Konkordát

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Konkordát (lat. concordatum souhlas, úmluva) je mezinárodní smlouva uzavřená mezi Svatým stolcem a jiným státem, která většinou řeší práva, záležitostí a svobody vyznání pro katolickou církev v daném státě.

Obsah

Užší a širší význam termínu konkordát[editovat | editovat zdroj]

Termín konkordát lze užívat buď v širokém smyslu (jakákoli smlouva mezi Svatým stolcem a jiným státem), anebo v užším smyslu - podrobná obsahově široká smlouva. Proto je korektnější hovořit obecně o konkordátních smlouvách.

Druhy konkordátních smluv[editovat | editovat zdroj]

Rozdělení konkordátních smluv podle obsahu[editovat | editovat zdroj]

Dělení konkordátních smluv podle obsahu je zpracováváno naukou. Toto dělení není v odborné literatuře jednotné, ale přesto lze konstatovat toto rozdělení:

  • jedna smlouva (konkordáty ve vlastním (úzkém) slova smyslu) – Obsahují relativně podrobnou regulaci všech či takřka všech oblastí společného zájmu, takže doplnění dalšími dílčími smlouvami je tu spíše výjimkou; dílčí smlouvy jsou později užívány především pro modifikaci předchozího konkordátu.
  • komplementární soubor rovnocenných dílčích smluv – Smluvní ujednání obsahující podrobnou regulaci všech či takřka všech oblastí společného zájmu, ale nikoli v jedné smlouvě, nýbrž v několika formálně na sobě nezávislých, ale komplementárně se doplňujících dílčích smlouvách. Jako výchozí mezi nimi vždy figuruje smlouva o právních otázkách. Většinou však tyto dílčí smlouvy bývají dojednávány, podepsány a ratifikovány společně, takže od počátku tvoří jeden celek.
  • dílčí smlouvy – Regulují pouze vybranou oblast společného zájmu, nejčastěji oblast školství, manželství a výchovy, oblast majetkovou či nemálo významnou oblast právního postavení katolické církve a jejích právnických osob ve státě. V postkomunistických státech se objevují často v nových německých spolkových zemích, a to jak ve věci úpravy diecézní struktury, tak ve věci vysokého školství.
  • základní smlouva a na ni navazující dílčí smlouvy – Jde o modifikovanou kombinace konkordátu a dílčích smluv. Zásadní smlouvou je základní smlouva, která je sice relativně široká ohledně zahrnutých oblastí společného zájmu, ty však obvykle neřeší do podrobností, jaké jsou obvyklé v konkordátech v úzkém slova smyslu. Na tuto smlouvu navazuje (či má navazovat) řada dílčích smluv, na které text základní smlouvy explicitně odkazuje (formou blanketového odkazu). Tvoří tak pyramidální model více smluv, jehož základem je bezesporu základní smlouva (italsky accordo di base). Jednání jde cestou konvergence stanovisek obou stran; v případě nenalezení dostatečné shody na konkrétním řešení či potřeby dopracovat podrobné řešení je přijat tzv. princip deblokace – v dané záležitosti se dohodnou zásady (principy) řešení, které se včlení do textu smlouvy, zatímco na podrobnějšího řešení ukazuje blanketový odkaz na budoucí dílčí smlouvy. V postkomunistických státech se toto pojetí uplatňuje jednoznačně v případě Slovenska a Bosny a Hercegoviny, s výhradami v případě návrhu smlouvy s Českou republikou.

Rozdělení konkordátních smluv podle formy uzavření[editovat | editovat zdroj]

  • slavnostní formou – Smlouva je uzavřena podpisem zplnomocněných zástupců (zpravidla spojených s diplomatickou pompou), po němž následuje ratifikace smlouvy, zpravidla nejvyššími představiteli smluvních stran (nejdříve hlavou státu, většinou po souhlasu parlamentu, pak papežem). Viz Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969) v čl. 14 a čl. 16.
  • zjednodušenou formou – Výjimečně jsou smlouvy uzavírány zjednodušenou formou, viz Vídeňská úmluva o smluvním právu (1969) v čl. 12 a 13:
    • buď společným podpisem, ale bez ratifikace – to se stalo v případě smlouvy o znovunavázání diplomatických styků s Maďarskem (1990)
    • anebo jen oddělenými podpisy (tedy bez společného oboustranného podpisu textu), často také výměnou diplomatických nót obsahujících shodný text ujednání neboli smlouvy. V postkomunistických státech se tento způsob uplatnil pouze při smlouvě s Estonskem (1998/1999); byl uplatněn při sjednání modu vivendi s Československem v roce 1928.

Dělení v České republice – prezidentské, vládní a resortní smlouvy[editovat | editovat zdroj]

V České republice k tomuto všeobecně přijímanému rozdělení přistupuje podle rozhodnutí prezidenta republiky č. 144/1993 Sb., o sjednávání mezinárodních smluv, členění mezinárodních smluv na smlouvy prezidentské, vládní a resortní. Zde se zmocňuje, ovšem s výhradou jiného rozhodnutí v jednotlivých případech:

  1. resortní smlouva – člen vlády pověřený řízením příslušného ministerstva nebo jiného ústředního orgánu státní správy, a to se souhlasem vlády, ke sjednání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které svým významem nepřesahují rámec působnosti ústředních orgánů státní správy, přístup k nim a jejich přijetí, a to bez souhlasu parlamentu
  2. vládní smlouvavláda ke sjednání a schvalování mezinárodních smluv dvoustranných a mezinárodních smluv mnohostranných, které svým významem přesahují rámec působnosti ústředních orgánů státní správy, přístup k nim a jejich přijetí, a to bez souhlasu parlamentu
  3. prezidentská smlouva – v ostatních případech zůstává k sjednání a schválení smluv oprávněn prezident republiky, a to se souhlasem parlamentu. Do tohoto typu smluv spadají také konkordátní smlouvy

Rozdělení konkordátních smluv podle formy zpracování[editovat | editovat zdroj]

Jazyková stránka smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Do začátku 20. století byly konkordátní smlouvy zpravidla sestaveny v jediném oficiální jazyku. Zprvu to byla latina (s výjimkami pro románsky mluvící země), počátkem 20. století (od pontifikátu sv. Pia X. do pontifikátu papeže Pia XI.) jednoznačně převládala francouzština.

Zároveň však již od 20. let 20. století, a to především s německy mluvícími zeměmi, začíná dnes nejčastější dvojjazyčné vypracování smlouvy – obvykle jedním z jazyků bývá italština. Zpočátku bývalo stanoveno, že v případě divergence textu má jedno jazykové znění přednost, od poloviny 20. století převládá praxe, že obě znění smlouvy jsou stejně autentická a závazná. Tento dvojjazyčný způsob s dominancí italštiny jako druhého oficiálního jazyka převládá dodnes, a to i pro smlouvy s zeměmi mluvícími jiným románským jazykem. Spíše výjimečně je jako druhý jazyk kromě jazyka daného státu užita angličtina, na přelomu 20. a 21. století se někdy dokonce angličtina užívá jako jediný oficiální jazyk smlouvy.

Výjimkou je vypracování smlouvy ve více než dvou jazycích – takto je zveřejněna smlouva s Kazachstánem: anglicky, kazašsky a rusky; to však vede k nebezpečí nepříjemných rozdílů při interpretaci smlouvy (dle ustanovení smlouvy samotné má při konvergenci přednost anglické znění).

Jednota či rozdělenost textu smlouvy[editovat | editovat zdroj]

Klasická forma konkordátu: konkordát je koncipován jako jednolitý souvislý text členěný na články, články se výjimečně spojují do částí a/nebo hlav. K takovému textu mohou být – pokud je to třeba – přidány přílohy, zpravidla výčtového charakteru, které sice se smlouvou tvoří celek, ale nebývají publikovány v Acta Apostolicæ Sedis.

Konkordáty s německými zeměmi v meziválečném období (poprvé v konkordátu s Pruskem roku 1929) se vyznačují novým způsobem konstrukce: základní text smlouvy doplněný dodatkovým protokolem. Dodatkový protokol je připojen přímo ke smlouvě a tvoří s ní nedílný celek, a proto je také vždy publikován v Acta Apostolicæ Sedis. Tento způsob je u německy mluvících zemí používán dodnes. Kromě německy mluvících zemí byl v nedávné době dodatkový protokol užit v majetkové smlouvě s Maďarskem (1997), kde slouží k vyjasnění záležitostí technického charakteru: definice progresivní daně z příjmu a stanovení způsobu výpočtu státní subvence pro církevní právnické osoby vykonávající veřejně prospěšnou službu. Zcela výjimečným způsobem byl užit dodatkový protokol v případě Základní smlouvy s Bosnou a Hercegovinou (2006/2007), kde bylo z důvodů církevně-politických třeba vyjasnit způsob specifikace církevního majetku určeného pro restituci a samotný způsob jejího provedení (fyzická restituce či finanční náhrada) ještě před projednáním návrhu smlouvy v parlamentu. Zatímco samotný text smlouvy byl podepsán 19. dubna 2006, dodatkový (a v tomto případě vyjasňující) protokol byl podepsán 29. září 2006, a to opět jako nedílná součást smlouvy samé.

Předmět konkordátních smluv[editovat | editovat zdroj]

Obecné zásady institucionálních vztahů mezi státem a katolickou církví[editovat | editovat zdroj]

Vzájemné uznání státu a Svatého stolce[editovat | editovat zdroj]

Nemalá část konkordátních smluv obsahuje explicitní vyjádření vzájemného uznání státu a Svatého stolce za subjekty mezinárodního práva, přičemž tu může být i zakotvena existence a stupeň diplomatických vztahů.

Garance zásady náboženské svobody, autonomie a nezávislosti státu a církve[editovat | editovat zdroj]

Garance uznávání zásad náboženské svobody, autonomie a nezávislosti státu a církve je stabilním obsahem konkordátních smluv od II. vatikánského koncilu (1962–1965), aniž však obsahují garanci privilegovaného postavení katolické církve. Texty obsahující tuto garanci se zpravidla nacházejí v preambuli konkordátní smlouvy, přičemž se Svatý stolec obvykle odvolává na učení II. vatikánského koncilu a kanonické právo, stát pak na svůj ústavní pořádek, příp. též na mezinárodní právo.

Zdůraznění zásady spolupráce[editovat | editovat zdroj]

Taktéž obvykle v preambuli se obě smluvní strany zavazují ke vzájemné spolupráci za účelem společného dobra jedince i společnosti, někdy je tato spolupráce a její dobré rozvíjení deklarována jako cíl konkordátní smlouvy.

Ujednání ohledně postavení a působení církve v jednotlivých oblastech[editovat | editovat zdroj]

Autonomie katolické církve[editovat | editovat zdroj]

Autonomii církve zakotvují zpravidla ustanovení ohledně specifikace postavení katolické církve a jejích právnických osob ve státě, svobody zakládání a změn církevních struktur, svobody mezinárodních kontaktů a možnost vzniku církevních sdružení a dalších institucí.

Svobodné veřejné působení katolické církve[editovat | editovat zdroj]

V ustanoveních konkordátních smluv garantujících svobodné veřejné působení církve se hovoří zpravidla o bohoslužbě, učení a o charitativní a sociální službě, včetně vytváření potřebných struktur. Jde zpravidla o dost dlouhé úseky textu.

Duchovní služba ve veřejných zařízeních[editovat | editovat zdroj]

Ustanovení smluv ohledně duchovní služby ve veřejných zařízeních se týká především těch institucí, kde je znemožněn nebo ztížen volný pohyb osob: vězení, vojsko, policie, nemocnice a zařízení sociálních služeb. Klasicky jsou tyto služby označovány jako služby ve veřejném zájmu, proto bývá součástí těchto ustanovení také specifikace míry podílu státu na finančním zajištění těchto služeb.

Ochrana manželství a rodiny[editovat | editovat zdroj]

V oblasti manželství a rodiny se zpravidla jedná o ustanovení ohledně uznání civilních účinků kanonicky uzavřeného manželství, míry dopadu rozhodnutí církevních autorit ohledně platnosti a rozvázání manželství do civilního práva, příp. též závazek spolupráce ve prospěch manželství a rodiny. Do této oblasti spadá také uznání primárního práva rodičů na výchovu dětí.

Oblast vzdělání a výchovy[editovat | editovat zdroj]

Rozsáhlou oblast vzdělání a výchovy lze rozdělit na regulaci míry působení církve ve veřejném školství a na oblast církevního školství. Ve veřejném školství se zpravidla jedná o výuku náboženství ve veřejných školách, předškolních a školských zařízeních a v novějších konkordátních smlouvách také o míru vytváření prostoru pro mimoškolní nábožensko-vzdělávací aktivity církve. Bývá tu věnována nemalá pozornost také finančním otázkám.

V oblasti církevního školství jde především o regulaci míry svobody církve ve vytváření vlastních škol a školských zařízení, o právním postavení těchto institucí ve státě (zvl. otázka veřejného uznání církevních škol či práva veřejnosti) a otázky spojené s jejich financováním. Zvlášť výraznou oblastí církevního školství jsou vysoké školy, a to jak teologického směru (teologické fakulty a instituce pro výchovu učitelů náboženství), tak všeobecného zaměření (především katolické univerzity). Předmětem regulace je postavení těchto škol, uznání jejich diplomů a jimi udělovaných gradů, řízení škol vzhledem ke kanonickým předpisům (včetně otázek personálních) a také míra finančního podílu státu na chodu těchto škol. Specifikem více smluv, především v německém jazykovém prostoru, je smluvní regulace existence a postavení teologických fakult na státních univerzitách.

Oblast kultury[editovat | editovat zdroj]

V rámci ustanovení týkajících se oblasti kultury bývá regulována především otázka sdělovacích prostředků (přístup církve do veřejných sdělovacích prostředků a církevní sdělovací prostředky) a otázky spojené s ochranou movitých i nemovitých kulturních památek a archivů (výjimečně i knihoven) ve vlastnictví církve. Především s oblastí péče o kulturní památky jsou spojena mnohá majetková ustanovení.

Majetkové právo[editovat | editovat zdroj]

Předmětem smluvních ustanovení v oblasti majetkové bývá regulace postavení církevních právnických osob vzhledem k vlastnictví, držbě a zcizování (alienaci) majetku a právní regulace způsobů financování církve, v nichž je patrná velká variabilita. V zemích, kde docházelo k protiprávnímu vyvlastnění církevního majetku, jsou rozdílnými způsoby řešeny otázky spojené s restitucí majetku a kompenzací nerestituovaného majetku.

Poslání konkordátních smluv[editovat | editovat zdroj]

Od gregoriánské reformy do konce středověku[editovat | editovat zdroj]

Konkordátní smlouvy směřovaly k pokojnému (a zároveň kompromisnímu) řešení konfliktů mezi světskou a církevní mocí. Proto jsou často nazývány concordata pacis. Z tohoto schématu vybočovaly konkordátní smlouvy uzavřené na kostnickém koncilu (1414–1418), jejichž účelem bylo zabezpečení provádění potřebné církevní reformy po skončení období papežského schismatu.

Od protestantismu do francouzské revoluce[editovat | editovat zdroj]

Konkordátní smlouvy byly uzavírány s katolickými vládci. Jejich posláním již nebylo především řešení konkrétních konfliktů, ale obecné vymezení kompetencí mezi světskou a církevní mocí, které mělo sloužit pokojnému soužití a spolupráci obou mocí; bývaly nazývány concordata amicitiæ. Obsahovaly velmi mnoho kompromisů, především velké množství privilegií udělených monarchům, kteří se na základě jurisdikcionalismu neboli supremace státní moci nad církevní snažili co nejvíce ovládat církev na svém území; na druhé straně se světská moc často zavazovala k ochraně působení církve, v tom i k finanční podpoře související s nemožností úplné restituce dříve uchváceného církevního (především nemovitého) majetku.

Od francouzské revoluce do konce první světové války[editovat | editovat zdroj]

Rozšiřuje se rozsah států, s nimiž jsou uzavírány konkordátní smlouvy, především na země nemající katolickou většinu obyvatel. Uzavírání konkordátních smluv často směřuje ke snaze uchovat a garantovat svobodu pro působení a život církve, a to za cenu udílení privilegií vládcům; bývají nazývány concordata defensionis.

Po první světové válce do současnosti[editovat | editovat zdroj]

Nepřestala být uzavírána concordata defensionis, ale přibyl velmi výrazný prvek: potřeba moderní regulace vztahů církev – stát v silně změněných podmínkách, a to jak vzrostem počtu demokratických států (z nichž některé, především Německo, se prohlásily za nábožensky neutrální), tak také totalitních států. Zároveň jsou zavírány konkordátní smlouvy se zeměmi s většinou obyvatelstva jiného než katolického vyznání. V textu smluv se znatelně ukazuje důraz na vzájemnou spolupráci i řešení konkrétních problémových okruhů. Z hlediska převažující doktríny církve se s tím pojilo vzájemné poskytování privilegií, což souviselo s důrazem na nauku o církvi jako dokonalé společnosti a s teorií prostředeční moci církve v oblasti dočasných skutečností (teoria potestatis indirectæ Ecclesiæ in temporalibus). V katolických státech to bylo často spojeno s konfirmací privilegovaného postavení katolické církve vůči ostatní církvím a náboženským společnostem.

II. vatikánský koncil značně změnil pohled na vztahy církve a státu především díky rozvoji chápání náboženské svobody: respektování náboženské svobody pro všechny (nejen pro katolíky), vzájemná spolupráce státu a církve v prospěch občanů i státu. Důsledek: uzavírání konkordátních smluv nového typu a obsahu i revize dosavadních smluv, v nichž bylo kodifikováno privilegované postavení katolické církve, a to na popud církve samotné. Přestává tak být rozhodující hledisko reciprocity v dosahování zájmů a poskytování výhod, naopak se klade důraz na hledisko solidarity. V důsledku toho se i v mezinárodních smlouvách stále více přechází se z hlediska výhodnosti pro smluvní strany na hledisko prospěšnosti pro širší celky, v případě multilaterálních smluv na hledisko globální. Smlouva dává regulaci cest spolupráce v prospěch jedinců i společnosti: přiměřená oboustranně vstřícná úprava oblastí spolupráce, kde stát vychází ze skutečnosti veřejné prospěšnosti určitých aktivit církve, což je v některých konkordátních smlouvách explicitně vyjádřeno. Proto stát má na svém území větší reálnou moc, smluvně dává garanci možnosti a právních zásad působení církve a podílí se na něm nejen po stránce právních záruk, ale i po stránce konkrétních forem podpory včetně podpory finanční. Církev na druhé straně dává smluvní závazek působení v souladu se státem, zaměřený na jednotlivé specifikované státně důležité hodnoty, kde její příspěvek může být zvlášť cenný, ba někdy i obtížně nahraditelný či vůbec nenahraditelný. Zásadním přínosem konkordátních smluv je prvek právní stability nedosažitelný cestou vnitrostátního práva.

Konkordátní smlouvy a právní situace jiných církví a náboženských společností[editovat | editovat zdroj]

Dopad zásad náboženské neutrality a paritního přístupu státu k církvím a náboženským společnostem[editovat | editovat zdroj]

Nábožensky neutrální stát se cíleně neváže na jedno určité náboženství nebo vyznání a se zřetelem k principu náboženské svobody vytváří legální rámec pro postavení a působení církví a náboženských společností. To ve svém důsledku vede k specifikaci jejich právně rovnocenného postavení – parity. Na základě principu autonomie a nezávislosti se pak stát jednak zříká zásahů do vnitřních záležitostí církví a náboženských společností, jednak se zavazuje respektovat jejich vnitřní předpisy, což umožňuje při zachování paritního přístupu respektovat reálné rozdíly mezi jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi a nábožensko-sociální situaci v konkrétní zemi.

Zásadním právním rozdílem je skutečnost, že jediná katolická církev má vlastní reprezentaci na rovině mezinárodního práva veřejného. To jí – na rozdíl od ostatních církví a náboženských společností – umožňuje uzavírat mezinárodní smlouvu se státem, což by snadno mohlo vést k jejímu nadřazenému postavení. Je proto nesmírně důležité, že jak stát, tak katolická církev výslovně odmítají vytváření privilegovaných pozic jedné církve: stát na základě náboženské neutrality a zásady paritního přístupu k církvím a náboženským společnostem, katolická církev právně závazně na II. vatikánském koncilu, kdy se církev zřekla výkonu svých legitimně získaných privilegií a otevřela cestu k revizi dosavadních konkordátních smluv č. 76 Gaudium et spes.

Důsledkem tohoto dvoustranného přístupu je skutečnost, že práva uznaná v konkordátní smlouvě pro katolickou církev jsou přiznána také ostatním církvím a náboženským společnostem, a to buď na základě aplikace existujících právních norem, nebo jejich modifikací či vytvořením nových právních norem, anebo cestou uzavírání vnitrostátních smluv mezi státem a dalšími církvemi a náboženskými společnostmi - viz dále.

Smlouvy států s jinými církvemi a náboženskými společnostmi[editovat | editovat zdroj]

Zdůraznění paritního přístupu státu k církvím a náboženským společnostem vedlo státy také k jeho vyjádření cestou uzavírání vnitrostátních smluv. Tato tradice se vytvořila po druhé světové válce (od roku 1949) především v Německu, kde tyto smlouvy – stejně jako konkordátní smlouvy se Svatým stolcem – uzavírají jednotlivé spolkové země, a to nejen s (většinou zemskými) evangelickými církvemi, ale i daleko menšími církvemi a náboženskými společnostmi, včetně např. svazu židovských obcí, a to s vědomím vzájemné odpovědnosti a posláním stabilně regulovat normy umožňující spolupráci. Tyto smlouvy se svým obsahem silně podobají konkordátním smlouvám. Zvlášť velké množství takových smluv bylo po roce 1990 uzavřeno v nových spolkových zemích, tedy na území bývalé Německé demokratické republiky.

Stejná tradice se vytvořila v Rakousku a po roku 1989 také v mnoha dřívějších komunistických zemích: Polsku, Slovensku, Maďarsku, Estonsku, Lotyšsku, Slovinsku; na Litvě je tato legislativní možnost dosud nevyužitá. V České republice tato možnost není legislativně zakotvená.

Tradiční podobou je smlouva mezi státem jako jedním smluvním partnerem a jednou příslušnou církví či náboženskou společností či jedním svazem církví a náboženských společností na straně druhé. Tyto smlouvy se sice často svým uspořádáním podobají konkordátní smlouvě konkrétního státu se Svatým stolcem, ale svým obsahem se dost liší, neboť obrážejí specifika konkrétní církve či náboženské společnosti, aniž by to bylo chápáno jako narušení paritního přístupu státu k církvím a náboženským společnostem. Z tohoto pravidla vybočuje praxe Slovenské republiky: ta jednak z praktických důvodů uzavírá nikoli smlouvy s jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi, ale multilaterální smlouvy s více církvemi (aniž však vylučuje uzavření bilaterálních smluv), jednak navíc s důrazem na paritní přístup státu natolik preferuje co největší formální i obsahovou podobnost těchto multilaterálních smluv se smlouvami se Svatým stolcem, že ujednání těchto smluv v maximální míře kopírují ujednání konkordátních smluv.

Je však třeba zdůraznit, že postavení vnitrostátních smluv státu s církvemi a náboženskými společnostmi v hierarchii pramenů práva je ve většině států nedostatečně vyjasněnou, či dokonce dosud zcela neřešenou skutečností, což bude třeba – i pro široké rozšíření fenoménu takových smluv – vbrzku jasně upravit.

Situace v Československu a jeho nástupnických státech[editovat | editovat zdroj]

Od vzniku Československa do konce druhé světové války – uzavření modu vivendi (1927/1928), pokus o konkordát v Slovenském státě[editovat | editovat zdroj]

V Československu byly po roce 1918 zpočátku vztahy mezi státem a katolickou církví velmi napjaté, což vyvrcholilo roku 1925 tzv. Marmaggiho aférou. Po uklidnění situace roku 1926 došlo k uzavření alespoň rámcové dohody se Svatým stolcem. Proto se nenazývala konkordát, ale modus vivendi (vůbec první v dějinách – celkem existují tři takové smlouvy) a ve své podstatě byla spíše pactum de contrahendo. Tato smlouva byla konsignována 17. prosince 1927, schválena v ministerské radě (na rozdíl od konkordátu, který musí být ratifikován v zákonodárném shromáždění) 20. ledna 1928 a vstoupila v platnost výměnou reverzálních (oboustranných) nót československého ministra zahraničních věcí z 29. ledna 1928 a státního sekretáře dne 2. února 1928. Po rozpadu Československa byla druhá republika již v březnu 1939 okupována nacisty, a tak v Protektorátu Čechy a Morava nebylo možné modus vivendi dále uplatňovat.

Slovenský stát oproti tomu byl de facto i de iure uznán Svatým stolcem, a to – dle jeho chápání – jako „zbytkové Československo“, toto chápání však narazilo na jasný politický a diplomatický odpor vedení Slovenského státu. Na druhé straně byl v Slovenském státě v letech 1943–1944 učiněn pokud uzavřít konkordát se Svatým stolcem, jeho text již byl ze strany Slovenského státu vypracován. Svatý stolec však zvolil oddalovací taktiku a odmítl smlouvu uzavřít dříve, než po skončení válečných událostí dojde ke stabilizaci politických poměrů.

Od konce druhé světové války do roku 1989[editovat | editovat zdroj]

Modus vivendi začal být po skončení druhé světové války znovu uplatňován. Brzy po Únoru 1948 však bylo jasné, že se státní moc nebude na jeho ustanovení ohlížet. Svatý stolec s odvoláním na provedenou pozemkovou reformu prohlásil, že se necítí být vázán Modem vivendi, což potvrdil jmenováním olomouckého arcibiskupa Josefa Matochy 3. května 1948 bez předběžných konzultací s vládou, během dalších jednání mezi biskupy a vládou však na modus vivendi bylo vícekrát poukazováno jako na závazný. Po neúspěchu jednání došlo k faktickému vypovězení modu vivendi roku 1949 vydáním zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností, který ve svých závěrečných ustanoveních ruší všechnu dosavadní legislativu pro vztahy státu a církví, aniž však byl modus vivendi formálně ukončen. Zde by Svatý stolec mohl namítat porušení modu vivendi, což však neučinil. Při dalších nesnadných jednáních mezi Svatým stolcem a vládou do roce 1989 se již z modu vivendi nemohlo vycházet.

Československo v letech 1990–1992[editovat | editovat zdroj]

Po „sametové revoluci“ roku 1989 se znovu vztahy mezi státem a katolickou církví stavěly na zákonném základě. V rámci politických jednání bylo konstatováno, že dostatečnou právní základnou se jeví mezinárodní smlouvy a deklarace lidských a občanských práv a že není třeba se vracet k velmi rámcové a již překonané (obsoletní) smlouvě z dvacátých let. Tím došlo na základě shody mezi Československem a Svatým stolcem mlčky ke zrušení modu vivendi, též na základě uplatnění klauzule rebus sic stantibus. Po rozpadu federace a vzniku dvou samostatných států – České republiky a Slovenské republiky – k 1. lednu 1993 se oba státy vydaly poněkud odlišnou cestou.

Slovenská republika od roku 1993 dodnes[editovat | editovat zdroj]

Po vytvoření stabilnější vládní koalice roku 1998 došlo k rozhodnutí řešit vztahy s katolickou církví i ostatními církvemi a náboženskými společnostmi smluvní cestou. Výsledkem bylo uzavření a rychlá ratifikace základní smlouvy v roce 2000 a posléze jejího protějšku s dalšími církvemi a náboženskými společnostmi v roce 2002. Dále byly podepsány a ratifikovány navazující dílčí smlouvy: roku 2002 o duchovní službě v ozbrojených silách a sborech (se svým protějškem pro další církve a náboženské společnosti v roce 2005) a roku 2004 o spolupráci v oblasti výchovy a vzdělávání (současně velmi podobné dohody s dalšími církvemi a náboženskými společnostmi), který byl po ratifikaci smluv se Svatým stolcem velmi brzy schválen parlamentem. Roku 2005 pokročily do finální fáze přípravy textu opět dvou smluv (jedna se Svatým stolcem, druhá s dalšími církvemi a náboženskými společnostmi) ohledně uplatňování práva na výhrady ve svědomí; protože premiér Vladimír Dzurinda a začátku roku 2006 oznámil, že jeho strana nebude podporovat kladné projednání těchto návrhů ve vládě, došlo k rozpadu vládní koalice a předčasným volbám, po nichž je další projednávání těchto smluv zablokováno. Dále je třeba – na základě základní smlouvy se Svatým stolcem i smlouvy s ostatními církvemi a náboženskými společnostmi – jednat o majetkové smlouvě.

Česká republika od roku 1993 dodnes[editovat | editovat zdroj]

V České republice došlo za menšinové vlády České strany sociálně demokratické (1998–2002) k rozhodnutí postavit vztahy mezi státem a katolickou církví, a tím i její právní situaci (následně na principu parity i právní situaci dalších církví a náboženských společností), na stabilnějším základě mezinárodní smlouvy. Tak došlo v červenci roku 2002 k podpisu rámcové smlouvy o vzájemných vztazích (již za nové koaliční vlády pod vedením téže ČSSD). Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky však v květnu 2003 vyslovila nesouhlas s její ratifikací (paradoxně s velkou podporou poslanců ČSSD), a proto je další osud této smlouvy dosud otevřený; pravděpodobně bude muset být dojednána její úprava, aby takto pozměněný text mohl být znovu předložen k ratifikačnímu procesu.

Česká republika je tak v současnosti jednou z mála zemí Evropy, která nemá upraveny mezinárodní vztahy se Svatým stolcem (nesprávně s Vatikánem) prostřednictvím konkordátu.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]