Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů
Država Slovencev, Hrvatov in Srbov
Država Slovenaca, Hrvata i Srba
Држава Словенаца, Хрвата и Срба
 Rakousko-Uhersko 1918 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců 
Vlajka státu
vlajka
geografie
Mapa
hlavní město:
obyvatelstvo
státní útvar
konstituční monarchie
(prozatimní vláda)
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Nástupnické:
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Království Srbů, Chorvatů a Slovinců

Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (krátce: Stát SHS) byl krátkodobě existují stát mezi 29. říjnem a 1. prosincem 1918 vzniklý v jižních částech Rakousko-Uherska, které se po první světové válce rozpadlo. Jeho hlavními obyvateli byli Slovinci, Chorvati a Srbové.

Mezinárodně neuznaný Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů existoval téměř jen jeden měsíc, poté se stal součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které tvořilo ještě Srbské a Černohorské království.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Předcházející vývoj[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1917 jihoslovanští poslanci (vedení Antonem Korošcem) vídeňské Říšské rady navrhovali v Májové deklaraci sjednocení slovinských, chorvatských a srbských oblastí monarchie do samostatného státního organismu a vytvoření společného státu Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie. Následovalo podepsání několika dohod mezi představiteli rakousko-uherských Jihoslovanů (v emigraci sdružených kolem Jihoslovanského výboru a v Chorvatsku kolem Národní rady) a Srbského království, z nichž nejdůležitější byla Korfská deklarace z 20. července 1917 a Ženevská dohoda z 6. až 9. listopadu 1918.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Téměř ihned po rozpadu Rakousko-Uherska vznikl v jeho jižní části, v oblasti obývané Jihoslovany tzv. Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, který vyhlásila 29. října 1918 za vedoucí úlohy Antona Korošece Národní rada Slovinců, Chorvatů a Srbů se sídlem v Záhřebu.[1] I když se vlastně jednalo o republiku formálně byl stát konstituční monarchií pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.

Tento stát zabíral Kraňsko, slovinskou část Štýrska (Dolní Štýrsko), Užší Chorvatsko, Slavonii včetně oblasti Sremu, Dalmácii, Bosnu a Hercegovinu a území obklopující Kotorskou zátoku. Naopak součástí státu nebyla oblast dnešní Vojvodiny tj. Bačka, Banát a Baranja.

Jedním z mnoha problémů nového státu bylo to, že nebyl mezinárodně uznán mocnostmi. Dalším problémem byly zejména snahy Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří.

Části Vojvodiny tj. Bačka, Banát a Baranja, které ke státu SHS nepatřily se 24. listopadu 1918 připojily k Srbskému království. Den před tím 24. listopadu 1918 se k Srbskému království připojil i region Srem, který byl první částí Státu SHS, který se připojil k Srbsku. 26. listopadu 1918 se poté na základě usnesení Podgorické skupštiny sloučila se Srbskem i předtím samostatná Černá Hora.[2]

Zánik státu a spojení se Srbským královstvím[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

Jihoslovanští politici však tak dále nemohli vzdorovat cílům a záměrům vítězných dohodových mocností, a tak již 31. října 1918 souhlasili s dohodou uzavřenou chorvatskými exilovými politiky o spojení se Srbskem.

To a také nejistá mezinárodní situace nahrávající expandující Itálii vedli k tomu, že 1. prosince 1918 přijal srbský princ regent Alexandr Karađorđević delegaci záhřebské Národní rady a během krátké formální oslavy vyhlásil vznik Království Srbů, Chorvatů a Slovinců pod vládou dynastie Karadjordjevićů. Alexandr přitom dal najevo, že chce zachovat věrnost ústavním, parlamentárním a hluboce demokratickým principům.

A tak došlo k vytvoření společného státu všech Jihoslovanů, hlavním městem nového státu se stal Bělehrad a státním zřízením (konstituční) monarchie pod vládou Karađorđevićů. Prvním králem se stal Petr I. Karađorđević za něhož vládl následník princ Alexandr.

Důsledky[editovat | editovat zdroj]

Sjednocení jihoslovanských národů do jednoho státu se na první pohled může zdát jako logické vyústění jejich dlouhodobých snah o kulturní a politickou nezávislost, ale z druhé strany k němu došlo jen spíše díky souhře událostí na mezinárodní a jihoslovanské politické scéně: rozpoutání první světové války, vstupu USA do války, rozpadu Rakousko-Uherska a konečnému vítězství Srbska a zejména snaze Itálie o anexi Slovinska a chorvatského přímoří. Společný stát byl tedy „sňatkem z rozumu“, který byl volbou menšího zla před větším.

Jednotlivé národy a národnosti se nacházely ve zcela odlišných stádiích vývoje, a to jak v oblasti kulturní, tak také ekonomické a sociální. Zatímco sever, který byl do roku 1918 součástí Rakouska-Uherska, byl hospodářsky vyspělejší, jih byl vzhledem ke svému dlouhodobému vývoji zaostalý.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Vladimir Ćorović, Ilustrovana istorija Srba, knjiga šesta, Belgrade, 2006.
  • Drago Njegovan, Prisajedinjenje Vojvodine Srbiji, Novi Sad, 2004.
  1. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 402. (srbochorvatština) 
  2. BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir. Istorija Jugoslavije. Beograd : Prosveta, 1972. S. 403. (srbochorvatština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]