Říšská rada (Rakousko)

Říšská rada byla nejprve v letech 1861–1865 poradním orgánem rakouského panovníka a vlády. Od rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867 se stala parlamentem Předlitavska.

Historie

Počátky parlamentarismu

Provizorní budova Poslanecké sněmovny roku 1861

Vznik říšské rady definovala oktrojovaná březnová ústava z roku 1849, která hovořila o radě ve smyslu parlamentního orgánu. Skutečným počátkem parlamentního života ale byl až rok 1860, odkdy fungovala jako rozmnožená říšská rada, tehdy ještě s působností pro celé území rakouské monarchie, včetně Uher. Únorová ústava z roku 1861 určila, že poslanecká sněmovna Říšské rady bude napříště volena.

Říšská rada se skládala ze dvou komor:

1. Panské sněmovny, kam jmenoval doživotně členy panovník.
2. Poslanecké sněmovny, do které volili zástupce zemské sněmy v kuriích (tedy oddělených sborech oprávněných voličů). Konkrétně šlo o kurii velkostatkářskou, kurii měst a kurii venkovských obcí).

Počátkem 60. let 19. století se na Říšské radě odmítli podílet poslanci z Uherska (zasedali zde pouze někteří poslanci ze Sedmihradska) a po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 se Říšská rada transformovala do nejvyššího zastupitelského orgánu Předlitavska, tj. pouze rakouské části monarchie. Poslanecká sněmovna, čítající 203 poslanců, byla stále volena nepřímo, zemskými sněmy. Státoprávně a autonomisticky orientovaní poslanci z řad Čechů, Poláků, Jihoslovanů i některých alpských německých oblastí (Tyrolsko) se na činnosti Říšské rady odmítali podílet a koncem 60. letech po vlně několika rezignací byla rada složena jen z části politických elit Předlitavska, dominovala německorakouská liberálně a centralisticky orientovaná skupina (takzvaná Ústavní strana).

Zavedení přímých voleb

Parlament ve Vídni okolo roku 1900

V roce 1873 došlo ke změně a oslabení zemských sněmů. Byl vyhlášen zákon o přímých volbách, který měl ústavní charakter, takže je nazýván dubnovou ústavou. Volby do zemských sněmů a do Říšské rady poté již probíhaly odděleně a podle odlišných pravidel. Počet poslanců se v rámci reformy zvýšil na 353. Kromě velkostatkářské kurie, městské kurie a kurie venkovských obcí přibyla i nová samostatná kurie obchodních a živnostenských komor. Poprvé byl tento nový systém uplatněn při volbách do Říšské rady roku 1873. Čeští státoprávní politici se nadále na činnosti poslanecké sněmovny odmítali podílet (byť čeští poslanci z Moravy tuto pasivní rezistenci krátce po volbách ukončili).

Změnu českého postoje přinesly volby do Říšské rady roku 1879, v nichž čeští poslanci své mandáty přijali a aktivně vstoupili na parlamentní půdu. Volby zároveň přinesly úspěch autonomistických a konzervativních sil, které pak jako aliance Čechů, Poláků a německorakouských konzervativců vytvořily dlouhodobou sněmovní většinu (takzvaný Železný kruh pravice), jejímž představitelem se stala dlouho fungující vláda Eduarda Taaffeho.

Postupně docházelo k dalším reformám volebního práva. Volební reforma 1882, kterou prosadila Taaffeho vláda, zachovávala kuriový systém i volební cenzus (omezení volebního práva daňovým odvodem), ale změkčovala kritéria pro přiznání volebního práva. V městské kurii a v kurii venkovských obcí nyní stačil roční daňový odvod 5 zlatých na přímých daních (takzvaní pětizlatkoví voliči). Počet oprávněných voličů vzrostl řádově o několik set tisíc. Další výraznou změnu přinesla Badeniho volební reforma roku 1896. I ta zachovávala kuriální volební systém, ale k dosavadním čtyřem kuriím (velkostatkářská, městská, kurie obchodních a živnostenských komor a kurie venkovských obcí) přibyla kurie pátá, všeobecná. Zatímco volební právo v čtyřech původních kuriích omezoval daňově definovaný volební cenzus, pátá kurie zahrnovala všechny muže starší 24 let. Počet poslanců Říšské rady byl zároveň zvýšen na 425. Poprvé tento se nový systém uplatnil ve volbách do Říšské rady roku 1897.

Silové poměry ve sněmovně se ovšem s rozšiřováním volebního práva komplikovaly. Dominance železného kruhu pravice v 90. letech 19. století opadla a v parlamentu přibývaly ideologicky a etnicky definované frakce. Například po volbách roku 1897 měly tři nejsilnější poslanecké kluby Mladočeši, Polský klub a německá Pokroková strana dohromady jen 168 mandátů ze 425. Jednání parlamentu opakovaně paralyzovaly obstrukce a jednotlivé předlitavské kabinety se často uchylovaly k vládnutí bez trvalé parlamentní opory.

Všeobecné a rovné volební právo

Ustavující schůze Poslanecké sněmovny po volbách roku 1907

V roce 1906 Říšská rada odsouhlasila návrh na komplexní změnu volebního systému, na jehož základě bylo v Předlitavsku zavedeno všeobecné a rovné volební právo pro muže, čímž zanikl systém kurií a omezení daná volebním cenzem. Počet poslanců byl nově stanoven na 516. Přesto distribuce mandátů byla asymetrická ve prospěch regionů s vyšším zastoupením německého obyvatelstva a venkovských oblastí před městy. Na volby do zemských sněmů neměla reforma vliv (například Český zemský sněm nebo Slezský zemský sněm až do zániku monarchie fungovaly podle kuriového zastoupení). Reformu stvrdily volby do Říšské rady v roce 1907. I pak, stejně jako po následných volbách v roce 1911 ale předlitavský parlament zůstal extrémně fragmentovaný. Vlády v něm jen těžko hledaly trvalou většinu.

Vláda Karla Stürgkha pak během první světové války po několik let Říšskou radu vůbec nesvolala. Obnovení zasedání parlamentu (první schůze Říšské rady se konala 30. května 1917) na sklonku války vedlo k nové politické polarizaci, do které stále více promlouvaly i odstředivé, autonomistické a separatistické tendence jednotlivých neněmeckých národností. Panská sněmovna (nevolená horní komora Říšské rady) se naposledy sešla 30. října 1918. Poslanecká sněmovna naposledy jednala 12. listopadu 1918, přičemž schůze se účastnilo jen málo neněmeckých členů.

Koncem října 1918 se od Rakouska-Uherska osamostatnily oblasti Čech a Moravy, dále jihoslovanské regiony (Kraňsko, Dalmácie a jižní Štýrsko). Státoprávní změny probíhaly i v etnicky německém centru monarchie. 21. října 1918 se sešli němečtí poslanci Říšské rady a prohlásili se za Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska, které poté fungovalo do února 1919. Říšská rada přestala existovat společně se zánikem Rakouska-Uherska.

Zřejmě posledním žijícím členem Říšské rady byl český poslanec Rudolf Malík ze Žarošic, který zemřel v roce 1969.

Volby do Říšské rady

V období přímých voleb se konalo osm voleb do Poslanecké sněmovny Říšské rady.

• Volby do Říšské rady 1873
• Volby do Říšské rady 1879
• Volby do Říšské rady 1885
• Volby do Říšské rady 1891
• Volby do Říšské rady 1897
• Volby do Říšské rady 1901
• Volby do Říšské rady 1907
• Volby do Říšské rady 1911

Panská sněmovna zůstala po celé období nevolenou horní komorou, jejíž členové byli jmenováni.

Funkční období Poslanecké sněmovny Říšské rady

Trvání Poslanecké sněmovny Říšské rady se dělí na 12 funkčních období (do roku 1873 vymezených volbou poslanců zemskými sněmy, po roce 1873 volebním cyklem mezi jednotlivými přímými volbami do sněmovny).

• I. volební období: 1861–1865
• II. volební období: 1867–1870
• III. volební období: 1870–1871
• IV. volební období: 1871–1873
• V. volební období: 1873–1879
• VI. volební období: 1879–1885
• VII. volební období: 1885–1891
• VIII. volební období: 1891–1897
• IX. volební období: 1897–1901
• X. volební období: 1901–1907
• XI. volební období: 1907–1911
• XII. volební období: 1911–1918

Odkazy

Bibliografie

• ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha : Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3.  
• Harna, J. - Fišer, R.: Dějiny českých zemí, díl druhý. Nakladatelství Fortuna, Praha 1998.

Externí odkazy

• Stenoprotokoly poslanecké a panské sněmovny
• Říšský zákoník (německy)
• Říšský zákoník (česky)