Evropský parlament

Evropská unie

Tento článek je o: Politice a institucích Evropské unie

Parlament Předseda Jerzy Buzek Politické skupiny; Joseph Daul: EPP Martin Schulz: S&D 7. složení Poslanci Evropského parlamentu (736) členové 2009-14 Bureau Místopředseda Kvestor Konference Legislativní procedura

Rada ministrů Předsednictví Španělsko Konfigurace: General Zahraniční věci Ekonomika Euro Legislativní procedura Hlasování Sekretariát Generální tajemník Pierre de Boissieu COREPER

Evropská rada Předseda Herman Van Rompuy Strany Seznam zasedání

Komise Barroso Comm. Předseda José M. Barroso Místopředseda Catherine Ashton Viviane Reding Joaquín Almunia Siim Kallas Neelie Kroes Antonio Tajani Maroš Šefčovič Komisař Veřejná služba Generální tajemník Catherine Day

Soudní dvůr Evropský soudní dvůr Tribunál Soud pro veřejnou službu Členové

Ostatní instituce Centrální banka Guvernért ESCB Euro EMU Eurozone Účetní dvůr Rozpočet Investiční banka Výbor regionů EESC Ombudsman Ostatní orgány Agentura Národní parlamenty

Politika Rozpočet Čtyři svobody Hospodářský prostor Schengen Politika Zemědělství Energetická politika Rybolovná politika Regionální politika Občanství Identita Euroskepticismus Integrace Supranacionalismus Federalismus U.S.E. Opt-out Odstoupení

Zahraniční vztahy Vysoký představitel Catherine Ashton Zahraniční politika Bezpečnostní politika Rozšiřování

Volby 1979, 1984, 1989 1994, 1999, 2004 2009 (poslední volby) 2014 (nadcházející volby) Politická strana EPP PES ELDR Svobodná aliance Zelení AEN Levice Demokratická strana EUDemokraté Parl. skupiny EPP S&D ALDE Greens-EFA ECR EUL-NGL EFD Referenda

Logo Evropského parlamentu

Jednací místnost v budově EP v Bruselu

Politické skupiny 7. Evropského parlamentu
Politická skupina		Vůdce	Rozdělení mandátů
	EPP	Joseph Daul	265
	S&D	Martin Schulz	184
	ALDE	Guy Verhofstadt	85
	Greens-EFA	Daniel Cohn-Bendit Rebecca Harms	55
	ECR	Michał Kamiński	54
	GUE-NGL	Lothar Bisky	35
	EFD	Nigel Farage Francesco Speroni	31
	Nezařazení	Poslanci bez skupiny	27	Zdroj: Evropský parlament

Evropský parlament (EP) je jeden ze sedmi orgánů Evropské unie (EU) a spolu s Radou Evropské unie přijímá její legislativní akty. Reprezentuje občany Evropské unie. Poslanci parlamentu jsou voleni přímou volbou každých pět let. První přímé volby do Evropského parlamentu byly v červnu 1979. Poslanci jsou v jednotlivých zemích EU voleni podle zásad poměrného zastoupení v tajné volbě všemi občany EU, jednotlivé volební systémy se však liší. V Belgii, Lucembursku, Řecku a na Maltě jsou volby pro občany povinné.

Parlament má 754 poslanců. Počet poslanců z jednotlivých členských státu určuje z podnětu parlamentu jednomyslným rozhodnutím Evropská rada (čl. 14 SEU). Volit mohou všichni občané Unie na území daného členského státu. Sídlem EP je Štrasburk (plenární zasedání), ale parlament pracuje také v Bruselu (výbory, schůze politických skupin) a Lucemburku (sekretariát). Základní pravomoce EP jsou legislativní, rozpočtová a kontrolní. Také politická role Parlamentu v EU postupně roste.

Legislativní pravomoc

Maastrichtská smlouva umožnila parlamentu se tzv. procedurou spolurozhodování podílet na legislativním procesu. Rada Evropské unie, ve které jsou zastoupeny státy, si však uchovala výrazně silnější pozici. Po Lisabonské smlouvě je postavení Evropského parlamentu a Rady Evropské unie v legislativním procesu rovnocenné. Pro většinu evropské legislativy Lisabonská smlouva zavádí tzv. řádný legislativní proces dle čl. 294 Smlouvy o fungování Evropské unie.

Pro přijímání textů legislativního či jiného charakteru Evropský parlament užívá, stejně jako jeho národní protějšky, systém výborů a zpravodajů. Tento systém spočívá v tom, že o jednotlivé texty (buď návrhy Evropské komise či parlamentní rezoluce) se stará zpravodaj (vybraný poslanec v rámci příslušného výboru). Tento poslanec vypracovává, ve spolupráci se sekretariátem, pozici EP k dané otázce (zprávu), například k návrhu Komise. Zpravodaj pak přijímá a zapracovává pozměňovací návrhy ostatních poslanců. Ostatní frakce pak ještě jmenují každá svého „stínového zpravodaje“, který komunikuje se zpravodajem, formuluje mu pozici své politické skupiny a vypracovává pro svou skupinu návod, jak o jednotlivých pozměňovacích návrzích a o textu samotném mají jeho kolegové a kolegyně z klubu hlasovat. Jakmile je text v nějaké podobě schválen ve výboru, jde na plénum.

Rozpočtová pravomoc

Parlament rozhoduje o rozpočtu EU společně s Radou Evropské unie. Rozpočet nevstoupí v platnost, dokud ho nepodepíše předseda EP. Parlament má poslední slovo v mnoha rozpočtových položkách, ale zemědělské výdaje může pouze doplnit; poslední slovo u této položky má Rada. Parlament může rozpočet zamítnout; jednání o rozpočtu pak začíná nanovo. EP v minulosti rozpočet zamítl dvakrát, ale od roku 1986 tuto silnou pravomoc nepoužil. Parlament také kontroluje, jak jsou rozpočtové výdaje využity.

Dozorčí pravomoc

Parlament dohlíží na všechny aktivity Unie. Tato pravomoc byla původně vyhrazena pouze pro aktivity Evropské komise, nyní je ale rozšířena i na Radou Evropské unie a orgány zodpovědné za Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Parlament hraje klíčovou roli při jmenování Komise: hlasuje o předsedovi Komise a vede slyšení o každém navrženém komisaři; poté rozhoduje o jmenování Komise jako celku v hlasování o důvěře. EP a jeho členové mohou komisi interpelovat. EP má také právo vyjádřit komisi nedůvěru a tak ji přinutit k rezignaci. Tuto pravomoc ovšem Parlament zatím nikdy nevyužil, přestože se k tomu již schylovalo v roce 1999 (Santerova komise odstoupila ještě před hlasováním v Evropském parlamentu). V současné době se hodně hovoří i o tom, že by politická orientace Evropské komise měla odpovídat většině v EP vzešlé z voleb (funkční období Komise a EP jsou sladěna). Občané EU se mohou na EP obracet s peticemi. Pokud mají stížnosti proti činnosti orgánů EU, mohou se obrátit na Evropského veřejného ochránce práv, který spadá pod EP. EP může také podávat žaloby k Evropskému soudnímu dvoru v oblasti mezinstitucionálních vztahů.

Politická role

Politická role Parlamentu stále roste. Rada konzultuje s Parlamentem svá důležitá zahraničněpolitická rozhodnutí. Parlament vznáší na Radu dotazy a může vydávat doporučení. Mezinárodní události jsou předmětem parlamentních rozprav, které jsou zakončeny přijetím usnesení požadujících určitý zahraničněpolitický přístup Unie. Přijetí každého nového člena EU a většina mezinárodních smluv musí být odsouhlasena Parlamentem. Evropský parlament přisuzuje značnou důležitost ochraně lidských práv jak uvnitř, tak vně Unie. Používá svoji pravomoc souhlasu jako jeden z prostředků podpory vážnosti základních práv. Tuto pravomoc Parlament použil k zamítnutí několika finančních protokolů s jistými nečlenskými zeměmi na základě nedodržování lidských práv, čímž tyto země přinutil propustit politické vězně anebo přijmout mezinárodní zásady ochrany lidských práv. V roce 1988 Parlament založil Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, která se každoročně uděluje jednomu nebo více jednotlivcům nebo skupině, kteří se vyznamenali v boji za lidská práva. V roce 1989 byla tato cena udělena Alexandru Dubčekovi.

Každý občan členského státu EU je zároveň občanem Unie. Občanství EU doplňuje, nikoliv nahrazuje, národní občanství. Občané EU mají právo podávat petice k Evropskému parlamentu, právo předkládat své stížnosti Evropskému veřejnému ochránci práv (ombudsmanovi), a právo oslovit jakýkoli orgán nebo instituci EU v jednom z úředních jazyků Unie (jazyky všech členských států EU) a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Historie

Parlamentní shromáždění bylo zavedeno již v Pařížské smlouvě z roku 1951 ustavující Evropské společenství uhlí a oceli. Po vzniku Evropského hospodářského společenství a Euratomu v roce 1957 se pravomoce tohoto Shromáždění rozšířily i na oblasti působnosti těchto dvou společenství. Shromáždění bylo tvořeno zástupci národních parlamentů.

V roce 1976 došlo ke změně smluv a od roku 1979 byli poslanci voleni přímou volbou občany jednotlivých členských zemí. V prvních přímých volbách bylo zvoleno 518 poslanců.

Jednotný evropský akt v roce 1986 oficiálně změnil název Shromáždění na Evropský parlament a přidělil mu nové pravomoci. Nový název byl ale fakticky používán už od roku 1962.

Přistoupení nových členů a pozdější sjednocení Německa zvýšilo počet členů na 626.

Historie politických skupin v Evropském parlamentu (1979-2009):

Konzervativci/Křesťanští demokraté (CD,EPP (79-92),EPP (92-99),FE,EPP-ED)      Konzervativci (C,ED,ECR)      Sociální demokraté (S,SOC,PES,S&D)      Komunisté/Krajní levice (COM,LU,EUL,EUL/NGL)       Liberálové/Centristé (L,LD,LDR,ERA,ELDR,ALDE)      Národní konzervativci (UDE,EPD,EDA,UFE,UEN)

Zelení (G)      Zelení/Regionalisté (RBW (84-89),RBW (89-94),G/EFA)      Heterogeneous (CDI,TGI)      Nezávislí (NI)      Euroskeptici (EN,I-EN,EDD,IND/DEM,EFD)      Nacionalisté/Krajní pravice (ER,DR,ITS)

Počet poslanců

	Září 1952	Březen 1957	Leden 1973	Červen 1979	Leden 1981	Leden 1986	Červen 1994	Leden 1995	Květen 2004	Červen 2004	Leden 2007	Červen 2009	Prosinec 2011
Německo Německo	18	36	36	81	81	81	99	99	99	99	99	99	99
Francie Francie	18	36	36	81	81	81	87	87	87	78	78	72	74
Itálie Itálie	18	36	36	81	81	81	87	87	87	78	78	72	73
Belgie Belgie	10	14	14	24	24	24	25	25	25	24	24	22	22
Nizozemsko Nizozemsko	10	14	14	25	25	25	31	31	31	27	27	25	26
Lucembursko Lucembursko	4	6	6	6	6	6	6	6	6	6	6	6	6
Spojené království Spojené království			36	81	81	81	87	87	87	78	78	72	73
Dánsko Dánsko			10	16	16	16	16	16	16	14	14	13	13
Irsko Irsko			10	15	15	15	15	15	15	13	13	12	12
Řecko Řecko					24	24	25	25	25	24	24	22	22
Španělsko Španělsko						60	64	64	64	54	54	50	54
Portugalsko Portugalsko						24	25	25	25	24	24	22	22
Švédsko Švédsko								22	22	19	19	18	20
Rakousko Rakousko								21	21	18	18	17	19
Finsko Finsko								16	16	14	14	13	13
Polsko Polsko									54	54	54	50	51
Česko Česko									24	24	24	22	22
Maďarsko Maďarsko									24	24	24	22	22
Slovensko Slovensko									14	14	14	13	13
Litva Litva									13	13	13	12	12
Lotyšsko Lotyšsko									9	9	9	8	9
Slovinsko Slovinsko									7	7	7	7	8
Kypr Kypr									6	6	6	6	6
Estonsko Estonsko									6	6	6	6	6
Malta Malta									5	5	5	5	6
Rumunsko Rumunsko											35	33	33
Bulharsko Bulharsko											18	17	18
Celkem	78	142	198	410	434	518	567	626	788	732	785	736	754

V případě přijetí Chorvatska do EU bude ve volbách v roce 2014 zvoleno dalších 12 poslanců (chorvatských).

Protože navržený počet poslanců byl pro 27 členských zemí (tedy i pro předpokládaných 12 nových členů), zatímco nejdříve bylo přijato pouze 10 zemí, a celkový počet členů tak byl 25, Smlouva z Nice určila, že v takovém případě budou neobsazená poslanecká místa poměrně rozdělena mezi všechny členy Unie tak, aby celkový počet poslanců byl 732. Toto ustanovení platí přechodně pro parlamentní období 2004–2009. Když však v tomto období byly přijaty další dvě nové členské země, tito noví členové volili své zástupce do EP a počet poslanců tak dočasně překročil maximální počet 732.

Lisabonská smlouva určuje maximální počet poslanců na 751 celkově (předseda parlamentu však nemůže hlasovat) a 96 pro jeden členský stát. Vstoupila však v platnost až 1. prosince 2009, tedy několik měsíců po volbách v roce 2009. Evropská rada proto navrhla dočasné zvýšení počtu poslanců na 754 (a způsob jejich výběru) do konce tohoto volebního období (ted do roku 2014), aby byla zachována proporcionalita při nemožnosti odebrat Německu existující mandáty během volebního období. Evropský parlament tento návrh schválil, při včasné rafitikaci členskými státy by tak tato úprava mohla být platná od prosince 2010.

Orgány Evropského parlamentu

Práce Evropského parlamentu je jako u jiných parlamentů organizována v rámci výborů a pléna. Jedině text schválený na plénu je platný, přesto je práce výborů nepostradatelná. Nabízí totiž poslancům možnost specializace, takže o jednotlivých návrzích se jedná v rámci výborů mezi poslanci, kteří se dané oblasti blíže věnují. Evropský parlament má 20 stálých výborů, které vesměs tematicky odpovídají generálním ředitelstvím Evropské komise. Kromě výborů existují ještě podvýbory a také dočasné výbory svolávané k aktuálním tématům.

Vedle výborů má Evropský parlament ještě delegace. Je jich 33 a mají meziparlamentní charakter. Jedná se o kontakt s poslanci parlamentů třetích zemí z celého světa a také přidružených či kandidátských zemí. Vedle toho jsou v EP i delegace pro působení v parlamentních shromážděních EU-AKT (africké, karibské a tichomořské státy), EU-Středomoří a také v parlamentním shromáždění NATO.

Vedle výborů a delegací jsou v Evropském parlamentu ještě orgány, které zajišťují jeho chod. Jsou jimi konference předsedů (předseda EP a předsedové politických skupin; řeší otázky spojené s chodem parlamentu), kvestoři (volení poslanci pro vyřizování administrativních a finančních otázek poslanců) a předsednictvo EP (předseda EP, místopředsedové a kvestoři jako pozorovatelé). Zvláštní postavení má předseda Evropského parlamentu, který zastupuje EP navenek. Předseda EP je volen na dva a půl roku a momentálně jím je německý poslanec Martin Schulz, který v lednu 2012 vystřídal svého polského předchůdce Jerzy Buzek (zvolen 14. července 2009). Evropský parlament má také Generální sekretariát tvořený 5 000 úředníky v Lucemburku a v Bruselu.

Pro rozdělování všech postů v rámci orgánů EP mezi frakcemi (předsednictví EP, předsednictví výborů atd.), ale i v rámci frakcí mezi jednotlivými národními delegacemi, se používá systém D’Hondt, který dobře reflektuje váhu jednotlivých subjektů (stejný systém se používá i pro rozdělování křesel v české poslanecké sněmovně).

Odkazy

Související články

• Evropská politická strana
• Politická skupina Evropského parlamentu
• Volební právo v Česku

Externí odkazy

• (česky) Oficiální stránky Evropského parlamentu
• (česky) Informační kancelář Evropského parlamentu v ČR
• (česky) Evropský parlament Odborně