Moravský zemský sněm

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zasedání moravského zemského sněmu v Zemském domě v 17. století. Kresba podle fresky Kajetána Schaumberga, 70. léta 17. století.

Moravský zemský sněm byl historickou zákonodárnou institucí v Moravském markrabství. Zpočátku dlouho zasedal střídavě v Olomouci a Brně, v počátcích svého působení i ve Znojmě.

Skládal se ze tří kurií:

  1. panská (vyšší šlechta, předsedající zemský hejtman)
  2. rytířská (nižší šlechta, předsedající zemský sudí)
  3. prelátsko-měšťanská (společná kurie církve a měst, předsedající podkomoří)

Průběh se skládal z propozice (přednesení panovníkových návrhů) a obecných artikul (návrhy stavů). Usnesení sněmu se stalo právoplatným jakmile bylo zapsáno do zemských desk.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Snahu o ustanovení zákonodárného sboru na Moravě můžeme sledovat již ve 13. století. V tomto období se však pravděpodobně jedná jen o sjezdy šlechty při výjimečných událostech. S určitější podobou se pak setkáváme od roku 1288, kdy nacházíme colloquium generale, nebo curia generalis, jako shromáždění vysoké šlechty, rytířů, olomouckého biskupa, opatů a vyslanců královských měst. Zastoupení výše zmíněných stavů pak v proměnlivé míře tvoří zemský sněm, jako státní orgán jenž se výrazně podílí na moci v zemi. K tomu ve značné míře přispěly i inaugurační diplomy Jana Lucemburského z června roku 1311.

Pravomoc a vliv[editovat | editovat zdroj]

Svolávat sněm příslušelo moravskému markraběti, který pak sněmu i předsedal. Toto privilegium později přešlo na zemského hejtmana, jakožto panovníkova zástupce a nejvyššího úředníka v zemi. V počátku měl zemský sněm velice široké pole působnosti a mimo zákonodárné měl i moc justiční. Až později došlo k vytvoření moravského zemského soudu pro řešení majetkoprávních sporů apod.

Vzhledem k vazbám Moravy na královské instituce bylo vymezení pravomocí zemského sněmu často problematické. Jeho sféra vlivu se tedy ponejvíc týkala oblastí, náležející nedotknutelným zemským svobodám. Mezi ně patřilo schvalování berně, svolávání válečné hotovosti, výše cel a mýt a samozřejmě nejdůležitější; přijímání panovníka, popřípadě jeho volba při změně dynastie. Pod vlivem reformace se na sněmovní jednání často dostávaly i náboženské otázky. Moravský zemský sněm dosáhl významného privilegia, že nemusel vyžadovat královské potvrzení svých usnesení, které bylo v ostatních zemích Koruny české nutností.

Titulní list slavnostního schválení pragmatické sankce moravskými stavy

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Od svého počátku prošel zemský sněm několika proměnami. Autorita této instituce se pochopitelně odvíjela od panovníkovy moci v respektive od míry jeho vlivu v zemi. Jan Lucemburský se jako příslušník nové dynastie zavázal respektovat široké pole moravské samosprávy, kterou pro své snadné přijetí za markraběte ve značné míře sám definoval. Tím i vytvořil pevné základy pro politickou moc zemského sněmu.

Vývoj jednotlivých „sněmovních stavů“ v dějinách se pak zřetelně odrážel v jejich reálné působnosti na sněmu. Na rozdíl od Čech husitská revoluce tolik neotřásla církví a preláti si tak na Moravě zachovali svůj vliv. V tomto období dochází i k přerušování pout k české Koruně a zemský sněm přijímá markraběte bez ohledu na Prahu. Tato situace se později několikráte opakuje. Například i při Matyáši Korvínovi jako protikandidátovi českého Jiříka z Poděbrad. Po smrti Ludvíka Jagelonského zvolil moravský zemský sněm hejtmana Jana z Pernštejna a vyslal i delegaci na královskou volbu do Čech. Ta však nebyla k volbě přizvána, stejně jako delegace ostatních vedlejších zemí. Moravané na protest svolali nový sněm a přijali Ferdinanda I. Habsburského nikoli na základě pražské volby, ale na jeho dědických nárocích (poté i vyzvali Ferdinanda I, aby přijal hold Moravanů dříve než korunovaci v Praze). Roku 1547 dochází díky Ferdinandově absolutistické tendenci k omezení sněmu na méně významná rozhodnutí. Toto okleštění zemské moci není však tak radikální jako v Čechách, kde se v souvislosti s potlačením stavovské „rebelie“ ze sněmu stává jen formální potvrzování královských rozhodnutí.

Zřejmě nejvýznamnější usnesení vycházela ze sněmu v předbělohorské době. Roku 1608 se moravští stavové připojují k rakouským a uherským protějškům a volí za markraběte bratra Rudolfa II. - Matyáše. Tím se Morava na krátkou dobu opět ocitla mimo státní svazek s Čechami. Po 2. pražské defenestraci se na moravském zemském sněmu vytrvale projevovala autorita Karla staršího ze Žerotína, který v rozhodujících chvílích prozřetelně držel svoji zemi v tzv. prohabsburské neutralitě. Až s českou intervencí v květnu 1619 sněm ovládli radikálové v čele s Ladislavem Velenem ze Žerotína a Morava se připojila k povstání. Na sněmu ztrácí vliv prelátský stav a církev nebyla samozřejmě přizvána ani do třiceti členného direktoria. Po bitvě na Bílé Hoře následovala decimace všech zemských svobod, pod taktovkou Ferdinanda II. a jeho Obnoveného zřízení zemského z roku 1628. Od této chvíle sněm již prakticky nemá zákonodárnou pravomoc a hlavní slovo má v zemi panovník, v respektive jeho instituce. Habsburský rod byl pro Moravu vyhlášen dědičným, čímž se i schvalování panovníka stalo irelevantní otázkou. Snad posledním významným (byť čistě formálním) usnesením moravského zemského sněmu bylo uznání pragmatické sankce moravskými stavy v roce 1720.

Zánik[editovat | editovat zdroj]

V Habsburské monarchii osmnáctého a zejména pak devatenáctého století, zemským sněmům ubývají poslední zbytky politického vlivu i vážnosti. Vinu neneslo jen státní zřízení a zřejmá snaha o centralizaci státní moci, ale i celková proměna společnosti. Dávno byla pryč doba, kdy se neúčast na společenském životě považovala za škůdcovství země. Ostatně centrální instituce ve Vídni umožňovaly vyšší sociální vzestup než jakékoli zemské orgány. I zvyšující se počet nobilitovaných komplikoval úřad, který byl původně jakýmsi reprezentantem země. Všeobecně se očekávalo, že revoluční rok 1848 přinese i nový impuls do zemských sněmů. Avšak jediným usnesením reformovaného tzv. selského sněmu (nový moravský zemský sněm) v Brně, bylo jen schválení zemského znaku v povýšené podobě (z roku 1462) a z něho i odvozené zemské barvy (červená a žlutá). Na tento sněm pak nebylo kontinuálně navázáno. Ani zavedení zemského zřízení na konci roku 1849 se nestalo dostatečnou motivací pro obnovu zemských sněmů.

Únorová ústava roku 1861 umožnila sice zřízení nových zemských orgánů, ale jejich zákonodárná moc byla vymezena jen zemědělství, veřejným stavbám, dobročinným ústavům a zemskému rozpočtu. Nejednalo se již o stavovskou instituci a jeho složení odpovídalo požadavkům liberálnějšího uspořádání. V jeho čele byl zemský hejtman a skládal se ze tří kurií:

  1. kurie velkostatkářů
  2. kurie měst a obchodních a živnostenských komor
  3. kurie venkovských obcí

V této podobě moravský zemský sněm s drobnými úpravami existoval až do začátku 1. světové války. Československá republika na tuto instituci nenavázala a její vznik je současně zánikem zemských sněmů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Závěr[editovat | editovat zdroj]

Moravský zemský sněm se složením ani pravomocemi příliš nelišil od jiných zemských sněmů středoevropského prostoru. Měl však svá specifika, která byla i jistým obrazem politické vážnosti země. V dějinách Moravy měla tato instituce nezastupitelný vliv a nezřídka kdy, přímo určovala jejich směr. Ačkoli se v ní zrcadlí nepopiratelné vazby Moravy k České koruně, můžeme zde spatřit i stejně nezpochybnitelnou autonomii země, jejíž představitelé byli často připraveni se těchto vazeb zříci či zbavit.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Edice[editovat | editovat zdroj]

  • Moravský zemský sněm na prahu novověku. Edice Památek sněmovních z let 1518-1570. 1. Památky sněmovní I. Ed. Dalibor Janiš. Praha 2010. (=Prameny k českým dějinám 16.-18. století. Documenta res gestas Bohemicas seaculorum XVI.XVIII. illustrantia, Series A, Volumen I-1).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]