Sebevražda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Édouard Manet: Sebevražda, 1877
První pomoc osobě pokoušející se o sebevraždu podříznutím žil během školení vodních záchranářů Červeným křížem (v rámci výcviku je fixována druhá zdravá ruka)

Sebevražda (latinsky suicidium, z sui = se, sebe a caedere = zabít, respektive caedium = zabití; řecky autocheiria) je akt vědomého a úmyslného ukončení vlastního života.[1] Člověk, který tento čin provede, se nazývá sebevrah.

Označení[editovat | editovat zdroj]

Slovo sebevražda je spojením zvratného zájmena a slova vrah/vražda (má základ v praslovanském výrazu vorgъ – nepřítel; v češtině došlo k posunu významu). Pro označení vykonání sebevraždy je v češtině ustálené slovní spojeníspáchat sebevraždu“. Slovo spáchat se přitom v češtině pojí s negativními jevy (spáchat zločin, spáchat hřích). To souvisí také s vlivem křesťanského nábožeství, které tento skutek považuje za těžký hřích, sebevrahům byl v minulosti dokonce odepřen křesťanský pohřeb. Přitom toto spojení se začalo používat až v 19. století.[2] Dřívější prameny, pokud takový jev popisují, volí přímá slova jako „nalehl na meč“ či „oběsil se“.[3] V 19. století se používaly také pojmy samovrah, samovražda a také básnické pojmy samobijstvo, samobojstvo.[4]

Pro sebevraždu se používají i různé eufemismy, např. dobrovolný odchod ze života, vzít si život. Psycholog Pavel Říčan ve své knize Agresivita a šikana mezi dětmi používá pojmenování suicidium, které překládá jako sebezabití. Připojuje k němu poznámku: „Záměrně neužívám slova „sebevražda“, které má odsuzující akcent; ten není u některých suicidií na místě.“[5] V českém překladu knihy rakouského esejisty a obhájce sebevraždy Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku se pro sebevraždu navrhuje termín dobrovolná smrt, pro člověka, který se k sebevraždě chystá označení suicidér a pro oběť dokonané sebevraždy označení suicidant.[6]

Druhy sebevražd[editovat | editovat zdroj]

Plánovaná, bilanční[editovat | editovat zdroj]

Jde o naplánované rozhodnutí, člověk nevidí důvod, proč dál setrvávat na světě. Lze dokonce konstatovat, že detaily provedení připravuje a plánuje velice pečlivě, někdy až zálibně. Velmi často ji plánuje v naprostém soukromí. Je velice obtížné této sebevraždě zabránit, protože bez odborné pomoci touha po klidu a dosažení pomyslného ráje přetrvává a vede k novým přípravám. Otázka podílu viny nejbližšího okolí dotyčného je velmi diskutabilní. Ne každý dokáže odhadnout nebo dokonce vyhodnotit jakékoliv známky „volání o pomoc“, pokud jsou vůbec rozpoznatelné v poslední fázi příprav. Bilanční sebevraždy často páchají vážně nemocní lidé.

Impulzivní[editovat | editovat zdroj]

Vznikne z náhlého popudu, a to i při dlouhodobých depresích, může působit velmi náhle. Šok z momentálního psychického úrazu překryje vše ostatní a dokáže překrýt i pud sebezáchovy. Pokud se podaří sebevraha zadržet, roste šance na potlačení této nejjednodušší zničující optiky. Obnoví se potřeba žít nebo alespoň strach z bolesti. Stává se, že i impulzivní sebevrah kolem sebe nechá náznaky, kterými podvědomě volá o pomoc a pozornost okolí.

Předstíraná[editovat | editovat zdroj]

Předstíraná sebevražda je velmi oblíbený nástroj citového vydírání, při kterém je obětí jednoznačně okolí. Sebevrah si zajistí, aby někdo přišel a našel ho. Bolest z pořezaných zápěstí nebo předloktí vnímá optikou velikosti trestu toho, kdo to zavinil – tedy vydírané osoby. „Bolí mě to proto, že jsi byl zlý.“ Hrubší zacházení s vyděračem se ukázalo jako celkem přínosné. Ve zdravotnických zařízeních bývali „práškaři“ nuceni podílet se na úklidu po výplachu žaludku, řezné rány se zašívaly bez většího umrtvení. Stále platí, že přistoupení na hru sebevraha znamená jeho vítězství.

Forma protestu[editovat | editovat zdroj]

Jsou známy i případy (neteroristických) aktů sebevraždy, které vyjadřují politické postoje a burcují veřejnost. Často jsou pak oslavovány jako hrdinské činy. Z českého prostředí sem patří sebeupálení Jana Palacha a Jana Zajíce v roce 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, ještě před nimi tímto způsobem protestoval proti okupaci Československa polský účetní Ryszard Siwiec. Sebeupálením protestoval také v roce 1960 buddhistický mnich Thich Quang Duc v Saigonu (Jižní Vietnam) a Norman Morrison ve Spojených státech proti válce ve Vietnamu. Ke smrti může vést také protestní hladovka, což málem postihlo Mahátmu Gándhího, který se snažil zabránit bojům mezi hinduisty a muslimy.

Sebezabití[editovat | editovat zdroj]

Úmrtí vlastním přičiněním, ale bez předchozího úmyslu (opilec se smrtelně poraní pádem).

Biická a patická[editovat | editovat zdroj]

Biická sebevražda - motiv má původ v realitě, když člověk např. kvůli dluhům vyhodnotí svou situaci jako bezvýchodnou; patická – původ v patologii, např. schizofrenik se zabije kvůli strachu z halucinovaných objektů.

Zvláštní typy sebevraždy[editovat | editovat zdroj]

Generál Akaši Gidaju píše po prohrané bitvě (1582) svá poslední slova před spácháním seppuku
  • Seppuku, 切腹 (nesprávněji známo jako harakiri (hara-kiri, 腹切り)) je japonská rituální sebevražda.
  • Sebevražda cizí rukou – sebevrah například zadrží rukojmí nebo s puškou v ruce vyhrožuje ostřelováním. Cílem jeho jednání je dosáhnout toho, aby byl zabit bezpečnostními složkami. Rukojmí bývají držena v místnosti tak, aby i na sebevraha bylo dobře vidět a byl umožněn snadný zásah odstřelovače. Vyjednavač musí přesvědčit sebevraha o ceně jeho života. V případě akutního nebezpečí může dojít k zásahu a skutečnému zabití sebevraha, pak je důležité zabránit tomu, aby někoho „vzal s sebou“.

Sebevražedné útoky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sebevražedný útok.
  • Kamikaze (神風) (česky: Božský vítr) je japonský termín původně označující tajfun, který zničil mongolské invazní loďstvo připravující se na dobytí Japonska. Na konci druhé světové války byl tento pojem použit pro označení pilotů, kteří se s letouny napěchovanými trhavinou vrhali na spojenecké lodě. V zemích mimo Japonsko je toto slovo používáno pro označení sebevražedného útočníka.

Sociologický pohled[editovat | editovat zdroj]

Se sebevraždou jako sociologickým tématem přišli Émile Durkheim (Le suicide, 1897) a Tomáš Garrigue Masaryk (habilitační práce Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart (Sebevražda jako masový sociální jev současnosti), 1878).[7]

Sebevražednost[editovat | editovat zdroj]

Sebevraždy v Česku[editovat | editovat zdroj]

Sebevražda je v ČR nejčastější příčinou nepřirozeného úmrtí.[8]

V období let 20012005 bylo v Česku zaznamenáno 8 023 sebevražd (pro srovnání v tomto období zemřelo 7 010 osob při dopravní nehodě), což tvoří 1,48 % celkového počtu úmrtí a 23,3 % úmrtí vnějšími příčinami.[9] V roce 2007 v Česku dobrovolně odešlo ze světa celkem 1 375 lidí, v roce 2013 to bylo 1 647 lidí. [10]

Mnohem častěji (80 % případů) sebevraždu páchají muži. V roce 2013 se v Česku zabilo 277 žen a 1 370 mužů.[10] Podle odborníků je tento poměr způsoben zejména tím, že muži jsou v této činnosti důslednější. Pokud se k takovému kroku rozhodnou, čin skutečně vykonají. Volí přitom střelnou zbraň nebo oběšení, kde je šance na záchranu velmi malá. Ženy oproti tomu přistupují spíše k předávkování léky a lékařům se daří je zachránit. Většinou se jedná o sebevraždy demonstrativní, podle statistik ženy takové pokusy dělají 4× častěji než muži. Nejčastěji k tomuto činu přistupují lidé mezi 45 a 50 lety, nejčastějším způsobem je oběšení.

Podle výzkumů je 30-90 % (záleží na postoji autora výzkumu)[11] sebevražd spojeno s psychickými poruchami, typicky s depresemi, závislostí na alkoholu, schizofrenií a poruchami osobnosti (nejvíce s emočně nestabilní a antisociální).[12]

Počet sebevražd se do roku 2007 (včetně) dlouhodobě snižoval a očekává se, že tento trend bude, navzdory přechodnému zvyšování (2008 - 2013), dále pokračovat.[13] To je způsobeno také kvalitnějšími antidepresivy a kvalitnější psychiatrickou péčí. Významné nárůsty počtu sebevražd jsou svázány s obdobím zásadních změn, ať již se jedná o třicátá léta 20. století (ekonomická krize, začátek 2. světové války) nebo přelom 60. a 70. let 20. století (normalizace).

Zvláštní pozornost si zaslouží[zdroj?] sebevraždy dětí. V období 2001–2005 bylo zaznamenáno 35 případů (věková skupina do 14 let).[9] Důvodem sebevraždy u dětí je třeba špatná známka na vysvědčení a strach z reakce rodičů.[zdroj?] Častým důvodem je také nešťastná láska.[zdroj?]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Bohuslav Brouk uvádí ve své studii o sebevraždách jako přesnější vědecký termín suimurdratio, více viz O pošetilosti života i smrti. Volvox Globator. Praha, 2009, s. 19
  2. Budeme říkat: vzal si život místo spáchal sebevraždu?. Mladá Fronta DNES, 2. února 2007. NEDOSTUPNÉ online: http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=028&r=tema_dnesa&c=677294
  3. např. 1S 31, 4 (Kral, ČEP)
  4. Příruční slovník jazyka českého
  5. ŘÍČAN, Pavel. Agresivita a šikana mezi dětmi: jak dát dětem ve škole pocit bezpečí. Praha : Portál, 1995. 95 s. ISBN 80-7178-049-9.  
  6. http://www.topzine.cz/vztahnout-na-sebe-ruku-rozprava-jeana-ameryho-o-dobrovolne-smrti
  7. http://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/masar.html
  8. Zemřelí podle podrobného seznamu příčin smrti, pohlaví a věku v ČR (1919–2005). Český statistický úřad. Praha, 2006
  9. a b Sebevraždy v České republice – 2001–2005 [online]. Český statistický úřad, 2006-10-03, rev. 2006-10-28, [cit. 2008-07-07]. Dostupné online.  
  10. a b http://zpravy.idnes.cz/v-cesku-pribyva-sebevrazd-09z-/domaci.aspx?c=A130910_165848_domaci_jj
  11. BAŠTECKÁ, Bohumila. Klinická psychologie v praxi. Praha : Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178-735-3. S. 174.  
  12. Komadová, K.: Psychické poruchy ako rizikový faktor v suiciálnom procese. Časopis PSYCHOLOGIE pro PRAXI, dvojčíslo 1-2/2009, s50. Praha: Karolinum, 2009.
  13. http://zpravy.ihned.cz/c1-60669990-sebevrazd-v-cesku-pribyva-trend-podle-odborniku-souvisi-i-s-ekonomickou-krizi

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Monestier, Martin: Dějiny sebevražd: Dějiny, techniky a zvláštnosti dobrovolné smrti, přel. Vladimír Čadský, Praha 2003
  • Viewegh, Josef: Sebevražda a literatura, Brno 1996
  • Dragomirecká, Eva: Sebevražda jako jev sociální patologie: Hledisko filozofické, sociologické a psychologické, Ami report, 1998, r. 6, č. 28
  • Tomáš Garrigue Masaryk: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, přel. Antonín Žáček, Praha 2002
  • Brouk, Bohuslav: O pošetilosti života i smrti, Praha 2009