Slovinsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Republika Slovinsko
Republika Slovenija
Vlajka Slovinska
vlajka
Znak Slovinska
znak
Hymna: Zdravljica
Geografie

Poloha Slovinska

Hlavní město: Lublaň
Rozloha: 20 273[1] km² (150. na světě)
z toho 0,6 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Triglav (2864 m n. m.)
Časové pásmo: +1
+2 (letní čas)
Poloha: 46°0′ s. š., 15°0′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 1 964 036[2] (143. na světě, 2002)
Hustota zalidnění: 100[3] ob. / km² (107. na světě)
HDI: 0,892 (velmi vysoký) (21. na světě, 2012)
Jazyk: slovinština, v občinách s národnostními menšinami italština a maďarština
Národnostní složení: Slovinci: 83,06 %; Srbové: 1,98 %; Chorvati: 1,81 %; Bosňáci: 1,10 %; jiné národnosti: 2 %; neuvedeno: 10,05 %[2]
Náboženství: katolíci: 57,8 %; ateisté: 10,1 %; neznámé/neuvedli: 22,8 %; ostatní: 9,3 %[4]
Státní útvar
Státní zřízení: parlamentní republika
Vznik: 25. červen 1991 (8. říjen 1991) (nezávislost na SFRJ)
Prezident: Borut Pahor
Předseda vlády: Miro Cerar
Měna: euro (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 27 475 USD (21. na světě, 2012)
Giniho koeficient: 22,7[5] (2008)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 705 SVN SI
MPZ: SLO
Telefonní předvolba: +386
Národní TLD: .si
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Slovinsko (slovinsky Slovenija), oficiálně Republika Slovinsko (slovinsky Republika Slovenija; výslovnost: Republika Slovenija [reˈpublika sloˈveːnija]), je středoevropský stát. Samostatné Slovinsko vzniklo roku 1991 jako jeden z nástupnických států Jugoslávie. Slovinsko je členem OBSE (od 24. 3. 1992), OSN (od 22. 5. 1992), Rady Evropy (od 14. 5. 1993), WTO (od 30. 7. 1995), EEA, NATO (od 29. 3. 2004), EU (od 1. 5. 2004), Eurozóny (od 1. 1. 2007), Evropské celní unie a Schengenského prostoru (od 21. 12. 2007) a OECD (od 21. 7. 2010). Jeho sousedy jsou Rakousko, Maďarsko, ChorvatskoItálie.

Většinu z necelých dvou milionů obyvatel Slovinska tvoří Slovinci (83%), následují Srbové (1,98%) a Chorvaté (1,81%).[6]

V září 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě.[7] Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko.[8] Za datum vzniku Slovinska je považován 19. únor 1944, kdy byl v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přeměněn v Slovinskou národněosvobozeneckou radu, v zásadě první slovinský parlament.[9]

Nezávislost na Jugoslávii vyhlásilo Slovinsko 25. června 1991. Na základě Brionské deklarace byla účinnost aktu vyhlášení nezávislosti na tři měsíce pozastavena. 2. října 1991 potvrdilo společné zasedání všech komor Skupščiny úmysl nabýt nezávislost okamžitě, jakmile uplyne tříměsíční moratorium smluvené Brionskou deklarací.[10] Moratorium vypršelo 8. října 1991, kdy Slovinsko definitivně získalo svou nezávislost na Jugoslávii.[10][11]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Slovinska.

Pravěk a starověk[editovat | editovat zdroj]

Oblast současného Slovinska byla osídlena již v období starší doby kamenné, což potvrzují kamenné a kostěné nálezy. Řecké a římské prameny zmiňují, že v období kolem 2 tisíciletí př. n. l. byla oblast osídlena Ilyry. Právě od názvů některých ilyrských kmenů vznikla pojmenování některých jadranských oblastí – Dalmácie (kmen Dalmátů) či Istrie (kmen Histri). Kolem roku 1000 př. n. l. v oblasti pravděpodobně založili v rámci svých kolonizačních aktivit osady Řekové.[12] V době železné osídlili oblast Keltové. Nejvýznamnější keltský kmen – Norikové – založil v prostoru současných rakouských Korutan první státní útvar, jenž pozdější římské prameny označují za Norické království. Centrum království se nacházelo přibližně 7 kilometrů na sever od dnešního Klagenfurtu. Od druhého století př. n. l. mělo království obchodní styky s Římem, s čímž souvisel vznik římských měst – Emony, Poetovie, Nevioduna.[13] Římané se Norického království zmocnili v období let 15 až 10 př. n. l. V této době byla také ustavena římská provincie Noricum. Od čtvrtého století našeho letopočtu byla římská přítomnost ohrožována celou řadou barbarských kmenů. Ty v roce 379 vyplenily jedno z největších římských měst v oblasti – Poetovii (dnešní Ptuj).[14] V pátém století z oblasti panonské nížiny protáhli Hunové, stejnou cestou poté prošli i Ostrogóti. V polovině šestého století přišel do oblasti dnešního Slovinska germánský kmen z panonské nížiny – Langobardi. Vykopávky z okolí Kranje naznačují, že určitou dobu prostor současného Slovinska obývali. Po odchodu Langobardů přicházejí v šestém století do alpských údolí slovanské kmeny – tzv. alpští Slované.[14]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Karantánie (880)

Existují dvě hypotézy o příchodu alpských Slovanů do oblasti. V současnosti je všeobecně přijímána a doložena teze, že prostor Slovinska byl osídlen dvěma vlnami: první vlna dorazila kolem roku 550 ze severu z oblastí osídlených západními Slovany. Nálezy, které by tuto tezi potvrdily, byly nalezeny až na sklonku dvacátého století při výstavbě dálnice v okolí Mariboru. Druhá vlna přišla později podél řek Drávy a Sávy z jihovýchodu.[15] V minulosti – v dobách Jugoslávie – za neexistence nálezů, které by prokazovaly vazbu se severními oblastmi, byla podporována představa, že celý prostor byl osídlen právě z jihovýchodu, což mělo potvrzovat jednotný původ jižních Slovanů. Slované byli ze západu zafixování langobradským limes a ze severu Karavankami, kam byli vytlačeni německou kolonizací, jež probíhala od osmého století.

Fredegardova kronika hovoří o vládě Valuka, jenž měl být Sámovým vrstevníkem a spojencem zapojeným do kmenového svazu vzniklým k obraně proti Avarům. Poprvé v roce 670 se o zemi, v níž žijí alpští Slované, hovoří jako o Karantánii (Carantania, civitas Carantana), jejímž jádrem byly dnešní Korutany. Anonymní ravenský autor pro alpské Slovany použil starého keltského pojmenování. Také langobardští historici používali pro alpské Slovany pojmenování Karantánci. Centrem Karantánie byl Krnski grad (Karnburg) ležící nedaleko dnešního Klagenfurtu. V čele karantánských Slovanů byl kníže, na jehož výběru se podíleli tzv. kosezové. Jednalo se o vojenskou družinu, která vznikla z někdejších svobodných sedláků.[16] Když kolem roku 740 zesílily útoky Avarů, požádali karantánští Slované o pomoc Bavory. V roce 745 za vlády knížete Boruta Karantánci dobrovolně přijali ochranu a politickou nadvládu Bavorů a skrze tuto nadvládu dochází k nové vlně christianizace (první proběhla již v římských dobách). Z Bavorska přišli do současného slovinského prostoru misionáři, jako rukojmí přijala v Bavorsku křesťanství i první karantánská knížata – Gorazd a Hotimir. Hotimir si od salcburského biskupa vyžádal chorbiskupa a touto funkcí byl pověřen Ir Modestus, z jehož spisů vyplývá, že vzpoury proti pokřesťanštění byly Bavory násilně potlačovány. Jakmile se v roce 788 stalo Bavorsko součástí Francké říše, dostala se i doposud v zásadě autonomní Karantánie pod franckou nadvládu. Z pramenů vyplývá, že v osmém století jižně od Karavanek existovalo malé slovanské knížectví – Karniola – s centrem v někdejším opevněném středisku Keltů i pozdějších Římanů Carnii (dnešní Kranj). V roce 795 spojená vojska Franků, Karantánců a Karniolců drtivě porazila v Panonské nížině Avary. Karantáncům i Karniolcům bylo tažení proti Avarům Franky přikázáno. V letech 819 až 823 se Slované z Karantánie a Karnioly připojili k protifranckému povstání Ljudevita Posávského. Po potlačení povstání byla politická autonomie těchto knížectví fakticky zlikvidována a dosavadní slovanská knížata byla zbavena své moci. Na území někdejší Karnioly vznikla Kraňská marka. Všechny vyšší sociální skupiny byly tvořeny příslušníky nového německého etnika, Slované – označovaní jako Vindové – žili zejména na jihu jako rolníci.[17] Ze zde vládnoucích, původem zahraničních rodů, se důrazněji prosadili zejména Eppensteinové[18], Spanheimové[19] a Celjští, kteří díky úspěšné sňatkové politice dosáhli hodnosti říšských knížat.[20][pozn. 1] Německá nadvláda znamenala germanizaci slovinských osad na sever od Drávy. K uchování národní identity přispěla místní inteligence, tvořená zejména katolickými duchovními.[21] Až do 11. století si podstatná část slovanského obyvatelstva udržela do značné míry svobodné postavení a řídila se vlastními zákony. Pod tlakem feudálních vrstev se postupně svobodní rolníci měnili v polosvobodné či v poddané. Je doložena i existence otroků. Hospodaření se soustředilo do dvorců zakládaných panovníkem a jeho velmoži.[22] Podstatný rozvoj společnosti je spojen s urbanizací, k níž docházelo od 9. a 10. století. Vznikající nebo dále se rozrůstající města a jejich obyvatelé byli svobodní, postupem času získávali další výhody a privilegia. Vedle ražení mincí a vybírání poplatků se jednalo například i o právo na stavbu hradeb, volení vlastní samosprávy a další. V souvislosti s tím se vytvářelo na dnešním slovinském území i městské právo.[23][pozn. 2] Význačným pozemkovým vlastníkem byla i církev, těžící z četných donací. Významnou pozici zde měl aquilejský patriarchát a některá biskupství, zejména freisinské a bamberské, vedle nich vznikaly v zemi od roku 1000 i benediktinské kláštery. Tento vývoj se promítl i do kulturní oblasti, kde působily různé vlivy z okolních zemí.[24] Ve vrcholném a pozdním středověku se původní dvorce rozpouštěly ve prospěch menších usedlostí, na nichž robotovali sami poddaní rolníci výměnou za finanční obnos. Rolník byl povinen omezený počet dnů v roce robotovat a odvádět vrchnosti naturální, později peněžité, dávky. Dosud pokračující germanizaci obyvatelstva zastavila zhruba od 15. století imigrace slovanského obyvatelstva ze zemí ohrožených Turky. Pokračoval rozvoj měst, jejichž společenské elity mluvily nejčastěji německým jazykem.[25]

Jedna ze stran Frisinských zlomků

Podoba jazyka Karantánců je zachycena v tzv. Frisinských zlomcích pocházejících z období kolem roku 1000, kdy freisinské biskupství sestavilo pro potřeby svého kostela ve Spittalu převážně latinský liturgický kodex, v němž se nacházejí tři slovanské texty – vzorec všeobecné zpovědi, krátké kázání o hříchu a pokání a krátká zpovědní modlitba. Frisinské zlomky jsou nejen nejstarší literární památkou ve Slovinsku, ale také nejstarší latinkou zaznamenaný slovanský text vůbec.[26]

Po ustavení Svaté říše římské vznikla sloučením hrabství a pohraničních marek Velká Karantánie sloužící k ochraně jižní hranice před maďarskými výboji na jižní hranici říše. Právě římská hranice na Sotle a Kolpě vymezila východní a jihovýchodní hranici slovinského etnického prostoru.[27] Díky německé kolonizaci Podunají a vytlačení Slovanů z prostoru Balatonu Maďary došlo k rozdělení souvislého slovanského osídlení. Velká Karantánie existující v období let 976 až 1077 byla tvořena Karantánským vévodstvím a několika markami: Karantánskou, Podrávskou, Saviňskou, Kraňskou (Posávskou), Istrijskou, Furlanskou a Veronskou.[28] Postupně se od vévodství oddělila Veronská a Furlanská marka, později také Karantánská marka. Nejsevernějším hrabstvím Karantánské marky bylo hrabství Steyer, které marce dalo nové označení – Štýrsko.[29] Rod Andechs-Meranů vládnoucí Posávské marce získal postupně i jižní část Saviňské marky, čímž byl dán základ vzniku nové země – Kraňska, kde většinu měli Slované. Název není odvozen od Kraňské marky, ale od slovanského označení Krajina používaného pro označení pohraniční marky.[30] V roce 1251 připojil ke svým državám český král Přemysl Otakar II. Štýrsko a v roce 1270 také Korutany, Kraňsko a některé enklávy ve Furlansku. Český král zde byl zastupován místodržiteli – hejtmany, kteří většinou pocházeli z řad české šlechty. V roce 1276 byl Přemysl Otakar II. donucen své alpské země předat Rudolfu Habsburskému.[31]

Po roce 1335 se v rukách Habsburků kumulovala další území, která získali od gorických hrabat. V roce 1382 se ze strachu před Benátčany dalo pod ochranu Habsburků přístavní město Terst. Mimo habsburské panství zůstávalo jen Gorické hrabství a města na pobřeží severní Istrie, která ovládala Benátská republika. Konkurenty Habsburků však byl rod Celjských. Tento rod německých hrabat pocházel původně z panství v okolí hradu Žovnek (Sovneg). Celjský hrad rod získal v roce 1341. Rodovým znakem Celjských byl modrý štít se třemi šesticípými zlatými hvězdami, který byl převzat do současného státního znaku Slovinska. Na konci čtrnáctého století zachránil Herman II. Celjský Zikmunda Lucemburského před utopením v Dunaji, což mělo za následek mocenský vzestup rodu a v roce 1436 i povýšení do hodnosti říšských knížat. Celjští, jejichž panství se vyvíjelo zcela nezávisle na Habsburcích, zamýšleli svou sňatkovou politikou propojit svůj rod s dalšími rody v Chorvatsku, v Bosně a v Srbsku. Rod byl propojen i s Lucemburky, když si za svou manželku vzal Hermanovu dceru Barbaru sám císař Zikmund. V roce 1443 uzavřeli Celjští s Habsburky smlouvu, v níž se dohodli na vzájemném dědictví v případě, že jeden z rodů vymře po meči. Ulrich II. – poslední z Celjských – měl za manželku dceru srbského despoty Đorđe Brankoviće a v polovině patnáctého století byl ustaven královským náměstkem v Uhrách. Žárlivost maďarské šlechty vyústila v Ulrichovu vraždu při jeho návštěvě uherského hraničního města na Dunaji Bělehradu v roce 1456. Dle indicií stál za vraždou László Hunyadi. Ulrichem vymřel rod Celjským po meči, a tak se jejich panství dostalo Ulrichovou vraždou do habsburských rukou. Definitivně Habsburkové ovládli slovinské etnické území – s výjimkou Benátčany ovládaných okrajových území v severním Furlansku – na začátku šestnáctého století.[32]

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Kozlerova mapa slovinských zemí

Vymřením zdejších dynastií a získáním jejich území se utvrdilo postavení habsburské dynastie v regionu, zejména po roce 1526, kdy jejich vláda zahrnovala již všechny slovinské země.[20] Území Slovinska tak bylo po několik následujících století, s výjimkou let 1809 až 1814, kdy bylo součástí Ilyrského království, pod vládou Habsburků.[33][34] Od 15. století trpělo zdejší obyvatelstvo intenzivními a často se opakujícími loupeživými nájezdy osmanských jednotek. To vytvářelo, spolu se špatnými sociálními podmínkami, předpoklady k rolnickým povstáním.[20] K těm pak opakovaně docházelo, a to v letech 1473 až 1478 a 1515.[33] Povstání bylo vojensky potlačeno, jeho vůdcové popraveni a byla zavedena nová daň – povstalecká dávka. I další pokusy o povstání byly krvavě potlačeny.[35]

Postavení Slovinců zlepšily reformy Marie Terezie a Josefa II.[21] V té době existovala na území Slovinska korunní země Kraňsko a dále části dalších korunních zemí: Korutan, Štýrska, Gorice a Gradišky, Istrie, jakož i malá část Uherska (Zámuří).[36] Od šedesátých let 19. století se formovaly moderní slovinské občanské síly.[37] Po zahájení první světové války byl vyhlášen výjimečný stav, došlo ke zrušení řady politických svobod a byla zpřísněna cenzura.[38] V květnu 1917 přednesl na zasedání parlamentu Anton Korošec Májovou deklaraci, kterou podepsalo všech 22 jihoslovanských poslanců vídeňského parlamentu, v níž požadovali, aby bylo vytvořeno samostatné státní těleso Slovinců, Chorvatů a Srbů pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie.[39] V říjnu 1918 si již Slovinci uvědomili, že reforma Rakousko-Uherska není možná a že o budoucnosti rozhodne mírová konference, na níž se budou domáhat práva na sebeurčení. Rozchod s habsburskou monarchií se datuje 11. říjnem 1918, kdy slovinská reprezentace odmítla možnost podílet se na vídeňské vládě.[40]

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Slovinci opustili habsburské soustátí 29. října 1918, když v Záhřebu vznikl Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (od prosince 1918 po spojení se Srbským královstvím Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, od října 1929 Království Jugoslávie).[41][42] Rapallskou smlouvou z 12. listopadu 1920 připadlo Přímoří, Goricko, Terst, Istrie a větší část západního Korutanska (Notraňsko) Itálii, plebiscitem v Korutanech 10. října 1920 připadly téměř celé Korutany Rakousku, v Maďarsku zůstalo několik slovinských vesnic v Prekomurji.[36] Po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 bylo území dnešního Slovinska rozděleno mezi Německo (severovýchod), Itálii (jihozápad) a Maďarsko (Prekomurje).[21][37] V německé okupační zóně docházelo k násilné germanizaci a vysidlování etnických Slovinců. Italská vláda poskytla své části Slovinska částečnou autonomii. Část slovinské politické elity pak s Italy kolaborovala.[37] Již v červenci 1941 začalo ozbrojené povstání proti okupantům.[33] Nejvýznamnějším subjektem národněosvobozeneckého boje se stala Osvobozenecká fronta.[21] V roce 1943 byla dolomitským prohlášením formálně uznána role komunistů jako vůdců odboje.[43]

V září 1943 se Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie usnesla o obnovení Jugoslávie na federálním základě.[7] Jednou z federálních jednotek se mělo stát i Slovinsko.[8] Od počátku roku 1944 se začali komunisté připravovat na převzetí politické moci v poválečném Slovinsku. Aby se zabránilo návratu vícestranického systému, bylo rozhodnuto o vytvoření lidové vlády, jež bude právě pod vedením komunistů. 19. února 1944 se v Črnomelju Slovinský národněosvobozenecký výbor přejmenoval na Slovinskou národněosvobozeneckou radu a současně se prohlásil za nejvyšší zákonodárný a zastupitelský orgán ve Slovinsku.[44]

V roce 1945 bylo Slovinsko poprvé v historii uznáno za státní útvar. V roce 1947 získalo Slovinsko část západních území, která po první světové válce připadla Itálii.[21] V roce 1954 pak bylo mezi Itálii a Jugoslávii rozděleno i sporné území v okolí Terstu.[37] Slovinsko v rámci jugoslávské federace bylo nejprve lidovou republikou a od roku 1963 socialistickou. V průběhu šedesátých let se začaly objevovat rozpory s centrem (např. Silniční aféra), které skončily odstavením reformních komunistů (Stane Kavčič) a upevněním pozic konzervativců.[45] Rozklad Jugoslávie začal smrtí maršála Tita v květnu 1980. Na jaře 1987 vyšlo další číslo časopisu Nova revija, v němž byly zveřejněny příspěvky France Bučara, Petera Jambreka, Tine Hribara, Ivana Urbančiče a Jože Pučnika, ve kterých napadli vedoucí úlohu komunistů, centralistické vedení jugoslávské politiky a formulovali cíl slovinského národa, kterým má být samostatný slovinský stát jako součást jugoslávské konfederace.[46] Následný demokratizační proces prováděný především formou ústavních dodatků realizovali sami slovinští komunisté. V květnu 1989 zveřejnila slovinská opozice Májovou deklaraci, v níž požadovala ustavení suverénního slovinského státu a svobodu rozhodování o vnějších svazcích. Komunisté v reakci vydali Základní listinu Slovinska, která také hovořila o suverenitě, ale hlásila se také k reformované jugoslávské federaci.[47] V dubnu 1990 proběhly první poválečné svobodné volby, které přinesly vítězství opozičního bloku DEMOSparlamentních volbách a Milana Kučana ve volbách předsedy Předsednictva. V prosincovém referendu se většina hlasujících vyjádřila pro samostatnost.[37] Nezávislost Slovinsko vyhlásilo 25. června 1991, na což okamžitě reagovala Jugoslávská lidová armáda. Pod patronací Evropských společenství byla v červenci sjednána Brionská deklarace, která znamenala ukončení bojů ve Slovinsku, ale také vyhlášení tříměsíčního moratoria na nezávislost.[48] Po uplynutí moratoria potvrdila slovinská skupščina nezávislost.[49] V lednu 1992 uznala Slovinsko většina členů OSN.[37]

Samostatnost Slovinska přinesla spory s Chorvatskem v otázce jaderné elektrárny Krško a hranic. Jaderná elektrárna byla budována z finančních prostředků obou republik a tento problém se podařilo vyřešit v letech 1993 až 1996. Hraniční spor se týkal především přístupu Slovinska do mezinárodních vod, kdy pobřežní pás Chorvatska od mezinárodních vod odloučil slovinské přístavy Koper, Izola, Portorož a Piran.[50] Hraniční spory stále nejsou definitivně vyřešeny (květen 2011).

Spory vyvstaly také ve vztazích s Itálií, která zpochybnila některé s bývalou Jugoslávií uzavřené dohody, které se týkaly osob, které po přiřčení území v okolí Terstu Jugoslávii zůstaly v Itálii a přišly o svůj majetek v Jugoslávii. Výsledkem těchto sporů byla blokace slovinských přístupových rozhovorů do Evropské unie. Dohoda o přidružení Slovinska k EU byla podepsána v červnu 1996, když Italové akceptovali slovinské řešení – přijetí zákona umožňujícího občanům EU čtyři roky po ratifikaci vstoupit na trh s nemovitostmi.[50]

Slovinsko se 1. května 2004 stalo členským státem Evropské unie a 1. ledna 2007 nahradili Slovinci svou národní měnu tolar eurem.

Geografie a klima[editovat | editovat zdroj]

Topografická mapa Slovinska

Slovinsko se nachází ve střední Evropě[51], má přístup ke Středozemnímu moři a na podstatné části jeho severních hranic se nachází Alpy, jmenovitě horské skupiny Julské Alpy, Savinjské Alpy, Karavanky a Pohorje. Jeho pobřeží, ležící u Jaderského moře, se táhne přibližně 47 kilometrů[52] od hranic s ItáliíChorvatsku. Jihozápadní části země vévodí krasy, jichž je registrováno necelých 6,6 tisíce[53], s podvodními řekami, roklinami a jeskyněmi, rozkládající se mezi Středozemním mořem a Lublaní. Naopak východ a severovýchod Slovinska, při hranicích s Chorvatskem a Maďarskem, je takřka rovný. Přesto je podstatná část slovinského území kopcovitá až hornatá a zhruba 90 % povrchu leží nad 200 metrů nad mořem.[54]

Ve Slovinsku se střetávají čtyři významné evropské geografické regiony – Alpy, Dinárské hory, Panonská pánev a Středomoří.[55] Nejvyšší horou je Triglav se 2864 metry, průměrná nadmořská výška činí 556,8 metrů.[55] Přestože leží při pobřeží Jaderského moře, podstatná část Slovinska se nalézá v povodí Černého moře.[56]

Kolem poloviny země (11 861 km²[57]) zabírají lesy, což činí Slovinsko, po Finsku a Švédsku, třetím nejzalesněnějším státem v Evropské unii.[58] Na slovinském území se dají nalézt i pozůstatky pralesů, zejména v oblasti Kočevje. Zemědělská plocha zabírá přibližně 4 685 km², z toho orná půda cca 1 751 km², trvalý travní porost 2 673 km² a zbývajících 260 km² jsou trvalé kultury.[59] Dále se ve Slovinsku nachází 161 km² vinic.[59]

Ve Slovinsku je podnebí alpské, kontinentální a středomořské.[55] Většina Slovinska má kontinentální podnebí, průměrná teplota je -2 °C v lednu a 21 °C v červenci.[60]

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Hlava státu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Prezident Slovinska.

Prezident republiky je představitelem Republiky Slovinsko a vrchním velitelem ozbrojených sil Republiky Slovinsko.[61] Funkce prezidenta republiky je neslučitelná s výkonem jakékoliv veřejné funkce či povolání.[62] Do účinnosti ústavy z roku 1991 mělo Slovinsko kolektivní hlavu státu – Předsednictvo. První prezidentské volby se uskutečnily 6. prosince 1992 a jejich vítězem se stal Milan Kučan, který již od dubna 1990 vykonával funkci předsedy Předsednictva.[63]

Hlavou státu byl v letech 1945 až 1974 předseda Skupščiny, v letech 1974 až 1992 Předsednictvo, resp. jeho předseda, a od roku 1992 prezident.[64][65] Současným slovinským prezidentem je Borut Pahor.

Parlament a vláda[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Zákonodárné sbory Slovinska a Vláda Republiky Slovinsko.

Zákonodárné sbory vznikly po druhé světové válce. Do roku 1953 byl slovinský parlament jednokomorový, v letech 19531963 dvoukomorový, poté do roku 1974 pětikomorový a v letech 19741991 tříkomorový.[66] Dnes se pod pojmem parlament souhrnně označuje Státní shromáždění a Státní rada, které jsou však ústavně konstruovány bez podřazení pod společný subjekt.[67] Současný slovinský parlament je z obecného hlediska nastaven jako nedokonalý dvoukomorový s výraznou převahou dolní komory (Státního shromáždění).[68]

V čele zákonodárných sborů a jejich komor stál vždy předseda, v letech 1946 až 1953 pak ještě existoval i kolektivní orgán – Prezídium Skupščiny.[66][69][70] V letech 1953 až 1974 byl předseda Skupščiny zároveň nejvyšším představitelem republiky.[64] V současnosti má svého předsedu Státní rada i Státní shromáždění.

Nejvyšším orgánem moci výkonné je Vláda Republiky Slovinsko. Z hlediska ústavy a zákonů se vláda jeví – podobně jako za účinnosti socialistické ústavy – jako výkonný výbor parlamentu, což však v praxi již tak jednoznačné není.[71]

Soudní systém[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Soudy ve Slovinsku.

Soudní moc ve Slovinsku je tvořena Ústavním soudem, Nejvyšším soudem – jako nejvyšším soudním tělesem – pod nímž se nacházejí vrchní soudy a Vyšší pracovní a sociální soud. Pod vrchními soudy jsou soudy krajské a okresní, pod Vyšším pracovním a sociálním soudem jsou pracovní soudy a Pracovní a sociální soud.[72]

Do roku 1918 byl vývoj slovinské soudnictví ovlivňován příslušností k podunajské monarchii, v období let 1918 až 1991 – s přestávkou za druhé světové války – pak vývojem ve státu jižních Slovanů.

Současná soustava obecných soudů je tvořena 44 okresními soudy (okrajna sodišča), které jsou podřazeny pod jeden z jedenácti krajských soudů (okrožna sodišča), které jsou rozděleny mezi čtyři vrchní soudy (Višja sodišča). Na vrcholu soustavy se nachází Nejvyšší soud Republiky Slovinsko (Vrhovno sodišče).[72] a úrovni vrchních soudů existuje ještě Správní soud (Upravno sodišče) a Vrchní pracovní a sociální soud (Višje delovno in socialno sodišče), pod který patří tři pracovní soudy a jeden pracovní a sociální soud.[73] Ve Slovinsku existuje také Ústavní soud. Výjimečné soudy a v době míru vojenské soudy se z dikce ústavy nevytvářejí.[74] Podle ústavy jsou soudci slovinských soudů vázáni ústavou a zákonem.[75] Specifickou institucí je Rozpočtový soud (Računsko sodišče), jenž funguje jako orgán pro přezkoumání státních účtů, státního rozpočtu a všech veřejných výdajů.[76] Rozpočtový soud však nelze řadit mezi ostatní soudy, neboť se s ohledem na své zakotvení nachází zcela mimo moc soudní.[77]

Politické strany[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politické strany ve Slovinsku.

Ve Slovinsku existuje vícestranický systém. Vývoj je rozdělován do čtyř fází: do 1945, do 1986, do 1991, od 1992.[78] První fáze vývoje slovinského stranického systému v období od devadesátých let devatenáctého století do čtyřicátých let dvacátého století byla ve znamení rozvoje občanské společnosti a vytváření prvních politických stran.[79] V důsledku politického vývoje byla na sklonku tohoto období faktická legální politická činnost znemožněna.[78] Od konce druhé světové války až do roku 1986 existovala jedna politická strana – Svaz komunistů Slovinska, organizačně začleněná do Svazu komunistů Jugoslávie.[80] Vedle strany existovala soustava společensko-politických organizací.[81] V letech 1986 až 1991 došlo k přechodu k pluralitnímu stranickému systému.[82] Od roku 1992 funguje současný stranický systém.[78]

Relevantní politické strany současné politické scény jsou zejména Sociální demokraté (Socialni demokrati – SD), Slovinská demokratická strana (Slovenska demokratska stranka – SDS), ZARES - Nová politika (Zares – Nova politika), Demokratická strana důchodců Slovinska (Demokratična stranka upokojencev Slovenije – DeSUS), Slovinská národní strana (Slovenska nacionalna stranka – SNS) a Liberální demokracie Slovinska (Liberalna demokracija Slovenije – LDS).[83]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Slovinska.
Historická území Slovinska
Borders of the Historical Habsburgian Lands in the Republic of Slovenia.png
1 Primorska; Kraňsko: 2a Horní Kraňsko
2b Vnitřní Kraňsko, 2c Dolní Kraňsko
3 Korutany; 4 Dolní Štýrsko; 5 Zámuří

Jako tzv. „slovinské země“ byly označovány Kraňsko (s centrem v Lublani), Dolní Štýrsko (s centrem ve Maribor), Korutany (s centrem Celovci), Gorice a Gradiška (s centrem v Gorici), Terst, Istrie (s centrem v Pule) a Zámuří (s neoficiálním centrem v Murské Sobotě).[84] Po první světové válce zůstala Slovincům jen v zásadě etnicky homogenní území Kraňska, Dolní Štýrsko a Zámuří, kde byla početná maďarská menšina. V meziválečném období byla nejprve dosavadní územní organizace rozbita, v roce 1929 pak prakticky veškerá slovinská území připadla k Drávské bánovině.[85][86]

Po druhé světové válce došlo ke korektuře jugoslávsko-italské hranice, když byla k Jugoslávii připojena území, která po první světové válce Itálie zabrala. Istrie, kde po odsunu Italů měli většinu Chorvaté, se stala součástí Chorvatska.[87] V důsledku sovětsko-jugoslávské roztržky nebyly naplněny úvahy o připojení Korutan (na úkor Rakouska) a celého území Terstu (na úkor Itálie) k Jugoslávii.[88][89]

Ke správní reformě došlo v roce 1952, kdy bylo Slovinsko rozděleno na 19 okresů (okraji), tvořené třemi městy (z toho jedno hlavní město – Lublaň) a 371 občin (z toho 44 městských občin).[90] Od roku 1955 již existovaly jen občiny, jejichž počet postupně klesal – od 130 v roce 1955 na 60 v roce 1982.[90] V roce 1982 se počet občin zvýšil na 65, aby v roce 1990 opět klesl na 62.[90] Po osamostatnění Slovinska se vedly diskuse o reformě systému. V současnosti je ve Slovinsku 212 občin, z nichž 11 má status městské občiny.[91] Poslední z občin, Ankaran, vznikla v červnu 2011 rozhodnutím Ústavního soudu.[92]

Ačkoliv původní koncepce počítala s tím, že po druhých volbách do orgánů občin (1998[93]) bude přijata zákonná úprava krajského zřízení, doposud se tak nestalo.[94][95]

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Zahraniční vztahy Slovinska a Česko-slovinské vztahy.

Slovinsko se stalo samostatným svrchovaným státem 25. června 1991, 26. června 1991 bylo Slovinsko uznáno Chorvatskem.[96] 7. července 1991 byla Brionskou deklarací účinnost aktů z 25. června 1991 na tři měsíce přerušena. V říjnu 1991 potvrdilo Slovinsko svou vůli opustit Jugoslávii. Následně ho uznaly některé bývalé státy SSSR, 19. prosince 1991 bylo Slovinsko uznáno Islandem, Švédskem a Spolkovou republikou Německo.[96] Vatikán Slovinsko uznal 13. ledna 1992, San Marino 14. ledna 1992 a Evropská společenství pak 15. ledna 1992.[96] ČSFR uznala Slovinsko společně s Chorvatskem 16. ledna 1992.[97] Spojené státy americké uznaly Slovinsko 7. dubna 1992.[98]

Slovinsko je od 28. března 2004 členem NATO, od 1. května 2004 členem Evropské unie, od 1. ledna 2007 členem Evropské měnové unie, od 21. července 2010 pak i OECD.[99][100] V letech 1997 až 1999 bylo Slovinsko nestálým členem Rady bezpečnosti OSN, v první polovině roku 2008 předsedalo Slovinsko Radě Evropské unie a v období května až listopadu 2008 bylo v čele Výboru ministrů Rady Evropy.[100][101]

Mimořádnou a zplnomocněnou velvyslankyní Republiky Slovinsko v České republice je od února 2011 Smiljana Knez.[102]

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Slovinska.

Počátky industrializace Slovinska sahají do období habsburské monarchie. Již od vzniku státu jižních Slovanů se slovinské oblasti řadily k hospodářsky nejrozvinutějším.[103] V letech 1945 až 1946 došlo ke zestátnění velkého průmyslu a bylo rozhodnuto, že se ve Slovinsku bude rozvíjet zejména těžký průmysl.[104] 1. září 1947 tak maršál Tito otevřel železárnu v Lublani – Titovi zavodi Litostroj (dnes Litostroj).[105] Jednostranná orientace na těžký průmysl byla opuštěna v období reformní vlády Stane Kavčiče ve druhé polovině šedesátých let, kdy současně začalo období surovinově a technologicky efektivnější výroby.[106] Ačkoliv byli reformní komunisté kolem Kavčiče nakonec odstaveni, Slovinsko si i nadále udrželo relativně intenzivní ekonomické styky se západními zeměmi a firmami, což ovšem naráželo na odpor srbského a jugoslávského vedení.[107][108] Vyhlášení nezávislosti, a tak ztráta celojugoslávského trhu, způsobila slovinskému hospodářství značné problémy: vrostla nezaměstnanost, přibližně o polovinu klesla průměrná mzda a průmyslová výroba klesla na hodnoty z roku 1977. Situace vyvrcholila v roce 1993.[109] V letech 1995 až 2008 byl hospodářský růst stabilní a dosahoval přibližně 4 %.[110] V roce 2009 došlo v důsledku globální krize k meziročnímu poklesu o devět procent.[110] V roce 2009 dosahovala výše hrubého domácího produktu (HDP) na hlavu 17 331 €, nezaměstnanost byla 5,9 %, inflace 0,9 %.[110] Průměrná mzda byla v roce 2009 necelých 1 439 €.[111]

Ve Slovinsku bylo v roce 2008 evidováno přes sto padesát tisíc podnikatelských subjektů[112], z nichž nejznámější jsou Elan, Gorenje, Krka, REVOZ a Triglav.[107]

Průmysl a zemědělství[editovat | editovat zdroj]

V průmyslu je ve Slovinsku zaměstnáno 32 % pracovních sil a průmysl vytváří necelých 34 % HDP. Nejvýznamnějšími odvětvími jsou kovozpracující průmysl, chemický průmysl, elektronický a elektrotechnický, potravinářský, papírenský průmysl a textilní, oděvní a kožedělný.[99]

Pro slovinské zemědělství je typické velké množství maloplošných hospodářství, jež v průměru obhospodařují 6,5 hektaru půdy.[113] Necelých 64 % zemědělské plochy je rozděleno mezi malé statky o velikosti do 15 hektarů.[113] Pro zemědělství je typická nízká produktivita.[99]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Slovinské železnice provozují 1 228 kilometrů trati[114], rozchod kolejí je 1 435 mm, 330 kilometrů[114] je dvoukolejných. Železnice protíná všechny části země. Elektrifikace je poskytována prostřednictvím systému 3kV DC a pokrývá 503 km.[114]

Výstavba prvního třicetikilometrového dálničního úseku ve Slovinsku i v JugosláviiVrhnikaPostojna byla zahájena v květnu 1970. Úsek byl otevřen 29. prosince 1972. K profinancování výstavby byl použit i úvěr od Mezinárodní banky pro obnovu a rozvoj.[115] Výstavbě dálnice předcházela tzv. silniční aféra.[116] Do vyhlášení nezávislosti Slovinska bylo v republice v provozu 187 kilometrů dálnic a rychlostních silnic.[117] V roce 1995 byl přijat Národní program výstavby dálnic v Republice Slovinsko (Nacionalni program izgradnje avtocest v Republiki Sloveniji, NPIA), který počítá především s výstavbou komunikací v ose severovýchod–jihozápad a severozápad–jihovýchod.[118][119] Dálnice jsou ve Slovinsku označovány písmenem A, což souvisí se slovinským pojmenováním – avtoceste. Maximální povolená rychlost na dálnicích je 130 km/hod. V roce 1994 byla dálniční síť převedena na Společnost pro dálnice v Republice Slovinsko (Družba za avtoceste v Republiki Sloveniji, DARS), která dnes spravuje 592 kilometrů dálnic a 155 kilometrů rychlostních silnic.[120] Rychlostní silnice jsou označovány písmenem H, což souvisí se slovinským pojmenováním – hitra cesta. Maximální povolená rychlost na rychlostních silnicích je 100 km/hod.[121]

Až do konce první světové války byl hlavním slovinským přístavem Terst, který byl považován také za jediný jižní „německý“ přístav.[38] Jelikož se však Terst stal posléze součástí Itálie, uvědomila si jugoslávská vláda nutnost vybudování přístavu nového. Tak byl v roce 1957 založen přístav Koper, který se v roce 1958 otevřel mezinárodnímu obchodu.[122] Přístav byl od té doby rozšířen a v roce 2007 jím prošlo 15 milionů tun nákladu, díky čemuž byl druhým největším přístavem v Jaderském moři po Terstu před Rijekou. Další rozšíření přístavu je závislé na vybudování železničního napojení.

Slovinsko má tři mezinárodní letiště: Letiště Jože Pučnika nedaleko Lublaně, Letiště Edvarda Rusjana u Mariboru a malé mezinárodní letiště v Sečovlje nedaleko Portorože. V Cerklje ob Krki se nachází vojenské letiště.[123][124]

Cestovní ruch[editovat | editovat zdroj]

Rozvoj cestovního ruchu nastal ve druhé polovině devatenáctého století, kdy byla dostavěna železniční trať spojující Terst s podunajským vnitrozemím, a z počátku byl spojen především se sídly Bled a Postojna.[125] Také rozvoj turismu byl ve Slovinsku spojen s reformní vládou Stane Kavčiče.[126] Klíčovým zákonem pro oblast cestovního ruchu je zákon o podpoře rozvoje cestovního ruchu z prosince 2003.[127] Hlavní národní turistickou organizací je Slovinská organizace cestovního ruchu (Slovenska Turistična Organizacija).[128][129] V lednu se konává veletrh zaměřený na cestovní ruch – Alpe-Adria: Turizem in prosti čas.[99][130]

Věda a školství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Školství ve Slovinsku.
Friderik Pregl (1869–1930)

V roce 1693 vznikla v Lublani první učená společnost sdružující lékaře, právníky a teology – Academia Operosorum, jež fungovala skoro celé čtvrtstoletí.[131] Významnými osobnostmi slovinské vědy jsou Janez Vajkard Valvasor, jenž vydal německy psanou encyklopedickou práci Sláva vévodství kraňského (Die Ehre des Hertzogthums Crain), matematik a fyzik Jurij Vega, fyzik Jožef Stefan, právník a politik Peter Kozler, jenž byl autorem podrobné mapy území osídleného slovinským etnikem, letecký konstruktér Edvard Rusjan či jazykovědec Franc Miklošič.[132][133]

Jediným slovinským nositelem Nobelovy ceny je Friderik Pregl, jenž však pracoval v rakouském Grazu.[132]

Školský systém ve Slovinsku je možné rozdělit na obecnou část a zvláštní část. Obecnou část tvoří předškolní vzdělání, základní vzdělání, střední vzdělání (odborné a technické vzdělávání, střední všeobecné vzdělávání), vyšší odborné vzdělávání a terciární vzdělávání. Zvláštní část systému tvoří vzdělávání dospělých, hudební a taneční vzdělávání, speciální vzdělávání, modifikované vzdělávací programy a programy v etnicky a jazykově smíšených oblastech.[134] Školní rok trvá ve Slovinsku od října do června.[135]

Ve školním roce 2008/2009 bylo ve Slovinsku 791 základních škol, kde studovalo necelých 162 tisíc žáků, 129 středních škol, na nichž studovalo přes 87 tisíc studentů, v rámci terciárního vzdělávání působilo 89 institucí, na nichž studovalo přes 114 tisíc studentů.[136] Ve Slovinsku působí čtyři univerzity: Univerzita v Lublani, Univerzita v Mariboru, Primorská univerzita a Univerzita v Nove Gorici.[136]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Slovinska.

V roce 1857 žilo na území dnešního Slovinska 1 101 854 obyvatel a od té doby v zásadě jejich počet až do současnosti stoupal.[137] Výjimkou bylo období po první světové válce: jestliže v roce 1910 žilo na území dnešního Slovinska 1 321 098, v roce 1921 již jen 1 054 919.[137][138] Po roce 1921 počet obyvatel opět narůstal.[138] Ačkoliv v letech 1961 až 1991 absolutní počet Slovinců rostl, jejich procentuální podíl s rostoucím zastoupením Srbů a Chorvatů klesal.[6]

V současnosti žije ve Slovinsku 1 964 036 obyvatel.[2] Z hlediska etnického složení mají většinu Slovinci (83,06 %), následují je Srbové (1,98 %), Chorvaté (1,81 %) a Bosňáci (1,1 %). Čechů žilo v době sčítání ve Slovinsku 273, Slováků 216.[6]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Náboženství ve Slovinsku.

Podle posledního sčítání lidu (2002) se k římskokatolické církvi přihlásilo 57,8 % obyvatel, evangelíků bylo 0,8 %, pravoslavných 2,3 %, muslimů 2,4 %, věřících, kteří se nehlásí k žádné církvi, bylo 3,5 %, ateistů bylo 10,1 % a Židů bylo ve Slovinsku 99.[139]

Katolická tradice sahá ve Slovinsku až do osmého století, kdy proběhla druhá vlna christianizace (první proběhla v římské době).[140] Na přelomu 15. a 16. století začal do slovinských oblastí pronikat vliv humanismu a renesance. Ve čtyřicátých letech šestnáctého století se zformoval první protestantský kroužek. Důraz na rodný jazyk způsobil, že právě v tomto období byla vydána první literární díla ve slovanském (slovinském) jazyce. Po roce 1590 zasáhla území dnešního Slovinska protireformace, většina obyvatelstva se poté vrátila ke katolictví.[141] Ve Slovinsku se v současnosti nachází přibližně tři tisíce kostelů a kaplí.[142]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kultura ve Slovinsku.
Budova Opery v Lublani

Slovinská národní identita je postavena především na slovinském jazyce.[143] První dvě knihy vydané ve slovanském (slovinském) jazyce vydal v roce 1550 Primož Trubar.[144] Knižní standard jazyka položil v roce 1584 svým překladem Bible Jurij Dalmatin.[145] K utlumení dochází v období protireformace. V roce 1768 vydal Marko Pohlin německy psanou Kraňskou gramatiku, jež je považována za počátek slovinského národního probuzení.[146] V letech 1784 až 1802 je znovu přeložena Bible, přičemž tento počin má ukázat, že jazyk Slovanů žijících v Kraňsku, Korutanech a Štýrsku představuje jeden celek.[147] V roce 1797 začaly vycházet první slovanským (slovinským) jazykem psané Lublanske novice.[147] Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století Slovinci převzali ze sousedních jihoslovanských jazyků označení Slaven a začali ho používat pro obecné označení slovanské identity. Původní označení Sloven a slovenski jezik se začala chápat jako Slovinci a slovinský jazyk.[148] Významnou postavou devatenáctého století byl právník a básník France Prešeren. Dalšími významnými literáty byli Ivan Cankar, Srečko Kosovel a Edvard Kocbek.[143] Nejvýznamnějšími autory současnosti jsou Aleš Debeljak, Drago Jančar a Tomaž Šalamun.[149] V roce 2009 bylo ve Slovinsku vydáno 1473 titulů.[150]

Intenzivní rozvoj stavebnictví nastal zejména v období baroka. Italští architekti Andrea Pozzo a Francesco Robba ovlivnili tvář Lublaně. Lublaňskou radnici, vybudovanou také v této době, pak vystavěl Gregor Maček.[151] Barokní ráz Lublaně vydržel až do roku 1895, kdy Lublaň postihlo zemětřesení. Starosta Ivan Hribar poté do města pozval přední architekty té doby.[152] Nejvýznamnějším slovinským architektem byl Jože Plečnik, jenž byl také autorem úprav Pražského hradu. Právě po odchodu z Prahy se začal Plečnik věnovat práci v Lublani.[153] Jeden z Plečnikových žáků – Edvard Ravnikar – pak jako profesor architektury na Fakultě architektury Univerzity v Lublani ovlivnil generace slovinských architektů a jeho vliv je dnes patrný na mnoha stavbách po celém Slovinsku.[154][155]

Hlavními slovinskými divadelními scénami jsou Slovinské národní divadlo (SND) v Lublani, SND v Mariboru, SND v Nové Gorici a Prešerenovo divadlo v Kranji.[156]

V roce 2008 bylo ve Slovinsku 57 kin.[157] Nejstarší slovinské filmy (Sejem v Ljutomeru, Odhod od maše v Ljutomeru a Na domačem vrtu) pocházejí z přelomu let 1905 a 1906 a jejich autorem je Karol Grossmann. Prvním větším počinem byl němý dokument V kraljestvu zlatoroga (1931).[158] Z následujícího roku pochází film Triglavske strmine, jenž byl v šedesátých letech opatřen zvukovým komentářem.[158][159] První film natočený ve slovinském jazyce bylo dílo Na svoji zemlji z roku 1948.[158] Do roku 1995 pak bylo natočeno 130 slovinských celovečerních filmů.[160]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Roku 1456 tento rod vymřel a jeho území připadlo taktéž Habsburkům, čímž byl habsburským zemím zajištěn přístup k Jadranu.[20]
  2. K nejstarším z nich patří právo města Ptuje, datované k roku 977.[23]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Statistični urad Republike Slovenije. Višinski pasovi in nakloni zemljišč. Altitude zones and inclination of the territory [online]. 2010, [cit. 2011-05-09]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  2. a b c Statistical Office of the Republic of Slovenia. Census of population, households and housing 2002: Population by ethnic affiliation, Slovenia, Census 1953, 1961, 1971, 1981, 1991 and 2002 [online]. 2002, [cit. 2010-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Population Division of the Department of Economic and Social Affairs of the United Nations Secretariat, World Population Prospects: The 2008 Revision [online]. REV. 2008, [cit. 2010-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Statistical Office of the Republic of Slovenia. Census of population, households and housing 2002: Population by religion and type of settlement, Slovenia, Census 1991 and 2002 [online]. 2002, [cit. 2010-03-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. INTIHAR, Stanka. Income and poverty indicators, Slovenia, 2009 - Provisional data. News: Demography and social statistics: Level of living [online]. 2010-10-29 [cit. 2011-05-08]. Dostupné online.  (anglicky) 
  6. a b c Statistični urad Republike Slovenije. Prebivalstvo po narodni pripadnosti, popisi 1961–2002. Population by ethnic affiliation, 1961–2002 censuses [online]. 2010, [cit. 2011-05-09]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  7. a b Arhiv Jugoslavije. Deklaracija Drugog zasedanja Antifašističkog veća narodnog oslobođenja Jugoslavije, 29. novembar 1943. [online]. 2008, [cit. 2011-05-09]. Dostupné online. (srbsky) 
  8. a b BANDŽOVIĆ, Safet. Bosna i Hercegovina u koncepcijama Komunističke partije Jugoslavije (1941-1945) [pdf]. 2007, [cit. 2011-05-09]. S. 25. Dostupné online. (bosensky) 
  9. Banka Slovenije. 60th anniversary of the Assembly of the Slovenian Nations Delegates in Kocevje (2003) [online]. [2003], [cit. 2011-05-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. a b Stališča in sklepi Skupščine Republike Slovenije ob izteku trimesečnega moratorija za nadaljnje uresničevanje osamosvojitvenih aktov Skupščine Republike Slovenije z dne 25. junija 1991, predpisanega z „Brionsko deklaracijo“, z dne 7. julija 1991. In Uradni list Republike Slovenije [online]. 1991 [cit. 2010-03-08]. Dostupné online. (slovinsky)
  11. HLADKÝ, Ladislav. Slovinci a Jugoslávie. Revue pro křesťanství a kulturu. 1997, roč. 40, čís. 1, s. 16-17. ISSN 0862-6928.  
  12. HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko: stručná historie států. Praha : Libri, 2010. 190 s. [dále jen Hladký (2010)]. ISBN 978-80-7277-463-0. S. 12.  
  13. Hladký (2010). s. 13.
  14. a b Hladký (2010). s. 15.
  15. Hladký (2010). s. 17.
  16. Hladký (2010). s. 18.
  17. Hladký (2010). s. 16–26 a 156.
  18. ŠESTÁK, Miroslav a kol. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. Dále Dějiny Jihoslovanských zemí. ISBN 978-80-7106-375-9. S. 20.  
  19. Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 102
  20. a b c d Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 105
  21. a b c d e The New Encyclopaedia Britannica. 15. vyd. Volume IX. Chicago : Encyclopædia Britannica Inc., 1982. 1025 s. ISBN 0-85229-387-9. S. 276. (anglicky) 
  22. Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 20–21
  23. a b Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 22
  24. Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 22–23
  25. Dějiny Jihoslovanských zemí, s. 106–107
  26. Hladký (2010). s. 21.
  27. Hladký (2010). s. 22–23.
  28. Hladký (2010). s. 22.
  29. Hladký (2010). s. 22 a 23.
  30. Hladký (2010). s. 23–24.
  31. Hladký (2010). s. 156.
  32. Hladký (2010). s. 23–28.
  33. a b c Vladimír Procházka, et al Příruční slovník naučný. 1. vyd. Díl IV. Praha : Academia, 1967. 936 s., 98. S. 150.  
  34. LONGLEY, Norm. Slovinsko. Brno : JOTA, 2005. [dále jen Longley (2005)]. ISBN 80-7217-346-4. S. 382.  
  35. Hladký (2010). s. 30.
  36. a b Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Díl 5., svazek 2., Rón-Sl. Redakce NĚMEC, Bohumil. 1. vyd. Praha : Novina, 1939. 1440 s. S. 1428.  
  37. a b c d e f Ilustrovaná encyklopedie: Díl 3: Q - Ž. 1. vyd. Praha : Encyklopedický dům, 1995. 492 s. ISBN 80-901647-6-5. S. 146.  
  38. a b HLADKÝ, Ladislav. Národněpolitické koncepce Slovinců v letech 1914–1918. Slovanský přehled. 1999, roč. 85, čís. 2, s. 167. [dále jen Slovanský přehled (1999)]. ISSN 0037-6922.  
  39. Slovanský přehled (1999). s. 170.
  40. Slovanský přehled (1999). s. 177.
  41. Ottův slovník naučný nové doby : dodatky k velikému Ottovu slovníku naučnému. Díl 5., svazek 2., Rón-Sl. Redakce NĚMEC, Bohumil. 1. vyd. Praha : Novina, 1939. 1440 s. S. 1429.  
  42. Slovanský přehled (1999). s. 179.
  43. Hladký (2010). s. 93.
  44. ŠTIH, Peter; SIMONITI, Vasko; VODOPIVEC, Peter. Slowenische Geschichte : Gesellschaft - Politik - Kultur. 1. vyd. Graz : Leykam, 2008. 559 s. ISBN 978-3-7011-0101-6. S. 378. (německy) 
  45. Longley (2005). s. 388.
  46. CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2) [dále jen Cabada (2005)]. ISBN 80-86429-37-7. S. 105.  
  47. Cabada (2005). s. 108–109.
  48. GENSCHER, Hans-Dietrich. Erinnerungen. 1. vyd. Berlin : Siedler, 1995. 1086 s. ISBN 3-88680-453-4. S. 940. (německy) 
  49. Cabada (2005). s. 132–133.
  50. a b NOVÁKOVÁ, Marcela; SOUKUP, Ondřej. Slovinsko. Praha : Olympia, c2000. ISBN 80-7033-624-2. S. 11–12.  
  51. Hladký (2010). s. 9.
  52. Statistični urad Republike Slovenije. Dolžina državne meje. Length of the state border [online]. 2010, [cit. 2011-05-11]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  53. OLEŠOVSKÁ, Marie. Možnosti cestovního ruchu ve Slovinsku [pdf]. Brno: Masarykova univerzita, [cit. 2011-05-12]. S. 14. [dále jen Olešovská (2011)]. Dostupné online.  
  54. Statistični urad Republike Slovenije. Višinski pasovi in nakloni zemljišč. Altitude zones and inclination of the territory [online]. 2010, [cit. 2011-05-11]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  55. a b c Vlada Republike Slovenije. Osnovni geografski podatki [online]. c2010, [cit. 2011-05-11]. Dostupné online. (slovinsky) 
  56. DRAŽAN, Jan. Slovinsko : podrobné a přehledné informace o historii, kultuře, přírodě a turistickém zázemí Slovinska. 1. vyd. Praha : Freytag & Berndt, 2009. 240 s. ISBN 978-80-7316-292-4. S. 9.  
  57. Statistični urad Republike Slovenije. Površina gozda. Forest area [online]. 2010, [cit. 2011-05-11]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  58. Government of the Republic of Slovenia. Forests in Slovenia: Slovenia is a land of forests [online]. 2005, [cit. 2011-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. a b Statistični urad Republike Slovenije. Struktura kmetijskih zemljišč v uporabi po zemljiških kategorijah. Structure of utilised agricultural area by land use categories [online]. 2010, [cit. 2011-05-11]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  60. Government of the Republic of Slovenia. Geography [online]. 2005, [cit. 2011-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  61. Čl. 102 Ústavy. Dostupné online. (anglicky) Dostupné online. (slovinsky)
  62. Čl. 105 Ústavy. Dostupné online. (anglicky) Dostupné online. (slovinsky)
  63. HLADKÝ, Ladislav. Slovinci a Jugoslávie. Revue pro křesťanství a kulturu. 1997, roč. 40, čís. 1, s. 12 a 19. ISSN 0862-6928.  
  64. a b ZDOBINSKÝ, Stanislav; ZLATOPOLSKIJ, David Lvovič, et al. Ústavní systémy socialistických zemí. 1. vyd. Praha : Panorama, 1988. 479 s. (Pyramida. Encyklopedie) S. 397-398, 413-414.  
  65. Hladký (2010). s. 181–182.
  66. a b Arhiv Republike Slovenije. Skupščina Slovenije: 1943-1991. Osnovni podatki o fondu [online]. [2003] [cit. 2011-05-09]. Dostupné online.  (slovinsky) 
  67. Čl. 80–101 Ústavy. Dostupné online. (anglicky) Dostupné online. (slovinsky)
  68. Cabada (2005). s. 153.
  69. Čl. 1 Zákona o prezídiu Ústavodárné skupščiny Lidové republiky Slovinsko [Zakon o Prezidiju Ustavodajne skupščine Ljudske republike Slovenije (274)] In Uradni list Ljudske republike Slovenije [online]. 1946. [cit. 2010-03-08]. Dostupné online. (slovinsky)
  70. Zákon o základech sociálního a politického systému a o orgánech Lidové republiky Slovinsko [Odlok o razglasitvi ustavnega zakona o temeljih družbene in politične ureditve in o organih oblasti Ljudske republike Slovenije (13)]. In Uradni list Ljudske republike Slovenije [online]. 1953. [cit. 2010-03-08]. Dostupné online. (slovinsky)
  71. Cabada (2005). s. 177.
  72. a b Evropská komise. Organizace soudnictví - Slovinsko [online]. REV. 2007-12-11, [cit. 2010-12-24]. Dostupné online.  
  73. Vrhovno sodišče Republike Slovenije. Seznam sodišč [online]. c2008, [cit. 2010-12-24]. Dostupné online. (slovinsky) 
  74. Čl. 126 Ústavy. Dostupné online. (anglicky) Dostupné online. (slovinsky)
  75. Čl. 125 Ústavy. Dostupné online. (anglicky) Dostupné online. (slovinsky)
  76. Čl. 150–151 Ústavy. Dostupné online. (anglicky) Dostupné online. (slovinsky)
  77. Računsko sodišče RS. Položaj računskega sodišča [online]. c1995-2010, [cit. 2011-05-08]. Dostupné online. (slovinsky) 
  78. a b c STRMISKA, Maxmilián; HLOUŠEK, Vít; KOPEČEK, Lubomír, CHYTILEK, Roman Politické strany moderní Evropy. Praha : Portál, 2005. 727 s. [dále jen Strmiska (2005)]. ISBN 80-7367-038-0. S. 530.  
  79. Strmiska (2005). s. 530-531.
  80. Strmiska (2005). s. 530, 533.
  81. Strmiska (2005). s. 533.
  82. Strmiska (2005). s. 534.
  83. Strmiska (2005). s. 544-547.
  84. Cabada (2005). s. 213.
  85. Cabada (2005). s. 214–215.
  86. Hladký (2010). s. 82.
  87. Cabada (2005). s. 215–216.
  88. Cabada (2005). s. 215.
  89. Hladký (2010). s. 106–107.
  90. a b c Statistični urad Republike Slovenije. Razvoj upravnega prostorskega oblikovanja Slovenije v letih 1939 in 1945–2010. Development of the administrative territorial structure of Slovenia in 1939 and 1945–20 [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  91. Vlada Republike Slovenije. Politični sistem [online]. c2010, [cit. 2012-06-06]. Dostupné online. (slovinsky) 
  92. Odločba o ustanovitvi Občine Ankaran in o ugotovitvi, da Zakon o razpisu rednih lokalnih volitev v Mestni občini Koper ter Akt o razpisu rednih volitev v občinski svet in rednih volitev župana Mestne občine Koper nista v neskladju z Ustavo, Stran 6350. In Uradni list Republike Slovenije [online]. 2011 [cit. 2012-06-06]. Dostupné online. (slovinsky)
  93. Republiška volilna komisija. Lokalne volitve 1998 [online]. 1998-12, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (slovinsky) 
  94. Cabada (2005). s. 224.
  95. Zastupitelský úřad Lublaň. Slovinsko: Základní informace o teritoriu [pdf]. REV. 2011-05-03, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  
  96. a b c TREKMAN, Borut. Fifteen years of Slovenia's international recognition. News [online]. 2007-01-14 [cit. 2009-12-10]. Dostupné online.  (anglicky) 
  97. Velvyslanectví České republiky v Záhřebu. Vztahy s Chorvatskem [online]. 2005-01-25, rev. 2006-05-17 [cit. 2009-12-10]. Dostupné online.  
  98. Slovenia and the USA [pdf]. Eye on Slovenia [online]. 2007-06-28 [cit. 2009-12-10]. Dostupné online. ISSN 1854-4924.  (anglicky) 
  99. a b c d Zastupitelský úřad Lublaň. Slovinsko: Zahraničně-politická orientace. Slovinsko: Souhrnná teritoriální informace [online]. Rev. 2011-05-03 [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  
  100. a b Government of the Republic of Slovenia. Slovenia in the World [online]. 2005, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  101. Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Slovenia. Past Projects [online]. c2011, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. Pražský hrad. Zahraniční velvyslanci v ČR: Přijetí vedoucích zastupitelských misí prezidentem republiky u příležitosti předání jejich pověřovacích listin [online]. [cit. 2011-05-21]. Dostupné online.  
  103. Hladký (2010). s. 171–172.
  104. Hladký (2010). s. 101.
  105. History [online]. 1999-2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  106. Hladký (2010). s. 108.
  107. a b Hladký (2010). s. 172.
  108. Slovenija kam? Intermarium? Zamisel, ki še obstaja, četudi zanjo ne slišimo. [online]. c2006-2008, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (slovinsky) 
  109. Hladký (2010). s. 135–136.
  110. a b c Government of the Republic of Slovenia. Economy [online]. c2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (slovinsky) 
  111. Statistični urad Republike Slovenije. Povprečne mesečne plače na zaposleno osebo pri pravnih osebah, indeksi nominalnih in realnih plač. Average monthly earnings per person by legal persons, indices of nominal and real earnings [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  112. Statistični urad Republike Slovenije. Podjetja po pravnoorganizacijskih oblikah in velikosti glede na število oseb, ki delajo, 2008. Enterprises by organisational form and size class by number of persons employed, 2008 [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  113. a b Statistični urad Republike Slovenije. Kmetijska gospodarstva po velikostnih razredih kmetijskih zemljišč v uporabi (KZU). Agricultural holdings by size classes of UAA [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  114. a b c Statistični urad Republike Slovenije. Dolžina železniških prog. Length of tracks [online]. 2010, [cit. 2011-05-09]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  115. Družba za avtoceste v Republiki Sloveniji d.d. Vrhnika - Postojna [online]. [2010], [cit. 2010-03-27]. Dostupné online. (slovinsky) 
  116. VODOPIVEC, Peter. Komunistične skupščine v senci partije. In BRGLEZ, Alja, et al. Analiza razvoja slovenskega parlamentarizma. Ljubljana : Inštitut za civilizacijo in kulturo, 2004. Dostupné online. S. 254. (slovinsky)
  117. Družba za avtoceste v Republiki Sloveniji d.d. Zgrajene AC, HC ter druge javne ceste v okviru NPIA [online]. [2010], [cit. 2010-03-27]. Dostupné online. (slovinsky) 
  118. Družba za avtoceste v Republiki Sloveniji d.d. National motorway construction programme [online]. [2010], [cit. 2010-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  119. Nacionalni program izgradnje avtocest v Republiki Sloveniji (NPIA) (610). In Uradni list Republike Slovenije [online]. 1996. [cit. 2010-03-27]. Dostupné online. (slovinsky)
  120. Družba za avtoceste v Republiki Sloveniji d.d. About us [online]. [2010], [cit. 2010-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  121. Zenit. Republic of Slovenia [online]. [2008], [cit. 2010-06-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  122. Company history [online]. c2005, [cit. 2010-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  123. Airports in Slovenia [online]. c2009, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  124. STA. Letališči Jožeta Pučnika Ljubljana in Edvarda Rusjana Maribor (še) ne bosta uvedli telesnih skenerjev. Dnevnik [online]. 2010-01-17 [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  (slovinsky) 
  125. Olešovská (2011). s. 17.
  126. FERDA, Jaroslav. Slovinsko v EU: středoevropské, alpské, středomořské a balkánské rysy v charakteristice státu [pdf]. Brno: Masarykova univerzita, [cit. 2011-05-12]. S. 118. Dostupné online.  
  127. Zakon o spodbujanju razvoja turizma (ZSRT) [online]. REV. [2009], [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (slovinsky) 
  128. HOLEŠINSKÁ, Andrea. Destinační management jako nástroj regionální politiky cestovního ruchu [pdf]. Brno: Masarykova univerzita, [cit. 2011-05-12]. S. 111. Dostupné online.  
  129. Slovenian Tourist Board. Slovinsko [online]. c2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (česky) 
  130. Gospodarsko razstavišče. Alpe-Adria: Turizem in prosti čas [online]. REV. [2011], [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (slovinsky) 
  131. Hladký (2010). s. 36.
  132. a b Government of the Republic of Slovenia. Science [online]. 2005, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  133. Communication department of the European Commission. Slovinsko [online]. c1995-2011, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  
  134. Výzkumný ústav pedagogický v Praze. Základní informace o vzdělávacím systému ve Slovinsku [online]. 2007-03-08, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  
  135. Slovenia [online]. [2006], [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  136. a b Government of the Republic of Slovenia. Education [online]. 2005, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  137. a b Statistični urad Republike Slovenije. Prebivalstvo, popisi 1857–1910. Population, 1857–1910 censuses [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  138. a b Statistični urad Republike Slovenije. Površina ozemlja, gospodinjstva in prebivalstvo, popisi 1921–2002. Area, households and population, 1921–2002 censuses [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  139. Hladký (2010). s. 170.
  140. Hladký (2010). s. 19.
  141. Hladký, s. 31–35.
  142. KOZÁR, Aleš. Náboženství ve Slovinsku [online]. c2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  
  143. a b Hladký (2010). s. 175.
  144. Hladký (2010). s. 33.
  145. Hladký (2010). s. 34.
  146. Hladký (2010). s. 40.
  147. a b Hladký (2010). s. 41.
  148. Hladký (2010). s. 42.
  149. Hladký (2010). s. 176.
  150. Statistični urad Republike Slovenije. Leposlovje - število izdanih naslovov, 2009. Literature - number of titles published, 2009 [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  151. Hladký (2010). s. 36–37.
  152. Hladký (2010). s. 62.
  153. ČTK. Před 54 lety zemřel nejvýznamnější slovinský architekt Plečnik. StavbaWEB [online]. 2011-01-07 [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  
  154. CURK, Jožica. Edvard Ravnikar (4. december 1907 – 23. avgust 1993). Korak [pdf].  [cit. 2011-05-12], s. 7. Dostupné online. ISSN 1580-3880.  (slovinsky) 
  155. ZNIDARSIC, Rok; VODOPIVEC, Ales. Edvard Ravnikar: Architect and Teacher [online]. c2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  156. KOZÁR, Aleš. Slovinská kultura [online]. c2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online.  
  157. Statistični urad Republike Slovenije. Kinematografi. Cinemas [online]. 2010, [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (anglicky, slovinsky) 
  158. a b c ŠTEFANČIČ, Marcel. Neznosna unikatnost slovenskega filma. Mladina [online]. 2005, čís. 18. Dostupné online.  (slovinsky) 
  159. ROTAR, Simona. Triglavske strmine [online]. [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (slovinsky) 
  160. Filmski center. Slovenski film [online]. [cit. 2011-05-12]. Dostupné online. (slovinsky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. 1. vyd. Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. 271 s. (Politické systémy; sv. 2) ISBN 80-86429-37-7.  
  • HLADKÝ, Ladislav; RYCHLÍK, Jan; TONKOVÁ, Maria. Dějiny Slovinska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. 451 s. ISBN 978-80-7422-088-9.  
  • HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. Praha : Libri, 2010. 190 s. ISBN 978-80-7277-463-0.  
  • HAVLÍKOVÁ LUBOMÍRA , HLADKÝ LADISLAV , PELIKÁN JAN , ŠESTÁK MIROSLAV, TEJCHMAN MIROSLAV. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Růžice kompasu Rakousko Maďarsko Růžice kompasu
Itálie Sever
Západ   Slovinsko   Východ
Jih
Jaderské moře Chorvatsko