacionalismu mezi českými Němci.
  2. vlastní česko-německý spor v Čechách a na Moravě, který se také dotýkal problematiky českého historického práva a otázky federalizace monarchie, kterou odmítali jak čeští Němci tak vídeňské centrum. Čeští Němci si uvědomovali, že další vyrovnání s Čechy by oslabilo jejich postavení v Čechách a na Moravě. Český výklad ústavy a z ní vyplývajících zákonů ale požadoval zavedení češtiny jako jazyka veřejné i správní komunikace po celém území země a nikoliv jen v oblastech kde žili Češi. To čeští Němci odmítali a požadovali udržení privilegovaného postavení němčiny ve správě monarchie bez ohledu na proporcionální podíl neněmecky hovořícího obyvatelstva. Centrální vláda se několikrát pokusila o řešení česko-německého národnostního problému v Čechách: Stremayrova jazyková nařízení (1880) uznávala rovnoprávné postavení češtiny ve vnějším styku na území Čech i Moravy. Na základě tohoto ustanovení pak došlo v roce 1882 k rozdělení Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou. V roce 1890 byly navrženy vídeňské punktace, které znovu upravovaly jazykové vztahy mezi Němci a Čechy v tom smyslu, že by německá území zůstala německo-jazyčná a česká území dvojjazyčná, což byl kompromis, který česká strana odmítla. Konečně se vláda Kasimira Badeniho pokusila o další narovnání. Tzv. Badeniho jazyková nařízení z roku 1897 potvrdila Stremayorova nařízení a v některých případech dokonce umožňovala užít češtinu jako jazyk vnitřního styku čímž narazila na rozhodný odpor německých stran, které v roce 1899 dosáhly úplného odvolání všech jazykových nařízení. Na Moravě byla národnostní situace poněkud odlišná. Zde se v roce 1905 podařilo naleznout funkční kompromis tzv. moravským vyrovnáním.Snahou Gautschovy vlády, která kompromis napomohla sjednat, bylo aby se moravské vyrovnání stalo modelem pro řešení situace v Čechách, avšak to mělo v Čechách jen malou odezvu. Česko-německý konflikt vyvrcholí v roce 1908 německou obstrukcí českého zemského sněmu v Praze a českou obstrukcí Říšské rady.

Relativně klidnější byla situace další významné předlitavské menšiny Poláků, a to především ve vztahu k vídeňskému centru. Většina rakouských Poláků žila na území Haliče a pokládali Rakousko-Uhersko jako ochránce polských zájmů, a to především po roce 1863, kde v ruském záboru bývalého Polska docházelo k relativně silné rusifikaci. Zdejší národnostní problém se tak daleko více týkal polsko-rusínských vztahů. Poláci měli s pomocí politiky vídeňského centra zaručeno v Haliči privilegované postavení (např.v rámci zastoupení na zemském sněmu měli Poláci většinu), a to v neprospěch Rusínů, což samozřejmě představovalo do budoucna problém. Rusíni neměli také rovný přístup ke vzdělání, jelikož to bylo v polských rukou (např. obě místní univerzity vyučovaly jen v polštině). Národnostní spory mezi Poláky a Rusíny sice nikdy nenabyly podoby česko-německého sporu v Čechách, ale až do roku 1906-1907 byly vztahy mezi oběma národy dost napjaté. Rusíni se dokonce snažili naleznout podporu v Rusku, které ale zastávalo vůči Ukrajincům (a rakouským Rusínům s nimi) rusifikační postoje. Až volební reforma v roce 1906-07 vedla ke kompromisu. Mimo jiné Rusíni získali větší zastoupení v zemském sněmu a vláda začala připravovat založení rusínské univerzity.

Vedle menších národnostních problémů (jako byl problém italského irredentismu v jižním Tyrolsku) představoval další oblast národnostního problému v Předlitavsku německé obyvatelstvo. Tento pojem poněkud nepřesný zahrnuje v podstatě předlitavské Němce. Jestliže se nacionalizace týkala všech ostatních etnik Předlitavska (a Zalitavska), týkala se samozřejmě také předlitavských Němců. Z obecného hlediska byli předlitavští Němci privilegovanou skupinou obyvatelstva (z hlediska úředního jazyka, možnosti vzdělání atp.). Tato privilegovanost ale nebyla v habsburské monarchii výsledkem nebo důsledkem německého nacionalismu, ale spíše pragmatických rozhodnutí habsburského absolutismu v 17. století a osvícenského absolutismu v 18. století. Nicméně díky nástupu nacionalismu jako dominantní ideologie 19. století se německé pozice v monarchii ocitly v novém kontextu. Ve vztahu k předlitavským Němcům hrálo významnou roli sjednocení Německa v roce 1871 a obecně vliv velkoněmecky pojímaného německého nacionalismu, který de facto volal po sjednocení s Německem. Nicméně jen malá část předlitavských Němců (především v rakouských zemích a v českých zemích) sympatizovala se Schönererovou pangermánskou stranou, která byla protikatolická a protidynastická a žádala připojení k Německu. Snahou dynasticky a prorakousky orientovaného centra (především císaře a krále a vlády, byrokracie) bylo vybudovat určitý typ rakouského nadnárodního vlastenectví, jehož základem by byli předlitavští Němci, ale které by spojovalo všechny etnika pod jednou střechou. Proto centrum v zásadě nepodporovalo německý nacionalismus, ale na druhou stranu nechtělo dopustit změnu uspořádání Předlitavska, která by znamenala ztrátu privilegovaného postavení němčiny a předlitavských Němců.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b BOLOGNESE-LEUCHTENMÜLLER, B., Bevölkerungsentwiklung und Berufstruktur. Gesundheits- und Fürsorgewesen in Österreich 1750-1918, Wien 1978, s.173-174
  2. BOLOGNESE-LEUCHTENMÜLLER, s. 203-205.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • EFMERTOVÁ, Marcela C. České země v letech 1848-1918. Praha : Libri, 1998. 463 s. ISBN 80-85983-47-8.  
  • EFMERTOVÁ, Marcela C.; SAVICKÝ, Nikolaj. České země v letech 1848-1918. I. díl. Od březnové revoluce do požáru Národního divadla. Praha : Libri, 2009. 456 s. ISBN 978-80-7277-171-4.  
  • HYE, Hans Peter: Das Politische System in der Habsburgermonarchie: Konstitutionalismus, Parlamentarismus und politische Partizipation. Karolinum - Praha 1998. ISBN 80-7184-490-X.
  • KOŘALKA, Jiří. Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914 : sociálněhistorické souvislosti vytváření novodobého národa a národnostní otázky v českých zemích. Praha : Argo, 1996. 354 s. ISBN 80-7203-022-1.  
  • SKED, Alan: Úpadek a pád Habsburské říše. Pan Evropa Praha 1995.ISBN 80-85846-00-4.
  • TAYLOR, A. J. P., Poslední století habsburské monarchie. Rakousko a Rakousko-Uhersko v letech 1848-1918. Barrister&Principal - Brno 1998. ISBN 80-85947-26-9.
  • TOBOLKA, Zdeněk (vyd.): Česká politika. Ústava mocnářství rakousko-uherského, díl II/1, Jan Laichter - Praha 1907.
  • URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha : Svoboda, 1982. 690 s.  
  • URBAN, Otto: Kapitalismus a česká společnost. K otázkám formování české společnosti v 19. století. Nakladatelství Lidových Novin - Praha 2003. ISBN 80-7106-500-5.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Správní uspořádání Předlitavska (1850-1918)